21 Cdo 3689/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Z. M., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se
sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Strossmayerovo náměstí č. 977/2, proti
žalovanému Zambelli - technik, spol. s r. o. se sídlem v Českém Krumlově -
Domoradicích, Tovární č. 177, IČO 15789578, zastoupenému JUDr. Pavlem Marťánem,
advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, o odškodnění nemoci z
povolání, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č.
75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 241/2005, o dovolání obou
účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.
května 2012, č. j. 22 Co 2217/2011-410, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým bylo
odmítnuto její odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž
připustil rozšíření žaloby, a do výroku, jímž rozsudek soudu prvního stupně „ve
výroku v odstavcích II., III., VII. až X. potvrdil v tomto správném znění:
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 599.263,- Kč spolu s úroky z
prodlení ve výši 2 % ročně z částky 17.226,- Kč, 2,5 % ročně z částky 6.496,-
Kč, 3 % ročně z částky 24.764,- Kč, 2,5 % ročně z částky 16.506,- Kč a z částky
3.360,- Kč od 10. 8. 2005, dále úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené
Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá
prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů z částky 219.538,- Kč od
10. 8. 2008, z částky 5.625,- Kč vždy od 10. dne měsíců září až prosince 2008,
z částky 6.640,- Kč vždy od 10. dne měsíců ledna až prosince 2009, z částky
6.918,- Kč od 10. dne měsíců ledna do dubna 2010, z částky 6.842,- Kč od 10.
dne měsíců května až června 2010, a to vždy do zaplacení. Zároveň je žalovaný
povinen zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou
národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází
kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení žalovaného, zvýšené o sedm
procentních bodů, a to z částky 6.842,- Kč od 10. dne měsíců července až
prosince 2010, z částky 7.360,- Kč od 10. dne měsíců ledna až prosince 2011 a
částky 7.693,- Kč od 10. dne měsíců ledna až května 2012“, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání
žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž připustil rozšíření
žaloby) a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. l. 2011 a 15.
2. 2011, č. j. 7 C 241/2005-306, (s výjimkou výroku, kterým připustil
„rozšíření žaloby o zaplacení 651.723,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo
sazby stanovené ČNB platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá
prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů od 01. 08. 2008 do
zaplacení a od 01. 05. 2010 placení renty ve výši 12.027,- Kč“) se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaný zaplatil celkem 1.173.566,50 Kč s úroky z prodlení. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že v době od 1. 6. 1999 do 9. 2. 2004 byla u žalovaného
v pracovním poměru jako zámečnice a že dne 10. 12. 2003 u ní byla zjištěna
nemoc z povolání - radiální epikondylitida oboustranná. Žalovaný jí však odmítl
uhradit ušlý výdělek s tím, že k ukončení pracovního poměru došlo dohodou, a že
žalobkyně nedala žalovanému možnost převést ji na jinou práci.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č. j. 7 C
241/2005-144, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému a České republice se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dovodil, že žalobkyně u žalovaného
nepracovala za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byla postižena.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2.
12. 2008, č. j. 22 Co 1968/2008-182, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování (rozhodnutím Krajského úřadu
- Jihočeského Kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví v Českých
Budějovicích ze dne 25. 3. 2005, č. j. KUJCK 185912005/OSZV/Ing. S.), s
poukazem na ustanovení § 190 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce,
nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, a
vyhlášku č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z
povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají,
uzavřel, že „takto byla příslušnými orgány uznána nemoc z povolání u žalobkyně,
včetně toho, že vznikla u žalovaného coby zaměstnavatele při výkonu práce v
profesi zámečník“. Připomněl, že i za takové situace je možné, aby žalovaný,
coby zaměstnavatel, případně prokazoval, že nemoc z povolání vznikla výhradně z
příčin, které nebyly v souvislosti s prací u něj jako zaměstnavatele, a že
„důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o tom, že nemoc žalobkyně nevznikla u
žalovaného za podmínek, za nichž předmětná nemoc z povolání vzniká, je tudíž na
žalovaném“.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 24. l. 2011 a 15. 2. 2011, č. j. 7 C 241/2005-306, připustil „rozšíření žaloby o zaplacení 651.723,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm
procentních bodů od 01. 08. 2008 do zaplacení a od 01. 05. 2010 placení renty
ve výši 12.027,- Kč“, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni „287.890,- Kč s
úrokem z prodlení 2 % ročně z částky 17.226,- Kč, 2,5 % ročně z částky 6.496,-
Kč, 3 % ročně z částky 24.764,- Kč, 2,5 % ročně z částky 16.506,- Kč a z částky
3.360,- Kč od 10. 8. 2005 a z částky 219.538,- Kč od 10. 8. 2008 ve výši repo
sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního
pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného zvýšené o 7% bodů, to vše do
zaplacení“, „129.852,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB
platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného,
zvýšen o sedm procentních bodů z částky 5.625,- Kč od 10. dne měsíců září až
prosinec 2008 do zaplacení, z částky 6.640,- Kč od 10. dne měsíců ledna 2009 až
prosince 2009 do zaplacení a z částky 6.918,- Kč od 10. měsíců ledna 2010 až
dubna 2010 do zaplacení, s tím, že v převyšujícím rozsahu úroku z prodlení se
žaloba zamítá“ a platit žalobkyni částku 6.918,- Kč měsíčně splatnou vždy do
15. dne toho kterého měsíce počínaje květnem 2010 a co do částky 5.109,- Kč
žalobu zamítl; nedoplatek měsíční renty 6.918,- Kč za období od května 2010 do
února 2011 ve výši 69.180,- Kč uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od
právní moci rozsudku. Žalobu „co do úroku z prodlení 6,75 % ročně za měsíce
prosinec 2003 až červen 2004, 6,25 % ročně za měsíce červenec a srpen 2004,
5,75 % ročně za měsíce září 2004 až leden 2005 a 6,25 % ročně za měsíce únor až
duben 2005“, „co do částky 637.329,50 Kč s úrokem z prodlení 8,75 % z částky
205.144,50 Kč od 10. 8. 2005 do zaplacení a z částky 432.185,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první
den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného zvýšené o 7% od 10. 8. 2008“ a „co do částky 118.495,- Kč, s úrokem z prodlení ve výši repo sazby
stanovené ČNB platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení
žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů od 01. 09. 2008 do zaplacení“
zamítl. Zároveň rozhodl, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení
vůči žalobkyni nepřiznává, že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na
účet“ Okresního soudu v Českém Krumlově na náhradu nákladů řízení 8.219,- Kč a
soudní poplatek z žaloby ve výši 33.310,- Kč a že žalovanému se právo na
náhradu nákladů řízení nepřiznává. Vyšel z toho, že v projednávané věci „byla
dodržena“ vyhláška č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání
nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci
uznávají. Nemoc z povolání (radiální epikondylitida oboustranná) u žalobkyně
byla uznána včetně toho, že jí onemocněla při práci zámečníka vykonávané u
žalovaného.
Protože s ohledem na její zdravotní stav může mít žalovaná příjem z
výkonu práce strážné (vrátné), přísluší žalobkyni náhrada škody pouze „v
rozsahu rozdílu mezi valorizovaným výdělkem po zjištění nemoci z povolání a
výdělkem vrátné“; přiznal tak žalobkyni „pouze tento rozdíl, přičemž v rozsahu
fiktivního výdělku musela být žaloba zamítnuta“ („Podle údajů Ministerstva
práce a sociálních věcí ČR fiktivní výdělek v tomto oboru byl v roce 2004
10.844,- Kč, v roce 2005 11.230,- Kč, v roce 2006 12.213,- Kč, v roce 2007
12.823,- Kč, v roce 2008 13.558,- Kč, v roce 2009 13.388,- Kč a v roce 2010
13.110,- Kč“).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
24. 5. 2012, č. j. 22 Co 2217/2011-410, odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu
prvního stupně ve výroku, jímž soud připustil rozšíření žaloby, odmítl, ve
výroku o částečném zamítnutí žaloby co do úroků z prodlení 6,75 % ročně za
měsíce prosinec 2003 až červen 2004, 6,25 % ročně za měsíce červenec a srpen
2004, 5,75 % ročně za měsíce září 2004 až leden 2005 a 6,25 % ročně za měsíce
únor až duben 2005 a dále ve výroku, jímž nebylo přiznáno České republice vůči
žalobkyni právo na náklady řízení, a o nákladech řízení ve vztahu mezi
účastníky, a ve výroku „v odstavcích II., III., VII. až X.“ (o zamítnutí žaloby
co do částky 637.329,50 Kč s příslušenstvím, o povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni 287.890,- Kč s příslušenstvím, o zamítnutí žaloby co do částky
118.495,- Kč, o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 129.852,- Kč s
příslušenstvím s tím, že „v převyšujícím rozsahu úroku z prodlení se žaloba
zamítá“, o povinnosti žalovaného platit žalobkyni částku 6.918,- Kč s tím, že
co do částky 5.109,- Kč se žaloba zamítá, a o povinnosti žalovaného zaplatit
nedoplatek renty) „v tomto správném znění: Žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni částku 599.263,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně z
částky 17.226,- Kč, 2,5 % ročně z částky 6.496,- Kč, 3 % ročně z částky
24.764,- Kč, 2,5 % ročně z částky 16.506,- Kč a z částky 3.360,- Kč od 10. 8. 2005, dále úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou
platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného,
zvýšené o sedm procentních bodů z částky 219.538,- Kč od 10. 8. 2008, z částky
5.625,- Kč vždy od 10. dne měsíců září až prosince 2008, z částky 6.640,- Kč
vždy od 10. dne měsíců ledna až prosince 2009, z částky 6.918,- Kč od 10. dne
měsíců ledna do dubna 2010, z částky 6.842,- Kč od 10. dne měsíců května až
června 2010, a to vždy do zaplacení. Zároveň je žalovaný povinen zaplatit
žalobkyni úroky z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou
pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí,
v němž došlo k prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, a to z
částky 6.842,- Kč od 10. dne měsíců července až prosince 2010, z částky 7.360,-
Kč od 10. dne měsíců ledna až prosince 2011 a částky 7.693,- Kč od 10. dne
měsíců ledna až května 2012, vždy do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku. Žaloba co do částky 874.978,50 Kč a ohledně úroků z
prodlení za dobu od května 2005 do května 2012, a to v rozsahu, v němž žádala
žalobkyně za toto období úroky vyšší, než jak jsou shora přiznány, se zamítá. Žalovaný je povinen platit žalobkyni částku 7.693,- Kč měsíčně splatnou do 15.
dne toho kterého měsíce, počínaje měsícem červnem 2012 a co do částky 4.334,-
Kč měsíčně se žaloba zamítá“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a ve
výroku o povinnosti žalovaného zaplatit České republice náhradu nákladů řízení
a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek jej změnil tak, že žalovaný
je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Českém Krumlově
na nákladech řízení částku 10.777,- Kč a na soudní poplatek z návrhu částku
23.720,- Kč; zároveň rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení nepřiznává, že žalovaný je povinen zaplatit České republice
„na účet Okresního soudu v Českém Krumlově“ na nákladech odvolacího řízení
569,- Kč a na soudním poplatku z odvolání 23.720,- Kč a že žalobkyně není
povinna zaplatit České republice náklady odvolacího řízení. Znovu vyšel z toho,
že žalobkyně onemocněla nemocí z povolání, a to radiální epikondylitidou
oboustrannou, což jednoznačně vyplývá z hlášení nemoci z povolání č. 0037335 ze
dne 10. 12. 2003, které bylo vydáno v souladu s ustanovením § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; v době vydání tohoto posudku platná právní
úprava ještě nenařizovala, aby lékařský posudek obsahoval poučení o možnosti
odvolání, bylo však možné podat návrh na přezkoumání podle ustanovení § 77
odst. 2, 3 zmíněného zákona, což žalovaný neučinil. Žalovaný přes poučení
soudem nepředložil tvrzení a nenavrhl ani žádné důkazy k prokázání, že nemoc
žalobkyně vznikla za jiných okolností, z jiných příčin, než bylo její pracovní
zařazení u něj. Coby zaměstnavatel tak neprokázal, že nemoc z povolání u
žalobkyně vznikla výhradně z příčin, které nebyly v souvislosti s prací u něj
jako u zaměstnavatele a tudíž odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni nemocí z
povolání, která je odpovědností objektivní. Souhlasil se soudem prvního stupně
i ohledně způsobu výpočtu nároků žalobkyně. Změnu formulací rozsudku soudu
prvního stupně odůvodnil tím, že část nároků žalobkyně byla vedena v jiném
řízení, věci byly spojeny až později a výrok se v napadeném rozsudku „štěpí“,
když je rozhodováno samostatně o více nárocích. Odmítl námitku žalobkyně, že
pro výši fiktivního výdělku v dodatečném znaleckém posouzení při výpočtu
náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně vycházela
znalkyně zřejmě z celorepublikového průměru a nikoliv z výdělku v daném
regionu. Tento postup odvolací soud pokládá za správný, neboť „je otázkou, zda
existují materiály, na základě nichž by mohla znalkyně objektivně zjistit
fiktivní výdělek z jednotlivých konkrétních regionů, když navíc lze
předpokládat, že údaje o výdělcích v jednotlivých regionech se mohou zásadně
lišit a v konkrétním případě není vyloučeno, že by žalobkyně mohla pracovat i v
sousedním regionu, v němž by tato veličina mohla být naopak podstatně vyšší“. Stanovením průměrného fiktivního výdělku v rámci celé republiky lze podle
názoru odvolacího soudu dojít ke správným hodnotám jeho určení. Přisvědčil
naopak námitce žalobkyně, že v době rozhodování soudu prvního stupně již nabylo
účinnosti nařízení vlády č.
417/2010 Sb., které upravuje náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti, proto tuto skutečnost ve stanovení
náhrad za dobu od 1. 5. 2010, jakož i valorizaci náhrad počínaje dnem 1. 1. 2012 (nařízením vlády č. 9/2012 Sb.), zohlednil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobkyně v dovolání namítá, že při stanovení výše fiktivního výdělku mělo být
vycházeno z průměrného výdělku v daném regionu pro danou profesi, neboť v
regionu, v němž dovolatelka žije, se takových výdělků zdaleka nedosahuje.
Postupem soudů v tomto směru je velmi znevýhodněna a zdůrazňuje, že „výše
celorepublikového průměrného výdělku je ovlivněna především vysokými výdělky v
Praze, kde je oproti jiným regionům v České republice zcela jiný platový
výměr“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního
stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný namítá, že soudy jsou oprávněny si všechny podmínky pro stanovení
odpovědnosti zaměstnavatele za nemoc z povolání posuzovat samostatně a jsou tak
oprávněny posuzovat samostatně také otázku, zda zaměstnanec pracoval u
zaměstnavatele za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání. Jestliže z
provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku, vyplývá nesprávnost
listin, ze kterých správní orgány vycházely při stanovení závěru, že žalobkyně
pracovala u žalovaného za podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání, je
právem soudu zjišťovat v soudním řízení podmínky, za kterých žalobkyně u
žalovaného pracovala, a s ohledem na výsledky dokazování rozhodnout o případném
zamítnutí žaloby. „Vychází-li odvolací soud z právního názoru, že žalovaný tuto
právně významnou skutečnost není oprávněn v řízení zpochybňovat, resp. soud je
vázán pravomocným rozhodnutím správního orgánu, je tento názor nesprávný“.
Znovu opakuje také námitku, že počínaje účinností vyhlášky č. 342/1997 Sb. je
třeba nemoc z povolání prokazovat lékařským posudkem ve smyslu § 77 zákona č.
20/1966 Sb., a že takový lékařský posudek nebyl nikdy v řízení předložen.
Žalobkyní předložené hlášení nemoci z povolání je formulář NZIS 0241, který na
základě zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, mají podle §
17 odst. 5 zdravotní zařízení, která uznávají nemoci z povolání, zasílat
zdravotní pojišťovně. Nejedná se tak o lékařský posudek ve smyslu vyhlášky
342/1997 Sb. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a že jde
o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je zčásti
nepřípustné a zčásti důvodné a že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích, kterými
byl rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku v odstavcích II., III., VII. až X.
potvrzen v tomto správném znění: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
599.263,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 17.226,- Kč,
2,5 % ročně z částky 6.496,- Kč, 3 % ročně z částky 24.764,- Kč, 2,5 % ročně z
částky 16.506,- Kč a z částky 3.360,- Kč od 10. 8. 2005, dále úrok z prodlení
ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm
procentních bodů z částky 219.538,- Kč od 10. 8. 2008, z částky 5.625,- Kč vždy
od 10. dne měsíců září až prosince 2008, z částky 6.640,- Kč vždy od 10. dne
měsíců ledna až prosince 2009, z částky 6.918,- Kč od 10. dne měsíců ledna do
dubna 2010, z částky 6.842,- Kč od 10. dne měsíců května až června 2010, a to
vždy do zaplacení. Zároveň je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni úroky z
prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den
kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k
prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, a to z částky 6.842,- Kč
od 10. dne měsíců července až prosince 2010, z částky 7.360,- Kč od 10. dne
měsíců ledna až prosince 2011 a částky 7.693,- Kč od 10. dne měsíců ledna až
května 2012“. Protože v tomto směru bylo její žalobě vyhověno a protože tím
žalobkyni nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, nemůže
mít žalobkyně z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedeným výrokům
rozsudku odvolacího soudu žalovaná tedy není oprávněna (subjektivně
legitimována). Dovolání žalobkyně proti výroku, jímž odvolací soud odmítl její
odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně (jímž připustil rozšíření
žaloby) proto, že směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž
není odvolání přípustné [§ 218 písm. c) o. s. ř.], není podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 282/2003, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, ročník 2005, pod číslem 54).
Nejvyšší soud ČR proto její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Po zjištění, že jinak jsou účastníci k podání dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu subjektivně legitimováni, se dovolací soud dále zabýval
důvodností podaných dovolání.
Vzhledem k tomu, že ztráta na výdělku u žalobkyně vznikla (mohla vzniknout)
poté, co u ní byla zjištěna nemoc z povolání (po dni 10. 12. 2003), je třeba
projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon
č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce za škodu způsobenou zaměstnanci
nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval
naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká
nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené
v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z povolání),
jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání jsou onemocnění zaměstnance
nemocí z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a
vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři
tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok
nevzniká.
Právním předpisem o sociálním zabezpečení, jenž určuje, které nemoci jsou
nemocemi z povolání, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených, je nařízení
vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, vydané na
základě zmocnění, obsaženého v § 107 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění.
Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. O
vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z
povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z
hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti
za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci
z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto
postavena. Byla-li u zaměstnance zjištěna nemoc z povolání a pracoval-li
zaměstnanec před jejím zjištěním u zaměstnavatele za podmínek, za nichž tato
nemoc vzniká, odpovídá zaměstnavatel za škodu z nemoci z povolání bez ohledu na
to, že snad zaměstnanec byl zvýšenou měrou disponován pro onemocnění touto
nemocí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1969, sp. zn. 8 Cz
22/69, které bylo uveřejněno pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1970).
Při splnění uvedených předpokladů odpovídá za škodu způsobenou zaměstnanci –
jak vyplývá z ustanovení § 190 odst. 3 věty první zák. práce - zaměstnavatel, u
něhož zaměstnanec pracoval naposledy před zjištěním nemoci z povolání, kterou
byl postižen, v pracovním poměru za podmínek, z nichž tato nemoc z povolání
vzniká. Ustanovení „za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání“, je třeba
rozumět tak, že stačí, jsou-li vůbec (objektivně) dány podmínky pro vznik
příslušné nemoci z povolání. To znamená, že je nerozhodné, zda zaměstnanec mohl
nebo nemohl onemocnět anebo onemocněl nebo neonemocněl nemocí z povolání z
příčin vyskytujících se nebo vyskytnuvších se na pracovišti zaměstnance u
posledního zaměstnavatele, nýbrž že odpovědnost posledního zaměstnavatele je
dána bez zřetele na tyto skutečnosti již tou okolností, že na pracovišti
zaměstnance u tohoto zaměstnavatele se vyskytují předpoklady (podmínky), za
nichž vzniká (může vzniknout) příslušná nemoc z povolání (srov. odůvodnění
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 1963, sp. zn. 12 Co 169/63,
uveřejněného pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1964).
Pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání proto není
důležité, zda je dána příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a prací
zaměstnance, ani zjišťování, kde a za jakých okolností s „vysokou
pravděpodobností“ zaměstnanec nemocí skutečně onemocněl; rozhodující je, zda
pracoval za podmínek, za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká, a zda je dána
příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2308/2002, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3789/2012).
S dovolatelem (žalovaným) lze souhlasit, že soudy jsou oprávněny si všechny
podmínky pro stanovení odpovědnosti zaměstnavatele za nemoc z povolání
posuzovat samostatně a jsou tak oprávněny posuzovat samostatně také otázku, zda
zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za kterých vzniká nemoc z
povolání, i s tím, že odvolací soud nesprávně vychází z právního názoru, že
žalovaný není oprávněn v řízení zpochybňovat závěr lékařského posudku (v tomto
případě hlášení nemoci z povolání) v té části, zda žalobkyně pracovala u
žalovaného za podmínek, za kterých nemoc z povolání vzniká, a že tedy soud je v
tomto směru vázán pravomocným rozhodnutím správního orgánu.
Posudkový závěr o zdravotním stavu, kterým se uznává (neuznává) nemoc z
povolání, totiž není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují subjektivní práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu. Jde o
rozhodnutí vydané v mezích zákona č. 20/1966 Sb. (ve znění jeho změn a doplňků)
a vyhlášky č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z
povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají,
pouze pro účely zdravotní péče, které samo o sobě ještě neznamená překážku pro
výkon určité pracovní činnosti. V těchto předpisech uvedeným (správním) orgánům
zákon nesvěřuje oprávnění prejudicielně posuzovat existenci předpokladů
odpovědnosti zaměstnavatele za nemoc z povolání ve smyslu ustanovení § 190
odst. 3 zák. práce. Soudní praxe zaujala již v minulosti názor, že některé
nemoci uvedené ve výčtu nemocí z povolání nevznikají pouze v pracovním procesu,
nýbrž i za jiných okolností z jiného důvodu, a že v takovém případě, je nutno
umožnit zaměstnavateli, aby případně podal důkaz, kterým bude napevno
postaveno, že v konkrétní věci nemoc vznikla výhradně z příčin, které nebyly v
souvislosti s prací u zaměstnavatele. Rozhodnutí o uznání nemoci z povolání
vydané příslušným odborným zdravotnickým zařízením při výkonu zdravotní péče
podle ustanovení § 77 zákona č. 20/1966 Sb. a vyhlášky č. 342/1997 Sb. je
zpravidla jen jedním z důkazů o existenci nemoci z povolání, jako jednoho z
předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení § 190
odst. 3 zák. práce, nemá však povahu rozhodnutí o předběžné otázce, z něhož by
byl soud povinen ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
vycházet (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1969 sp. zn. 8
Cz 22/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1970, pod
č. 69, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo
2267/2003); dovolací soud ani v současné době nemá důvod ke změně uvedeného
právního názoru.
Nesprávný je proto názor odvolacího soudu, že je na žalovaném, aby prokazoval
„pouze“, že nemoc z povolání vznikla výhradně z příčin, které nebyly v
souvislosti s prací u něj jako zaměstnavatele, a že „důkazní břemeno ve vztahu
k tvrzení o tom, že nemoc žalobkyně nevznikla u žalovaného za podmínek, za
nichž předmětná nemoc z povolání vzniká, je tudíž na žalovaném“ (vyjádřený v
usnesení ze dne 2. 12. 2008, č. j. 22 Co 1968/2008-182), a že za situace, že z
hlášení nemoci z povolání č. 0037335 ze dne 10. 12. 2003 jednoznačně vyplývá,
že žalobkyně onemocněla nemocí z povolání, a to radiální epikondylitidou
oboustrannou, zaměstnavatel (žalovaný) neprokázal, že nemoc z povolání u
žalobkyně vznikla výhradně z příčin, které nebyly v souvislosti s prací u něj
jako u zaměstnavatele (vyjádřený v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
Přehlíží totiž, že – jak výše uvedeno - rozhodnutí o uznání nemoci z povolání
vydané příslušným odborným zdravotnickým zařízením při výkonu zdravotní péče je
zpravidla jen jedním z důkazů o existenci nemoci z povolání, jako jednoho z
předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení § 190
odst. 3 zák. práce, nemá však povahu rozhodnutí o předběžné otázce, z něhož by
byl soud povinen ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2, věty druhé o. s. ř.
vycházet. Zaměstnavatel (žalovaný) tak nejenže nenese důkazní břemeno (a
břemeno tvrzení) ohledně skutečnosti, že u něj zaměstnanec (žalobkyně) pracoval
za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, ale je
samozřejmě i oprávněn popírat tvrzení a důkazy o tom, že u něj zaměstnanec
(žalobkyně) za takových podmínek pracoval. Nikoli tedy pouze tvrdit a
prokazovat, že nemoc z povolání vznikla výhradně z příčin, které nebyly v
souvislosti s prací u něj jako u zaměstnavatele. Podstatné totiž je, zda
zaměstnanec u konkrétního zaměstnavatele pracoval za podmínek, za nichž nemoc z
povolání vzniká, nikoli to, zda nemoc skutečně u takového zaměstnavatele
vznikla. Namítá-li (jako v projednávané věci) zaměstnavatel (žalovaný) již od
počátku řízení, že u něj žalobkyně nepracovala za podmínek, z nichž vzniká
nemoc z povolání (radiální epikondylitida oboustranná), měl odvolací soud
hlášení nemoci z povolání č. 0037335 ze dne 10. 12. 2003 považovat jen za jeden
z důkazů pro objasnění této skutečnosti, nikoli za rozhodnutí, jehož závěry je
vázán nebo z nichž vychází. Při posuzování této okolnosti měl tak přihlédnout
ke všem dalším důkazům o tom, za jakých podmínek žalobkyně u žalovaného
pracovala, případně žalovaného poučit, aby v tomto směru tvrdil a navrhoval
důkazy (nikoli jen tvrzení a důkazy o tom, že nemoc z povolání u žalobkyně
vznikla výhradně z příčin, které nebyly v souvislosti s prací u něj jako u
zaměstnavatele).
Jak správně uvedl v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, z důvodu
odpovědnosti za škodu vzniklou nemocí z povolání nemůže být zaměstnanci, který
pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena
újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí
nemůže po zjištění nemoci z povolání mít příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je -
jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní
způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným
požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání
určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zák. č. 1/1992 Sb., o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku – dále též jen „zákon o
mzdě“), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho
schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával,
kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek
je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok
na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
uznání částečné invalidity (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč.
2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo
2822/2007).
Objasnění toho, jakou hrubou mzdu by poškozený zaměstnanec ve smyslu ustanovení
§ 17 odst. 4 věty druhé zákona o mzdě zřejmě dosáhl při výkonu práce, kterou by
konal u jiného zaměstnavatele, předpokládá zjištění, jakou by zaměstnanec
(„zřejmě“) pobíral mzdu, kdyby opravdu pracoval (v době, k níž se určuje
pravděpodobný výdělek) u jiného zaměstnavatele. Za tím účelem musí být zejména
prokázáno, jaká mzda za výkon této práce u jiného zaměstnavatele náležela
(podle kolektivní smlouvy, vnitřního mzdového předpisu nebo z jiného důvodu),
přičemž musí být zohledněny nejen („pevné“) nebo („nárokové složky“) mzdy, ale
i další složky mzdy stanovené odlišným způsobem a („fakultativní složky“) mzdy.
Ukazuje-li se potřebné za řízení zjistit, jakou práci by poškozený zaměstnanec
mohl prokazatelně vykonávat, po vzniku nemoci z povolání, musí být v první řadě
přihlédnuto k jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu po vzniku
nemoci z povolání. Kvalifikace zaměstnance je dána především jeho vzděláním,
odbornou praxí a úrovní osvojených dovedností.
Prokazatelně by dále poškozený zaměstnanec mohl konat jen takovou práci, kterou
nabízí pracovní trh, a to v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm
zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo ke vzniku nemoci z povolání, tedy
zejména v místě určeném místem dosavadního zaměstnání nebo bydlištěm
zaměstnance. Smyslem (účelem) zjištění, jakou práci by zaměstnanec mohl konat u
jiného zaměstnavatele, je vystižení újmy, která zaměstnanci vznikla tím, že má
pro následky nemoci z povolání sníženou (zaniklou) pracovní způsobilost; tomuto
požadavku odpovídá postup, že bude - ukazuje-li se, že v rozhodném místě by
žalobce mohl vykonávat více prací (druhů práce), které odpovídají jeho
zdravotnímu stavu a které nepřesahují jeho schopnosti a kvalifikaci - uvažována
nejprve práce, při níž bude plně využita kvalifikace zaměstnance, poté práce,
při níž bude kvalifikace zaměstnance využita co nejvíce, a nakonec práce, k níž
není potřebná jakákoliv kvalifikace.
Kromě uvedených hledisek mohou být uvažovány další okolnosti, je-li zřejmé, že
mají (by mohly mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního
poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli, jako je
např. obsah posudků o pracovní činnosti ohledně dosavadních zaměstnání
postiženého zaměstnance. Přihlíženo samozřejmě nesmí být k tomu, co představuje
nepřípustnou diskriminaci zaměstnanců z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst.
4 zák. práce, i kdyby bylo jinak (protiprávně) uplatňováno ze strany
(některých) zaměstnavatelů na trhu práce. (srov. obdobně ve vztahu ke
zjišťování pravděpodobného výdělku před vznikem ztráty na výdělku rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod
číslem 109 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 588/2011).
V souladu se závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Vendulky Machartové,
Ph.D. také odvolací soud logicky uzavřel, že pracovní zařazení prodavačka
smíšeného zboží je pro žalobkyni ze zdravotního hlediska nevhodné, když s
pravděpodobností hraničící s jistotou je třeba konstatovat, že při této práci
by docházelo k přetěžování horních končetin (manipulace se zbožím), stejně jako
v případě pokladní, kde by šlo rovněž o jednostranné zatížení rukou s vynucenou
polohou a téměř neměnnými pohyby; vycházel proto z fiktivního výdělku práce
vrátné (strážné).
Nesprávně však odvolací soud při zjišťování pravděpodobného výdělku po zjištění
nemoci z povolání u žalobkyně uzavřel, že „je otázkou, zda existují materiály,
na základě nichž by mohla znalkyně objektivně zjistit fiktivní výdělek z
jednotlivých konkrétních regionů, když navíc lze předpokládat, že údaje o
výdělcích v jednotlivých regionech se mohou zásadně lišit a v konkrétním
případě není vyloučeno, že by žalobkyně mohla pracovat i v sousedním regionu, v
němž by tato veličina mohla být naopak podstatně vyšší“. Stanovením „průměrného
fiktivního výdělku v rámci celé republiky“ lze podle názoru odvolacího soudu
dojít ke správným hodnotám jeho určení. Tento názor však přehlíží, že
„aritmetický průměr“ statistických údajů o výši průměrné hrubé měsíční mzdy
zaměstnanců v konkrétní profesi (navíc celostátní) nevypovídá nic o tom, jaký
by u žalobkyně byl zjištěn (postupem uvedeným v ustanovení § 17 odst. 4 větě
druhé zákona o mzdě) její pravděpodobný výdělek, neboť z něho nelze dovodit,
jakou hrubou mzdu by žalobkyně zřejmě dosáhla při výkonu práce u jiného
zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v přezkoumávaných
výrocích správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Českém Krumlově) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu