21 Cdo 464/2024

21 Cdo 464/2024-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce I. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 61 C 252/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 62 Co 167/2023-161,

I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, č. j. 62 Co 167/2023-161, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možné učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Podle § 241a odst. 2 o.

s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.

Argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedeným požadavkům dovolatel v projednávané věci nedostál a stran přípustnosti dovolání uvedl pouze, že v napadeném rozsudku „soud připustil dovolání“. Dovolatel patrně vychází z již zrušené právní úpravy a zaměňuje poučení o dovolání, které účastníkům poskytl odvolací soud, za jeho připuštění. Podle platné právní úpravy (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) však odvolací soud dovolání připustit nemůže a v posuzované věci ani nic takového nevyslovil; konstatoval sice, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání, současně však uvedl, že tak lze učinit jen za podmínek uvedených v § 237 o.

s. ř. Argumentaci, která by splňovala kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., nelze nalézt ani v rámci obsahového vymezení uplatněných dovolacích důvodů (při němž dovolatel zjevně také vycházel z dřívější právní úpravy, uplatňuje-li jako jeden z důvodů dovolání, že řízení je postiženo vadou, která má na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ačkoli podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 takový dovolací důvod nemá k dispozici – srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení, spojená s odkazem na „ustálenou judikaturu“, které dovolatel připisuje závěry, že: „Když nejsou trvalé následky pracovního úrazu, promlčecí doba je 3 roky ode dne vzniku pracovního úrazu.

Při trvalých následcích je také 3 letá, ale běží až od ustálení zdravotního stavu poškozeného.“, postrádá jakékoliv označení judikatury, kterou má dovolatel na mysli.

Nadto se lze z uvedených právních vět domnívat, že ji dovolatel zjevně zaměňuje s judikaturou týkající se nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který však předmětem tohoto soudního sporu není. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí a která má spočívat v tom, že „došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, čímž došlo k popření základního práva poškozeného na spravedlivý proces“, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „trpí vadou, že se nikdo dosud neseznámil se znaleckým posudkem, ačkoli závěry znaleckého posudku jsou mnohokrát uvedeny v podáních poškozeného, nikdo je nebere v úvahu a dochází tak k nesprávné aplikaci práva a nezákonným rozhodnutím“.

Předně přípustnost dovolání nemohou založit námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, neboť neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř.; vzhledem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Pokud pak žalobce tvrzenou vadu řízení spojuje s námitkou porušení svého práva na spravedlivý proces, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, zřejmě opomíjí, že i podle ustálené judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.

ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30.

10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu např. usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.