21 Cdo 5271/2016-337
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně L. V., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Boleslavská č. 2178/13, proti žalované J. S., zastoupené JUDr.
Jaroslavem Blažkem, advokátem se sídlem v Milevsku, Růžová č. 272, o určení
aktiv dědictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 40/2014, o
dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. května 2016, č. j. 15 Co
139/2016-285, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 21.3.2014 u Okresního soudu v Táboře (poté, co
bylo soudem připuštěno rozšíření žaloby a usnesením Okresního soudu v Táboře ze
dne 8.12.2014, č.j. 15 C 40/2014-68, byla žaloba v části, v níž se žalobkyně
domáhala určení, že „závěť zůstavitele J. S. ve formě notářského zápisu NZ
29/2012, sepsaného dne 1.2.2012 notářkou JUDr. Ludmilou Těhníkovou, je
neplatná“, vyloučena k samostatnému řízení) domáhala určení, že „zůstavitel J. S., zemřelý dne 1.8.2012, posledně bytem T., byl ke dni své smrti dne 1.8.2012
vlastníkem domu stojícího na parcele, jiné stavby bez č.p./č.e. stojící na
parcele, vše v k.ú. K., zapsáno na LV vedeném Katastrálním úřadem pro J. k.,
katastrální pracoviště T.“, dále vlastníkem „těchto věcí: a) Nákladní automobil
terénní PICK-UP DODGE, b) Nákladní automobil PICK UP MITSHUBISHI, c) Osobní
automobil CITROEN KOMBI, d) Osobní automobil TOYOTA kupé, e) Osobní automobil
FIAT/BAVARIA obytný, f) Osobní automobil BERTONE kupé, g) Veterán VW ALBAR
BUGGY, h) Nákladní přívěs sklápěčkový AGADOS, i) Nákladní přívěs pro přepravu
vozidel MARO MR 12 TA, j) Speciální nákladní přívěs – vlastní výroba, k)
Ostatní vozidlo – čtyřkolka speciální, tov. zn. SUZUKI, kategorie vozidla R,
typ AP41, l) Motocykl skútr zn. MAXON, kategorie vozidla LC,“ a také že byl ke
dni své smrti věřitelem „pohledávky za ČSOB a.s. co do částky představující
zůstatek na účtu“ a „pohledávky za žalovanou ve výši 1.059.000,-Kč“. Žalobu
zdůvodnila zejména tím, že se jí jako zletilému potomku nedostalo „ani tolik,
kolik činí jedna polovina jejího dědického podílu ze zákona“, když jí v závěti
její otec J. S. (dále jen „zůstavitel“) odkázal „svůj podíl na chatě a
pozemcích v katastrálním území P. a vozidlo Veterán VW Buggi“ a žalované pak
„veškerý ostatní majetek, jehož bude ke dni úmrtí vlastníkem“. Žalobkyně
namítá, že do aktiv dědictví patří i další majetek, který není v dědickém
řízení „evidován“, neboť byl z majetku zůstavitele „vyveden“ ještě za jeho
života neplatnými smlouvami. Za neplatné považuje žalobkyně darovací smlouvy
uzavřené mezi zůstavitelem a žalovanou dne 4.7.2012 z důvodu rozporu s
ustanovením § 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění do
31.12.2013, neboť tyto smlouvy zůstavitel uzavřel „pár dnů před svou smrtí, pod
vlivem značného množství opiátů, které značným způsobem omezovaly kvalitu jeho
vědomí“, což prokazuje znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví
psychologie, zpracovaným znalcem MUDr. Iljou Žukovem. U „druhé darovací smlouvy
(movité věci a zůstatek na účtu)“ pak žalobkyně dovozuje další důvod
neplatnosti, spočívající v tom, že „zůstatek na bankovním účtu není věcí,
kterou je možno převádět (darovat), ale lze jej zcizit pouze formou postoupení
pohledávky“. Nakonec žalobkyně uvádí, že „v průběhu trestního řízení vedeného
ohledně jednání žalované vůči zůstaviteli“ vyšlo najevo, že „přímo v den smrti
zůstavitele si žalovaná z účtu zůstavitele vedeného ČSOB a.s.
pomocí
internetbankingu převedla na své účty celkově částku 59.000,- Kč a v období od
18.6.2012 do 19.7.2012 čtyřmi převody částku 1,000.000,- Kč, vše bez právního
důvodu“.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27.11.2015, č.j. 15 C 40/2014-229,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalované 137.376,14 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Blažka a „České
republice – Okresnímu soudu v Táboře“ 2.211,- Kč. Poté, co dovodil naléhavý
právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, dospěl soud prvního stupně po
provedeném dokazovaní nejprve k závěru, že darovací smlouvy ze dne 4.7.2012
jsou platné, neboť byla prokázána (svědeckou výpovědí a znaleckým posudkem Mgr.
Kamily Lahodové) pravost podpisů zůstavitele na obou smlouvách a skutečnost, že
jimi projevil svou vůli vážně a svobodně, tedy že „projev vůle byl v souladu s
jeho dlouhodobě projevovanou vůlí“. S ohledem na uvedený závěr soud prvního
stupně poté dovodil, že k datu 4.7.2012 byl na žalovanou (mimo jiné) platně
převeden i „tzv. zůstatek na účtu zůstavitele vedený u ČSOB“, a to zejména
proto, že jednak „byla dodržena písemná forma převodu“ a jednak „ve smyslu
ustanovení § 35 odst. 2 ve spojení s § 41a odst. 1 občanského zákoníku, ve
znění do 31.12.2013, je nepochybné, že zůstavitel měl v úmyslu převést na
žalovanou veškerá práva a povinnosti vyplývající z uvedeného účtu vedeného u
ČSOB a.s.“. Právní úkon je totiž nutno vykládat nejenom podle jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo jej učinil. Ve vztahu k tvrzené
pohledávce zůstavitele za žalovanou ve výši 1,059.000,- Kč soud prvního stupně
uzavřel, že „převody po 4.7.2012 ve vztahu k žalované nelze – s ohledem na
převod veškerých práv a povinností s tímto účtem spojených – vůbec považovat za
činěné bez právního důvodu“ a na straně žalované tedy nemohlo „v rozsahu částky
459.000,- Kč“ dojít k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a násl.
občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013. Ohledně částky 600.000,- Kč,
převedené dne 18.6.2012 a dne 26.6.2012 ve dvou částkách po 300.000,- Kč,
nebylo dle názoru soudu prvního stupně ze strany žalobkyně prokázáno, že by k
převodu došlo bez právního důvodu a že zůstavitel „nechtěl částky na žalovanou
převést“.
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře rozsudkem ze dne 12.5.2016, č.j. 15 Co 139/2016-285, změnil rozsudek
soudu prvního stupně „v odst. I. v části výroku o zamítnutí žaloby na určení,
že zůstavitel byl věřitelem pohledávek vůči ČSOB a.s. a vůči žalované“ tak, že
určil, že „zůstavitel byl ke dni své smrti dne 1.8.2012 věřitelem pohledávky za
ČSOB a.s. co do částky představující zůstatek na účtu a věřitelem pohledávky za
žalovanou ve výši 1,059.000,- Kč“; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádná z
účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před „soudy obou stupňů“ a že
žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit „České republice – Okresnímu soudu v
Táboře“ na nákladech řízení každá 1.105,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně v tom, že darovací smlouvy ze dne 4.7.2012 nejsou
postiženy neplatností podle ustanovení § 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 občanského
zákoníku, ve znění do 31.12.2013. K otázce posouzení platnosti darovací smlouvy
„v části darování zůstatku na účtu vedeného u ČSOB a.s.“ odvolací soud „s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu“ uvedl, že „peněžní prostředky uložené
na běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, nýbrž peněžního ústavu, přičemž
majiteli účtu svědčí obligační právo, aby mu byly na základě jeho příkazu
peníze z účtu vyplaceny“, a že „vkladatel (věřitel) může svou pohledávku
postoupit jinému toliko písemnou smlouvou, tudíž peněžní prostředky, jež
převzal peněžní ústav (vklad) nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s
úmyslem obdarovat, předá vkladní knížku (na jméno) jiné osobě, popř. prohlásí,
že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar“. Jelikož je též nutné
rozlišit výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského
zákoníku, ve znění do 31.12.2013, a konverzi právního úkonu ve smyslu
ustanovení § 41a odst. 1 téhož zákona, dovodil odvolací soud, že je-li v
posuzované části darovací smlouvy ze dne 4.7.2012 výslovně uvedeno, že
zůstavitel „daruje zůstatek na výše uvedeném účtu u ČSOB a veškerá práva a
povinnosti s tímto účelem spojená“, je toto jazykové vyjádření „jednoznačné“ a
nelze jej vyložit jako uzavření postupní smlouvy. Z uvedeného důvodu je proto
darovací smlouva „v části darování zůstatku na účtu u ČSOB“ pro rozpor se
zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013,
„neplatná“. Ohledně posouzení žalobkyní tvrzené pohledávky zůstavitele za
žalovanou ve výši 1,059.000,- Kč odvolací soud poté, co vyzval žalovanou k
doplnění tvrzení, neboť bylo její povinností tvrdit a prokázat právní důvod
převodu těchto peněžních prostředků a jejich držby, dospěl k závěru, že
„žalovaná dostatečně neprokázala darování peněžních prostředků 2 x 300.000,-
Kč“ a „jednalo se tedy o peněžní prostředky zůstavitele“ a že „ i ohledně
částek převedených po 4.7.2012 do úmrtí zůstavitele z jeho účtu na účet
žalované v celkové částce 459.000,- Kč“ je – s ohledem na neplatnost darovací
smlouvy v části o převodu zůstatku na účtu – „namístě závěr o existenci této
pohledávky zůstavitele za žalovanou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně i žalovaná dovolání.
Žalobkyně ve svém dovolání namítá, že v řízení byla „s vysokou mírou
pravděpodobnosti“ prokázána (zejména znaleckým posudkem MUDr. Ilji Žukova CSc.)
duševní porucha zůstavitele, která jej činila neschopným k uzavření předmětných
darovacích smluv, a dále odvolacímu soudu vytýká postup při provádění a
hodnocení důkazů (znaleckým posudkem, výpověďmi svědků) během řízení. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „se určuje,
že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí a
vozidel“, případně aby jej zrušil.
Žalovaná ve svém dovolání odvolacímu soudu zejména vytýká, že se „měl
soustředit výhradně na posouzení otázky svobodné a vážně projevené vůle
zůstavitele ohledně tzv. zůstatku na účtu a platností jeho písemně provedeného
převodu na žalovanou“, že „chybně upřednostnil jen jazykový projev obsažený v
textu druhé darovací smlouvy a tento nesprávně použil na úkor projevené vůle
zůstavitele“ a že se „upnul k chybné úvaze o přenesení důkazního břemene“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se
žaloba zamítá, případně aby jej zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně a žalované podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede
dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Jelikož v dovolání žalobkyně byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. [vznáší-li výhrady zejména proti
provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti správnosti skutkových
zjištění soudů, která byla pro právní posouzení věci rozhodující, tj. že
darovací smlouvy ze dne 4.7.2012 byly zůstavitelem uzavřeny „svobodně a vážně“
a v okamžiku jejich uzavření nebyl zůstavitel stižen duševní poruchou, a
dovozuje-li vlastní (odlišný) závěr, že „duševní porucha zůstavitele byla v
řízení prokázána zejména znaleckým posudkem znalce MUDr. Ilji Žukova CSc.“],
Nejvyšší soud České republiky její dovolání odmítl.
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího
soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel
zanechal závěť sepsanou dne 1.2.2012 notářským zápisem, ve které odkázal své
dceři L. V. (žalobkyni) „svůj podíl na chatě a pozemcích v katastrálním území
P. a vozidlo Veterán VW Buggi“ a své „družce“ J. S. (žalované) „veškerý ostatní
majetek, jehož bude ke dni úmrtí vlastníkem“, a současně vydědil svou dceru M.
K. Dne 4.7.2012 uzavřel zůstavitel se žalovanou dvě darovací smlouvy, a to ve
vztahu k nemovitostem, uzavřenou formou notářského zápisu a ve vztahu k movitým
věcem, kterou jí (mimo jiné) „daroval zůstatek na účtu u Československé
obchodní banky, a.s. a veškerá práva a povinnosti s tímto účtem spojená“.
Znaleckým posudkem, vyhotoveným Mgr. Kamilou Lahodovou dne 19.2.2015, pod č. ZD
1562-1/2014, pro účely „řízení vedeného Policií ČR – Krajským ředitelstvím
policie Jihočeského kraje, Územním odborem v Táboře pod č.j.
KRPC-42479/TČ-2014-71“, byl učiněn závěr, že podpisy zůstavitele na darovacích
smlouvách ze dne 4.7.2012 jsou jeho pravými podpisy. Dále bylo (zejména ze
svědeckých výpovědí) prokázáno, že zůstavitel při uzavírání darovacích smluv
skutečně projevil svou vůli svobodně a vážně.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení
otázky hmotného práva, jak právně posoudit písemnou „darovací“ smlouvu
uzavřenou za účelem převodu peněžních prostředků na bankovním účtu. Vzhledem k
tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího
soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že
dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237
o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit – s ohledem na to, že
posuzovaná „darovací“ smlouva k movitým věcem byla uzavřena dne 4.7.2012 –
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále
jen „obch. zák.“).
V posuzované věci zůstavitel „převedl“ na žalovanou „darovací“ smlouvou ze dne
4.7.2012 „svůj zůstatek na účtu u ČSOB a.s. a veškerá práva a povinnosti s
tímto účtem spojená“, a proto bylo nutné takový právní úkon vyložit a posoudit
jeho platnost.
Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně
účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z
něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj provádět jiné platební transakce
(srov. § 708 odst. 1 obch. zák.).
Prostředky na běžném účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené
dle § 708 obch. zák. nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž
peníze byly případně na účet vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky,
zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na
výplatu složených finančních prostředků (srov. právní názor vyjádřený například
v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002,
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004,
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014).
Uvedenou pohledávku je přitom možné podle ustanovení § 524 obč. zák. postoupit
na jiného.
Podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez
souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou
přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§ 524 odst. 2 obč.
zák.).
Podle ustanovení § 628 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně
přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odstavec 1). Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité
věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odstavec 2). Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Výslovný právní úkon (právní úkon vyjádřený slovy) se
vykládá – jak vyplývá z § 35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého
jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon
učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých
slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností,
za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícímu, případně též
z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v
době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle,
jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy
použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být
interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto
jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen
na doslovném významu použitých výrazů; smyslem výkladu je zjištění skutečného
záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo
vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke
zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu nelze „nahrazovat“
nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník (jiný subjekt) právních vztahů neměl
nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 21.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). V případě, že nejasnost
právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úklon
neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není
dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 2005). Jak je uvedeno výše, lze pohledávku, kterou má majitel účtu vůči bance na
základě smlouvy o běžném účtu, postoupit podle ustanovení § 524 obč. zák. písemnou smlouvou. Jako každý právní úkon musí i smlouva o postoupení pohledávky vyhovovat
zákonným podmínkám platnosti. Převáděná pohledávka musí být jednoznačně určena
(předmět plnění, osoba dlužníka, příp. právní důvod). Ve smlouvě musí být
pohledávka vymezena tak, aby ze smlouvy bylo jednoznačně zjistitelné, jaká
pohledávka je předmětem postupu, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou
pohledávkou.
Uvedení přesné výše peněžitého plnění však není nezbytnou
náležitostí smlouvy. Není rozhodující, zda je smlouva výslovně označena jako
smlouva o postoupení pohledávky, poněvadž rozhodující je obsah dohody. Pod
sankcí neplatnosti se vyžaduje písemná forma. Pohledávku lze postoupit
bezplatně nebo za úplatu (tj. za peněžní částku nebo jinou majetkovou hodnotu). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze přitom ztotožnit s
darováním „práva nebo jiné majetkové hodnoty“ jako předmětů občanskoprávních
vztahů (§ 118 odst. 1 obč. zák.) [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144, ročník 2011)]. Předmětem
smlouvy o postoupení může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i jiná než
peněžitá, může být jak splatná, tak nesplatná, ale i teprve budoucí. Podmínkou
je, že jde o určitou a existující, popř. podmíněně existující pohledávku proti
konkrétnímu dlužníkovi. Lze tedy postoupit i pohledávku promlčenou, nikoliv
však pohledávku, která zanikla v důsledku prekluze, nebo jakýmkoliv jiným
způsobem (splněním, započtením, prominutím dluhu apod.). K postoupení je
způsobilá i pohledávka, jejíž existence je sporná, i pohledávka, jejíž vznik je
vázán na splnění podmínky. To vše za předpokladu, že občanský zákoník nebo jiný
předpis postoupení určitých pohledávek nezakazuje (srov. Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1568). Dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci odvolací soud aplikoval a
interpretoval ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. v rozporu s výše uvedeným. Nesouhlasí proto se závěrem, že „je-li ve smlouvě ze 4.7.2012 výslovně uvedeno,
že zůstavitel daruje zůstatek na uvedeném účtu u ČSOB a veškerá práva a
povinnosti s tím spojená, nelze takové jednoznačné jazykové vyjádření vyložit
jako uzavření postupní smlouvy“. Žalovaná ve svém dovolání právem odvolacímu
soudu vytýká, že nezjišťoval skutečný záměr zůstavitele při uzavírání darovací
smlouvy a posuzoval právní úkon pouze podle jazykového vyjádření. Z obsahu
smlouvy je přitom zřejmá vůle zůstavitele „převést“ na žalovanou peněžní
prostředky na účtu a veškerá práva a povinnosti s tím spojená, a nelze – jak
správně dovodil i soud prvního stupně – dovozovat neplatnost právního úkonu
podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že nebyl „správně“ označen jako
„ smlouva o postoupení pohledávky“, tím spíše, splňuje-li jinak všechny
náležitosti stanovené zákonem pro postoupení pohledávky podle ustanovení § 524
obč. zák., tj. písemnou formu a určení pohledávky. Ostatně záměr zůstavitele,
aby žalovaná „nabyla“ peněžní prostředky na uvedeném účtu, lze dovozovat i ze
závěti, sepsané notářským zápisem dne 1.2.2012 (NZ 29/2012), ve které
zůstavitel odkázal žalobkyni jmenovitě „svůj podíl na chatě a pozemcích v
katastrálním území P. a vozidlo Veterán VW Buggi“ a žalované „veškerý ostatní
majetek“.
Vzhledem k tomu, že je tedy nutné přihlédnout zejména k obsahu
smlouvy a skutečné vůli „osoby jednající“ (aplikace ustanovení § 41a odst. 1
obč. zák. o „konverzi právních úkonů“ soudem prvního stupně přitom není zcela
přiléhavá) a že byly splněny podmínky postoupení pohledávky, není závěr
odvolacího soudu o neplatnosti darovací smlouvy k movitým věcem ze dne 4.7.2012
v části o „darování zůstatku na účtu u ČSOB a.s.“ správný, neboť by se aplikací
pouze jazykového výkladu na tento právní úkon jednalo o (nežádoucí) přílišný
formalismus.
K otázce posouzení „pohledávky zůstavitele za žalovanou“ v celkové výši
1,059.000,-Kč, kdy tato částka byla z účtu zůstavitele postupně převedena na
účet žalované, je nutné dovodit, že došlo-li z důvodů výše uvedených k platnému
postoupení pohledávky ze smlouvy o běžném účtu, nelze již pohlížet na převody
učiněné po 4.7.2012 (celkově v částce 459.000,-Kč) jako na bezdůvodné obohacení
na straně žalované, jelikož se po uzavření „darovací smlouvy“ ze dne 4.7.2012
sama stala věřitelem pohledávky vůči bance (ČSOB a.s.) a nemohlo tedy – jak
dovodil odvolací soud – dojít k plnění bez právního důvodu podle ustanovení §
451 odst. 2 obč. zák.
V této souvislosti žalovaná v dovolání odvolacímu soudu dále vytýká, že na ni
přenesl důkazní břemeno, když ji v řízení vyzval k doplnění tvrzení, na základě
jakého právního důvodu byly z účtu zůstavitele ve dnech 18.6.2012 a 26.6.2012
(tj. před uzavřením smlouvy o darování movitých věcí) převedeny částky 2 x
300.000,- Kč (tedy celkem 600.000,- Kč), a poté, co provedl dokazování
výslechem svědkyně (sestry žalované) a listinnými důkazy (zprávami z ČSOB
a.s.), dospěl k závěru, že žalovaná dostatečně neprokázala, že jí byly uvedené
částky zůstavitelem „darovány“ nebo že by měla k uvedenému účtu zůstavitele
dispoziční právo, a že zůstavitel proto měl ke dni svého úmrtí pohledávku za
žalovanou ve výši 600.000,- Kč. K tomu dovolací soud dodává, že za situace, kdy
je mezi účastníky nesporné, že žalovaná přijala od zůstavitele předmětnou
částku, nicméně v řízení neprokázala právní důvod, na jehož základě toto plnění
přijala, nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při právním posouzení
uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného
plněním bez právního důvodu podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák., ani
nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene (k
otázce povinnosti žalované prokázat právní důvod plnění srov. například právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2001, sp. zn. 25 Cdo
1167/99 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.3.2015, sp. zn. 23 Cdo
3935/2014). Vzhledem k tomu, že provedené důkazy vyhodnotil odvolací soud jako
nedostačující (zejména z důvodu „nevěrohodnosti svědkyně“ a rozporu výpovědi
žalované s obsahem jejího „vysvětlení podaného na Policii ČR dne 11.8.2015“) k
prokázání právního důvodu převodu částek „2 x 300.000,- Kč“, je pak správný
závěr, že zůstavitel měl v době svého úmrtí za žalovanou pohledávku z titulu
bezdůvodného obohacení v této výši.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není (v otázce posouzení „převodu peněžních
prostředků na účtu zůstavitele“) správný, nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2017
JUDr.
Roman Fiala
předseda senátu