USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně J. G., zastoupené Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se
sídlem v Pardubicích, Sakařova č. 1631, proti žalovanému OBZOR, výrobnímu
družstvu invalidů v Praze, se sídlem v Praze 4, Michelská č. 4/11, IČO
00027642, zastoupenému Mgr. Evou Paterovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čs.
Armády č. 828/34, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodnímu
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 80/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23.1.2018 č.j. 30 Co 462/2017-334, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Evy
Paterové, advokátky se sídlem v Praze 6, Čs. Armády č. 828/34.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018 č.
j. 30 Co 462/2017-334, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Otázkou, jakým způsobem musí zaměstnavatel vymezit důvod výpovědi z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, aby se jednalo o platný
právní úkon, se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko
(srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2013 sp. zn. 21
Cdo 224/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.6.2015 sp. zn. 21 Cdo
2866/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.2.2016 sp. zn. 21 Cdo
727/2015), podle kterého, dává-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z
pracovního poměru, protože zaměstnanec nemůže vzhledem ke svému zdravotnímu
stavu dále konat dosavadní práci, musí ve výpovědi - má-li být platným právním
úkonem - při skutkovém vymezení výpovědního důvodu vždy rozlišit, zda důvodem
výpovědi je neschopnost zaměstnance konat práci pro pracovní úraz, onemocnění
nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí [tedy okolnosti uvedené v
ustanovení § 52 písm. d) zák. práce], nebo zda přistupuje k rozvázání
pracovního poměru výpovědí proto, že zaměstnanec z jiných zdravotních důvodů
(pro tzv. obecné onemocnění) pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále
dosavadní práci [tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. e) zák.
práce]. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - v souladu s tímto právním názorem dovodil, že „skutkové vymezení
důvodu výpovědi ze dne 8.1.2013 je zcela jednoznačné, přičemž nepřichází v
úvahu záměna s výpovědním důvodem uvedeným v ust. § 52 písm. d) zák. práce“.
Dovolatelka namítá, že ve výše citované judikatuře dovolacího soudu byl (ve
vztahu k k právní úpravě účinné do 31.3.2012) současně vyjádřen názor, jímž lze
podle jejího mínění odůvodnit neplatnost předmětné výpovědi z pracovního
poměru, tj. že, „odvolává-li se zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru
na lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb, pak tyto
skutečnosti (tj. zda důvod výpovědi spočívá v neschopnosti zaměstnance konat
práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto
nemocí, anebo v neschopnosti konat práci pro tzv. obecné onemocnění) musí být
výslovně uvedeny také v lékařském posudku nebo z něho (alespoň) musí bez
pochybností vyplývat“.
V této souvislosti je však třeba mít na zřeteli, že ode dne 1.4.2012, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, výpověď
zaměstnavatele z pracovního poměru daná zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm.
e) zák. práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel
přistoupil k výpovědi pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost zaměstnance, aniž
by měl rozvázání pracovního poměru podložené (řádným a účinným) lékařským
posudkem, popřípadě rozhodnutím správního orgánu, který lékařský posudek
přezkoumává; uplatní-li zaměstnanec žalobou u soudu neplatnost takového
rozvázání pracovního poměru (§ 72 zák. práce), soud může shledat výpověď
neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním (zejména znaleckými posudky)
neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě
zdravotní způsobilost (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2016
sp. zn. 21 Cdo 4972/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.7.2016 sp.
zn. 21 Cdo 5557/2015).
Z uvedeného vyplývá, že ode dne 1.4.2012 (na rozdíl od předešlé právní úpravy)
zaměstnavatel může platně přistoupit k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. e)
zák. práce, i když nemá k dispozici řádné posouzení zdravotního stavu
zaměstnance lékařem, musí však v průběhu řízení prokázat, že zaměstnanec
skutečně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní
způsobilost. Nelze proto jen z toho, že lékařský posudek, na který se
zaměstnavatel odvolává ve výpovědi, náležitě nerozlišuje, zda důvod výpovědi
spočívá v neschopnosti zaměstnance konat práci pro pracovní úraz, onemocnění
nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo v neschopnosti konat
práci pro tzv. obecné onemocnění, dovozovat, že výpověď z pracovního poměru
daná zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce je neplatná z důvodu
její neurčitosti, jestliže z obsahu (textu) samotné výpovědi je – tak jako tomu
bylo v projednávané věci - zřejmé, v čem spočívá její důvod.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.