21 Cdo 45/2018-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobkyně A. Ž., zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Wellnerova č. 1322/3, proti žalovanému J. Z., zastoupenému JUDr.
Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše č. 1938/23,
o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 16 C 25/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2017, č. j. 16 Co 82/2017-280, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2017, č. j. 16 Co 82/2017-280, podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 29. 9. 2017 [neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede
dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“)], odmítl, neboť – přes svou
rozsáhlost - neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z jejichž odůvodnění vyplývá, že
dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v
ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části; má-li
být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje nebo která právní otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která
takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele
zakládat, a je tak třeba tyto rozpory odstranit); má-li být dovolání přípustné
proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde
o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2
o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném
rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit] a v dovolacím řízení nelze pro tento
nedostatek pokračovat.
Ostatně, rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z
hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení
míry této intenzity srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě)
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94,
uveřejněný pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo právní názor uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, z nichž - mimo
jiné - vyplývá, že soud v rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením musí vzít na zřetel i to, zda po zaměstnavateli lze
spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval]
a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1043/2016
[k výkladu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce, obsahu a rozsahu
pracovněprávního vztahu ve vztahu k otázce přípustnosti (oprávněnosti), povaze
a rozsahu kritiky zaměstnavatele zaměstnancem], pak přehlíží, že rozsudek
odvolacího soudu je v souladu s právním závěrem v tomto rozhodnutí přijatým;
soudy však v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového
děje), než je dán v projednávané věci.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2918/2017, je
nepřípadný již proto, že Nejvyšší soud České republiky v uvedené věci dovolací
řízení podle ustanovení § 243c odst. 3 věty druhé o. s. ř. zastavil, neboť
dovolání bylo vzato zpět. Uvedené platí i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1336/2017, kterým bylo dovolání (vzhledem k
tomu, že bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) pro
nepřípustnost podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
Námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který
je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné
rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (zpochybňuje-li
skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování otázky, zda
žalobkyně svým jednáním, které se stalo důvodem posuzovaného okamžitého zrušení
pracovního poměru, doručeného jí dne 30. 12. 2015, porušila zvlášť hrubým
způsobem povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k jí vykonávané práci, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů a polemizuje-li s tím,
ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti
žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil), nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Uplatňuje- li dovolatel ve vztahu k rozsudkům soudů obou stupňů jako dovolací
důvod „absenci základních náležitostí rozsudku o údaje uvedené v § 157 odst. 2
o. s. ř., jejich nesrozumitelnost, nepřezkoumatelnost, nedostatek odůvodnění“,
nezpochybňuje tím právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu
řízení, která by mohla mít – kdyby byla důvodná - za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2.
1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19/1993 v Bulletinu Vrchního soudu
v Praze, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, v němž byl
přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné,
protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o.
s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a
přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K tzv. jiné vadě řízení však může
dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. -
jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak
uvedeno výše - naplněn není.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu