21 Cdo 3772/2023-639
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně B. M., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská č. 1018/1, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, o 109 409 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 82/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2023, č. j. 23 Co 141/2023-617, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 23 Co 141/2023-617, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. 21 Cdo 4262/2018-313, a zabývaly se tím, jaký pravděpodobný výdělek by žalobkyně v době, za kterou se po žalované tzv. poddlužnickou žalobou domáhala pojistného plnění příslušejícího jejímu bývalému zaměstnavateli Zemědělskému družstvu Sloup v Moravském krasu za náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) příslušející žalobkyni a ve které pečovala o svou tchýni K.
M., jež pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebovala pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb ve smyslu zákona o sociálních službách, dosáhla při práci, odpovídající jejím schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonávala, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečovala o blízkou osobu. Ztráta na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a uvedeným pravděpodobným výdělkem (s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu) je – jak uvedl dovolací soud ve svém předchozím rozsudku vydaném v této věci – v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť i v době péče o blízkou osobu brání zaměstnanci, který pro nemoc z povolání není schopen konat dosavadní práci, následky nemoci z povolání, aby dosahoval takový výdělek, jaký měl před poškozením zdraví touto nemocí.
Při posuzování, zda žalobkyni vznikla (v době měsíců prosince 2007 a září 2008 až prosince 2010) ztráta na výdělku ve výši rozdílu mezi jejím průměrným výdělkem před vznikem škody a pravděpodobným výdělkem, který by žalobkyně dosáhla při práci, odpovídající jejím schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonávala, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečovala o blízkou osobu (s připočtením poskytovaného částečného invalidního důchodu), odvolací soud vycházel zejména ze znaleckých posudků znalce v oboru zdravotnictví doc.
MUDr. Evžena Hrnčíře, Csc., MBA, na základě nichž měl za prokázáno, že žalobkyně mohla vykonávat řadu prací, které odpovídají jejímu zdravotnímu stavu, kvalifikaci a jejím schopnostem (např.
vrátná, hlídač, uvaděčka, šatnářka a další práce spadající do první kategorie podle rizika), a to i na plný úvazek, že žalobkyně není zdravotně způsobilá k takové práci, při níž dochází k přetěžování horních končetin, že druhem práce, který je žalobkyně schopna vykonávat vzhledem ke své kvalifikaci, zdravotnímu stavu a schopnostem, jsou též úklidové práce a drobné kancelářské práce a že úklidové práce mohla žalobkyně vykonávat v úvazku 0,7 a administrativní práce v úvazku vyšším. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že bylo-li v řízení prokázáno, že „žalobkyně mohla vykonávat v plném pracovním úvazku práce, které spadají do první kategorie prací, pak i za situace, kdy by žalobkyně dostávala jen minimální mzdu, která v jejím případě činí 6 000 Kč měsíčně [viz § 4 písm. c) nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě]“, by jí žádná ztráta na výdělku nevznikla „vzhledem k výši invalidního důchodu (sníženého o 220 Kč měsíčně) a výši průměrného valorizovaného výdělku před vznikem škody, jak byl zjištěn znaleckým posudkem JUDr.
Martina Mikysky ze dne 20. 4. 2015 č. 7/2015“ [tedy že součet minimální mzdy jako nejnižšího možného výdělku žalobkyně v každém období, za něž požaduje náhradu za ztrátu na výdělku (ve výši stanovené nařízením vlády č. 567/2006 sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění účinném do 31. 12. 2010), a částečného invalidního důchodu žalobkyně je vyšší než valorizovaná výše jejího průměrného výdělku před vznikem škody].
Vzhledem k tomu, že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby tomu nebránila okolnost, že pečuje o blízkou osobu – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2146/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 445/2022), a že žalobkyni by v období měsíců prosince 2007 a září 2008 až prosince 2010 nevznikla ztráta na výdělku ani v případě, že by byla schopna v tomto období dosahovat jen výdělku ve výši minimální mzdy, nezávisí (nemůže záviset) napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky, zda pravděpodobný výdělek dle § 355 odst. 2 zákoníku práce rozhodný pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterého by zaměstnanec postižený nemocí z povolání dosáhl u jiného zaměstnavatele, kdyby pracoval, se rovná výdělku, jaký plyne v rozhodném období ze „Statistik ceny práce zveřejňovaných příslušným Úřadem práce v regionu, kde postižený zaměstnanec žije“.
Tato dovolatelkou uplatněná otázka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení 237 o. s. ř. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování, jakého pravděpodobného výdělku by žalobkyně dosáhla při práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu, kvalifikaci a jejím schopnostem, a nesouhlasí-li se způsobem, jakým k nim dospěl, zejména s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl (uvádí-li, že „soud nepřihlédl k jednoznačnému potvrzení zaměstnavatele dovolatelky, že byla schopna konat práci jen na zkrácený úvazek, a opřel se o spekulativní znalecký posudek podjatého znalce“), a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že byla schopna konat práci pouze na zkrácený pracovní úvazek 30 hodin měsíčně, tj. 17 % „plného úvazku“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že si „byla schopna vydělat jen 17 % plné výše minimální mzdy v částce 6 000 Kč“, to je „jen 1 020 Kč měsíčně“ k invalidnímu důchodu, a že jí proto za období měsíců prosince 2007 a září 2008 až prosince 2010 náleží právo na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 85 674 Kč)].
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb.
rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo zjištěno, že žalobkyně byla schopna vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), je nepřípadný odkaz dovolatelky na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.
9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, uveřejněného pod č. 64/2019 v časopise Soudní judikatura, v nichž soudy vycházely z opačného skutkového stavu [že zaměstnanec byl schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek)]. Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že „pravděpodobný výdělek se rovná plnému výdělku sníženému o procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti zaměstnance obsažené v rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení“ a že tento závěr (v rozporu s ustálenou judikaturou) „pak plně akceptuje odvolací soud v bodě 28 odůvodnění napadeného rozsudku“, pak přehlíží, že odvolací soud v odst. 23 odůvodnění svého rozsudku naopak poukázal na skutečnost, že procentní míru poklesu pracovní schopnosti stanoví posudkový lékař příslušné okresní správy sociálního zabezpečení pro účely posouzení invalidity a jejího stupně a že „stanovená míra poklesu pracovní schopnosti neznamená, že v určeném rozsahu je třeba krátit i úvazek, bude-li (částečně) invalidní osoba pracovat“.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani výtka, že odvolací soud se „vůbec nezabýval námitkou podjatosti znalce“, kterou se dovolatelka snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že řízení před soudy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým námitkám (jsou-li důvodné) sice může dovolací soud přihlédnout, ale – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
Kromě toho ani není uvedená námitka dovolatelky opodstatněná, neboť odvolací soud se namítanou podjatostí znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, Csc., MBA, zabýval v odst. 17 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.