21 Cdo 2146/2021

21 Cdo 2146/2021-752

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,

v právní věci žalobce J. L., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.

Milanem Hadravou, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 1161/46, proti

žalovanému A. H. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem

Škubalem, advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova č. 26/2, o náhradu škody,

vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 10/2012, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2021, č. j.

23 Co 205/2020-728, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10.

října 2019, č. j. 7 C 10/2012-680 (s výjimkou částí výroků o věci samé, v nichž

byla žaloba zamítnuta), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu

soudu Praha-západ k dalšímu řízení.

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 12. 1. 2012

domáhal, aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce A. A., IČO XY) zaplatil

náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč a aby mu platil

„doživotní rentu ve výši 27 763 Kč měsíčně“ počínaje dnem 1. 11. 2011. Žalobu

zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož na základě pracovní smlouvy ze dne

1. 1. 2004 a jejích dodatků pracuje jako „XY“, se snažil žalobce obvinit z

„nezákonného jednání výkupu vozidla XY od S. M.“, že tuto skutečnost se

nepodařilo prokázat, že proto docházelo ze strany žalovaného k „šikanoznímu

jednání“ vůči žalobci s cílem jej donutit k podání výpovědi z pracovního

poměru, na žalobce byl vyvinut nátlak zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. s

cílem donutit jej podepsat dohodu o narovnání týkající se uvedeného vozidla a

nahradit žalovanému škodu, ačkoliv ani policie nezjistila „nějaké podvodné

jednání“ žalobce, že dne 11. 8. 2010 byla žalobci oznámena změna pracovní doby,

jejímž cílem bylo donutit žalobce k výpovědi z pracovního poměru, a že toto

jednání zaměstnavatele a jeho zaměstnanců v žalobci vyvolalo silné deprese. Po

ukončení roční pracovní neschopnosti „byla snaha“ žalobci přidělovat práci,

která neodpovídala jeho pracovnímu zařazení podle pracovní smlouvy (zametání

dvora provozovny). Žalobce se léčil na psychiatrii ve Všeobecné fakultní

nemocnici v Praze, kde byl od 23. 2. 2011 do 1. 3. 2011 hospitalizován pro

zhoršení depresivního stavu, který byl spojen s rizikem autoagrese. Trauma

pochází podle názoru psychiatra ze zaměstnání, odkud měl být žalobce „vyhozen“,

kde na něj byl činěn nátlak a bylo mu vyhrožováno; mimo to došlo k rozvoji

afektivní poruchy středně těžké až těžké. Žalobce má trvalé následky na svém

zdravotním stavu vycházející z chování žalovaného, má ztížené společenské

uplatnění spočívající v tom, že se bojí jít mezi lidi, účastnit se různých

kulturních akcí, které dříve pravidelně navštěvoval, nemá zájem na trvalém

vztahu, má poruchy sexu, což vedlo až k rozchodu s přítelkyní, budí se

několikrát za noc a stále myslí na problémy, které mu nastaly v zaměstnání,

nemůže sportovat, není schopen se soustředit a je stále neklidný. Rozhodnutím

České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 10. 2011 byl žalobci přiznán

„invalidní důchod druhého stupně“ ve výši 8 069 Kč; rozdíl mezi výší jeho

průměrného výdělku (35 832 Kč) a výší invalidního důchodu činí 27 763 Kč. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 C 10/2012-140,

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského

uplatnění ve výši 234 000 Kč a platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve

výši 27 763 Kč měsíčně počínaje dnem 12. 1. 2012 do konce kalendářního měsíce,

v němž žalobce dovrší věku 65 let, nebo do data přiznání starobního důchodu z

důchodového pojištění, zamítl žalobu co do 66 000 Kč „z titulu ztížení

společenského uplatnění“ a co do náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 27 763 Kč

měsíčně za dobu od 1. 11. 2011 do 11. 1.

2012, zastavil řízení „v rozsahu

požadované náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 27 763 Kč měsíčně, pokud konec

doby, za niž je požadována, přesahuje konec kalendářního měsíce, v němž dovrší

žalobce věku 65 let a nebo datum přiznání starobního důchodu z důchodového

pojištění“, z důvodu zpětvzetí žaloby v této části a rozhodl, že žalovaný je

povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu

Praha-západ 8 525,40 Kč a žalobci 119 469,79 Kč a že žalovaný je povinen

zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-západ soudní poplatek ve výši

94 990 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl zaměstnán u žalovaného

od 1. 1. 2004 (naposledy jako „XY“ v XY), dne 1. 3. 2010 zprostředkoval výkup

vozidla XY od S. M., že následně bylo z evidence vozidel zjištěno, že se jedná

o vozidlo odcizené, že dne 24. 5. 2010 zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. učinili se žalobcem pohovor ohledně prodeje uvedeného vozidla, kdy jej

přesvědčovali, aby podepsal dohodu o narovnání, v níž uznává svou odpovědnost

za škodu vzniklou prodejem vozidla a zavazuje se k náhradě této škody ve

splátkách, že žalobce uzavření dohody odmítl, že dne 11. 8. 2010 mu byla

změněna pracovní doba, že po tomto jednání se žalobce začal ambulantně léčit u

lékaře a následně byl opakovaně hospitalizován na psychiatrické klinice, kde mu

byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, depresivní fáze a změna

osobnosti po katastrofické zkušenosti a na základě těchto skutečností mu byl

přiznán invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Soud prvního stupně

vyhodnotil jako nevěrohodné výpovědi svědků A. D. a E. P., neboť „ze samé

povahy věci, o které vedli s žalobcem pohovor, nelze dovodit, že by se mohlo

jednat o pohovor nekonfliktní a veskrze přátelský“, naopak z výslechu znalce

MUDr. Petra Navrátila a svědka I. Ž., je zřejmé, že žalobce ho vnímal jako

„výrazný stresor“ a cítil se ohrožen. Při stanovení výše náhrady za ztížení

společenského uplatnění soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku

znalce MUDr. Petra Navrátila a přihlédl rovněž k věku žalobce, neboť „se jedná

o mladého muže, jenž by v případě absence předmětné události vedl zcela zřejmě

naprosto odlišný způsob života“, a vzhledem ke znalcem určenému počtu bodů

(1300) a zvýšení o 50 % přiznal žalobci v souladu s vyhláškou č. 440/2001 Sb. na náhradě za ztížení společenského uplatnění 234 000 Kč. Výši náhrady za

ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti soud prvního stupně určil

jako rozdíl mezi průměrným výdělkem žalobce ve výši 35 832 Kč a přiznaným

invalidním důchodem ve výši 8 069 Kč. V části, ve které se žalobce domáhal

zaplacení tzv. „renty“ za dobu od 1. 11. 2011 do 11. 1. 2012, žalobu zamítl,

neboť náhrada žalobci „přísluší ode dne zahájení soudního řízení“, tedy od 12. 1. 2012. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 23 Co 51/2014-191, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo

žalobě vyhověno, tak, že žaloba se zamítá, ve výrocích o náhradě nákladů řízení

státu a o soudním poplatku jej změnil tak, že České republice se náhrada

nákladů řízení nepřiznává a že žalovanému se povinnost zaplatit soudní poplatek

ze žaloby neukládá, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů

řízení před soudem prvního stupně ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Shledal, že z obsahu zápisu o jednání mezi žalobcem a zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. ze dne 24. 5. 2010 nelze dovodit, že by se jednalo o jednání, které

by bylo možno hodnotit jako násilné, neboť „zápis obsahuje otázky, které se

týkají okolností výkupu vozidla, a odpovědi žalobce, týkají se celé události a

jsou odpovídající události, ke které došlo“, oba svědci A. D. i E. P. jednání

ze dne 24. 5. 2010 popisovali spíše jako přátelské a žalobcem nebyl nabídnut

žádný důkaz, který by výpovědi těchto svědků zpochybňoval. Odvolací soud

souhlasil s tím, že změna pracovní doby se zhruba čtyřhodinovou přestávkou mezi

jednotlivými částmi pracovní doby a žalovaným nepopíraná skutečnost, že žalobce

byl žádán o zametení dvora, mohou být hodnoceny jako jednání žalovaného

„hraničící se šikanózním jednáním“. To však podle názoru odvolacího soudu nic

nemění na tom, že při posuzování těchto dějů jednotlivě nelze shledat tyto děje

jako svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné. Odvolací soud dospěl k závěru,

že situace na pracovišti žalobce u něj mohla vést k rozvinutí duševních obtíží

neurotického charakteru, avšak že žádná ze žalobcem uváděných situací nemá

charakter úrazového děje, že rovněž jednání žalovaného v průběhu tří či čtyř

měsíců nelze jako celek charakterizovat jako úrazový děj a že i když se u

žalobce jako u osoby zřejmě stres citlivěji vnímající projevilo duševní

onemocnění, nelze příčiny, ve kterých žalobce spatřuje důvod svého onemocnění,

hodnotit jako pracovní úraz. K dovolání žalobce a žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 4394/2014-240, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k

dalšímu řízení. Shodně s odvolacím soudem dovodil, že v projednávané věci

nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou

zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce,

avšak nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že žalobce proto nemůže mít na

požadované plnění nárok. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se

nezabýval tím, zda v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti

zaměstnavatele zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením právních

povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající

jeho jménem (§ 265 odst. 2 zákoníku práce), popřípadě podmínky odpovědnosti

zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů

nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným

jednáním proti dobrým mravům (§ 265 odst. 1 zákoníku práce), a shledal, že

závěr, že žaloba o náhradu škody není důvodná, proto nemůže (zatím) obstát.

Dovolací soud dále odvolacímu soudu vytknul, že na rozdíl od soudu prvního

stupně učinil závěr o „spíše přátelském“ jednání mezi A. D., E. P. a žalobcem,

aniž by důkazy výslechem těchto svědků zopakoval, a že tím postupoval v rozporu

s ustanovením § 213 odst. 2 věty za středníkem občanského soudního řádu, a

řízení před odvolacím soudem tak zatížil vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Krajský soud v Praze poté usnesením ze dne 27. 9. 2016, č. j. 23 Co

51/2014-284, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo

žalobě vyhověno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a

věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co

zopakoval dokazování výslechy svědků A. D. a E. P., odvolací soud dospěl k

závěru, že „ve věci je ke zjištění skutkového stavu věci nutno provést další

důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení“, a uložil soudu prvního

stupně, aby se v dalším řízení zabýval jednáním žalovaného a aby posoudil, zda

jednání žalovaného lze hodnotit jako úmyslné jednání proti dobrým mravům nebo

jako jednání „šikanózní“, které by bylo možno považovat za porušení právní

povinnosti zaměstnavatele podle § 14 odst. 1 zákoníku práce. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2017, č. j. 21 Cdo

2444/2017-312, zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. Dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro

zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2

občanského soudního řádu z důvodu, že ke zjištění skutkového stavu věci je

třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v

odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu), a protože z

obsahu spisu dosud nevyplývá, že by byly splněny podmínky pro zrušení rozsudku

soudu prvního stupně z jiného důvodu než podle ustanovení § 219a odst. 2

občanského soudního řádu, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku

soudu prvního stupně obstát. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 23 Co

51/2014-345, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla

žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského

uplatnění ve výši 234 000 Kč, a zrušil jej ve výroku, jímž byla žalovanému

uložena povinnost platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 27 763 Kč

měsíčně počínaje dnem 12. 1. 2012 do konce kalendářního měsíce, v němž žalobce

dovrší věku 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového

pojištění, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Poté,

co doplnil dokazování výslechem MUDr. Petra Navrátila, znalce v oboru

zdravotnictví, odvětví psychiatrie, odvolací soud dovodil, že i když se žalobci

nepodařilo prokázat, že by A. D. a E. P.

porušili právní povinnost či úmyslně

jednali proti dobrým mravům, nelze zpochybnit, že celý rozhovor týkající se

vykoupeného kradeného auta vyvolal u žalobce stres, který nemohl odeznít, neboť

následovalo další jednání zaměstnavatele, které již odvolací soud považuje za

„šikanózní“, zejména šlo o změnu pracovní doby upravené žalobci tak, že

osmihodinová pracovní doba byla rozdělena do dvou částí s přestávkou čtyři

hodiny mezi jednotlivými částmi pracovní doby, situaci, kdy žalobce pracoval

jako XY, avšak byl žalovaným žádán o zametení dvora, a vyslání na pracovní

cestu do Košic, kam v předchozí době cestoval, jako i ostatní zaměstnanci,

osobním automobilem, avšak tentokrát měl žalobce tuto cestu absolvovat vlakem. Žalovaný dále žalobci nabízel dohodu, kterou se žalobce měl zavázat zaplatit

300 000 Kč, avšak v případě, že by ukončil pracovní poměr u žalovaného, by

žalovaný tuto náhradu nepožadoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že „byly

splněny všechny předpoklady pro odškodnění škody na zdraví žalobce, který podle

znaleckého posudku trpí posttraumatickou stresovou poruchou, a dále znalec

vyslovil diagnózu přetrvávající změny osobnosti po katastrofické zkušenosti a

středně těžkou depresivní fázi“. Odvolací soud tedy „shledal odpovědnost za

škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, tedy odpovědnost

zaměstnavatele za škodu na zdraví žalobce způsobenou úmyslným jednáním proti

dobrým mravům“. Odvolací soud dále uzavřel, že jelikož pracovní poměr žalobce u

žalovaného skončil okamžitým zrušením, a to nikoliv pro zdravotní důvody

související s poškozením zdraví žalobce v důsledku úmyslného jednání proti

dobrým mravům, „nemůže být shledána příčinná souvislost mezi poklesem výdělku u

žalobce, spočívající v rozdílu mezi výdělkem, kterého dosahoval u žalovaného, a

v současnosti pobíraným invalidním důchodem druhého stupně, jak je žalobcem

požadováno“, ale že bude nutno vycházet „z takzvaného fiktivního výdělku, tedy

výdělku, jakého by mohl žalobce dosahovat u jiného zaměstnavatele po skončení

pracovního poměru u žalovaného, nebýt poškození jeho zdraví“, který bude možno

zjistit tak, že bude zjištěno, jakého výdělku dosahují zaměstnanci v Chomutově

či okolí, kteří jsou zaměstnáni jako XY u jiných zaměstnavatelů, kteří se

zabývají obdobnou činností jako žalovaný; od tohoto výdělku pak bude odečten

„invalidní důchod druhého stupně“ přiznaný žalobci rozhodnutím České správy

sociálního zabezpečení od 4. 8. 2011 s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost žalobce o 60 % (žalobci tedy

zůstala pracovní schopnost ve výši 40 %).

Odvolací soud dále dovodil, že

jelikož žalobci zbývá určitý pracovní potenciál a není „plně invalidní“, avšak

zaměstnán není, „bude nutno od zjištěné ztráty na výdělku odečíst ještě

čtyřicet procent minimální mzdy v tom kterém období“, neboť „je třeba vycházet

z toho, že žalobci určitý pracovní potenciál zbývá a pokud není zaměstnán, byť

s menším výdělkem či na kratší pracovní úvazek, jedná se o danou situaci na

trhu práce a v této části nejde o pokles výdělku v příčinné souvislosti se

zjištěným onemocněním“. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl

žádné dokazování k náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti a že při svém rozhodování „zcela akceptoval konstrukci náhrady za

ztrátu na výdělku uvedenou v žalobě“, kterou odvolací soud nepovažuje za

správnou. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j. 21 Cdo

4234/2018-374, dovolání žalovaného odmítl. Dovolací soud uzavřel, že dovolání

neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu

ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu a že v dovolacím řízení

nelze pro tento nedostatek pokračovat. Okresní soud Praha-západ poté rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 7 C

10/2012-680, uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobci na náhradě ztráty na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti“ za období od 12. 1. 2012 do 31. 12. 2012 částku 19 279 Kč měsíčně, za období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2013 částku 19

441 Kč měsíčně, za období od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2013 částku 19 241 Kč

měsíčně, za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 částku 19 331 Kč měsíčně, za

období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 částku 19 392 Kč měsíčně, za období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 částku 19 112 Kč měsíčně, za období od 1. 1. 2017 do

31. 12. 2017 částku 19 124 Kč měsíčně a za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018

částku 19 406 Kč měsíčně, zamítl žalobu za období od 12. 1. 2012 do 31. 12. 2018 v rozsahu rozdílu mezi částkou 27 763 Kč měsíčně a přiznanými částkami,

dále rozhodl, že „žalovaný je povinen platit žalobci na náhradě ztráty na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2019 do konce

kalendářního měsíce, v němž dovrší věku 65 let, nebo do data přiznání

starobního důchodu z důchodového pojištění částku 19 293 Kč měsíčně a že žaloba

se „v rozsahu rozdílu mezi částkou 27 763 Kč měsíčně a přiznanou částkou“

zamítá, zároveň rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci nedoplatek na

náhradě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 12. 1. 2012 do

10. 10. 2019 ve výši 1 793 041 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“, a

uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu

Praha-západ na náhradě nákladů řízení 6 542 Kč a soudní poplatek ve výši 159

230 Kč a žalobci (k rukám advokáta Mgr. Milana Hadravy) na náhradě nákladů

řízení 131 343 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru

odvolacího soudu, že je žalovaný odpovědný za škodu na zdraví žalobce podle

ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce a že je povinen platit žalobci náhradu

ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 12. 1.

2012. Zjistil, že

zdravotní stav žalobce zůstal od doby vypracování znaleckého posudku znalcem v

oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v roce 2013 nezměněný, o čemž svědčí

výslech znalce provedený odvolacím soudem dne 3. 4. 2018, při němž znalec

uvedl, že „podle toho, jak dlouho žalobce trpí onemocněním v důsledku stresu,

lze u něj hovořit o chronifikaci tohoto onemocnění, a já osobně nevěřím tomu,

že by došlo k úplnému vyléčení“, stejně jako aktuální zpráva Všeobecné fakultní

nemocnice v Praze – Psychiatrické kliniky ze dne 23. 7. 2019 o tom, že „žalobce

trpí posttraumatickou stresovou poruchou a středně těžkou depresivní fází,

porucha je chronická, vzhledem ke změnám osobnosti je charakteru trvalého“. Při

určení tzv. fiktivního výdělku žalobce soud prvního stupně „vycházel z

Regionální statistiky ceny práce za rok 2011, kdy poprvé došlo ke vzniku škody

– ztrátě na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti“ s tím, že částka

odpovídající průměrné hrubé měsíční mzdě nákupčího v roce 2011 v Ústeckém kraji

(30 267 Kč) „nejlépe vyjadřuje výši výdělku, jakého by mohl žalobce dosahovat u

jiného zaměstnavatele po skončení pracovního poměru u žalovaného, nebýt

poškození jeho zdraví“. Soud prvního stupně „rozhodl, že neprovede

dokazování“ (mimo jiné) dotazem na Úřad práce v Chomutově ohledně průměrného

výdělku nákupčích v listopadu 2011, doplňujícím znaleckým posudkem a dotazy na

průměrný výdělek u společnosti Auto ESA a. s., AUTO PLUS II, s. r. o., ACURA

spol. s r. o. a KŠV GROUP, s. r. o., pro nadbytečnost. Při výpočtu náhrady za

ztrátu na výdělku pak soud prvního stupně „použil“ postup uvedený v rozsudku

odvolacího soudu, tj. „odečetl od (v jednotlivých letech) valorizovaného

fiktivního výdělku příslušnou výši invalidního důchodu pobíraného žalobcem a od

výsledku dále odečetl 40 % minimální mzdy v tom kterém období, neboť žalobci

zůstala pracovní schopnost ve výši 40 % a dosud nepracuje“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 23 Co 205/2020-728, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci

samé s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci za dobu od 12. 1. 2012 do

31. 1. 2021 částku 2 095 505 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, v zamítnuté

částce 920 810 Kč za toto období zůstává rozsudek soudu prvního stupně

odvoláním nedotčen, od 1. 2. 2021 se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v

měsíční částce 19 293 Kč, kterou je žalovaný povinen platit žalobci vždy do 15. dne v měsíci následujícím, a v zamítnuté částce 8 470 Kč měsíčně od 1. 2. 2021

zůstává rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, potvrdil rozsudek

soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, změnil jej ve výroku

o soudním poplatku tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice –

Okresnímu soudu Praha-západ soudní poplatek ze žaloby 69 579 Kč, a uložil

žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 34

183,71 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Hadravy. K námitkám žalovaného týkajícím

se zdravotního stavu žalobce a k návrhu žalovaného na doplnění znaleckého

posudku MUDr.

Petra Navrátila odvolací soud uvedl, že „soud není v tomto řízení

oprávněn přezkoumávat rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o tom, zda

žalobci náleží invalidní důchod druhého stupně“, který mu byl přiznán pro

poškození duševního zdraví, které utrpěl v důsledku jednání žalovaného, že ze

žádné z lékařských zpráv (poslední ze dne 23. 7. 2019) nevyplývá, že by došlo

ke změně zdravotního stavu žalobce, že teprve v případě, změní-li se podstatně

poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady, může se

poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě

povinností, že v projednávané věci je třeba vycházet zejména z toho, že žalobce

je stále poživatelem „invalidního důchodu druhého stupně“, a to stále z důvodů,

pro které mu byl v roce 2011 přiznán, a že námitky žalovaného, že podle jeho

zjištění žije žalobce běžným občanským životem, jsou z tohoto hlediska právně

bezvýznamné. Odvolací soud dospěl k závěru, že jelikož ke ztrátě na výdělku

žalobce začalo docházet až po skončení jeho pracovního poměru u žalovaného,

který skončil 1. 11. 2011, rozhodnutím ze dne 11. 10. 2011 byl žalobci přiznán

„invalidní důchod druhého stupně“ a za dobu trvání pracovního poměru ke ztrátě

na výdělku žalobce nedocházelo, není možné odškodnění poskytnout do výše

průměrného výdělku, kterého žalobce u žalovaného dosahoval, ale je třeba

vycházet z výdělku, kterého by dosahoval, nebýt škodné události, při výdělečné

činnosti, kterou lze předpokládat. Postup soudu prvního stupně, který vycházel

z fiktivního výdělku, jakého by mohl žalobce dosahovat po skončení pracovního

poměru u žalovaného ve stejném oboru nákupčího ve stejném regionu, ve kterém

měl sjednané místo výkonu práce (provozovna Chomutov), když navíc takto

zjištěné průměrné výdělky ani nepřesahují výdělek, kterého žalobce dosahoval u

žalovaného, a od takto zjištěného fiktivního výdělku odečetl částky

představující poskytovaný „invalidní důchod druhého stupně“ a s ohledem na

zachovaný pracovní potenciál do výše 40 % odečetl i 40 % minimální mzdy,

považuje odvolací soud za správný, a proto rozsudek soudu prvního stupně „v

odvoláním napadené vyhovující části, pouze po formulační úpravě, potvrdil“ a „v

zamítavých částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v

případě, kdy není v řízení zjištěno, že by žalobce pozbyl zdravotní způsobilost

k výkonu své dosavadní práce, a současně pracovní poměr žalobce u žalovaného

byl ukončen z jiných než zdravotních důvodů (v projednávané věci okamžitým

zrušením pracovního poměru žalovaným z důvodu zvlášť hrubého porušení

povinnosti žalobcem), není zde dána příčinná souvislost mezi poklesem výdělku

na straně žalobce a porušením povinností, kterého se měl žalovaný vůči žalobci

dopustit. Žalovaný nemůže odpovídat ani za pokles výdělku žalobce způsobený

tím, že z důvodu situace na trhu práce nemohl ve výkonu své dosavadní práce

nákupčího pokračovat u jiného zaměstnavatele.

Pokud by totiž k okamžitému

zrušení pracovního poměru nedošlo, mohl by žalobce dále pokračovat ve výkonu

své dosavadní práce (v řízení nebylo zjištěno jinak) a k poklesu na výdělku by

vůbec nedošlo. Až v případě, kdy by bylo v řízení zjištěno, že žalobce pozbyl

dlouhodobě způsobilost k výkonu dosavadní práce nákupčího pro porušení

povinnosti žalovaným, by bylo možné postupovat způsobem, který v řízení

aplikovaly odvolací soud a soud prvního stupně. Dovolatel dále soudům vytýká,

že se nezabývaly tím, zda je žalobce evidován u Úřadu práce jako uchazeč o

zaměstnání a zda vůbec má zájem být nadále zaměstnán, neboť pouze v takovém

případě může u žalobce docházet ke ztrátě na výdělku, která by byla v příčinné

souvislosti s porušením povinnosti žalovaným. Namítá, že soudy „chybně určily“

výši náhrady za ztrátu na výdělku, dovodily-li, že od průměrného výdělku

žalobce před vznikem škody má být odečteno pouze 40 % minimální mzdy, a to s

ohledem na skutečnost, že pracovní schopnost žalobce je na základě posouzení

orgánů sociálního zabezpečení snížena o 60 %, a že se tak odchýlily od

předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu k této otázce (zejména rozsudků

Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4254/2018), v nichž Nejvyšší soud konstatuje, že k odečtu

pouze části minimální mzdy lze přistoupit v případě, když je v rámci řízení

konkrétně zjištěno, že omezení pracovní schopnosti zaměstnance vede k tomu, že

zaměstnanec již dále není schopen výkonu práce v rozsahu stanovené týdenní

pracovní doby, ale pouze v rozsahu kratší pracovní doby. Dovolatel má za to, že

snížení pracovní schopnosti žalobce o 60 % automaticky neznamená, že by žalobce

byl schopen pracovat pouze 40 % stanovené týdenní pracovní doby. Podle názoru

žalovaného měly soudy po dobu evidence žalobce jako uchazeče o zaměstnání

zohlednit (odečíst) celou minimální mzdu. Soudy se dále podle mínění dovolatele

odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008) při zjišťování výše výdělku, kterého mohl žalobce dosáhnout

po skončení pracovního poměru u žalovaného při výkonu shodné práce u jiných

zaměstnavatelů, neboť dospěly k závěru, že ji lze dostatečně zjistit pouze ze

statistických údajů vztahujících se k vykonávanému druhu práce „nákupčí“, a

nezabývaly se tím, jaký skutečný výdělek mohl žalobce dosáhnout, pokud by

vykonával stejnou práci u jiných (relevantních) zaměstnavatelů. Takový postup

soudů (mimo jiné) nezohledňuje specifika daného odvětví, ve kterém žalobce a

žalovaný působili (prodej ojetých vozidel), přičemž podmínky výkonu práce

nákupčího (a požadavky na výkon takové práce) se mohou v jednotlivých

ekonomických odvětvích značně odlišovat. Dovolatel má dále za to, že rozhodnutí

soudu prvního stupně je „zmatečné“ v tom, že žalovanému ukládá tutéž povinnost

dvakrát, kdy nejprve výroky I. až VII. soud prvního stupně ukládá žalovanému

povinnost uhradit dlužnou částku za jednotlivé kalendářní roky a následně

výrokem X.

ukládá žalovanému uhradit tutéž částku ze shodného právního titulu

za shodné období (žalobci tak je dvakrát přiznán tentýž nárok); odvolací soud

pak toto „chybné“ rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalovaný navrhl,

aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že „výroky I. až X.“

rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba se zamítá, nebo aby

rozsudek odvolacího soudu „ve výroku I.“ v části, „ve kterých odvolací soud

potvrdil výroky I. až X.“ rozsudku soudu prvního stupně „vyhovující žalobci“,

zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno

(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z

ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že

žalobce, který byl od 1. 1. 2004 u žalovaného zaměstnán nejprve jako „XY“, poté

jako „XY“ a naposledy jako „XY“, dne 9. 3. 2010 vykoupil od S. M. osobní

automobil XY, který, jak bylo posléze zjištěno, byl odcizen v Itálii, že dne

24. 5. 2010 zaměstnanci žalovaného A. D. a E. P. provedli se žalobcem pohovor

ohledně prodeje uvedeného vozidla, v jehož průběhu mu dávali k podpisu dohodu o

narovnání, v níž žalobce uznává svou odpovědnost za škodu vzniklou prodejem

vozidla a zavazuje se k náhradě této škody ve splátkách, že žalobce uzavření

dohody odmítl, že poté bylo po žalobci požadováno, aby zametal areál bazaru, a

byl na něj vyvíjen tlak, aby od žalovaného odešel a skončil pracovní poměr,

následně byl odeslán na služební cestu do Košic, kam měl jet vlakem, a dne 11. 8. 2010 byla žalobci změněna pracovní doba tak, že nástup do práce byl v 9:00

hodin ráno, poté od 12:00 či 12:30 hodin následovala

2-4hodinová přestávka a poté pracovní doba pokračovala do 20:00 hodin. Poté se

žalobce začal ambulantně léčit u lékaře, který jej následně odeslal na

psychiatrickou kliniku, kde byl opakovaně hospitalizován a kde mu byla

diagnostikována posttraumatická stresová porucha, depresivní fáze a změna

osobnosti po katastrofické zkušenosti, a na základě toho mu byl rozhodnutím

České správy sociálního zabezpečení od 4. 8.

2011 přiznán invalidní důchod pro

invaliditu druhého stupně s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 60 %. Pracovní poměr mezi

žalobcem a žalovaným byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru žalovaným

ze dne 1. 11. 2011 z důvodu neomluvené absence a rozsudkem Okresního soudu

Praha-západ ze dne 25. 3. 2013, č. j. 10 C 146/2011-81, byla zamítnuta žaloba,

kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti tohoto okamžitého zrušení

pracovního poměru (Okresní soud Praha-západ dospěl k závěru, že tím, že se

žalobce nedostavoval do zaměstnání u žalovaného nejméně po dobu od 15. 9. 2011

do 1. 11. 2011, zvlášť hrubě porušil povinnost vplývající z právních předpisů

vztahujících se k jím vykonávané práci). Ke ztrátě na výdělku žalobce začalo

docházet až po skončení jeho pracovního poměru u žalovaného, který skončil dne

1. 11. 2011. Žalobce „dosud nepracuje“ (není zaměstnán). Podle Regionální

statistiky ceny práce pro rok 2011 a Ústecký kraj nákupčí pobíral v období roku

2011 průměrnou hrubou měsíční mzdu ve výši 30 267 Kč. Podle názoru I. Ž.,

spouštěčem poruchy žalobce „byly nějaké události, ale i následná jednání, která

probíhala, a snaha o propuštění žalobce ze zaměstnání“. Podle zprávy Všeobecné

fakultní nemocnice v Praze – Psychiatrické kliniky (I. Ž.) ze dne 23. 7. 2019

žalobce trpí posttraumatickou stresovou poruchou a středně těžkou depresivní

fází, porucha je chronická a vzhledem ke změnám osobnosti je charakteru

trvalého. Znalec v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petr

Navrátil dospěl k závěru, že jednání popisované žalobcem mohlo být spouštěčem

jeho problémů, že prožitek zátěže není v přímé souvislosti s kvalitou a mírou

zevního stresoru, že i méně významný stres může vyvolat uvedené obtíže, a

oproti tomu u jiných osob i závažný stres uvedenou poruchu vyvolat nemusí, že

subjektivní prožitek zátěže není v přímé souvislosti s objektivní mírou stresu

a že u žalobce lze hovořit o chronifikaci onemocnění, a při výslechu u

odvolacího jednání uvedl, že zdravotní stav žalobce, tak, jak je popsán v

písemném znaleckém posudku, vznikl podle jeho názoru v důsledku žalobcem

popsaného jednání žalovaného a že „osobně nevěří tomu, že by došlo k úplnému

vyléčení žalobce“.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na

vyřešení (1.) otázky hmotného práva, za jakých předpokladů vzniká nárok na

náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání

invalidity zaměstnanci, u něhož byla zjištěna invalidita prvního nebo druhého

stupně a který nepracuje, jde-li o jinou škodu na zdraví než z důvodu

pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, (2.) otázky hmotného práva, v jaké

výši takovému zaměstnanci, který nepracuje, přísluší nárok na náhradu za ztrátu

na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity,

vznikla-li ztráta na výdělku až po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele

odpovědného za škodu, a (3.) otázky hmotného práva, zda lze při zjišťování

průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného

zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození jeho

zdraví nedošlo, vycházet z Regionální statistiky ceny práce. Protože odvolací

soud se při řešení první a třetí z uvedených právních otázek odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a protože druhá z nich v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že ke ztrátě na výdělku žalobce

mělo docházet až po skončení jeho pracovního poměru u žalovaného, který skončil

dne 1. 11. 2011 – i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb.,

zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 12. 2011 (dále jen

„zák. práce“). Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za

škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s

ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci

též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění

pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za

škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za

škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 265 odst. 1 zák. práce je

zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při

plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody

bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům

zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez

jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke

škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle

ustanovení § 265 odst. 2 zák.

práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za

škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé

souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení

právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří

jednají jeho jménem. Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 zák. práce

není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance. Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé

porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům,

přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok

posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat

porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům

(kýmkoliv), vznik škody na zdraví zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo

v přímé souvislosti s ním a příčinnou souvislost mezi porušením právních

povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům a vznikem škody na zdraví

zaměstnance (§ 265 odst. 1 zák. práce), nebo porušení právních povinností v

rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho

jménem, vznik škody na zdraví zaměstnance (i jinak než při plnění pracovních

úkolů nebo v přímé souvislosti s ním) a příčinnou souvislost mezi uvedeným

porušením právních povinností a vznikem škody na zdraví zaměstnance (§ 265

odst. 2 zák. práce) [srov. například též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze

dne 20. 8. 1971, sp. zn. 3 Cz 22/71, uveřejněný pod č. 12/1972 Sb. rozh. obč.,

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2738/2017, anebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4394/2014, vydaný

přímo v této věci]. Jde-li o jinou škodu na zdraví než z důvodu pracovního

úrazu nebo nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení

o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce). Také v řízení o náhradu škody na zdraví podle ustanovení § 265 zák. práce má

žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1

písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120

odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti

za škodu. Podle ustanovení § 369 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci, který utrpěl

pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v

rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za ztrátu na

výdělku. Podle ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci

ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem

dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením

případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení

invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o

důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným

pracovním úsilím, se nepřihlíží.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání

invalidity vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla

následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla,

a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění

zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním

úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo

při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví – jak vyplývá z

ustanovení § 371 zák. práce – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem

zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po

pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného

invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto

způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti

poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního

úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné

souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při

uznání invalidity) a pracovním úrazem (nemocí z povolání) se jedná pouze tehdy,

vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo k úplné ztrátě výdělku)

následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) [tj. bez pracovního úrazu

(nemoci z povolání) by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla]. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě)

výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před

pracovním úrazem (zjištěním nemoci z povolání), ale průměrný výdělek

poškozeného zaměstnance před vznikem škody (srov. § 371 odst. 1 zák. práce). Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity)

nemusí vždy dojít již za trvání pracovního poměru u zaměstnavatele, u něhož

zaměstnanec utrpěl pracovní úraz (u něhož zaměstnanec pracoval za podmínek, za

nichž vzniká nemoc z povolání). Došlo-li u zaměstnance ke ztrátě na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) až v době po skončení

tohoto pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen mu tuto škodu nahradit,

jestliže byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu při pracovních

úrazech a nemocech z povolání podle ustanovení § 366 zák. práce (srov. ve

vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například

odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo

1185/2002, uveřejněného pod č. 64/2003 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 609/2002, uveřejněného pod

č. 27/2003 v časopise Soudní judikatura). Vzhledem k tomu, že ustanovení o pracovních úrazech – jak již bylo uvedeno výše

– platí i pro způsob a rozsah náhrady jiné škody na zdraví než z důvodu

pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 384 odst. 3 zák.

práce), uplatní se

výše uvedené závěry obdobně také v případě náhrady škody na zdraví zaměstnance,

za kterou zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 265 zák. práce. Došlo-li ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání

invalidity teprve v době po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance

u zaměstnavatele odpovědného za škodu na zdraví zaměstnance vzniklou porušením

právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům podle ustanovení

§ 265 zák. práce, je pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku

významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky tohoto

poškození zdraví zaměstnance vzniklého porušením právních povinností nebo

úmyslným jednáním proti dobrým mravům (dále též jen „poškození zdraví“), nebo

zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního

poměru jiná skutečnost než poškození zdraví zaměstnance, je třeba přihlédnout k

tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel, i když odpovídá za

škodu na zdraví zaměstnance podle § 265 zák. práce, povinnost přidělovat

poškozenému práci, a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek

jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby neutrpěl

poškození zdraví. Nevznikla-li tedy ztráta na výdělku následkem nepříznivého

zdravotního stavu způsobeného poškozením zdraví, ale proto, že na základě jiné

skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není

mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého)

zaměstnavatele, a poškozením zdraví vztah příčinné souvislosti; na odškodnění

této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu

na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity za této

situace může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné

souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky poškození zdraví schopen konat

stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele

před poškozením zdraví, a kdyby byl pro následky poškození zdraví uznán

invalidním anebo kdyby byl schopen konat jinou, méně placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti nebo při uznání invalidity přitom není průměrný výdělek před

poškozením zdraví, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního

poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu na zdraví

odpovídá podle ustanovení § 265 zák. práce, a nemohou-li být při stanovení

průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený

pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec

(neodchází-li současně do starobního důchodu nebo do předčasného starobního

důchodu, kdy mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 371

zák. práce nenáleží – srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím

zákoníku práce například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn.

6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35/1996 Sb. rozh. obč., a dále srov. § 371

odst. 6 zák. práce) by svou pracovní způsobilost – kdyby nebyla následkem

poškození zdraví snížena (omezena) nebo nezanikla – využil nebo byl schopen

využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s

poškozením zdraví je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která

vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně

dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k

poškození zdraví nedošlo. Za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba

objasnit, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně (s

přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem

uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele,

kdyby nedošlo k poškození zdraví, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této

práce dosáhl (srov. mutatis mutandis například závěry uvedené ve vztahu k

náhradě za ztrátu na výdělku vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání v

odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 350/98,

uveřejněného pod č. 132/1999 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněného pod č. 64/2003 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného pod č. 109/2010 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 225/2020). Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že jedním z předpokladů pro

to, aby mohl být učiněn závěr o vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (o

příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví žalobce a jeho ztrátou na výdělku),

je zjištění, že žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného (tedy v

době, kdy u žalobce mělo začít docházet ke ztrátě na výdělku) pro následky

poškození zdraví, které utrpěl v důsledku jednání žalovaného (jeho

zaměstnanců), nebyl schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou

u žalovaného vykonával před poškozením zdraví. Dovolateli tedy lze přisvědčit,

že soudy se v projednávané věci dopustily nesprávného právního posouzení věci,

nezabývaly-li se otázkou, zda žalobce pro následky poškození svého duševního

zdraví, které utrpěl v důsledku jednání žalovaného (jeho zaměstnanců), pozbyl

způsobilost k výkonu dosavadní práce (práce stejného druhu). Jde přitom o

otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1

o. s. ř.), a to (vedle odborných znalostí z oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie) zejména odborných znalostí z oblasti (specializace) posudkového

lékařství (posuzování zdravotní způsobilosti k práci).

Nezabývaly-li se soudy – po náležitém zjištění náplně práce vykonávané žalobcem

u žalovaného – tím, zda žalobce vzhledem ke svému zdravotnímu stavu v době po

skončení pracovního poměru u žalovaného (v době, kdy u žalobce mělo začít

docházet ke ztrátě na výdělku) byl schopen konat práci, kterou u žalovaného

vykonával před poškozením zdraví (práci stejného druhu), anebo zda pro následky

poškození zdraví, které utrpěl v důsledku jednání žalovaného (jeho

zaměstnanců), pozbyl způsobilost konat tuto práci (práci stejného druhu),

nemůže jejich závěr o vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (zatím) obstát. K učinění závěru o vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nepostačují zjištění

týkající se zdravotního stavu žalobce, která soudy učinily ze znaleckého

posudku MUDr. Petra Navrátila, znalce v oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie, z výslechu tohoto znalce, z lékařských zpráv Všeobecné fakultní

nemocnice v Praze – Psychiatrické kliniky (sepsaných I. Ž.), anebo z výslechu

svědka I. Ž, ani zjištění soudů, že žalobci byl pro poškození jeho duševního

zdraví, které utrpěl v důsledku jednání žalovaného (jeho zaměstnanců),

rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení přiznán invalidní důchod pro

invaliditu druhého stupně „s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost žalobce o šedesát procent“, neboť

tato zjištění (sama o sobě) nevypovídají nic o tom, jakou práci (a popřípadě v

jakém rozsahu týdenní pracovní doby) žalobce po poškození jeho duševního

zdraví, které utrpěl v důsledku jednání žalovaného (jeho zaměstnanců), vzhledem

ke svému zdravotnímu stavu byl schopen vykonávat a jakého výdělku by při výkonu

takové práce mohl dosahovat. Předmětem odškodnění žalobce totiž není jeho

zdravotní stav jako takový [ta jeho část, která byla zhoršena poškozením jeho

duševního zdraví, které utrpěl v důsledku jednání žalovaného (jeho

zaměstnanců)] nebo jeho invalidita, nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého

okamžiku vznikla následky poškození jeho duševního zdraví. Soudy v projednávané věci pochybily též při určení výše průměrného výdělku,

jehož by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou

by pro něj vykonal, kdyby k poškození jeho zdraví nedošlo, vycházely-li při tom

z částky odpovídající průměrné hrubé měsíční mzdě „nákupčího“ v roce 2011 v

Ústeckém kraji ve výši 30 267 Kč, uvedené v Regionální statistice ceny práce

pro rok 2011 a Ústecký kraj. V příčinné souvislosti s poškozením duševního zdraví žalobce, které utrpěl v

důsledku jednání žalovaného (jeho zaměstnanců), je (může být) – jak vyplývá z

výše uvedeného – taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku,

jehož by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou

by pro něj vykonal, kdyby k poškození jeho duševního zdraví nedošlo.

Za účelem

zjištění tohoto průměrného výdělku je tedy třeba objasnit, jakou práci by

žalobce mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem

a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem)

vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k poškození jeho duševního

zdraví, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl. Má-li být za řízení zjištěno, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl

prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu

neodpovídá za škodu způsobenou poškozením zdraví), kdyby nedošlo k poškození

zdraví, musí být v první řadě přihlédnuto ke zdravotnímu stavu zaměstnance,

jeho schopnostem a získané kvalifikaci. Zdravotní stav zaměstnance přitom musí

být uvažován jen v takové podobě, jako kdyby jeho pracovní způsobilost nebyla

následkem poškození zdraví snížena (omezena) nebo nezanikla. Kvalifikace

zaměstnance je dána především jeho vzděláním, odbornou praxí a úrovní

osvojených dovedností. Zaměstnanec by mohl prokazatelně u jiného zaměstnavatele

konat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu (samozřejmě bez

ohledu na následky poškození zdraví) a která nepřesahuje jeho schopnosti a

získanou kvalifikaci. Prokazatelně by dále poškozený zaměstnanec mohl konat jen

takovou práci, kterou nabízí pracovní trh, a to v místě, o němž lze důvodně

předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k poškození

zdraví, tedy zejména v místě určeném místem dosavadního zaměstnání nebo

bydlištěm zaměstnance. Smyslem (účelem) zjištění, jakou práci by zaměstnanec

mohl konat u jiného zaměstnavatele, je vystižení újmy, která zaměstnanci

vznikla tím, že má pro následky poškození zdraví sníženou (zaniklou) pracovní

způsobilost; tomuto požadavku odpovídá postup, že bude – ukazuje-li se, že v

rozhodném místě by zaměstnanec mohl vykonávat více prací (druhů práce), které

odpovídají jeho zdravotnímu stavu a které nepřesahují jeho schopnosti a

kvalifikaci – uvažována nejprve práce, při níž bude plně využita kvalifikace

zaměstnance, poté práce, při níž bude kvalifikace zaměstnance využita co

nejvíce, a nakonec práce, k níž není potřebná jakákoliv kvalifikace. Kromě

uvedených hledisek mohou být uvažovány další okolnosti, je-li zřejmé, že mají

(by mohly mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního

poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli, jako je

např. obsah posudků o pracovní činnosti ohledně dosavadních zaměstnání

postiženého zaměstnance. Přihlíženo samozřejmě nesmí být k tomu, co představuje

nepřípustnou diskriminaci zaměstnanců z důvodů uvedených v antidiskriminačním

zákoně (srov. § 16 zák. práce), i kdyby bylo jinak (protiprávně) uplatňováno ze

strany (některých) zaměstnavatelů na trhu práce. Průměrný výdělek, který by

poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci,

kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození zdraví nedošlo, se zjišťuje jako

pravděpodobný výdělek postupem uvedeným v ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce.

Nevyžaduje se, aby se poškozený zaměstnanec opravdu ucházel u jiného

(konkrétního) zaměstnavatele o práci a aby bylo takové pracovní místo volné

(obdobně srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného pod č. 109/2010 Sb. rozh. obč.,

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1/2015, anebo

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014). Objasnění toho, jakou hrubou mzdu by poškozený zaměstnanec ve smyslu ustanovení

§ 355 odst. 2 zák. práce zřejmě dosáhl při výkonu práce, kterou by konal u

jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo k poškození zdraví, předpokládá zjištění,

jakou by zaměstnanec „zřejmě“ pobíral mzdu, kdyby opravdu pracoval (v době, k

níž se určuje pravděpodobný výdělek) u jiného zaměstnavatele. Za tím účelem

musí být zejména prokázáno, jaká mzda za výkon této práce u jiného

zaměstnavatele náležela (podle kolektivní smlouvy, vnitřního mzdového předpisu

nebo z jiného důvodu), přičemž musí být zohledněny nejen „pevné“ nebo

„nárokové“ složky mzdy, ale i další složky mzdy stanovené odlišným způsobem a

„fakultativní“ složky mzdy. I když v projednávané věci lze důvodně předpokládat, že by žalobce – nebýt

poškození jeho duševního zdraví – byl zaměstnán v Ústeckém kraji, nevypovídá

údaj o výši průměrné hrubé měsíční mzdy „nákupčího“ uvedený v Regionální

statistice ceny práce pro rok 2011 a Ústecký kraj nic o tom, jaký by u žalobce

byl zjištěn postupem uvedeným v ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce jeho

pravděpodobný výdělek, neboť z něho nelze dovodit, jakou hrubou mzdu by žalobce

zřejmě dosáhl při výkonu práce u jiného zjištěného zaměstnavatele (srov. například závěry uvedené v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 588/2011, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3689/2012). Dovolateli lze dát za pravdu, že zjišťování

výše pravděpodobného výdělku žalobce pouze ze statistických údajů vztahujících

se k pracovní pozici „nákupčí“ v relevantním kraji je (kromě výše uvedeného)

značně nepřesné také z toho důvodu, že takový postup nezohledňuje specifika

daného odvětví, ve kterém žalobce a žalovaný působili (prodej ojetých vozidel),

přičemž podmínky výkonu práce nákupčího a požadavky na výkon takové práce se

mohou v jednotlivých ekonomických odvětvích značně odlišovat. Závěr soudů,

podle kterého částka odpovídající průměrné hrubé měsíční mzdě nákupčího v roce

2011 v Ústeckém kraji (30 267 Kč) „nejlépe vyjadřuje výši výdělku, jakého by

mohl žalobce dosahovat u jiného zaměstnavatele po skončení pracovního poměru u

žalovaného, nebýt poškození jeho zdraví“, proto nemůže být správný. Protože

soudy se v projednávané věci – vedeny tímto nesprávným právním názorem – při

objasňování toho, jakou hrubou mzdu by žalobce ve smyslu ustanovení § 355 odst. 2 zák.

práce zřejmě dosáhl při výkonu práce, kterou by konal u jiného

zaměstnavatele, kdyby nedošlo k poškození jeho duševního zdraví, řádně

nezabývaly všemi výše uvedenými rozhodnými hledisky, nemůže být jejich závěr o

výši průměrného výdělku žalobce před vznikem škody ve smyslu ustanovení § 371

odst. 1 zák. práce správný. Obstát nemůže ani závěr soudů o výši výdělku žalobce dosahovaného po poškození

zdraví ve smyslu ustanovení § 371 zák. práce, resp. jejich závěr, že jelikož

žalobci zbývá určitý pracovní potenciál a není „plně invalidní“ (zůstala mu

pracovní schopnost ve výši 40 %), avšak zaměstnán není, „bude nutno od zjištěné

ztráty na výdělku odečíst ještě čtyřicet procent minimální mzdy v tom kterém

období“, neboť „je třeba vycházet z toho, že žalobci určitý pracovní potenciál

zbývá a pokud není zaměstnán, byť s menším výdělkem či na kratší pracovní

úvazek, jedná se o danou situaci na trhu práce a v této části nejde o pokles

výdělku v příčinné souvislosti se zjištěným onemocněním“. Jednotlivé složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, již je

zaměstnavatel, který je odpovědný za škodu na zdraví zaměstnance podle § 265

zák. práce, v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout

poškozenému zaměstnanci, jsou průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek

dosahovaný po poškození zdraví, popřípadě invalidní důchod pobíraný z téhož

důvodu (srov. ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce). Výdělkem po poškození

zdraví se rozumí – důsledně vzato – výdělek, který zaměstnanec dosahuje

vzhledem ke snížení své pracovní schopnosti následkem poškození zdraví při

výkonu méně placené práce po vzniku nároku na náhradu škody na výdělku nejen

bezprostředně po poškození zdraví, ale třeba i s časovým odstupem po tomto

poškození zdraví. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a poté

dosahovaným nižším výdělkem je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti

zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká. Tato konstrukce ovšem může být funkční pouze za předpokladu, že zaměstnanec má

skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici)

a že je vůbec schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Pro

některé situace, kdy zaměstnanec nedosahuje výdělek po poškození zdraví, proto

zákon stanoví, co se považuje za výdělek po poškození zdraví. Podle ustanovení § 371 odst. 5 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů

odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za

ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným

výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na

práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do

výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. Od uvedené situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní

výdělečnou činností získat příjem (možnosti nastoupit práci u určitého

zaměstnavatele), popsané v ustanovení § 371 odst. 5 zák.

práce, je třeba

odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po poškození zdraví není schopen

vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro

něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro

nedostatek pracovních příležitostí, tedy situaci, kdy poškozený zaměstnanec má

zájem využít poškozením zdraví sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak

nemá možnost vykonávat práci (nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro

nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by

mohl zastávat). Z důvodu odpovědnosti za škodu podle § 265 zák. práce vzniklou

poškozením zdraví však nemůže být zaměstnanci, který pro následky poškození

zdraví není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že

pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po poškození zdraví mít

příjem z vlastní výdělečné činnosti. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání

invalidity podle § 371 odst. 1 zák. práce přísluší i zaměstnanci, který je

veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po poškození zdraví se

považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111 zák. práce); pobíral-li

zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové

výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru (srov. ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce). Z uvedeného v první řadě vyplývá, že skutečný důvod, proč je při určení náhrady

za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity)

uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po poškození

zdraví, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci

uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádného výdělku (a to nikoliv z důvodu

následků poškození zdraví, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních

příležitostí) a že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav

trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném

některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší

mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než

kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení § 371 odst. 3

větě první zák. práce tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po

poškození zdraví, která se však uplatní – jak vyplývá z obsahu tohoto

ustanovení – pouze v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu

za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Vedení poškozeného zaměstnance, který nepracuje, v evidenci uchazečů o

zaměstnání tak sice není předpokladem (podmínkou) vzniku práva tohoto

zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

nebo při uznání invalidity (takový předpoklad vzniku práva na náhradu za ztrátu

na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity ze

zákona nevyplývá), ale projeví se z hlediska výše nároku poškozeného

zaměstnance na tuto náhradu za ztrátu na výdělku, a to tím způsobem, že se za

jeho výdělek po poškození zdraví (bez dalšího) považuje výdělek ve výši

minimální mzdy. Výši základní sazby minimální mzdy a dalších sazeb minimální

mzdy odstupňovaných podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance

a podmínky pro poskytování minimální mzdy stanoví na základě zmocnění v

ustanovení § 111 odst. 2 zák. práce vláda nařízením. Jestliže tedy poškozený zaměstnanec, který nepracuje, není (nebyl) veden v

evidenci uchazečů o zaměstnání, nelze při zjišťování jeho výdělku po poškození

zdraví postupovat podle ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce a za jeho výdělek

po poškození zdraví (bez dalšího) považovat výdělek ve výši minimální mzdy. V

takovém případě je třeba vycházet z pracovního potenciálu tohoto zaměstnance a

zabývat se tím, jakou práci by tento zaměstnanec mohl (byl schopen) po

poškození zdraví vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vykonávat, kdyby se

zapojil do práce (nebránila-li by mu ve výkonu práce situace na trhu práce),

zda by tuto práci byl schopen vykonávat ve stanovené týdenní pracovní době 40

hodin, nebo jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), a jakého

výdělku by při výkonu takové práce mohl dosahovat. I v tomto případě je však

třeba brát v úvahu, že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval

stav trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném

některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší

mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než

kolik činí minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 větu první a druhou zák. práce). Vzhledem k tomu, že minimální mzda vyjadřuje nejnižší možný výdělek, kterého by

poškozený zaměstnanec dosahoval (mohl dosáhnout) v pracovním poměru nebo v

právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní

poměr, kdyby mu to umožnil trh práce, judikatura soudů již dříve dovodila, že

je nutné při určení výše minimální mzdy pro účely stanovení náhrady za ztrátu

na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vždy vycházet z nařízení vlády o

minimální mzdě ve znění účinném v době, za jakou je náhrada za ztrátu na

výdělku požadována, neboť právě takovou mzdu (plat nebo odměnu z dohody o

pracích konaných mimo pracovní poměr) by si poškozený zaměstnanec mohl v daném

období jako nejnižší možnou vydělat (obdobně srov. například rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, uveřejněný pod č. 64/2019 v časopise Soudní judikatura). S účinností od 1. 10. 2018 však srov. ustanovení § 271b odst. 3 věty první zákoníku práce ve znění zákona č.

181/2018

Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony, z něhož vyplývá, že za výdělek po

poškození zdraví se u zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o

zaměstnání, považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního

zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání; dále srov. ustanovení čl. II zákona

č. 181/2018 Sb., podle něhož náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti, na niž vzniklo právo podle § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb.,

ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo podle § 371

odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., přísluší ve výši podle § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože v projednávané věci z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ani z

odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda žalobce byl veden v

evidenci uchazečů o zaměstnání (touto otázkou se soudy buď vůbec nezabývaly,

anebo tuto skutečnost nepovažovaly za významnou pro rozhodnutí věci), nebylo v

projednávané věci možné postupovat podle § 371 odst. 3 zák. práce a za výdělek

žalobce po poškození zdraví (bez dalšího) považovat výdělek ve výši minimální

mzdy. Ani v případě, že by žalobce byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, a že

by tak bylo namístě aplikovat ustanovení § 371 odst. 3 zák. práce, by však

nebylo možné považovat za správný postup zvolený soudy v projednávané věci, kdy

soudy od zjištěného průměrného výdělku, jehož by žalobce prokazatelně dosáhl u

jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození

jeho duševního zdraví nedošlo, odečetly (vedle částky představující poskytovaný

invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně) částku ve výši pouze 40 %

minimální mzdy, a to s ohledem na „zachovaný pracovní potenciál“ žalobce do

výše 40 % (dovozený soudy z procentní míry poklesu pracovní schopnosti žalobce

uvedené v rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání invalidního

důchodu pro invaliditu druhého stupně). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou poškozením zdraví má – jak

vyplývá z ustanovení § 371 odst. 1 zák. práce – i zaměstnanec, který byl uznán

invalidním. Zaměstnanec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého

zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 % [srov. § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“)]. Jestliže

pracovní schopnost zaměstnance poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %,

jedná se o invaliditu prvního stupně, v případě poklesu jeho pracovní

schopnosti nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, se jedná o invaliditu druhého

stupně a nastal-li pokles pracovní schopnosti zaměstnance nejméně o 70 %, jde o

invaliditu třetího stupně (srov. § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění).

Pracovní schopností se přitom rozumí schopnost zaměstnance vykonávat výdělečnou

činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s

přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím

výdělečným činnostem; poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti

vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a

duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u zaměstnance před

vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (srov. § 39 odst. 3 zákona o

důchodovém pojištění). Zaměstnanec, který se stal invalidním následkem

poškození zdraví, má nárok na invalidní důchod, jehož výše se stanoví v

závislosti na stupni invalidity podle ustanovení § 41 zákona o důchodovém

pojištění. Zaměstnanec, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího

stupně, není povinen vykonávat výdělečnou činnost, a to ani v případě, že by

jeho pracovní schopnost zcela nezanikla (došlo by k jejímu poklesu nejméně o 70

%, ale o méně než 100 %). Vzhledem k míře poklesu pracovní schopnosti se u

takového zaměstnance nepředpokládá výkon soustavného zaměstnání nebo jiné

výdělečné činnosti; zdrojem jeho příjmů již nemá být výdělek, nýbrž invalidní

důchod, který mu byl přiznán. Na druhé straně právní předpisy nespojují

přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně se zákazem výkonu

pracovní činnosti. Vykonává-li zaměstnanec, kterému byl přiznán invalidní

důchod pro invaliditu třetího stupně, po poškození zdraví pracovní činnost,

přísluší mu náhrada za ztrátu na výdělku při uznání invalidity ve výši rozdílu

mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po poškození

zdraví s připočtením invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; k výdělku

takového zaměstnance po poškození zdraví se nepřihlíží jen tehdy, dosahuje-li

zaměstnanec tohoto výdělku zvýšeným pracovním úsilím ve smyslu ustanovení § 371

odst. 1 věty druhé zák. práce (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 8. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1233/97, uveřejněný pod č. 29/2000 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo

1661/2001).

Nevykonává-li však zaměstnanec, kterému byl přiznán invalidní důchod pro

invaliditu třetího stupně, po poškození zdraví pracovní činnost, a nemá-li

proto žádný výdělek, uplatní se jako složky, které vymezují rozsah náhrady za

ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity),

jen průměrný výdělek před vznikem škody na jedné straně a invalidní důchod

pobíraný z téhož důvodu na straně druhé, a nepřihlíží se ani k (fiktivnímu)

výdělku ve výši minimální mzdy, který je třeba zohlednit jen v případě

zaměstnanců, kterým byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo

druhého stupně a u kterých se vzhledem k nižší míře poklesu pracovní schopnosti

(oproti zaměstnancům, kterým byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu

třetího stupně) předpokládá, že budou i nadále vykonávat soustavné zaměstnání

nebo jinou výdělečnou činnost odpovídající jejich omezenému pracovnímu

potenciálu a že zdrojem jejich příjmů bude kromě přiznaného invalidního důchodu

též dosahovaný výdělek (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2341/2019, uveřejněný pod č. 89/2020 Sb. rozh. obč.). Procentní míra poklesu pracovní schopnosti zaměstnance vyjádřená v rozhodnutí

České správy sociálního zabezpečení o přiznání invalidního důchodu má tedy z

hlediska výše nároku poškozeného zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po

skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity význam pouze do té

míry, že je z ní možné (ve spojení s výrokem tohoto rozhodnutí) určit, o jaký

stupeň invalidity u poškozeného zaměstnance jde a zda se u něj nadále

předpokládá výkon soustavného zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, tedy zda

se – jak bylo uvedeno výše – jako složka vymezující rozsah náhrady za ztrátu na

výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) u tohoto

poškozeného zaměstnance v případě, že nepracuje, uplatní též fiktivní výdělek

dosahovaný po poškození zdraví. Na výši tohoto fiktivního výdělku však údaj o

procentní míře poklesu pracovní schopnosti poškozeného zaměstnance obsažený v

rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání invalidního důchodu,

resp. údaj o procentní míře zachování pracovní schopnosti (pracovního

potenciálu) poškozeného zaměstnance dovozené pouze z procentní míry poklesu

jeho pracovní schopnosti stanovené pro účely přiznání invalidního důchodu (sám

o sobě) nemá vliv. Pokles pracovní schopnosti je termín, se kterým pracuje zákon o důchodovém

pojištění, tedy předpis veřejného práva, pro účely nastavení podmínek přiznání

invalidního důchodu. Vyjadřuje se tak určitá míra, v jaké je osoba vyřazena z

pracovní činnosti, a v důsledku toho jí za splnění dalších kritérií stanovených

zákonem může vzniknout nárok na invalidní důchod. Tato míra se určuje procentní

sazbou podle druhů zdravotního postižení uvedených v příloze vyhlášky

Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví

procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a

upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o

posuzování invalidity).

Okolnost snížené pracovní schopnosti však – jak již

bylo uvedeno výše – sama o sobě nezakládá nárok na náhradu za ztrátu na

výdělku, a neodůvodňuje ani modifikaci výše případné náhrady za ztrátu na

výdělku; jestliže například poškozený po skončení pracovní neschopnosti (při

uznání invalidity) přes trvalý zdravotní hendikep vykonává stejně nebo dokonce

lépe placenou práci, nedochází u něj k negativnímu dopadu do majetkové sféry,

tedy ke vzniku škody, kterou by bylo možno reparovat formou náhrady za ztrátu

na výdělku, neděje-li se tak za cenu zvýšeného pracovního úsilí ve smyslu

ustanovení § 371 odst. 1 věty poslední zák. práce. I tehdy by se ovšem

vycházelo z konkrétních poměrů v pracovním zapojení poškozeného zaměstnance a z

majetkových důsledků, nikoliv z obecného vyjádření procenta snížení pracovní

schopnosti pro účely přiznání invalidního důchodu (obdobně srov. například

odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo

3954/2019, uveřejněného pod č. 67/2021 v časopise Soudní judikatura). Při určování výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti (při uznání invalidity) je ovšem třeba brát v úvahu, že minimální

mzda upravená v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální

mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního

prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí

(dále jen „nařízení vlády o minimální mzdě“), představuje základní sazbu

minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. Nelze též

přehlédnout, že v určitých obdobích navíc byla v nařízení vlády o minimální

mzdě stanovena samostatná zvláštní sazba minimální mzdy při omezeném pracovním

uplatnění zaměstnance [podle ustanovení § 4 písm. c) nařízení vlády o minimální

mzdě ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2009 činila minimální mzda 75 %

částky stanovené v § 2, jde-li o zaměstnance, který je poživatelem částečného

invalidního důchodu, podle ustanovení § 4 písm. c) nařízení vlády o minimální

mzdě ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2012 činila minimální mzda 75 %

částky stanovené v § 2, jde-li o zaměstnance, který je poživatelem invalidního

důchodu pro invaliditu prvního nebo druhého stupně, podle § 4 odst. 1 nařízení

vlády o minimální mzdě ve znění účinném od 1. 8. 2013 do 31. 12. 2015 činila

sazba minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin u

zaměstnance, který je poživatelem invalidního důchodu, 48,10 Kč za hodinu nebo

8 000 Kč za měsíc a podle § 4 odst. 1 nařízení vlády o minimální mzdě ve znění

účinném od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 činila sazba minimální mzdy pro

stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin u zaměstnance, který je poživatelem

invalidního důchodu, 55,10 Kč za hodinu nebo 9 300 Kč za měsíc]. Ani v těchto

případech (obdobích) se však výše minimální mzdy nesnižovala přímo úměrně

procentní míře poklesu pracovní schopnosti zaměstnance stanovené pro účely

přiznání invalidního důchodu, jak to učinily soudy v projednávané věci.

Jestliže je poškozený zaměstnanec schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v

kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), odpovídá smyslu a účelu

náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání

invalidity, aby se k této snížené pracovní schopnosti přihlédlo a aby se

vycházelo ze sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při jiné

délce pracovní doby ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 nařízení vlády o minimální

mzdě, podle nějž zaměstnanci, který má sjednánu kratší pracovní dobu nebo který

neodpracoval v kalendářním měsíci příslušnou pracovní dobu odpovídající

stanovené týdenní pracovní době, se sazba minimální mzdy a nejnižší úroveň

zaručené mzdy snižují úměrně odpracované době. V takovém případě se tedy za

výdělek po poškození zdraví považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 části

první věty za středníkem zák. práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle

sazby minimální mzdy poškozeného zaměstnance snížené úměrně zkrácené pracovní

době (srov. například též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018, uveřejněného pod č. 64/2019 v časopise Soudní

judikatura). V projednávané věci však nebylo zjištěno, že žalobce byl po

poškození svého duševního zdraví schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v

kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek). Takový závěr přitom nelze

dovodit ani z údaje o poklesu pracovní schopnosti žalobce o 60 % obsaženého v

rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání invalidního důchodu

pro invaliditu druhého stupně, neboť – jak správně uvádí dovolatel ve svém

dovolání – míra poklesu pracovní schopnosti žalobce o 60 % stanovená pro účely

přiznání invalidního důchodu automaticky neznamená, že je žalobce schopen

pracovat pouze 40 % stanovené týdenní pracovní doby (resp. že není schopen

vykonávat například méně náročnou práci v rozsahu celé stanovené týdenní

pracovní doby 40 hodin). Protože v projednávané věci se soudy řádně nezabývaly tím, zda (a popřípadě v

jakém období) byl žalobce po poškození svého duševního zdraví veden v evidenci

uchazečů o zaměstnání a – nebyl-li v této evidenci veden – jakou práci po

poškození duševního zdraví, které utrpěl v důsledku jednání žalovaného (jeho

zaměstnanců), byl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen (způsobilý)

vykonávat, zda by takovou práci mohl vykonávat po stanovenou týdenní pracovní

dobu 40 hodin, anebo jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek),

a jakého výdělku by žalobce při výkonu takové práce mohl dosahovat, a protože

nevzaly náležitě v úvahu, že v určitých obdobích zasahujících do doby, za

kterou se žalobce domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, byla v nařízení vlády o

minimální mzdě stanovena samostatná zvláštní sazba minimální mzdy při omezeném

pracovním uplatnění zaměstnance, nemůže být správný ani závěr soudů o výši

nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti (při uznání invalidity). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.

je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou,

uložil-li žalovanému tutéž povinnost dvakrát, a to nejprve výroky I až IX,

jimiž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku

v určených měsíčních částkách za jednotlivá období, a následně výrokem X, jímž

uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci kapitalizovanou částku náhrady za

ztrátu na výdělku za stejné období. Přiznal-li soud prvního stupně žalobci

více, než čeho se domáhal, překročil meze dané ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. Nejde však o tzv. zmatečnostní vadu řízení, jak dovozuje dovolatel ve svém

dovolání (obdobně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, uveřejněné pod č. 74/2002 Sb. rozh. obč., anebo

odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo

2704/2007), ale o tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Soudům je též třeba vytknout, že v záhlaví písemných vyhotovení rozsudků ze dne

10. 10. 2019, č. j. 7 C 10/2012-680, a ze dne 9. 2. 2021, č. j. 23 Co

205/2020-728, nesprávně označily žalovaného jako „A. H.“, ačkoliv žalovaný je

zapsán v obchodním rejstříku pod obchodní firmou „A. H.“. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou

podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí

dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České

republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že

důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek

soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto

rozhodnutí (s výjimkou částí výroků o věci samé, v nichž byla žaloba zamítnuta)

a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-západ)

k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první

věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).