USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně R. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem
Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1511/5, proti
žalovanému SMQ FINANCE s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Platnéřská
č. 90/13, IČO 03536955, zastoupenému JUDr. Luďkem Lissem, Ph. D., LL. M., MBA,
advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského č. 640/2, o určení, že nemovitosti
nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod
sp. zn. 41 C 115/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 8. března 2018, č. j. 11 Co 323/2017-213, a proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2018, č. j. 11 Co 324/201-218, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018,
č. j. 11 Co 323/2017-213, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018, č. j. 11 Co 324/201-218, jednak neobsahuje údaje o tom, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění
dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní
judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí
být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva
jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod číslem
116/2014 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek); má-li být dovolání přípustné proto, že
„napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn.
29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a
alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak], jednak postrádá vymezení důvodu dovolání
způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení proto
nelze pro tyto vady pokračovat.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, a vymezení důvodu dovolání, je vadné a podle
ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolatelka mohla takové vady odstranit z
vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k
dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně
odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č.
21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31/2005 v
časopise Soudní judikatura).
Dovolatelka v posuzované věci sice v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti
cituje jeden z důvodů přípustnosti dovolání, který je upraven v ustanovení §
237 o. s. ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva (kterou formuluje s odkazem na ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. pouze obecně jako „nesprávné právní posouzení věci
spočívající ve výkladu práva procesního, který odvolací soud ve svém rozhodnutí
zaujal a na němž je rozhodnutí založeno“), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již vůbec
neuvádí, o kterou konkrétní právní otázku procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“, tedy od kterého nebo kterých rozhodnutí
dovolacího soudu, se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit.
Namítá-li dovolatelka v dovolání tzv. jiné vady řízení [které spatřuje zejména
v tom, že soud prvního stupně žalobkyni nepoučil, „jaký okruh účastníků v daném
konkrétním případě tzv. nerozlučném společenství tvoří“, že v tomto směru měl
„soud prvního stupně postupovat podle § 43 odst. 1, 2 o. s. ř“, že odvolací
soud „posoudil postavení žalobkyně stran jejích procesních práv zcela odlišným
způsobem než soud prvního stupně“ a „takové rozhodnutí odvolacího soudu bylo
pro žalobkyni překvapivé“, že ani odvolací soud opět žalobkyni nepoučil“ a že
odvolací soud „nerozhodl o návrhu žalobkyně na vstup jejího manžela J. V. do
řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně“ (který žalobkyně učinila
u jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2018, přičemž již neuvádí, že odvolací
soud o něm rozhodl tak, že tento návrh zamítl)], uplatňuje tím jiný dovolací
důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud
sice smí k jiným vadám řízení, které by mohly mít – kdyby byly důvodné – za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout, avšak - jak vyplývá z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – jen tehdy, je-li dovolání
přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše -
naplněn není.
Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné
jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému,
než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního
stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno,
jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.
Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj
názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem)
konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se
ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku
sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn.
21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21
Cdo 476/2015). O takový případ se však v projednávané věci - jak je zřejmé z
obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
Ve vztahu k poučovací povinnosti soudu o tom, že má či může žalobu podat nebo
být žalován ještě další účastník, byl v rozhodovací praxi dovolacího soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009)
přijat právní názor, podle kterého poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo
kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně
žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 5 o.
s. ř. ani ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř.; srov. též nález Ústavního soudu
ze dne 3. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, ve svazku 5, pod číslem 2, v němž byl zaujat právní názor, že
takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje
úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky
občanského soudního řízení.
Rozsudek a usnesení odvolacího soudu jsou navíc v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1506/2002, z jehož odůvodnění shodně se
zněním ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že pro odvolací řízení je
vyloučen institut přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků
(§ 92 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Oba instituty jsou procesním odrazem hmotného
práva potud, že zajišťují, aby se řízení účastnil ten, kdo je nositelem
hmotného práva, nebo ten, koho podle hmotného práva stíhá povinnost, a to podle
stavu, který tu byl před zahájením řízení. V obou případech jde o důsledky
aktivní či pasivní věcné legitimace, která se v rozhodnutí soudu projevuje tím,
že pro nedostatek této legitimace se žaloba zamítá. Povaha odvolacího řízení
jako řízení zásadně přezkumného vylučuje, aby k těmto změnám v okruhu účastníků
došlo až v odvolacím řízení, neboť by tím byly zcela zmařeny výsledky řízení
před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí založené v daném případě zpravidla
na závěru o nedostatku věcné legitimace. Neplatí-li v odvolacím řízení
ustanovení § 92 o. s. ř. a nemá-li proto případný návrh žalobce na přistoupení
dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka právní účinky, není třeba,
aby odvolací soud o takovém návrhu vůbec rozhodoval; uvedeným způsobem nemůže
být v odvolacím řízení okruh účastníků změněn, a proto postačuje, aby se
odvolací soud s neúčinným návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do
řízení nebo na záměnu účastníka vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, kterým
rozhodne o odvolání] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu