U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce S. U., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Sokolovská č. 32/22, proti žalované Kaufland Česká republika v.o.s.,
se sídlem v Praze 6, Bělohorská č. 2428/203, IČO: 25110161, zastoupené JUDr.
Oto Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 89/90, o odškodnění
nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance
Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího
účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
10 C 143/2014, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 22. února 2017 č.j. 62 Co 215/2016-211, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu ve výroku III., kterým
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.3.2016 č.j. 10 C
143/2014-138 ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou
změněn tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává, se odmítá.
III. Rozsudek městského soudu se ve výroku IV., kterým žalované nebyla
přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, mění tak, že žalobce je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 67.600,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Oto Kunze, advokáta se sídlem v
Praze 3, Vinohradská č. 89/90.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná na odškodnění nemoci z povolání zaplatila
179.508,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od
18.5.2012 do 31.5.2013, 454.386,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od
1.6.2013 do 30.7.2014, 113.400 Kč,- Kč na náhradě za bolest a ztížení
společenského uplatnění, 12.000,- Kč na náhradě nákladů spojených s léčením,
2.800,- Kč na náhradě nákladů za znalecký posudek a 9,000.000,- Kč na náhradě
nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnil tím, že od 10.3.2008 byl u žalované
zaměstnán jako řezník – uzenář v oddělení masokombinátu v M. Jeho pracovní
poměr u žalované skončil dne 30.9.2013 na základě výpovědi podle ustanovení §
52 písm. e) zák. práce, neboť podle lékařského posudku MUDr. Evy Stádníkové ze
dne 6.6.2013 žalobce dlouhodobě pozbyl způsobilost konat dále dosavadní práci s
tím, že tato ztráta zdravotní způsobilosti „prokazatelně není v přímé příčinné
souvislosti s pracovním úrazem nebo přiznanou nemocí z povolání“. Proti tomuto
posudku podal žalobce odvolání s odůvodněním, že ztráta jeho pracovní
způsobilosti je v příčinné souvislosti s nevyhovujícími pracovními podmínkami u
žalované, a současně podal žádost o přezkoumání jeho zdravotního stavu z
hlediska onemocnění nemocí z povolání. Ani v jednom případě však nebyl úspěšný.
Dne 10.10.2013 byl žalobci doručen lékařský posudek o neuznání nemoci z
povolání, vyhotovený dne 29.7.2013 Klinikou pracovního lékařství FN K. V. Návrh
žalobce na přezkum tohoto posudku nadřízený orgán rozhodnutím ze dne 3.3.2014
zamítl a napadený posudek potvrdil s poukazem na skutečnost, že žalobce v roce
1994 prodělal flegmonu v levé dlani a levém předloktí s následnou hypotrofií
interosálního svalstva a že nebylo shledáno, že by při hlavních pracovních
činnostech žalobce byly překračovány hygienické limity. Žalobce připustil, že v
17 letech sice utrpěl jako řeznický učeň úraz levé dlaně (píchl se o vepřovou
kost), v důsledku kterého si poškodil loketní nerv, po nástupu do zaměstnání u
žalované však od roku 2011 pociťoval zhoršení citlivosti v prstech levé ruky a
jeho zdravotní stav se dále zhoršoval v souvislosti s výkonem práce řezníka a
ke dni 23.4.2013 byl uznán invalidním v prvním stupni pro těžké onemocnění
loketního nervu. Přes závěry příslušných orgánů se žalobce nadále domnívá, že
trpí nemocí z povolání způsobenou dlouhodobým a jednostranným přetěžováním levé
horní končetiny při práci u žalované, a též „trvá na tom“, že k dlouhodobě
ztrátě jeho pracovní způsobilosti došlo „v důsledku pracovní expozice“ v
nevyhovujících pracovních podmínkách, kdy sám denně zpracoval 5 tun masa, byly
přetěžovány obě horní končetiny, prostředí bylo rizikové - žalobce pracoval v
chladu při teplotách od -1°C do +4°C, proti kterému nedostával od
zaměstnavatele žádné pomůcky, teplé oblečení měl své vlastní. Po žalované proto
„v souladu s ust. § 366 odst. 2 a § 369 zák. práce a § 2958 obč. zák.“
požadoval odpovídající odškodnění.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16.3.2016 č.j. 10 C 143/2014-138
žalobu v celém rozsahu (co do částky „9,762.094,- Kč s příslušenstvím“) zamítl
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení
205.409,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Oto Kunze a že vedlejší účastník a Česká
republika – Obvodní soud pro Prahu 4 nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel především ze závěrů znaleckého posudku Fakultní
nemocnice K. V. ze dne 9.2.2015, podle kterých při výkonu práce žalobce u
žalované nebyly překročeny žádné hygienické limity pro lokální svalovou zátěž
horních končetin, přičemž chlad není faktor, který by způsoboval postižení
ulnárního (loketního) nervu, a že proto onemocnění levé horní končetiny, kterým
žalobce trpí, není nemocí z povolání ve smyslu platných právních předpisů
(neboť žalobce nepracoval za podmínek, za nichž toto onemocnění vzniká,
jestliže nebyl překročen jakýkoliv hygienický limit), ale jedná se o obecné
onemocnění. Protože u žalobce „nebyla zjištěna nemoc z povolání, žalovaná za
jeho zdravotní stav nenese odpovědnost“, a proto soud prvního stupně žalobu
jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky soud
rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy přiznal úspěšné žalované
právo na náhradu nákladů řízení, vedlejší účastník se svého práva na náhradu
nákladů řízení vzdal a vůči státu byl neúspěšný žalobce od povinnosti platit
náklady řízení osvobozen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.2017 č.j. 62 Co
215/2016-211 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
ohledně částky 9,747.294 Kč „s příslušenstvím“ a ve výrocích o nákladech řízení
vedlejšího účastníka a státu potvrdil (výrok II.), ohledně částky 14.800,- Kč
„s příslušenstvím“ tento rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil
(výrok I.); ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou změnil
tento rozsudek tak, že „žalované se náhrada nákladů nepřiznává“ (výrok III.), a
rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“ (výrok
IV.) a že „vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení“ (výrok V.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že onemocnění žalobce (postižení levého loketního nervu) nelze hodnotit jako
nemoc z povolání. Tento závěr vyplývá ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice
K. V. ze dne 9.2.2015 i výslechu znalce Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA,
podle kterých, za situace, kdy měřením Krajské hygienické stanice S. kraje
nebylo při hlavních pracovních činnostech žalobce u žalované zjištěno
překročení jakéhokoliv hygienického limitu lokální svalové zátěže horních
končetin, bylo vyloučeno, že by žalobce pracoval za podmínek, za nichž daná
nemoc z povolání vzniká, a že by onemocnění žalobce souviselo s žalobcem
tvrzenými nevyhovujícími podmínkami na pracovišti. Za tohoto stavu tedy nebyl
splněn jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z
povolání ve smyslu ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce. Protože odvolací soud
neshledal ani podmínky pro možnost posouzení požadavku žalobce z hlediska
obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení § 265 zák.
práce, zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou částky
14.800,- Kč, o niž soud prvního stupně překročil žalobní návrh. Výrok o
nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil tím, že „na straně žalobce jsou ve
smyslu § 150 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. dány důvody hodné
zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení úspěšné žalované“, jejíchž
poměrů se nepřiznání nákladů řízení výrazněji nedotkne. Tyto důvody odvolací
soud spatřoval „zejména v tom, že žalobce se domáhal svého nároku z titulu
nemoci z povolání, přičemž posouzení, zda se u žalobce jedná o nemoc z
povolání, záviselo na znaleckém zkoumání, že žalobci byla přiznána invalidita,
že z důvodu zdravotního stavu má tak žalobce omezenou pracovní schopnost a
navíc je osobou bez vzdělání, a proto jsou jeho výdělečné možnosti omezeny
nejen ze zdravotních důvodů“. „Ze stejných důvodů“ odvolací soud nepřiznal
žalované ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce v dovolání, kterým napadá zamítavý výrok o věci samé, namítá, že
odvolací soud měl posoudit uplatněný nárok i z titulu obecné odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení § 265 zák. práce, neboť podle
názoru žalobce „tomu nasvědčovaly výsledky dokazování“. Měl-li však odvolací
soud za to, že dosavadní dokazování neodůvodňovalo posouzení věci z tohoto
hlediska, měl za tímto účelem žalobce vyzvat k doplnění žalobních tvrzení a
doplnění důkazů k prokázání těchto tvrzení, což ovšem v rozporu se zákonem a
judikaturou dovolacího soudu neučinil, ačkoliv žalobce na tuto možnost právní
kvalifikace upozornil v rámci řízení před odvolacím soudem dne 16.11.2016.
Žalobce zdůraznil, že podle ustálené judikatury vyplývá právní důvod
požadovaného plnění ze souhrnu vylíčených skutkových okolností. Žalobce není
povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok
odůvodňuje, neboť právní kvalifikace je v dispozici soudu. V daném případě
žalobce v žalobě poukázal na nevyhovující pracovní podmínky, vymezil škodu i
příčinnou souvislost mezi škodou (poruchou zdraví) a výkonem práce pro
žalovanou, čímž byly „jasně vylíčeny a popsány všechny předpoklady obecné
odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“, a proto bylo povinností soudu posoudit
uplatněný nárok též z tohoto hlediska. Žalobce navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolání směřujícím do výroků III. a IV., jimiž jí odvolací soud
nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím,
namítá, že se odvolací soud svou aplikací a interpretací ustanovení § 150
o.s.ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zdůraznila, že
zásadu úspěchu ve věci je možné prolomit pouze ve výjimečných případech a z
hlediska aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. jsou významné také okolnosti, které
vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další
skutečnosti. Výše odměny za jeden úkon právní služby se odvíjí od žalobcem
požadované částky; požadoval-li proto žalobce jen na náhradě nemajetkové újmy
9,000.000 Kč, pak zapříčinil, že náklady řízení dosáhly vysoké částky. Ze
zpracovaných odborných znaleckých posudků již v průběhu řízení před soudem
prvního stupně vyplynulo, že v případě poškození zdraví žalobce se nejedná o
nemoc z povolání. Přesto se však žalobce se závěry soudu prvního stupně
nespokojil a proti jeho rozhodnutí podal odvolání. Odvolací soud pak s ohledem
na znalecké posudky závěry soudu prvního stupně pouze potvrdil. Žalovaná je tak
přesvědčena, že žalobce si vzniklé náklady řízení zavinil především svým
postupem ve věci a že nepřiznání nákladů řízení žalované, která účelně hájila
svá práva a byla ve sporu zcela úspěšná, nemůže být považováno za spravedlivé.
Takové rozhodnutí by neodůvodněně narušilo zásadu úspěchu ve věci vyjádřenou v
ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť ten, kdo důvodně bránil své subjektivní
právo, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při bránění svého práva účelně
vynaložil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu v napadených výrocích změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 205.409,60 Kč a před
soudem odvolacím 256.762,- Kč, obojí k rukám advokáta JUDr. Oto Kunze, nebo,
aby napadené rozhodnutí ve výrocích III. a IV. zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobce žalovaná navrhla, aby bylo jako nedůvodné
zamítnuto, neboť odvolací soud podle jejího názoru rozhodl v souladu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce a žalované podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem
30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu do zamítavého výroku o věci
samé není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v této části z hlediska dovolatelem vymezené právní otázky (týkající
se možnosti jiného právního posouzení věci soudem a poučovací povinnosti podle
ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak.
V judikatuře dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že, rozhoduje-li soud
o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují
posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem
navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit
uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce
dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez
ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2002 sp. zn. 25 Cdo
643/2000, publikovaný pod č. 178 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Domáhá-li se proto zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví
vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci (a nezajistil tak zaměstnanci vhodné a bezpečné
podmínky pro výkon sjednané práce), přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o
nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit – za předpokladu, že to
umožňují výsledky dokazování - podle ustanovení § 265 zák. práce, tedy z
hlediska obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. V takovém případě je
třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody
zaměstnance (srov. ve vztahu k dřívější obsahově totožné právní úpravě např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.9.1970 sp. zn. 3 Cz 22/1971, uveřejněné pod
č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1972, a ze současné
doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.11.2016 sp. zn. 21 Cdo
3039/2015). Jestliže výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro soudem
uvažovanou aplikaci jiné právní normy je zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí
ve věci) právně významné skutečnosti, je soud povinen vyzvat účastníka ve
smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. k doplnění vylíčení rozhodných
skutečností. Postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a provedené důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat (srov.
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.10.2005 sp. zn. 10 Co
469/2005, uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní rozhledy, ročník 2006, str. 94,
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2011 sp. zn. 26 Cdo 592/2010).
Vzhledem k uvedeným, obecně přijímaným právním názorům tedy nelze odvolacímu
soudu důvodně vytýkat, že za situace, kdy znalec, který zpracovával znalecký
posudek Fakultní nemocnice K. V. ze dne 9.2.2015, při svém výslechu u jednání
před odvolacím soudem dne 18.1.2017 vyloučil jakoukoliv souvislost onemocnění
žalobce s pracovními podmínkami u žalované, nevyzval žalobce ve smyslu
ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností,
neboť dosavadní tvrzení žalobce i provedené důkazy postačovaly pro objasnění
skutkové stránky věci i z hlediska eventuelní možnosti posouzení uplatněného
nároku podle ustanovení § 265 zák. práce. Z tohoto pohledu je tedy rozsudek
odvolacího soudu konformní s ustálenou soudní judikaturou, na níž dovolací soud
nemá důvod cokoliv měnit. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce
proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované směřujícím do výroků III. a
IV. rozsudku odvolacího soudu, jimiž nebyla žalované přiznána náhrada nákladů
řízení ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím. V této části
závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky
procesního práva, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující
ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně
úspěšné žalované. Z hlediska této právní otázky je rozhodnutí odvolacího soudu
o tom, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního
stupně, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod,
aby tato právní otázka byla posouzena jinak.
Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském
soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady,
které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§ 140 odst. 1
o.s.ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k
náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část
věty před středníkem o.s.ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud
odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.
v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení § 142 a násl.
o.s.ř. se však může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost.
Ustanovení § 150 o.s.ř. proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení.
Stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se
účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného
soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Z povahy ustanovení § 150 o.s.ř. vyplývá, že patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k
individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v
konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení. Při úvaze o tom,
zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele,
přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním, osobním a
dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady
řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem,
které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k
postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti
případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů
řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním
případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který
by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo
možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím
vynaložené nesl ze svého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp.
zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9.10.2017, sp. zn. 21 Cdo 2038/2017).
Dovodil-li proto odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku –
že vzhledem k poměrům a nepříznivým výdělkovým možnostem žalobce (ovlivněným
zejména jeho zdravotním stavem a nedostatkem vzdělání), a naopak příznivé
ekonomické situaci žalované jsou v posuzované věci, v níž rozhodnutí soudu
„záviselo na znaleckém zkoumání“, dány ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. důvody
hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem
prvního stupně úspěšné žalované, bylo o náhradě nákladů prvostupňového řízení
rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud
neshledává žádný důvod na ní cokoliv měnit. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalované proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Ve vztahu k náhradě nákladů odvolacího řízení je však situace odlišná. Při
řešení právní otázky týkající se aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. při
rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání žalované proti
výroku IV. rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedené části ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované proti
výroku IV. rozsudku odvolacího soudu je opodstatněné.
Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení § 150
o.s.ř. je třeba mít na zřeteli, že předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů
řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují
samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně,
neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího
řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho
věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak
vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití
ustanovení § 150 o.s.ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před
soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013).
Při úvaze, zda jsou v posuzovaném případě splněny podmínky pro to, aby úspěšné
žalované nebyla přiznána také náhrada nákladů odvolacího řízení, je třeba
přihlédnout zejména k tomu, že žalobce vedlo k podání odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně jeho setrvání na nesprávném názoru, že žalovaná je povinna
nahradit žalobci škodu na zdraví, přestože z odborných znaleckých posudků i z
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo zřejmé, že žalobce netrpí nemocí
z povolání a že jeho onemocnění nesouvisí s pracovními podmínkami u žalované.
Za těchto okolností nelze dospět k názoru, že by v projednávané věci bylo
nespravedlivé uložit náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci, který ve věci
neměl úspěch, neboť i odvolací soud neshledal uplatněný nárok žalobce
opodstatněným, a že by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat po žalované,
aby náklady, které v odvolacím řízení vynaložila k účelnému bránění svého
práva, nesla ze svého. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci jsou ve
smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. dány důvody hodné zvláštního zřetele pro
nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení úspěšné žalované, proto není
správný.
Dovolací soud v rámci rozhodování o tom, v jaké výši má žalovaná vůči žalobci
podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení, akcentoval skutečnost, že výše odměny za zastupování advokátem má být
určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním
právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť
nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst.
2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo
postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně,
tj. podle ustanovení § 6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby
odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v
jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb.
dnem 7.5.2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Proto
nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. určil paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu
volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž
základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní
přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí.
Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vzít v úvahu
obdobná hlediska, z nichž vycházela vyhláška č. 484/2000 Sb. (srov. též nález
Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/2016 a odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). V rámci této úvahy
je třeba mít na zřeteli též požadavek účelnosti vynaložených nákladů, neboť –
jak vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. - náklady, které byly vynaloženy
neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný. Účelnost
vynaložených nákladů (poskytnuté právní služby advokáta) musí být posuzována ad
hoc podle konkrétních okolností daného případu.
Pro určení paušální sazby odměny advokáta za odvolací řízení mohou mít v
posuzované věci význam jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody, které žalobce
v žalobě uplatnil (tj. 179.508,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu
pracovní neschopnosti, 454.386,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku, 113.400
Kč,- Kč na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění, 12.000,- Kč na
náhradě nákladů spojených s léčením, 2.800,- Kč na náhradě nákladů za znalecký
posudek a 9,000.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy). Tyto nároky na
jednotlivá peněžitá plnění, od nichž se odvíjí i výše náhrady nákladů
odvolacího řízení, musí být posuzovány kritériem účelnosti a přiměřenosti.
Uplatněný nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 9,000.000 Kč je v
projednávané věci zjevně přemrštěný (přehnaný), nemající podklad v platné
právní úpravě ani ustálené soudní judikatuře. Kdyby soud vycházel z takto
vysoké (přemrštěné) částky jako orientační tarifní hodnoty, jevily by se
náklady žalované na obranu proti takovému požadavku žalobce jako z převážné
části neúčelné, a tedy zjevně nepřiměřené hodnotě poskytnuté právní služby.
Vzhledem k uvedenému odpovídá povaze a okolnostem projednávané věci pro
odvolací řízení paušální sazba ve výši 65.800,- Kč, vychází-li se z částky
1,500.000,- Kč, kterou lze podle názoru dovolacího soudu pokládat za přiměřenou
orientační tarifní hodnotu, s níž lze spojovat náklady žalované odpovídající
kriteriu účelnosti. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem
vznikly žalované náklady spočívající v 6 paušálních částkách náhrady výdajů ve
výši 300,- Kč, tj. 1.800,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty nemohla být
přiznána, neboť advokát JUDr. Oto Kunz nedoložil, že by byl plátcem daně z
přidané hodnoty. Za odvolací řízení tedy žalované náleží na náhradě nákladů
odvolacího řízení částka 67.600,- Kč.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně, a protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku IV. o náhradě
nákladů odvolacího řízení změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 67.600,- Kč k rukám advokáta,
který žalovanou v tomto řízení zastupoval [§ 243d písm. b) o.s.ř.].
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení bylo přihlédnuto k tomu, že
žalovaná byla v dovolacím řízení zčásti úspěšná (rozsudek odvolacího soudu ve
výroku IV. o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalované byl změněn
ve prospěch žalované) a zčásti neúspěšná (dovolání žalované proti rozsudku
odvolacího soudu ve výroku III. o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem
prvního stupně žalované bylo odmítnuto). Za této situace s ohledem na výsledek
dovolacího řízení proto nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2017