21 Cdo 4779/2018-249
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a
soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V.
K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milanem Lukendou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti žalované S. se
sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Italská č. 753/27, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 5/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018 č. j. 23 Co 146/2018-222, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29.
listopadu 2017 č. j. 39 C 5/2017-174 ve výroku o náhradě nákladů řízení a o
náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 29. listopadu 2017 č. j. 39 C 5/2017-174 se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 6. 1. 2017 se žalobce
domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 200 000 Kč „po
odečtení zákonných srážek spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 12. 2016 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne
4. 1. 2016 pracoval u žalované jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na
základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016) jako provozní ředitel. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 byla nově sjednána mzda ve výši
200 000 Kč měsíčně a konkurenční doložka, ve které se žalobce zavázal zdržet se
po dobu 6 měsíců od ukončení pracovního poměru u žalované „výkonu výdělečné
činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti zaměstnavatele
nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“; žalovaná se zavázala za každý
měsíc plnění povinností z konkurenční doložky platit žalobci peněžité vyrovnání
„ve výši aktuální měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných srážek“. Účastníci se současně dohodli, že žalovaná může od konkurenční doložky
odstoupit po dobu trvání jejich pracovního poměru „z důvodu zrušení žalobce
(správně žalované) nebo jeho podstatné části“ a dále v případě, že „žalovaný
podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací,
poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v
zaměstnání u žalovaného či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby
žalovaný vůči žalobci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a
hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Žalobce dne 31. 8. 2016 doručil
žalované výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr skončil ke dni 31. 10. 2016. Dne 20. 10. 2016 žalovaná odstoupila od konkurenční doložky s
odůvodněním, že „vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a
technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, by
nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence
vynucován“. Žalobce proti tomu namítal, že konkurenční doložka jej omezila „v
hledání nového zaměstnání“, neboť „s vědomím platné konkurenční doložky odmítl
pracovní nabídky, které svou povahou odpovídaly činnostem, ve kterých
konkurenční doložka žalobce omezovala“, a proto odstoupení od konkurenční
doložky považuje „za účelové a protiprávní“. Žalovaná odmítla zaplatit žalobci
„kompenzaci, na kterou mu za měsíc listopad 2016 vznikl nárok“. Žalovaná se podané žalobě bránila tím, že s ohledem na svou činnost, kterou je
poskytování sociálních služeb v domovech pro seniory a domovech se zvláštním
režimem ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, vyžaduje
provozování samostatného domova pro seniory i domova se zvláštním režimem
„značné a specifické know how“, přičemž „zásadní úloha“ při „zajištění
standardu kvality péče“ připadá provoznímu řediteli. Žalobce v první polovině
roku 2016 zajišťoval „zpracování právní agendy“ žalované, především smluv
uzavíraných s klienty a se zdravotními pojišťovnami. Protože žalobce projevil
„know how z právní oblasti“ a jazykové schopnosti, nabídla mu žalovaná funkci
provozního ředitele.
Od této spolupráce očekávala, že se žalobce „seznámí ve
všech relevantních podrobnostech a souvislostech s kvalitou péče a pracovními
postupy aplikovanými ve skupině XY a případně i XY a ty pak bude aplikovat a
implementovat v postupně se rozvíjející síti domovů žalovaného v České
republice“. Z tohoto důvodu měla žalovaná zájem na sjednání konkurenční doložky
v délce trvání 6 měsíců. Žalobce však rozvázal pracovní poměr výpovědí „po
pouhých dvou měsících svého působení ve funkci provozního ředitele“. Za tuto
dobu podle žalované nenabyl poznatků či know-how, které by mu umožňovaly
pracovat „na srovnatelné pozici u konkurence způsobem, který by žalovanému mohl
ztížit jeho činnost“ a především, jejichž „ochrana by opodstatňovala“ peněžité
vyrovnání „v částce 200 000 Kč hrubého měsíčně“. Žalovaná proto odstoupila od
konkurenční doložky oznámením ze dne 3. 10. 2016, které však žalobce při
osobním jednání dne 4. 10. 2016 odmítl převzít. Následně žalovaná doručila
oznámení o odstoupení od konkurenční doložky žalobci osobně dne 20. 10. 2016 za
účasti svědků. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 39 C 5/2017-174
žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2016 do zaplacení zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 90 992 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované. Soud
prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na
základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě z téhož dne) jako provozní ředitel. Mzda žalobce byla v pracovní smlouvě sjednána ve výši 100 000 Kč a od 1. 7. 2016 dodatkem k pracovní smlouvě ve výši 200 000 Kč. V dodatku k pracovní
smlouvě ze dne 1. 7. 2016 strany nově sjednaly rovněž konkurenční doložku a
„podmínky jejího odstoupení“; uzavření konkurenční doložky předcházela
e-mailová korespondence, „kdy výsledná podoba smlouvy ve znění dodatku, byla
výsledkem dohody obou stran“. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 31. 10. 2016 na základě výpovědi žalobce ze dne 31. 8. 2016 bez uvedení důvodu. Ještě před skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 od konkurenční
doložky odstoupila, neboť „vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí
pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u
zaměstnavatele, nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz
konkurence vynucován“. Protože k odstoupení od (platně sjednané) konkurenční
doložky ze strany zaměstnavatele došlo za trvání pracovního poměru ve smyslu
ustanovení § 310 odst. 4 zákoníku práce a z důvodu, který si strany sjednaly,
soud prvního stupně shledal, že odstoupení od konkurenční doložky je platné. Dovodil, že – je-li hlavním smyslem uzavření konkurenční doložky „ochrana
zaměstnavatele před konkurencí“ a rozhodne-li se zaměstnavatel „dle svého
uvážení“, že není třeba chránit poznatky, které u něj zaměstnanec dosud nabyl –
nemůže soud zaměstnavateli „de facto nařídit povinnost“ chránit své „obchodní
tajemství“ konkurenční doložkou.
Vzhledem k tomu, že to byl žalobce, kdo se
rozhodl ukončit pracovní poměr po dvou měsících „v uvedeném pracovním poměru“ a
žalovaná „vypověděla“ konkurenční doložku „pro důvod sjednaný ve smlouvě“,
neboť netrvala na „ochraně svého know-how“, bylo by podle soudu prvního stupně
za dané situace v rozporu s dobrými mravy, aby žalované byla uložena povinnost
hradit plnění vyplývající ze sjednané konkurenční doložky. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. 23
Co 146/2018-222 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 748 Kč k
rukám advokáta Mgr. Martina Peckla. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že „s ohledem na pozici žalobce,
jeho předchozí profesní zkušenosti a předmět činnosti žalované, bylo možno na
žalobci spravedlivě požadovat uzavření konkurenční doložky“ ve smyslu
ustanovení § 310 zákoníku práce. Souhlasil rovněž s jeho závěrem, že „byl
naplněn důvod pro odstoupení od konkurenční doložky“, neboť „s ohledem na
krátkodobost působení žalobce v pozici provozního ředitele“ (od 1. 7. 2016 do
data podání výpovědi dne 31. 8. 2016) mohl zaměstnavatel „vyhodnotit“, že v
budoucnu není potřeba chránit žalobcem dosud získané informace a know-how;
„účastníci specifikovali dostatečně důvody pro možnost odstoupení ze strany
zaměstnavatele“ a „žalobce se zaměstnavatelem i dostatečně konzultoval veškeré
okolnosti (…) včetně odstoupení od konkurenční doložky“. Podle odvolacího soudu
neobstojí argumentace „principem ochrany slabší smluvní strany v
pracovněprávních vztazích“. Důvody pro odstoupení od konkurenční doložky jsou
„vždy výsledkem volního uvážení statutárního orgánu zaměstnavatele (jednatele
či jednatelů), či k tomu pověřené osoby“, strany si v posuzovaném případě
„výslovně“ dohodly možnost odstoupení od konkurenční doložky „pro případ změny
okolností na straně zaměstnavatele“ a žalobce „disponující právními znalostmi a
zkušenostmi nepochybně zvážil důsledky přistoupení na takové smluvní ujednání“. Ochranu zaměstnance v pracovněprávních vztazích nelze chápat jako bezbřehou,
„která by opodstatňovala výplatu peněžitého plnění jako vyrovnání z konkurenční
doložky, od které by nemohl zaměstnavatel odstoupit v případě, že si odstoupení
účastníci srozumitelným a určitým způsobem sjednali a nastane skutečnost
předpokládaná účastníky“. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná odstoupila
od konkurenční doložky platně. Neshledal relevantními námitky žalobce o tom, že
důvody, pro které zaměstnavatel nadále netrvá na plnění konkurenční doložky,
jsou založeny na pouhé „svévolné a volné úvaze zaměstnavatele“, neboť „sám
žalobce se podílel na komunikaci při vyjednávání znění pracovní smlouvy,
dvojjazyčnost smlouvy při ujednání, které bylo oběma stranám nepochybně zřejmé
(když nevyjadřovaly svoje námitky v průběhu kontraktačního procesu), musela být
známa žalobci“.
Uvedl, že „zaměstnavateli nelze vytýkat jeho posun v závěru, že
není třeba v budoucnu některé znalosti, zkušenosti a poznatky žalobce chránit
formou konkurenční doložky“ (jejichž nabytí důvodně předpokládal „v průběhu
předpokládaného trvání pracovního poměru na dobu neurčitou“) za situace, kdy
„žalobce formou výpovědi vyjádřil svojí vůli“ ukončit pracovní poměr. Pro
nadbytečnost se nezabýval tím, zda žalobce povinnost z konkurenční doložky
splnil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž rozsudek
napadl v celém rozsahu. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na
vyřešení otázky, zda za platně sjednaný lze považovat takový důvod odstoupení
od konkurenční doložky, jehož naplnění „je čistě na svévoli zaměstnavatele“, a
otázky, zda za situace, kdy naplnění takového důvodu je zaměstnavateli známo „v
okamžiku podání výpovědi“, nepředstavuje odstoupení od konkurenční doložky, k
němuž zaměstnavatel přistoupil až 11 dní před uplynutím výpovědní doby,
zneužití práva ze strany zaměstnavatele, které nebyly dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešeny. Namítá, že sjednaný důvod odstoupení od konkurenční
doložky „je v rozporu se zákonem, a to mj. pro zjevný rozpor s dobrými mravy“,
jestliže jeho naplnění „nespočívá na objektivních kritériích, či nastavení
předpokládaných skutečností, ale toliko na samolibém a svévolném uvážení
žalované“. Takto sjednaný důvod odstoupení je v rozporu se základní zásadou
pracovního práva spočívající v ochraně zaměstnance jako slabší strany a je
postaven naroveň odstupním důvodům „bez uvedení důvodu“ nebo „z libovolného
důvodu“, které byly judikaturou u konkurenčních doložek posouzeny jako
neplatné. Z e-mailové komunikace účastníků je přitom evidentní, že to byla
žalovaná, která – na rozdíl od žalobce – trvala na sjednání konkurenční
doložky. Soudům dovolatel rovněž vytýká, že mu kladly k tíži jeho právní
vzdělání, a zdůraznil, že „neměl jakoukoli praxi s pracovním právem“. I kdyby
byl důvod odstoupení sjednán platně, k jeho naplnění nedošlo, neboť žalobce
know-how u žalované nabyl; dovolatel poukázal, že poté, co „reagoval na výzvu
soudu a sdělil, jaké know-how nabyl, žalovaná varovala žalobce před dalším
vyzrazováním detailů takového know-how pod hrozbou uplatnění nároku na náhradu
újmy“. Je proto přesvědčen, že „v tomto konkrétním případě byla upřednostněna
ochrana žalované coby zaměstnavatele neoprávněně a v rozporu s testem
proporcionality na ochranu práv žalobce coby zaměstnance“, který byl „při
hledání dalšího zaměstnání zásadně omezen“, neboť se nemohl „realizovat v oboru
poskytování služeb v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem“ a
„odmítal konkurenční pracovní nabídky“, což v řízení prokázal. V případě, že by
byl odůvodněn závěr o platném sjednání důvodu odstoupení a o jeho naplnění, je
třeba na posuzovaný případ aplikovat závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3203/13 a dospět k závěru, že odstoupení od konkurenční doložky,
k němuž žalovaná přistoupila 11 dní před uplynutím výpovědní doby, je zneužitím
práva.
Nesouhlasí ani s tím, že by přiznání peněžitého vyrovnání vzhledem k
délce výkonu funkce bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť „po celou dobu
pracovního poměru měl fakticky stále stejnou náplň práce“ a jeho pracovní poměr
trval celkem 10 měsíců. Rozsudek soudu prvního stupně „byl překvapivým
rozhodnutím“, neboť nebyl soudem prvního stupně poučen „o opačném právním
názoru soudu“ a dovolatel „ani nebyl vyzván k doplnění svých tvrzení a označení
důkazů“, z čehož „nabyl dojmu, že i soud prvního stupně má žalobou uplatněný
nárok po právu“. Rozhodnutím soudu prvního stupně tedy bylo podle názoru
dovolatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek
a práva na svobodnou volbu povolání. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalobce odmítl nebo zamítl. Uvedla, že sjednaný „odstupní“ důvod reflektuje
účel konkurenční doložky, kterým je ochrana zaměstnavatele, a že sjednaný důvod
obsahuje hlediska (přiměřenosti a účelnosti), na základě kterých lze od
konkurenční doložky odstoupit; základní zásadu pracovněprávních vztahů
spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance nelze
absolutizovat. Odmítla rovněž, že by odstoupením od konkurenční doložky
zneužila své právo; poukázala, že zaměstnavatel má možnost od konkurenční
doložky odstoupit až do konce výpovědní doby, že odstoupení od konkurenční
doložky žalobci doručovala již 4. 10. 2016, ale žalobce písemnost odmítl
převzít, a že žalobce v řízení – mimo jedné nabídky – nedoložil konkurenční
nabídky jiných zaměstnavatelů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalobce směřuje též proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které
bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části Nejvyšší
soud dovolání žalobce podle ustanovení § 234c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť
dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný –
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., namítá-li, že „žalobce na
konkurenční doložce netrval a byla to právě žalovaná, kdo trvala na sjednání
konkurenční doložky a v jí navrhovaném znění“, že „neměl jakoukoli praxi s
pracovním právem, když toliko pracoval jako úvěrový specialista v bance a
posléze se pohyboval v oblasti poskytování zdravotních a sociálních služeb“, že
„je zjevné, že byl při uzavírání pracovní smlouvy ze strany žalované ujištěn o
tom, že žalovaná má evidentní zájem na sjednání konkurenční doložky“, že „po
ukončení pracovního vztahu žalobcem (…) bylo postupováno žalovanou striktně
účelově s cílem poškodit žalobce“, jestliže „žalovaná vyčkává 50 dní s
odstoupením od konkurenční doložky“ (odůvodňuje-li neplatnost sjednaného důvodu
odstoupení od konkurenční doložky), že „bylo prokázáno, že žalobce ,know-how? u
žalované nabyl“ (odůvodňuje-li, že sjednaný důvod nemohl být naplněn), a že „v
okamžiku, kdy podal výpověď z pracovního poměru, netrval jeho pracovní poměr 2
měsíce, ale 8 měsíců, a pracovní poměr na dané pozici tak skončil po 10
měsících“ (odůvodňuje-li, že přiznání peněžitého vyrovnání nemůže být v rozporu
s dobrými mravy), neboť těmito námitkami zpochybňuje skutkové závěry soudů, z
nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. K této dovolací argumentaci proto není možné přihlížet. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako
ředitel korporace a posléze na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 jako provozní ředitel se sjednanou mzdou ve výši 200 000 Kč měsíčně. V
dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7.
2016 strany sjednaly konkurenční
doložku v délce trvání 6 měsíců od ukončení pracovního poměru, ve které se
žalovaná zavázala poskytnout žalobci peněžité vyrovnání za každý měsíc řádného
plnění povinností „ve výši měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných
srážek“; součástí konkurenční doložky bylo ujednání o tom, že zaměstnavatel
může po dobu trvání pracovního poměru účastníků odstoupit od konkurenční
doložky, pokud (mimo jiné) „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že
vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických
postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by
nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný
zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité
vyrovnání“. Pracovní poměr účastníků skončil výpovědí ze strany žalobce, k níž
přistoupil dopisem ze dne 31. 8. 2016, ke dni 31. 10. 2016. Ještě před
skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 doručila žalobci
odstoupení od konkurenční doložky s odůvodněním, že „by vzhledem k hodnotě
informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které jste
získal v zaměstnání u zaměstnavatele, nebylo přiměřené ani účelné, abychom vůči
Vám sjednaný zákaz konkurence vynucovali či na něm trvali a hradili za to
peněžité vyrovnání“. Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení právní otázky, zda žalovaná (zaměstnavatel) byla oprávněna
před skončením pracovního poměru účastníků jednostranně odstoupit od sjednané
konkurenční doložky na základě svého „volného uvážení“ o její účelnosti, tedy,
řečeno jinak, zda je platné ujednání o oprávnění žalované odstoupit od
konkurenční doložky, pokud „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že
vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických
postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by
nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný
zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité
vyrovnání“. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, kdy
účastníci uzavřeli konkurenční doložka a kdy žalovaná na základě sjednaného
důvodu od konkurenční doložky odstoupila – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném v době od 1. 7. 2016, tedy ode dne, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., do 31. 12. 2016, tedy do dne předcházejícího
dni, kdy nabyly účinnosti zákony č. 377/2015 Sb. (část) a č. 264/2016 Sb. (dále
jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016, tj. přede
dnem, kdy nabyl účinnosti (jeho část) zákon č. 460/2016 Sb. (dále též „o. z.“). Podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána konkurenční doložka,
kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání,
nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla
shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu
soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že
zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné
poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité
vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany
nedohodly na jiné době splatnosti. Podle ustanovení § 310 odst. 2 zák. práce konkurenční doložku může
zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance
spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí
pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u
zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo
zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Podle ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce zaměstnavatel může od konkurenční
doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance. Podle ustanovení § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to
strany, nebo stanoví-li tak zákon. Odstoupením od smlouvy (dohody) se v pracovněprávních vztazích (obecně vzato)
rozumí jednostranné právní jednání adresované druhému účastníku smlouvy
(dohody), v němž je vyjádřena vůle uzavřenou smlouvu (dohodu) zrušit a vymezen
důvod odstoupení. Důvodným a včasným odstoupením se smlouva (dohoda) zpravidla
od počátku (tj. s účinky ex tunc) ruší (srov. § 2004 o. z.); odstoupením od
pracovní smlouvy a od dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr se
pracovněprávní vztah ruší vždy s účinky od nynějška (ex nunc) – srov. § 2004
odst. 3 větu první o. z. Odstoupit nelze od kolektivní smlouvy, i když smluvní
strany právo odstoupit od kolektivní smlouvy sjednají (srov. § 28 odst. 3 zák. práce). Od dohody, kterou se zaměstnanec podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce
zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdrží výkonu
výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která
by měla vůči němu soutěžní povahu (od konkurenční doložky), mohou odstoupit
zaměstnavatel i zaměstnanec, a to z důvodu, který stanoví zákoník práce nebo
který byl účastníky dohodnut. Byl-li naplněn stanovený nebo sjednaný důvod,
může zaměstnanec od konkurenční doložky odstoupit kdykoliv. Pro odstoupení od
konkurenční doložky provedené zaměstnavatelem je v ustanovení § 310 odst. 4
zák. práce předepsáno časové omezení; odstoupení je přípustné a účinné, jen
jestliže k němu došlo ještě v době trvání pracovního poměru účastníků (před
skončením pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyslovil nesouhlas s názorem, podle kterého
ustanovení § 310 odst.
4 zákoníku práce zaměstnavatele opravňuje odstoupit od
konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru zaměstnance z jakéhokoliv
důvodu nebo bez uvedení důvodu. Předně, v ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce
se o důvodech odstoupení od dohody uzavřené podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce nic neuvádí; jeho smyslem (účelem) je vymezit pouze časové období, v němž
je odstoupení přípustné, a vyloučit tak možnost zrušení této dohody ze strany
zaměstnavatele až v době, kdy již zaměstnancův pracovní poměr skončil a kdy by
měl pobírat od zaměstnavatele sjednané peněžité vyrovnání. Kromě toho, údaj o
důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od
právního úkonu; bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení
od právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní
účinky. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu v pracovněprávních vztazích
uplatňovaný princip ochrany zaměstnance [jenž v době od 1. 1.2012 našel své
vyjádření v základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní
zákonné ochraně postavení zaměstnance – srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce], který předpokládá (možné) zvýhodnění zaměstnance oproti právnímu
postavení zaměstnavatele, avšak vylučuje, aby byl zvýhodněn zaměstnavatel na
úkor zaměstnance; možnost odstoupení od konkurenční doložky ze strany
zaměstnavatele bez uvedení důvodu nebo z kteréhokoliv důvodu by byla takovým
zvýhodněním zaměstnavatele na úkor práv zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, uveřejněný pod č. 35 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 18/2012). I na předpoklady, za nichž může být od
konkurenční doložky za trvání pracovního poměru odstoupeno, se totiž vztahuje –
zejména proto, že jde o vzájemný (synallagmatický) závazek – požadavek, aby
konkurenční doložka byla sjednána jen tehdy, „jestliže to je možné od
zaměstnance spravedlivě požadovat“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4394/2010, uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2012). Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel i zaměstnanec mohou odstoupit od dohody,
kterou se zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce zavazuje,
že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné
činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla
vůči němu soutěžní povahu, jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo z důvodu,
který zaměstnavatel se zaměstnancem předem sjednal a který nepředstavuje
zneužití práva na úkor zaměstnance, a že ze strany zaměstnavatele je odstoupení
přípustné, jen jestliže bylo učiněno v době trvání pracovního poměru účastníků. V posuzovaném případě bylo v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7.
2016 (mimo
jiné) sjednáno, že zaměstnavatel může po dobu trvání jejich pracovního poměru
odstoupit od konkurenční doložky, pokud „podle svého volného uvážení dojde k
závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a
technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele
či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci
sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané
peněžité vyrovnání“. Se závěrem odvolacího soudu, že na základě takto
sjednaného důvodu žalovaná od konkurenční doložky platně odstoupila, dovolací
soud nesouhlasí. Není pochyb o tom, že smysl a účel konkurenční doložky spočívá zejména v tom,
aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu
podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého
zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního
tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu
podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Nelze vyloučit, že po
uzavření konkurenční doložky nastanou okolnosti, za nichž zaměstnanec takové
informace nezíská (nebude jimi v době skončení pracovního poměru disponovat), a
uvedený smysl a účel konkurenční doložky nebude naplněn. Předpokládají-li
účastníci konkurenční doložky, že takové okolnosti (spočívající například v
délce trvání pracovního poměru) po uzavření dohody nastanou (mohou nastat), lze
tyto okolnosti v dohodě sjednat jako důvod pro odstoupení od konkurenční
doložky. Ujednání, které (stejně jako posuzované ujednání obsažené v dodatku k
pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016) ponechává na „volném uvážení“
zaměstnavatele, zda zaměstnanec v zaměstnání u zaměstnavatele takové informace
získal, těmto požadavkům nevyhovuje, neboť se jedná – ve svých důsledcích – o
obdobnou situaci, kdy by zaměstnavatel měl možnost od konkurenční doložky
odstoupit „bez uvedení důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“, a je pro rozpor se
zákonem neplatné (srov. § 580 o. z.). Z podaného výkladu plyne, že ustanovení § 310 zák. práce je zákonným
ustanovením, ve kterém se promítá (nachází svůj výraz) základní zásada
pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení
zaměstnance, jež zároveň vyjadřuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek [srov. § 1a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. práce]. Zákonem stanovené omezení, podle
kterého zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit jen z důvodu
stanoveného v zákoně nebo z důvodu, který zaměstnavatel se zaměstnancem předem
sjednal, chrání stabilitu pracovního poměru a zamezuje vytváření nejistoty na
straně zaměstnance ohledně jeho dalšího pracovního uplatnění. Nemožnost
jednostranného odstoupení od konkurenční doložky zaměstnavatelem „bez uvedení
důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“ (a z jiných obdobně sjednaných důvodů
odstoupení) lze považovat též za výraz ústavně zaručeného práva na svobodnou
volbu povolání a přípravu k němu, jakož i práva podnikat a provozovat jinou
hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Lze
proto uzavřít, že posuzované pracovněprávní ujednání nejenže odporuje zákonu,
ale současně zjevně narušuje veřejný pořádek, a k jeho neplatnosti se přihlíží
i bez návrhu (srov. § 588 o. z.); absolutně neplatné je potom i navazující
jednostranné právní jednání žalované, jímž od konkurenční doložky odstoupila,
které nemohlo vyvolat zamýšlené účinky spočívající ve zrušení závazku z
konkurenční doložky (nadbytečné již proto bylo zabývat se tím, zda odstoupení
od konkurenční doložky, k němuž žalovaná přistoupila až 11 dní před uplynutím
výpovědní doby, představuje zneužití práva ze strany zaměstnavatele). Soudy tedy dospěly k nesprávnému závěru, že žalovaná od konkurenční doložky
platně odstoupila. Vedeny chybným právním názorem se pak nezabývaly zkoumáním
dalších předpokladů pro vznik práva žalobce na peněžité vyrovnání sjednané v
konkurenční doložce, a to včetně oddělitelnosti neplatného ujednání o důvodu
odstoupení od ostatního obsahu konkurenční doložky. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.