21 Cdo 4339/2011

21 Cdo 4339/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce Ing. R. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem

v Brně, Bašty č. 416/8, proti žalovanému DATA SOFTWARE BRNO, s.r.o se sídlem v

Brně, Barvičova č. 33/36, IČO 60743590, zastoupenému Mgr. Romanem Verešpejem,

advokátem se sídlem v Brně, Orlí č. 18, o 324.264,- Kč s úroky z prodlení,

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 215 C 1/2010, o dovolání žalobce

proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. května 2010 č.j. 215 C

1/2010-43 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2011 č.j. 15 Co

329/2010-65, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12.

května 2010 č.j. 215 C 1/2010-43 se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. května

2011 č.j. 15 Co 329/2010-65 se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 324.264,- Kč spolu s úroky z

prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podle

pracovní smlouvy č. 2500023 ze dne 21.12.2005 se zavázal vykonávat pro

žalovaného „zejména programátorské, analytické a implementační práce, servis,

instalaci a nastavení a konfiguraci softwarových a hardwarových produktů

žalovaného“ a že v pracovní smlouvě byla sjednána rovněž konkurenční doložka, v

níž se žalobce zavázal, že „po dobu nejméně jednoho roku“ po ukončení

pracovního poměru nenastoupí k jinému zaměstnavateli, „který by se zabýval

prodejem a implementací softwarových produktů přímo konkurujících produktům

dodávaných žalovaným v době ukončení pracovního poměru“, ani nezačne vykonávat

samostatnou výdělečnou činnost, „která by měla soutěžní povahu vůči

softwarovému podnikání žalovaného“. Vzhledem k tomu, že „na základě zákonných

ustanovení je třeba chápat ujednání o konkurenční doložce jako vzájemný

(synallagmatický) závazek“, žalobce se domnívá, že mu ze strany žalovaného jako

bývalého zaměstnavatele náleží peněžité vyrovnání ve výši průměrného výdělku ve

výši 27.022,- Kč „za plnění závazků vyplývajících z konkurenční doložky, a to

za období jednoho roku počínaje 1. listopadem 2008 a konče 31. říjnem 2009“, i

když ujednání o něm v dohodě chybí.

Žalovaný namítal, že požadované plnění žalobci nenáleží, neboť podle jeho

názoru bez ujednání o přiměřeném peněžitém vyrovnání nebyla konkurenční doložka

mezi účastníky platně sjednána, a navíc před ukončením pracovního poměru

žalovaný přípisem ze dne 24.10.2008 od konkurenční doložky odstoupil.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.5.2010 č.j. 215 C 1/2010-43 žalobu

zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému na nákladech

řízení 54.822,- Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Verešpeje. Soud prvního stupně

s poukazem na ustanovení § 29a odst. 3 zák. práce (ve znění účinném do

17.8.2006), podle kterého lze konkurenční doložku platně uzavřít nejdříve po

uplynutí zkušební doby, dospěl k závěru, že předmětná konkurenční doložka je

neplatná, neboť byla mezi účastníky sjednána v pracovní smlouvě, podle níž „byl

pracovní poměr sjednán od 2.1.2006 se zkušební dobou 3 měsíců“, a že proto „jen

z tohoto důvodu je nutno žalobu zamítnout“. Kromě toho je konkurenční doložka

podle názoru soudu neplatná též z důvodu, že „dohoda o přiměřeném peněžitém

vyrovnání nebyla mezi účastníky uzavřena písemně“, a, i kdyby byla uzavřena

platně, „zanikla by odstoupením od dohody“, a tudíž „v žádném případě tedy

práva a povinnosti z této doložky vyplývající netrvaly po dobu 1 roku po zániku

pracovního poměru a žalobce tedy nemůže požadovat přiměřené peněžité vyrovnání“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.5.2011 č.j. 15 Co

329/2010-65 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je

povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 53.268,- Kč k

rukám advokáta Mgr. Romana Verešpeje. Odvolací soud přes námitky žalovaného

shledal, že se v případě pozice zastávané žalobcem „s ohledem na postoj a zájmy

obou účastníků jednalo o pozici, na kterou lze sjednat konkurenční doložku“, a

že platnosti konkurenční doložky „nic nebrání“, byla-li v daném případě

sjednána v pracovní smlouvě „s odkládací podmínkou, že vstoupí v platnost až po

uplynutí zkušební doby v případě, že pracovní poměr nebude ve zkušební době

ukončen“. Podle názoru odvolacího soudu je však s ohledem na judikaturu

dovolacího soudu „zřejmé, že pokud konkurenční doložka sjednaná mezi účastníky

v pracovní smlouvě ze dne 21.12.2005 neobsahuje ujednání o přiměřeném peněžitém

vyrovnání, nelze učinit jiný závěr, než ten, že předmětná konkurenční doložka

je z tohoto důvodu neplatná“; „za této situace se tedy žalobce nemůže domáhat

plnění z ujednání o konkurenční doložce“, avšak „není vyloučen jeho jiný nárok

např. na náhradu škodu“ způsobenou tím, že se řídil neplatnou konkurenční

doložkou a skutečně nevykonával po sjednanou dobu konkurenční výdělečnou

činnost. V této souvislosti však podle názoru odvolacího soudu „nelze

přehlédnout skutečnost“, že „žalovaný sepsal listinu o odstoupení od

konkurenční doložky dne 24.10.2008, kterou žalobci doručil ještě před skončením

pracovního poměru“, čímž „mu bylo dáno na vědomí to, že může vykonávat

výdělečnou činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo která by

měla vůči němu soutěžení povahu“. Žalobce se tedy za této situace „nemohl řídit

konkurenční doložkou“, čímž – uvažováno z hlediska možného posouzení nároku

žalobce jako nároku na náhradu škody – „došlo uvedeným sdělením podle názoru

odvolacího soudu k přetržení příčinné souvislosti, neboť žalobce ještě před

skončením pracovního poměru měl povědomost o tom, že mu nic nebrání vykonávat

výdělečnou činnost v oboru, v němž působí žalovaný“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Městského soudu v Brně

ze dne 12.5.2010 č.j. 215 C 1/2010-43 podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že „se nemůže

ztotožnit“ s názorem odvolacího soudu ohledně platnosti právního úkonu

žalovaného spočívajícího v odstoupení od sjednané konkurenční doložky. Žalobce

„tento úkon žalovaného považuje od počátku za absolutně neplatný“, neboť „dle

komentáře k zákoníku práce“ za situace, kdy odstoupení žalovaného od

konkurenční doložky „neobsahovalo žádný odkaz na zákonné ustanovení, je nutné

je považovat za absolutně neplatné“ ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák, „z

něhož nevznikají žádné právní následky, a to ani jednomu z účastníků pracovní

smlouvy č. 2500023“. Dovolatel je rovněž „nucen v intencích výše uvedeného

odmítnout“ i závěr odvolacího soudu, podle kterého nárok žalobce nemůže být

posouzen ani jako případný nárok na náhradu škody. Dovozoval, že „v důsledku

absolutní neplatnosti odstoupení žalovaného od konkurenční doložky nemohly

nastat žádné právní následky spojené s tímto absolutně neplatným právním

úkonem, a tedy ani k přetržení příčinné souvislosti, jak nesprávně dovozuje

odvolací soud“. Podle jeho názoru byl žalobce „nucen jednat tak, jako kdyby k

tomuto právnímu úkonu žalovaného nikdy nedošlo a postupovat tak, jak bylo

stanoveno ve sjednané konkurenční doložce, tedy nevykonávat po sjednanou dobu

po skončení pracovního poměru konkurenční výdělečnou činnost“. V souvislosti s

tím mu pak „vznikla majetková újma, představující na jeho straně jako

zaměstnance škodu“ v žalované výši 324.264,- Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací

soud rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení“ s rozsudkem odvolacího soudu

zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném

opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu

(srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12.5.2010 č.j. 215 C 1/2010-43 v této

věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a

již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní

řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání

podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky

řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti

rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12.5.2010 č.j. 215 C 1/2010-43 zastavil

(§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se

dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,

se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]

nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§

237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)

o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem

zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být

přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost

dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo

uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam

skutečně má.

V projednávané věci se žalobce domáhá po žalovaném „protiplnění“ za dodržování

závazku vyplývajícího z dohody o zákazu konkurence (tzv. konkurenční doložky),

která byla mezi účastníky sjednána v pracovní smlouvě ze dne 21.12.2005. Otázku

platnosti této konkurenční doložky soudy obou stupňů správně posuzovaly podle v

té době účinné právní úpravy, tedy podle příslušných ustanovení (zejména § 29a)

zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005 (dále též

jen „zák. práce“). Při řešení této otázky odvolací soud vycházel z ustálené

judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný pod č. 132 v

časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 21.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 1773/2008, uveřejněný pod č. 82 v

časopise Soudní judikatura, ročník 2010), která v případě dohod o tzv.

konkurenční doložce akcentuje zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich

právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, garantované čl. 26 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, a z toho vyplývající požadavek na vyváženost

vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o tzv. konkurenční

doložce vyplývají. Vzhledem k tomu je třeba vždy chápat dohodu o tzv.

konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí

účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si

navzájem dlužníky i věřiteli, a z tohoto důvodu nelze konkurenční doložku

platně sjednat bez současného závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci

přiměřené peněžité vyrovnání, a to nejméně ve výši průměrného měsíčního

výdělku, za každý měsíc plnění závazku (srov. § 29a odst. 2 zák. práce).

V souladu s těmito obecně přijímanými právními názory odvolací soud dovodil, že

za situace, kdy konkurenční doložka sjednaná mezi účastníky v pracovní smlouvě

ze dne 21.12.2005 neobsahovala v rozporu s ustanovením § 29a odst. 2 zák. práce

ujednání o závazku žalovaného poskytnout žalobci přiměřené peněžité vyrovnání,

je neplatná celá dohoda o zákazu konkurence, a žalobce se tedy „nemůže domáhat

plnění z ujednání o konkurenční doložce“. Podle názoru odvolacího soudu však

„není vyloučen jiný nárok žalobce, např. na náhradu škody“, neboť - jak dále

zdůraznil – Nejvyšší soud České republiky již v minulosti zaujal stanovisko,

že, je-li neplatná dohoda o tzv. konkurenční doložce, podle níž zaměstnanec

skutečně nevykonával po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru výdělečnou

činnost, která by byla předmětem činnosti jeho (bývalého) zaměstnavatele nebo

která by měla vůči němu soutěžní povahu, a vznikla-li tím zaměstnanci škoda,

nemůže být neplatnost právního úkonu zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil

výlučně sám; zaměstnavatel je povinen v takovém případě mu vzniklou škodu podle

ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce nahradit (k tomu srov. právní názor

vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.1.2010 sp. zn.

21 Cdo 1773/2008, uveřejněném pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, ročník

2010).

Za tohoto stavu proto odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného

rozsudku – dále řešil právní otázku, zda a za jakých předpokladů mohl žalobci

vzniknout nárok na náhradu škody, jestliže se podle jeho tvrzení po skončení

pracovního poměru neplatnou dohodou o zákazu konkurence ze dne 21.12.2005 řídil

a po sjednanou dobu jednoho roku se zdržel výkonu výdělečné činnosti, která by

byla předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní

povahu. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování

dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, a protože její posouzení bylo

pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený

rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce je

přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší

soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Je mimo pochybnost, že vznikla-li následkem neplatného právního úkonu

zaměstnanci škoda, nemůže být neplatnost právního úkonu zaměstnanci na újmu,

pokud ji nezpůsobil výlučně sám; zaměstnavatel je povinen ji zaměstnanci

nahradit (§ 243 odst. 4 zák. práce), a to podle ustanovení § 187 odst. 1 zák.

práce, vznikla-li zaměstnanci škoda při plnění pracovních úkolů nebo v přímé

souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti

dobrým mravům, nebo podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce, způsobili-li

zaměstnanci škodu porušením právních povinností v rámci plnění úkolů

zaměstnavatele zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele.

V případě, že se zaměstnanec řídil neplatnou dohodou o tzv. konkurenční

doložce, že proto skutečně nevykonával po sjednanou dobu po skončení pracovního

poměru výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo

která by měla vůči němu soutěžní povahu, a že mu tím vznikla majetková újma, je

nepochybné, že taková majetková újma představuje na straně zaměstnance škodu.

Nezpůsobil-li zaměstnanec neplatnost dohody o tzv. konkurenční doložce výlučně

sám, nemůže mu - jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce - neplatnost

právního úkonu být „na újmu“ a zaměstnavatel je mu povinen podle ustanovení §

187 odst. 2 zák. práce vzniklou škodu nahradit. Na uvedeném právním názoru,

který v již zmíněném rozsudku dříve vyslovil, dovolací soud i nadále setrvává a

neshledává žádné důvody na něm cokoliv měnit.

Předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci

podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce (nyní § 265 odst. 2 zákona č.

262/2006 Sb., zákoníku práce) jsou porušení právních povinností v rámci plnění

úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jejím jménem nebo zaměstnavatelem

- fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením

právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je

zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li

kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Všechny uvedené předpoklady potřebné pro

vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je v řízení o náhradu škody podle

ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce povinen tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm.

a) o.s.ř.] a následně prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1

o.s.ř.] zásadně žalobce (poškozený zaměstnanec).

V případě, že je neplatná dohoda o tzv. konkurenční doložce, a nezpůsobil-li

zaměstnanec její neplatnost výlučně sám (což je z povahy věci vyloučeno, je-li

konkurenční doložka neplatná – tak jako v posuzované věci - z důvodu absence

závazku zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání), je

odůvodněn závěr, že zaměstnavatel porušil právní (zákonem stanovenou) povinnost

vyplývající pro něj z ustanovení § 29a odst. 2 zák. práce. Za škodu pak

zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci pouze za předpokladu, že mezi vzniklou

škodou a porušením této právní povinnosti, která se do poměrů účastníků

promítla v podobě neplatné dohody o tzv. konkurenční doložce, existuje vztah

příčinné souvislosti (tj. bez neplatné konkurenční doložky by škoda nevznikla

tak jak vznikla).

V projednávané věci se odvolací soud v rámci svého postupu při zjišťování

příčinné souvislosti důvodně zabýval tím, jaký význam z tohoto hlediska má

skutečnost, že žalovaný ještě předtím, než pracovní poměr účastníků dnem

30.10.2008 skončil, vyhotovil (a doručil žalobci) dopis ze dne 24.10.2008, v

němž žalobci oznámil, že „odstupuje ve smyslu ustanovení § 310 odst. 4 zák.

práce od dohody, kterou se žalobce zavázal, že po dobu jednoho roku od ukončení

pracovního poměru podle pracovní smlouvy nenastoupí do pracovního poměru k

zaměstnavateli, který se zabývá prodejem a implementací softwarových produktů

přímo konkurujících produktům dodávaných žalovaným v době ukončení pracovního

poměru, tak jak bylo sjednáno v odstavci 3. článku IX. pracovní smlouvy“.

Dovolateli lze přisvědčit, že podle právní úpravy účinné v době, kdy k tomuto

odstoupení ze strany žalovaného došlo (mělo dojít), představované především

zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce (ve znění účinném do 31.12.2008),

mohli zaměstnavatel i zaměstnanec odstoupit od konkurenční doložky jen z důvodu

stanoveného v zákoně nebo v dohodě účastníků, přičemž ze strany zaměstnavatele

je odstoupení přípustné, jen jestliže bylo učiněno v době trvání pracovního

poměru účastníků (srov. § 310 odst. 4 zák. práce, § 48 odst. 1 obč. zák., a

právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne

30.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní

judikatura, ročník 2012). V posuzovaném případě jednak v konkurenční doložce ze

dne 21.12.2005 nebylo sjednáno odstoupení od dohody, jednak žalovaný odstoupil

od konkurenční doložky v dopise ze dne 24.10.2008, aniž by v něm uvedl důvod

odstoupení, a kromě toho nelze přehlédnout, že podle právní teorie i ustálené

soudní praxe lze odstoupit pouze od platného pracovněprávního úkonu. Dopis

žalovaného ze dne 24.10.2008, doručený žalobci před skončením pracovního

poměru, tedy za tohoto stavu nemohl vyvolat žalovaným zamýšlené právní

následky. S názorem žalobce, že za této situace nemělo odstoupení žádný význam

ani z hlediska vztahu příčinné souvislosti mezi neplatnou konkurenční doložkou

a žalobcem tvrzenou škodou, však přesto souhlasit nelze.

Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba

vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska

jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a

společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce

všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je

příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou

důležité pro odpovědnost za škodu. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v

případě neplatné konkurenční doložky zaměstnanci nahradit, může spočívat též v

ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, s nímž neuzavřel pracovní

smlouvu (a nenastoupil k němu do pracovního poměru) jen proto, že se řídil

neplatnou dohodou o tzv. konkurenční doložce.

V projednávané věci se však z obsahu spisu dále podává, že téhož dne, kdy byl

žalobci doručen výše citovaný dopis žalovaného ze dne 24.10.2008, zaslal

žalobce dne 30.10.2008 elektronickou poštou žalovanému dotaz ve znění „chci se

zeptat, to že jste zrušil moji konkurenční doložku ve smlouvě znamená, že teď

mě HJ může najmout, nebo jsou zde nějaké další překážky?“; k tomuto dotazu mu

žalovaný obratem téhož dne elektronickou poštou sdělil, že „od ustanovení o

konkurenční doložce v jeho pracovní smlouvě bylo ze strany žalovaného

odstoupeno, což pro žalobce znamená, že není žádným způsobem omezen ve volbě

nového zaměstnavatele“. Z této korespondence účastníků, která proběhla

bezprostředně po doručení dopisu žalovaného ze dne 24.10.2008 žalobci, je

zřejmé, že žalovaný deklaroval žalobci, že po skončení pracovního poměru již

není vázán konkurenční doložkou a že je oprávněn nastoupit k jakémukoli jinému

(tedy i konkurenčnímu) zaměstnavateli. Jestliže tak žalobce – lhostejno z

jakého důvodu - přesto neučinil a po skončení pracovního poměru u žalovaného v

době od 1.11.2008 do 31.10.2009 nenastoupil k jinému (konkurenčnímu)

zaměstnavateli, pak škoda, která mu v důsledku toho vznikla, není v příčinné

souvislosti s neplatnou dohodou o konkurenční doložce ze dne 21.12.2005.

Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že vzhledem k uvedeným sdělením

žalovaného zde není dána příčinná souvislosti, a tudíž že se žalobce za dané

situace „nemohl řídit konkurenční doložkou“, neboť „ještě před skončením

pracovního poměru měl povědomost o tom, že mu nic nebrání vykonávat výdělečnou

činnost v oboru, v němž působí žalovaný“.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska

uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani

dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou

uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo

jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší

soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části

věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s

ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v

dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první

o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. října 2012

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu