21 Cdo 4197/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce ARKADA, spol. s r.o. se sídlem v Praze 6, Šmolíkova č. 1014/44,
IČO 41189167, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Dlouhá č. 705/16, proti žalovaným 1) Ing. J. U. a 2) H. J., zastoupené JUDr.
Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka č. 1363/2, o
500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
13 C 48/96, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 24. března 2011 č.j. 22 Co 27/2011-211, takto:
I. Dovolání žalované 2) proti rozsudku městského soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek obvodního soudu o úrocích z prodlení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.
ledna 2010 č.j. 13 C 48/96-151 se - s výjimkou výroků týkajících se žalované
1), jakož i výroků, kterými bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 1% z
částky 250.000,- Kč za dobu od 1.3.1995 do zaplacení, v nichž městský soud
změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl - zrušují
a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 7.11.1995 domáhal,
aby mu JUDr. I. J. zaplatil 500.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. za dobu
od 1.3.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovanému půjčil
částku 500.000,- Kč, kterou žalovaný podle písemné smlouvy ze dne 12.1.1995
převzal a zavázal se ji vrátit "na účet žalobce" do 28.2.1995. Žalovaný však
půjčku i přes písemné upomenutí nesplatil.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17.3.1997 č.j. 13 C 48/96-23 žalobě
vyhověl a rozhodl, že JUDr. I. J. je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 32.870,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Svatoňové. Dovodil, že
vztah mezi účastníky byl založen smlouvou o půjčce a že jsou splněny
předpoklady pro rozhodnutí ve věci rozsudkem pro zmeškání podle ustanovení §
153b občanského soudního řádu.
K odvolání JUDr. I. J. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.3.1998 č.j. 13
Co 85/98-50 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání
uvedené v ustanovení § 153b občanského soudního řádu nebyly splněny.
V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně JUDr. I. J. dne 24.8.1998
zemřel. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3.1.2001 č.j. 13 C 48/96-82
řízení přerušil až "do pravomocného skončení řízení o dědictví po JUDr. I. J.,
které probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. D 589/98".
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co zjistil, že pravomocným usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 17.12.2007 č.j. D 589/98-493 bylo potvrzeno, že
dědictví po JUDr. I. J. nabyly žalované 1) a 2) "rovným dílem", a co žalovaná
2) namítla neplatnost smlouvy o finanční půjčce ze dne 12.1.1995, neboť "nebyla
řádně podepsána", a uvedla, že z důvodu odpovědnosti za dluhy zůstavitele je po
ní možné požadovat "nejvýše 1/4 z částky 500.000,- Kč" - rozsudkem ze dne
28.1.2010 č.j. 13 C 48/96-151 rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit
žalobci 250.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně od 1.3.1995 do
zaplacení a na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Pavla Sedláčka
39.424,- Kč a že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci 250.000,- Kč s úrokem
z prodlení ve výši 18 % ročně od 1.3.1995 do zaplacení a na náhradě nákladů
řízení k rukám advokáta JUDr. Pavla Sedláčka 39.424,- Kč. Na základě zjištění,
že JUDr. I. J. a "statutární zástupce" žalobce I. J. uzavřeli dne 12.1.1995
smlouvu o půjčce, podle které žalobce poskytl JUDr. I. J. půjčku ve výši
500.000,- Kč splatnou do 28.2.1985 (správně do 28.2.1995) s tím, že půjčka "by
byla považována za vyrovnanou také tehdy, uhradila-li by žalobci ve stejné
lhůtě společnost Lázně Regina spol. s r.o. částku 9.500.000,- Kč", soud prvního
stupně dovodil, že částka 500.000,- Kč byla JUDr. I. J. poskytnuta jako
"peněžní výpomoc bez udání účelu" v "režimu občanského práva" ve smyslu § 657
občanského zákoníku. Protože JUDr. I. J. nesplnil svůj závazek a protože
námitka promlčení není důvodná, jsou žalované (jako dědičky po JUDr. I. J.)
povinny rovným dílem kromě půjčky zaplatit také úroky z prodlení podle
ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku ve výši dvojnásobku diskontní
sazby platné ke dni 1.3.1995. Při posouzení rozsahu odpovědnosti žalovaných za
dluhy JUDr. I. J. soud prvního stupně dovodil, že ohledně "výše nabytého
dědictví" je vázán tím, jak bylo o dědictví rozhodnuto v dědickém řízení, a že
- nabyla-li každá ze žalovaných aktiva dědictví ve výši jedné poloviny z
obvyklé ceny majetku zůstavitele určené ve výši 3.187.589,- Kč, aniž by tvrdily
a prokazovaly, že by uhradily jakékoliv dluhy po JUDr. I. J. - bude v případě,
že každá žalovaná uhradí polovinu pohledávky v celkové výši 500.000,- Kč, "výše
uhrazeného dluhu nižší než výše aktiv, které každá z dědiček na aktivech
dědictví získala".
K odvolání žalovaných 1) a 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.3.2011
č.j. 22 Co 27/2011-211 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči
oběma žalovaným zamítl "ohledně úroků z prodlení ve výši 1% z částky 250.000,-
Kč za dobu od 1.3.1995 do zaplacení"; jinak jej potvrdil a rozhodl, že každá ze
žalovaných je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 75.664,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Sedláčka. Odvolací soud
nejprve (po poučení, které žalovaným poskytl podle ustanovení § 118a odst.1 a §
213b občanského soudního řádu) dovodil, že tvrzení žalovaných, podle něhož
částka 500.000,- Kč představovala zálohu za právní služby, které JUDr. I. J. poskytoval žalobci na základě smlouvy o právní pomoci, je - protože žalované
"nic bližšího o celé věci nevědí"- "nedostatečně konkretizované" a "nezpůsobilé
zpochybnit prokázaný skutkový stav", a uzavřel, že "předaná částka 500.000,- Kč
představovala půjčku na základě písemné smlouvy ze dne 12.1.1995". Odvolací
soud dále dovodil (po dalším poučení, které žalovaným poskytl podle ustanovení
§ 118a odst.1 a § 213b občanského soudního řádu), že žalované o uspokojování
zůstavitelových věřitelů "nic konkrétního netvrdily", a odmítl jejich námitku,
podle níž se jim ve skutečnosti dostalo z dědictví menšího majetku, než bylo
uvedeno v usneseních dědického soudu, neboť "pravomocným usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 12.1.2007 č.j. D 589/98-378 byla ke dni úmrtí JUDr. I. J. určena obvyklá cena majetku zůstavitele ve výši 3.187.589,- Kč"; protože
proti takto určené obvyklé ceně žádná ze žalovaných v dědickém řízení
"nebrojila" a aktiva zahrnutá do dědictví nezpochybňovala, nemohou žalované po
právní moci usnesení o dědictví namítat, že pohledávka zařazená do aktiv
dědictví je ve skutečnosti "nevykonatelná" (tj. nemá žádnou hodnotu), neboť
žalované "nemohou zpochybnit závěr dědického soudu o obvyklé ceně majetku",
kterým jsou jako účastnice dědického řízení "vázané"; jinak tomu může být jen u
žalobce, který "není vázán" zjištěním dědického soudu o obvyklé ceně majetku,
protože nebyl účastníkem dědického řízení, a může tedy "v nalézacím řízení
zpochybňovat rozsah a hodnotu zůstavitelova majetku". Vzhledem k tomu, že
žalované nabyly dědictví rovným dílem a že "nelze přihlížet" k tomu, že
pohledávka žalobce nebyla v dědickém řízení projednána, odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že žalované odpovídají za dluh původního
žalovaného v plném rozsahu, tj. každá co do 250.000,- Kč i s příslušenstvím;
vzhledem k tomu, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, nárok na zaplacení
úroku z prodlení vzniká první den prodlení dlužníka, přičemž JUDr. I. J. byl v
době úmrtí v prodlení, odvolací soud dospěl k závěru, že dluh i s úrokem z
prodlení spadá do dědictví, a je tak zcela nerozhodné, kdy bylo soudním
rozhodnutím žalovaným potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o úrocích z
prodlení proto, že ke dni 1.3.1995 činila zákonná výše úroku z prodlení ve
smyslu ustanovení § 517 odst.2 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994
Sb. pouze 17% ročně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, které
směřovalo - jak vyplývá z jeho obsahu - proti výrokům, kterými bylo žalobě
vyhověno.
Žalovaná 1) nezaplatila přes výzvu soudu soudní poplatek z dovolání a Obvodní
soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24.7.2013 č.j. 13 C 48/96-255 řízení o
dovolání žalované 1) zastavil; usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise)
právní moci dnem 6.9.2013.
Žalovaná 2) zpochybňuje v dovolání v první řadě závěr soudů o závaznosti výroku
usnesení dědického soudu o obvyklé ceně dědictví ve smyslu ustanovení § 159a
odst. 4 občanského soudního řádu a dovozuje, že, nebyl-li žalobce účastníkem
dědického řízení, měly by soudy v nalézacím řízení "zohlednit" důkazy (byť
předložené dědičkami), které mění obvyklou cenu oproti rozhodnutí dědického
soudu, když z obvyklé ceny dědictví "nelze vycházet při rozhodování o
odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele", a "zjistit", co skutečně dědic v
rámci dědického řízení nabyl, tedy "o co se jeho majetek zvětšil", to vše navíc
za situace, kdy "usnesení o určení obvyklé ceny dědictví není rozhodnutím ve
věci samé", k jehož změně tak "není možné použít" mimořádné opravné prostředky.
Žalovaná 2) dále soudům vytýká, že se "řídily pouze obvyklou cenou dědictví"
uvedenou v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.1.2007 č.j. D
589/98-378, aniž by přihlédly k potvrzení správce konkurzní podstaty JUDr.
Pavla Pikoly o tom, že přihláška pohledávky ve výši 5.750.000,- Kč byla uznána
jako nevykonatelná ve III. třídě. Dovolatelka dále odmítá závěr soudů o
přiznání úroku z prodlení "za dobu od úmrtí zůstavitele do doby, kdy je
postaveno najisto, kdo je dědicem", neboť v této době "není možno po někom
požadovat plnění či plnit", když není postaveno najisto, co který z dědiců
nabyl a jakou měrou věřitelům odpovídá. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud
zrušil (v napadeném rozsahu) rozsudky soudů obou stupňů a aby "věc vrátil k
novému řízení".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované 2) zamítl jako nedůvodné,
případně odmítl jako nepřípustné. Ztotožnil se se závěrem soudů o vázanosti
žalovaných nejen rozhodnutím vydaným v řízení o dědictví o tom, kdo je dědicem,
ale též výrokem o určení předmětu dědictví a jeho ceny, a odmítá názor
dovolatelky, že soud měl zkoumat, co žalované z dědictví skutečně nabyly, neboť
pro odpovědnost za dluhy může být rozhodné pouze pravomocné usnesení vydané v
dědickém řízení, ze kterého vyplývá cena a podíly nabytého dědictví. Žalobce má
za to, že dovolatelka zpochybňuje to, jaký "podíl fakticky nabyla, resp. jeho
ocenění v dědickém řízení", což s ohledem na ustanovení § 159a odst. 4
občanského soudního řádu není oprávněna učinit. Žalobce nesouhlasí ani s
názorem žalované 2) ohledně úroků z prodlení při úmrtí původního dlužníka,
neboť od smrti původního dlužníka jsou úroky z prodlení z dlužné částky nikoliv
pasívem dědictví, ale dluhem, který "vznikl samotné žalované 2)".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem
1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání žalované 2) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek
založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem
soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků
odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo
vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda
postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 221
o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o
sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, kterým bylo žalobě vyhověno. Vzhledem k tomu, že oba soudy při vymezení
práv a povinností žalobce a žalované 2) dospěly ke shodným závěrům, je rozsudek
odvolacího soudu v tomto dovoláním napadeném rozsahu z hlediska přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. potvrzujícím rozsudkem. Přípustnost
dovolání proto nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již z toho důvodu, že soud
prvního stupně rozsudkem ze dne 28.1.2010 č.j. 13 C 48/96-151 rozhodl ve věci
samé stejně jako ve svém rozsudku ze dne 17.3.1997 č.j. 13 C 48/96-23, který
byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6.3.1998 č.j. 13 Co 85/98-50
zrušen. Dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo významné mimo jiné vyřešení právních
otázek závaznosti usnesení vydaného v dědickém řízení o obecné ceně majetku
patřícího do dědictví ve vztahu k určení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy
zůstavitele, které na dědice přešly zůstavitelovou smrtí, a zda má žalobce vůči
žalovaným jako dědičkám původního dlužníka právo na úroky z prodlení z dlužné
částky také za dobu od smrti dlužníka až do právní moci usnesení, kterým bylo
řízení o dědictví po JUDr. I. J. skončeno.
Z hlediska posouzení práva žalobce na úroky z prodlení za dobu od smrti
dlužníka JUDr. I. J. do pravomocného skončení dědického řízení vůči žalovaným
jako dědičkám dlužníka nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud
tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů. V rozhodovací
činnosti soudů byl přijat (a je nadále zastáván jako správný) názor, podle
které smrt dlužníka a skutečnost, že o majetku dlužníka probíhá u soudu dědické
řízení, nemá na prodlení s plněním jeho dluhu, i když nastalo za života
dlužníka, žádný vliv, a nesplní-li dluh dědici dlužníka, kteří za něj
odpovídají ve smyslu ustanovení § 470 občanského zákoníku, jsou jako jeho
právní nástupci, kteří vstupují nejen do práv, ale i do povinností dlužníka
smrtí dlužníka, sami v prodlení, a jsou tedy povinni kromě splnění
zůstavitelova dluhu věřiteli poskytnout úroky z prodlení (srov. například
právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21
Cdo 895/2001).
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované 2) v části, v níž směřovalo proti
rozsudku městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního
soudu o úrocích z prodlení, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
Právní otázku závaznosti usnesení vydaného v dědickém řízení o obecné ceně
majetku patřícího do dědictví ve vztahu k určení rozsahu odpovědnosti dědice za
dluhy zůstavitele, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, odvolací soud
posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k tomu, že pro
rozhodnutí projednávané věci bylo posouzení této otázky hmotného práva významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska
rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu ve
výroku o zaplacení jistiny pohledávky je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci bylo soudy (mimo jiné) zjištěno, že v řízení o dědictví po
JUDr. I. J., zemřelém dne 24.8.1998, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne
12.1.2007 č.j. D 589/98-378 určil "obvyklou cenu" majetku, který měl zůstavitel
se žalovanou 1) [svojí manželkou Ing. J. U.] ve společném jmění manželů, ve
výši 6.242.263,- Kč, závazky (dluhy) náležející do společného jmění manželů ve
výši 7.298.127,60 Kč a to, který majetek ze společného jmění manželů "se
zařazuje do aktiv dědictví" a který "zůstává ve výlučném vlastnictví" pozůstalé
manželky, jakož i to, které ze závazků (dluhů) náležejících do společného jmění
manželů "se zařazují do pasiv dědictví" a ohledně kterých závazků náležejících
do společného jmění manželů "připadá pozůstalé manželce odpovědnost za úhradu",
a rozhodl, že "obvyklá cena" zůstavitelova majetku činí 3.187.589,- Kč, že
dluhy zůstavitele jsou 3.649.063,80 Kč a že výši předlužení činí 461.474,80 Kč;
pohledávka žalobce, která je předmětem tohoto řízení, do pasiv dědictví nebyla
zařazena, neboť ji žalované "neuznaly" z důvodu, že "nejsou přesvědčeny o její
existenci" a že jim nebyly "nikdy předloženy žádné doklady o vzniku půjčky". I
když bylo dědictví předluženo a i když žalované (jako dědičky po JUDr. I. J.)
neuzavřely dohodu o vypořádání, Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne
17.12.2007 č.j. D 589/98-493, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 16.9.2008 č.j. 24 Co 51/2008-510, potvrdil, že dědictví po JUDr. I. J.
nabyly obě žalované "rovným dílem".
Výroky pravomocných usnesení soudu vydaných v řízení o dědictví jsou závazné
jen pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a v rozsahu, v jakém jsou
závazné pro účastníky řízení, jsou závazné též pro soudy, správní úřady a jiné
orgány (srov. § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu). Výjimku z tohoto
pravidla představuje pouze výrok usnesení o dědictví, který se týká dědického
práva (který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem); judikatura soudů již
dříve dovodila, že výroky o dědickém právu jsou závazné pro každého (srov.
například zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982 sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou pod č. 49
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 28.10.1982 sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku
Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV na str. 751, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31.1.2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní
rozhledy, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo
1240/2007, uveřejněný pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, uveřejněné
pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, uveřejněný pod č. 32 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2011).
V případě, že soud v usnesení o dědictví potvrdí nabytí dědictví podle
dědických podílů [§ 483 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů účinném v době smrti zůstavitele JUDr. I. J. (dále jen
"obč. zák."), § 175q odst.1 písm.d) občanského soudního řádu], nejsou věřitelé
účastníky řízení o dědictví a výroky usnesení vydaných v řízení o dědictví o
tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké
dluhy zůstavitel zanechal, nejsou vázáni; mohou proto v řízení, v nichž se
domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, tvrdit
a prokazovat rozhodné skutečnosti, aniž by soud mohl vycházet ze závěru, že o
těchto otázkách již bylo v jiném řízení (v usnesení o dědictví nebo v jiném
usnesení vydaném v řízení o dědictví) pravomocně rozhodnuto.
Protože v řízení, v němž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem
proti jeho dědicům, nejsou pro věřitele (jako účastníky tohoto řízení) závazné
výroky pravomocných usnesení vydaných v řízení o dědictví o rozsahu
zůstavitelova majetku nebo dluhů, nemohou být tyto výroky (v řízení o zaplacení
pohledávek za zůstavitelem vedeném proti jeho dědicům) závazné ani pro soud, a
tedy ani vůči dědicům (jako účastníkům řízení o zaplacení pohledávek za
zůstavitelem proti nim vedeném). Závěr soudů o tom, že by výrok pravomocného
rozhodnutí mohl být závazný jen pro některé z účastníků řízení, je třeba
odmítnout. Závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí je třeba v každém
řízení před soudem posuzovat samostatně a uplatní se pouze tehdy, je-li výrok
pravomocného rozhodnutí soudu závazný pro všechny účastníky příslušného řízení
a je-li proto (z důvodu, že je závazný pro účastníky) závazný (ve smyslu
ustanovení § 159a odst.4 občanského soudního řádu) také pro soud; tak tomu
ovšem není (a nemůže být) v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení svých
pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, kterým bylo potvrzeno nabytí
dědictví podle podílů ve smyslu ustanovení 483 obč. zák. a § 175q odst.1 písm.
d) občanského soudního řádu.
V řízení o dědictví soud zjišťuje majetek a dluhy zůstavitele na základě
výsledků předběžného šetření a shodných tvrzení účastníků, která poskytují
spolehlivý (z hlediska pro rozhodnutí významných skutečností) podklad pro
právní posouzení, zda určitá věc, pohledávka nebo jiné majetkové právo,
popřípadě dluh patřily zůstaviteli (srov. též například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1982/98, které bylo uveřejněno pod č. 57 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Po zjištění zůstavitelova majetku a
jeho dluhů soud provede soupis aktiv a pasiv dědictví (§ 175m občanského
soudního řádu) a usnesením rozhodne o obecné (obvyklé) ceně majetku, výši dluhů
a čisté hodnotě dědictví, popřípadě o výši jeho předlužení v době smrti
zůstavitele (§ 175o občanského soudního řádu). Jsou-li však aktiva a pasiva
dědictví mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti
a při určení obecné (obvyklé) ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnotě
dědictví, popřípadě výše jeho předlužení k nim nepřihlíží (srov. § 175k odst. 3
a § 175m větu druhou občanského soudního řádu). Přihlédne-li se dále k tomu, že
v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem
proti jeho dědicům, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle podílů ve
smyslu ustanovení 483 obč. zák. a § 175q odst.1 písm.d) občanského soudního
řádu, nejsou výroky rozhodnutí vydaných v řízení o dědictví, týkající se
majetku a dluhů zůstavitele, pro účastníky a soud závazné, je zřejmé, že
rozhodnutí o obecné (obvyklé) ceně zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a
čisté hodnotě dědictví, popřípadě výši jeho předlužení (vydané v řízení o
dědictví podle ustanovení § 175o občanského soudního řádu) nemůže představovat
konečný závěr o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku předurčujícím
odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy podle ustanovení § 470 obč. zák. V
řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem
proti jeho dědicům, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle podílů ve
smyslu ustanovení 483 obč. zák. a § 175q odst.1 písm.d) občanského soudního
řádu, se proto soud - samozřejmě především na základě tvrzení účastníků a
označení důkazů [srov. § 101 odst.1 písm.a) a b) a § 120 odst.1 a 3 občanského
soudního řádu] - zabývá při posuzování odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy
dluhy zjištěním rozsahu a ceny majetku zanechaného zůstavitelem a rozsahem a
výší jeho dluhů; z výsledků řízení o dědictví vychází v tomto směru jen tehdy,
nebude-li účastníky tvrzeno a prokázáno něco jiného (srov. též právní názor
uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 3183/2007,
které bylo uveřejněno pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, který byl
uveřejněn pod č. 32 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
V projednávané věci žalovaná 2) za řízení před soudy namítala, že pohledávka
zůstavitele ve výši 2.875.000,- Kč za společností Lázně Regina Palace Hotel
a.s., která byla zařazena do aktiv dědictví po JUDr. I. J., je ve skutečnosti
"bezcenná", neboť společnost je v konkursu a pohledávka je "nevykonatelná".
Dokazováním bylo před soudy zjištěno, že podle usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 12.1.2007 č.j. D 589/98-378 připadla polovina této pohledávky "v
rámci konkursního řízení uznané ve výši 2.875.000,- Kč" při vypořádání
společného jmění manželů žalované 1) a že druhá polovina této pohledávky byla
zařazena do "aktiv dědictví". V případě, že tato pohledávka je vskutku
nevymožitelná, je zřejmé, že nemá hodnotu uvažovanou soudem v řízení o
pozůstalosti "v nominální výši", ale že je ve skutečnosti "bezcenná". Soudy
tedy postupovaly nesprávně, jestliže se otázkou "skutečné ceny" této pohledávky
nezabývaly a jestliže proto nezjistily (samozřejmě s přihlédnutím k případnému
dalšímu majetku zůstavitele, který nebyl v řízení o dědictví zohledněn) při
posuzování odpovědnosti žalovaných za dluhy zůstavitele podle ustanovení § 470
obč. zák. opravdovou obecnou (obvyklou) cenu zůstavitelova majetku.
Soudům je třeba dále vytknout, že po skončení řízení o dědictví po JUDr. I. J.
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. D 589/98, do jehož
"pravomocného skončení" bylo řízení v projednávané věci usnesením soudu prvního
stupně ze dne 3.1.2001 č.j. 13 C 48/96-82 přerušeno, v řízení pokračovaly, aniž
by bylo pravomocně rozhodnuto, s kým bude v řízení pokračováno na místě
"původního" žalovaného JUDr. I. J.
I když JUDr. I. J. zemřel dne 24.8.1998 a i když se podle právní úpravy účinné
do 31.12.2000 samostatně nerozhodovalo o procesním nástupnictví, neboť soud
tuto otázku řešil za řízení jen předběžně, bylo při postupu podle ustanovení §
107 občanského soudního řádu rozhodné, že řízení o dědictví po JUDr. I. J. bylo
skončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17.12.2007 č.j. D
589/98-493, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem
12.12.2008, a že při zkoumání procesního nástupnictví po "původním" žalovaném
mělo být postupováno - jak vyplývá z ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu
1. zákona č. 30/2000 Sb. - podle ustanovení § 107 občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1.1.2001. Soud prvního stupně však v řízení pokračoval s
dědičkami zůstavitele, aniž by o tom bylo rozhodnuto pravomocným usnesením, a
odvolací soud [způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst.1 písm. d) a §
221 odst.1 písm. a) občanského soudního řádu] nezjednal nápravu.
Pochybení soudů v tomto směru mělo (mimo jiné) za následek, že soudy se
zabývaly otázkou rozsahu odpovědnosti žalovaných za dluhy zůstavitele teprve v
souvislosti s rozhodováním o věci samé. V případě, že dědic odpovídá za dluhy
zůstavitele (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem) jen omezeně, neboť
zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého
dědictví, je třeba vzít především v úvahu to, že některé pohledávky
zůstavitelových věřitelů musí zůstat zcela nebo zčásti neuspokojené; v rozsahu
neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha
věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle
ustanovení § 107 odst.5 věty první občanského soudního řádu zastaví řízení v
takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá (srov. též právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009,
který byl uveřejněn pod č. 32 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto - s výjimkou výroků týkajících se žalované 1) a
výroku o zamítnutí žaloby "ohledně úroků z prodlení ve výši 1% z částky
250.000,- Kč za dobu od 1.3.1995 do zaplacení", které nebyly dovoláním žalované
2) napadeny a které proto samostatně nabyly právní moci - včetně závislého
rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o přiznání úroků
z prodlení, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí
(s výjimkou výroků, které zůstaly při zrušení rozsudku odvolacího soudu
"nedotčeny") a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu
pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud - ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) - nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, § 226
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu