21 Cdo 4099/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce OLEO CHEMICAL, a. s., se sídlem v Praze 4 – Chodově,
Holušická č. 2221/3, IČO 27167909, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bláhou,
advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Prvního Pluku č. 206/7, proti
žalovanému RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami, Obecnická č. 285, IČO 25612492,
zastoupenému JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém
Městě, Husova č. 240/5, o určení, že movité věci nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 112/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014
č. j. 31 Co 85/2014-300, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
9.438,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina
Dančišina, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Husova č. 240/5.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 15. 5. 2013
domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní právo k souborům věcí movitých umístěným
na adrese OLEO CHEMICAL, a. s., Kociánova 12/563, 460 06 Liberec VI Rochlice:
Technologie stáčení železničních cisteren, skladování oleje – PS 01, Sklad
hořlavin 1. Třídy – PS 02, Výroba ERO – PS 03, Kotelna a parní generátor – PS
04, Chladící okruh – PS 05, Dusíková stanice a rozvod dusíku – PS 06, Sklad ERO
– PS 07, Automatizovaný systém řízení – PS 08, Elektro – PS 09, Tlakovzdušná
stanice a rozvody – PS 10, Vnější nadzemní rozvody – PS 11, Stanice
demineralizované vody PS 12, Odplyny – PS 13, Příprava chemikálií – PS 15,
Vzduchotechnika, požární vzduchotechnika – PS 17 a Stabilní hasící zařízení –
PS 18, zajišťující pohledávku ve výši 6.989.148,43 EUR a pohledávku ve výši
24.500.000,- Kč, a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem
movitým uzavřené dne 6. 2. 2009, Technologie zařízení a vybavení kyselé
esterifikace závodu v Liberci: provozní soubory (dále jen PS) – Kotelna –
dodatek č. 1 – PS 04, Dávkování aditiv – PS 23, Kyselá esterifikace – PS 22,
Sklad kyselin – PS 26, Zásobníky IKZ – dodatek č. 1 - PS 20, Plnění a stáčení
AC – PS 24, Chladící okruh – dodatek č. 1 – PS 05, Izolace – PS 30, Ocelové
konstrukce – PS 31; Technologie zařízení a vybavení alkalické části závodu v
Liberci – Topné hady FAME – dodatek č. 1 – PS 07, Chladící okruh – dodatek č. 1
– PS 03.4., zajišťující pohledávku ve výši 6.989.148,43 EUR, pohledávku ve výši
24.500.000,- Kč a pohledávku ve výši 150.000.000,- Kč, a to na základě smlouvy
o zřízení zástavního práva k věcem movitým uzavřené dne 4. 8. 2009,
Technologický celek na výrobu destilovaného FAME – provozní soubor – Destilace
FAME - PS 03.06, včetně technologie ohřevu termooleje zemním plynem umístěné ve
stavebním objektu SO 21 a vysokoteplotního zdroje umístěného ve stavebním
objektu SO 17 – výrobní hale, zajišťující pohledávku ve výši 5.715.546,- EUR,
pohledávku ve výši 22.212.776,26 Kč a pohledávku ve výši 148.139.296,33 Kč, a
to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem movitým uzavřené dne
30. 9. 2010, neexistuje“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem výše
uvedených movitých věcí „neoprávněně zatížených zástavními právy ve prospěch
žalovaného jako zástavního věřitele“, a to na základě smluv o zřízení
zástavního práva k věcem movitým, uzavřených dne 6. 2. 2009, dne 4. 8. 2009 a
dne 30. 9. 2010 mezi žalobcem jako zástavcem a společností NLB Factoring, a. s. jako zástavním věřitelem k zajištění pohledávek společnosti NLB Factoring, a. s. ze smluv o úvěru uzavřených mezi ní jako věřitelem a žalobcem jako dlužníkem
dne 25. 10. 2007, dne 22. 9. 2008 a dne 4. 8. 2009, které společnost NLB
Factoring, a. s. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 2012 postoupila
na žalovaného. Žalobce považuje uvedené zástavní smlouvy za neplatné z důvodu
„porušení § 196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, a to vzhledem k personálnímu
propojení orgánů žalobce a společnosti NLB Factoring, a. s.“ v době uzavírání
zástavních smluv, které žalobce spatřuje v tom, že M.
S., který byl členem
dozorčí rady žalobce v období od 16. 4. 2008 do 16. 5. 2011, byl v době od 1. 12. 2006 do 31. 5. 2011 zároveň členem představenstva společnosti NLB
Factoring, a. s. Žalobce má za to, že byl osobou blízkou M. S. v době jeho
působení v dozorčí radě žalobce a že tedy společnost NLB Factoring, a. s. jako
zástavní věřitel uzavřela uvedené zástavní smlouvy „s osobou blízkou členu
svého představenstva (žalobci) jako zástavcem“. Vzhledem k tomu, že ustanovení
§ 196a obchodního zákoníku vyžaduje v tomto případě předchozí souhlas valné
hromady společnosti NLB Factoring, a. s. s uzavřením smlouvy, který nebyl
poskytnut, jsou výše uvedené zástavní smlouvy podle názoru žalobce neplatné pro
rozpor se zákonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku a vzhledem k neplatnosti
těchto smluv „neexistují ani předmětná zástavní práva k movitým věcem žalobce,
která jimi měla být zřízena“.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 6. 11. 2013 č. j. 11 C 112/2013-247
opraveným usnesením ze dne 14. 1. 2014 č. j. 11 C 112/2013-269 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
11.520,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Dančišina. Dovodil, že v
projednávané věci nešlo o případ, kdy by zástavce dal do zástavy nemovitosti k
zajištění závazku jiné společnosti (dlužníka), neboť žalobce coby zástavce
zajišťoval pouze své vlastní závazky vůči právnímu předchůdci žalovaného.
Usoudil, že „účelem a smyslem ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku je
chránit obchodní společnost před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny
činit za společnost právní úkony nebo osob jim blízkých“, a že „je zřejmé, že
smyslem zajištění závazků těchto osob není taková situace, že by věřitel nemohl
zajistit svoji vlastní pohledávku za těmito osobami uzavřením zástavní smlouvy
s těmito osobami, ale logicky, že neposkytne zajištění závazků těchto osob svým
majetkem“. Dospěl proto k závěru, že ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku na projednávaný případ vůbec nedopadá a že se jedná o „nepřípustné
rozšiřování tohoto ustanovení na danou situaci ve snaze, aby se žalobce vyhnul
realizaci svých závazků ze zastavených movitých věcí“. Kromě toho dovodil, že
„žalobce není osobou blízkou panu S., neboť zde není naplněna podmínka toho, že
by M. S. pociťoval újmy, které utrpěl žalobce, jako újmu svoji vlastní“,
protože „primárně zastupoval v dozorčí radě podle podmínek úvěrové smlouvy
zájmy právního předchůdce žalovaného“ a účelem jeho členství v dozorčí radě
žalobce bylo získat přehled o hospodaření a dohlížet na správné hospodaření
dlužníka (žalobce).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2014 č. j. 31
Co 85/2014-300 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Martina Dančišina. Shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že na daný případ ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku
nedopadá, neboť „v daném případě společnost NLB Factoring, a. s. vystupovala
jako zástavní věřitel, tj. příjemce zajištění a žádný závazek třetí osoby
nezajišťovala“; byla tedy ze zástavní smlouvy oprávněna a nikoliv povinna a z
tohoto právního úkonu jí tak nemohla vzniknout „jakákoliv újma, před níž by ji
mělo ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku chránit“. Zdůraznil, že
smyslem tohoto ustanovení je chránit obchodní společnost před nepoctivým
jednáním osob, které jsou oprávněny činit za společnost právní úkony, nebo osob
jim blízkých. Uzavřel, že „za situace, kdy ustanovení § 196a obchodního
zákoníku na vztahy účastníků nedopadá, je tedy nerozhodné, zda byl, resp. že
nebyl dán souhlas valné hromady společnosti NLB Factoring, a. s.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že s
ohledem na personální propojení žalobce a společnosti NLB Factoring, a. s.
prostřednictvím osoby M. S., který byl v období od dubna 2008 do května 2011
současně členem představenstva společnosti NLB Factoring, a. s. i členem
dozorčí rady žalobce, jsou předmětné zástavní smlouvy absolutně neplatné „pro
porušení kogentního zákonného ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku“, neboť pro uzavření těchto smluv byl nezbytný – vzhledem k tomu, že
žalobce byl vůči M. S. osobou blízkou - předchozí souhlas valné hromady
společnosti NLB Factoring, a. s. Uvádí, že „ze žádného zákonného ustanovení v
rámci ustanovení § 196a obchodního zákoníku neplyne, že by v případě uzavírání
zástavní smlouvy musela společnost být v pozici zástavce, jak tvrdí soudy obou
stupňů“, a že je proto „nerozhodné, na které straně smlouvy bude v danou chvíli
ten který subjekt figurovat“. Dovozuje, že „samotná skutečnost, že společnost
NLB Factoring, a. s. je z uzavřené smlouvy ‚oprávněna‘, a nikoliv ‚povinna‘,
ještě nemusí bez dalšího znamenat, že by této společnosti nemohla takovýmto
postupem vzniknout žádná újma a že by valná hromada dala k uzavření takových
smluv svůj souhlas, pokud by k tomu měla možnost“. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí na vyřešení žádné otázky, která by
dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena či byla řešena rozdílně nebo při jejímž
řešení by se soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že společnost NLB
Factoring, a. s. jako věřitel uzavřela se žalobcem jako dlužníkem smlouvu o
úvěru č. 1032/TÚ/2007 ze dne 25. 10. 2007, smlouvu o úvěru č. 1045/TÚ/2008 ze
dne 22. 9. 2008 a smlouvu o úvěru č. 1007/TÚ/2009 ze dne 4. 8. 2009 a že
zástavními smlouvami uzavřenými mezi žalobcem jako zástavcem a společností NLB
Factoring, a. s. jako zástavním věřitelem dne 6. 2. 2009, dne 4. 8. 2009 a dne
30. 9. 2010 žalobce zřídil k zajištění pohledávek společnosti NLB Factoring, a.
s. z uvedených úvěrových smluv zástavní právo k souboru movitých věcí ve svém
vlastnictví. M. S. byl v době od 1. 12. 2006 do 31. 5. 2011 členem
představenstva společnosti NLB Factoring, a. s. a v období od 16. 4. 2008 do
16. 5. 2011 byl členem dozorčí rady žalobce. Smlouvou o postoupení pohledávek
ze dne 29. 3. 2012 společnost NLB Factoring, a. s. postoupila pohledávky z
uvedených úvěrových smluv žalovanému.
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, zda se ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního
zákoníku vztahují též na případy, kdy akciová společnost smlouvou o zajištění
závazků uzavřenou s některou z osob uvedených v těchto ustanoveních zajišťuje
svou pohledávku vůči této osobě. Protože tato právní otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že předmětné zástavní smlouvy
byly uzavřeny dne 6. 2. 2009, dne 4. 8. 2009 a dne 30. 9. 2010 – i v současné
době posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „obch. zák.“) a podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o
úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou
osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo
osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto
osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím
souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Podle ustanovení § 196a odst. 2 obch. zák. pokud jsou osoby uvedené v odstavci
1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1
obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné
hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou
ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. zajišťuje ochranu akciové společnosti
před případným nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za
společnost (jejím jménem) právní úkony, nebo osob jim blízkých (§ 116 obč.
zák.). Smyslem a účelem tohoto ustanovení je tedy zabránit osobám, jež mohou
ovlivnit podmínky uzavření konkrétní smlouvy, aby z takového svého jednání
osobně či prostřednictvím osob blízkých těžily na úkor společnosti. Z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu České republiky plyne, že smlouva, která byla
uzavřena v rozporu s ustanovením § 196a odst. 1 nebo 2 obch. zák. bez
předchozího souhlasu valné hromady nebo za jiných podmínek, než jaké jsou
obvyklé v obchodním styku, je pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 obč.
zák. neplatná (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009
sp. zn. 29 Cdo 4063/2007, který byl uveřejněn pod č. 22 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2010).
Pro nedostatek předchozího souhlasu valné hromady nebo podmínek obvyklých v
obchodním styku jsou ve smyslu ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák.
neplatné v první řadě smlouvy o úvěru nebo o půjčce, a to jednak tehdy,
uzavřela-li je akciová společnost se členem představenstva, dozorčí rady,
prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou
smlouvu uzavřít, nebo s osobami jim blízkými, jednak tehdy, uzavřela-li je
akciová společnost s „jinou osobou“ v případě, že člen jejího představenstva,
dozorčí rady, prokurista nebo jiná osoba, která je oprávněna jménem akciové
společnosti takovou smlouvu uzavřít, anebo osoba jim blízká, je současně osobou
oprávněnou uzavřít takovou smlouvu jménem této „jiné osoby“. Kromě smluv o
úvěru nebo o půjčce jsou z tohoto důvodu neplatné také smlouvy o zajištění
závazků (nejen ze smluv o úvěru nebo o půjčce, ale i ostatních závazků), které
jsou povinni splnit jednak člen představenstva, dozorčí rady, prokurista nebo
jiná osoba, která je oprávněna jménem akciové společnosti takovou smlouvu
uzavřít, nebo osoba jim blízká, jednak „jiná osoba“, jsou-li osobami
oprávněnými uzavřít takovou smlouvu jménem této „jiné osoby“ člen
představenstva, dozorčí rady, prokurista nebo jiná osoba, která je oprávněna
jménem akciové společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osoba jim blízká.
Výjimečně není nedostatek souhlasu valné hromady důvodem neplatnosti; za
předpokladu dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku není třeba souhlasu
valné hromady, poskytuje-li ovládající osoba úvěr nebo půjčku ovládané osobě
nebo zajišťuje-li ovládající osoba závazky ovládané osoby (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4124/2010).
Výčet smluv (smluvních typů), na které se vztahuje ustanovení § 196a odst. 1 a
2 obch. zák., je taxativní. Jedná se o smlouvy o úvěru nebo o půjčce a dále o
smlouvy, jejichž obsahem je zajištění závazků nebo bezplatný převod majetku ze
společnosti. V případě smluv o zajištění závazků ustanovení § 196a odst. 1 a 2
obch. zák. neobsahuje žádné omezení v tom smyslu, že by se muselo jednat pouze
o zajištění závazků ze smluv o úvěru nebo o půjčce, uzavřených mezi společností
a osobami v tomto ustanovení vyjmenovanými. Rozhodující v této souvislosti
tedy není, kdo s těmito osobami smlouvu o úvěru nebo o půjčce či jinou smlouvu,
z níž vznikl závazek vyjmenovaných osob, uzavřel, nýbrž skutečnost, že
společnost splnění závazků uvedených osob zajišťuje (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. 32 Odo 560/2003).
Při výkladu ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. se však nelze omezit jen
na výklad gramatický (jazykový), ale je třeba uplatnit rovněž výklad logický,
systematický a zejména pak výklad teleologický (tedy vycházet mimo jiné také ze
smyslu a účelu právní úpravy). Z výše uvedeného je zřejmé, že smyslem a účelem
ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. není – jde-li o smlouvy, jejichž
obsahem je zajištění závazků - klást akciové společnosti překážky k tomu, aby
si jako věřitelka zajistila svou pohledávku za osobami vyjmenovanými v těchto
ustanoveních uzavřením smlouvy s těmito osobami, nýbrž ochránit společnost před
případným nekalým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za společnost
(jejím jménem) právní úkony, nebo osob jim blízkých v případě, kdy společnost
poskytuje zajištění jejich závazků a kdy jí proto hrozí riziko, že za ně bude
plnit. Neposkytuje-li akciová společnost těmto osobám zajištění závazků, které
jsou povinny splnit, ale zajišťuje-li si naopak smlouvou s nimi uzavřenou své
vlastní pohledávky vůči nim, nemohou tyto osoby z takové smlouvy těžit na úkor
akciové společnosti, a není proto důvod zabezpečovat ochranu společnosti před
nimi tím, že by smlouvu o zajištění jejich závazků vůči společnosti musela
schválit její valná hromada.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že ustanovení
§ 196a odst. 1 a 2 obch. zák. se nevztahují na případy, kdy akciová společnost
neposkytuje zajištění závazků osob uvedených v těchto ustanoveních, ale kdy
smlouvou o zajištění závazků uzavřenou s některou z těchto osob zajišťuje svou
pohledávku vůči této osobě; k uzavření takové smlouvy proto není třeba
předchozího souhlasu její valné hromady.
V projednávané věci žalobce jako zástavce zřídil zástavními smlouvami ve
prospěch společnosti NLB Factoring, a. s. (právního předchůdce žalovaného) jako
zástavního věřitele zástavní právo k souboru movitých věcí ve svém vlastnictví,
a to k zajištění pohledávek ze smluv o úvěru uzavřených mezi společností NLB
Factoring, a. s. jako věřitelem a žalobcem jako dlužníkem. Protože společnost
NLB Factoring, a. s. uzavřením těchto zástavních smluv neposkytla zajištění
závazků žalobce (ani nikoho jiného), nýbrž naopak získala zajištění své
pohledávky vůči němu, nebylo k uzavření zástavních smluv třeba – jak vyplývá z
výše uvedeného - předchozího souhlasu její valné hromady podle ustanovení §
196a odst. 1 obch. zák. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení se na projednávanou
věc z uvedených důvodů nevztahuje, není v posuzovaném případě významné ani to,
zda M. S., který byl v době uzavření zástavních smluv členem představenstva
společnosti NLB Factoring, a. s., byl osobou blízkou žalobci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s.
ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a)
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1. o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo
zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k
uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši
7.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému
náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k
tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Martin Dančišin, osvědčil, že
společnost s ručením omezeným, ve které vykonává advokacii, je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.638,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 9.438,- Kč
žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu