21 Cdo 529/2024-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Tomášem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 6, náměstí Před bateriemi č. 692/18, proti žalované Náhradním rodinám, o. p. s., se sídlem v Karlových Varech, Plzeňská č. 1785/33, IČO 29119332, zastoupené Mgr. Veronikou Otáhalovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bulharská č. 588/1, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 20 C 86/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. srpna 2023, č. j. 61 Co 145/2023-273, 61 Co 146/2023, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Veroniky Otáhalové, advokátky se sídlem v Praze, Bulharská č. 588/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2023, č. j. 61 Co 145/2023-273, 61 Co 146/2023, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Žalobkyně má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež se týkají uplatnění tvrzení anebo důkazů v rámci odvolacího řízení po zákonné koncentraci řízení a jejich hodnocení soudem.
3. Dovolatelka předně namítá, že ze strany odvolacího soudu došlo bez zákonného důvodu k prolomení koncentrace řízení tím, že si odvolací soud sám z vlastní inciativy vyžádal podklady, které následně využil při svém rozhodování. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tento postup nebyl v rozporu s koncentrační zásadou, neboť se dle odvolacího soudu jednalo o údaje soudu již předtím předložené žalovanou. Dovolatelka namítá, že z jejího pohledu je porušením koncentrace řízení již požadavek odvolacího soudu na doplnění údajů, čímž soud dle dovolatelky přebírá procesní aktivitu žalované, a že v momentě, kdy odvolací soud žádal žalovanou o předložení tabulky, nemohl předem vědět, co bude jejím obsahem, a tedy nemohl předpokládat její shodnost s již předloženými podklady. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud uvedeným postupem překročil limity stanovené judikaturou dovolacího soudu, v důsledku čehož došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces. V neposlední řadě dovolatelka v této souvislosti namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu při hodnocení důkazů, když dle dovolatelky zaměňoval tvrzení žalované za důkazy a její tvrzení v podstatě jako důkazy hodnotil.
4. Otázka porušení koncentrace řízení připuštěním takového důkazu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud si odvolací soud od žalované vyžádal přehledovou tabulku počtu doprovázených rodin a výše pracovních úvazků pracovníků doprovázení v roce 2020 a 2021, která představovala přehled údajů, uplatněných žalovanou již v tvrzeních a listinách před koncentrací řízení [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, a zde uvedený závěr, že odvolací soud je rovněž oprávněn doplnit dokazování o důkazy, které dosud nebyly provedeny. Takto lze provést (mimo jiné) důkazy, které účastníci navrhli již v řízení před soudem prvního stupně, ale které tento z nějakého důvodu neprovedl (samozřejmě při respektování koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.)].
5. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud z předloženého důkazu žádný nový závěr nevyvodil, a ani své rozhodnutí na něm výlučně nezaložil. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Své zamítavé rozhodnutí pak odůvodnil především tím, že výběr pracovníka, jemuž bude dána výpověď, je na vůli zaměstnavatele a že v projednávané věci byl výběr žalované z hlediska cíle, kterým bylo dosažení finanční úspory, logický, neboť žalované pro její činnost postačoval nižší stupeň vzdělání pracovnic, než kterého dosáhla žalobkyně, která tak vzhledem ke své kvalifikaci měla (vyjma ředitelky a její zástupkyně) nejvyšší mzdu a která pracovala na vlastní žádost na 0,5 úvazku, což se nejvíce blížilo hranici stanovené organizační změnou a zároveň to znamenalo i finanční úsporu. Odvolací soud své rozhodnutí dále odůvodnil tím, že závěr soudu prvního stupně, že žalovaná jednala neekonomicky, když zvýšila pracovní úvazek jiné pracovnice o jednu čtvrtinu, si soud prvního stupně sám dovodil, neboť žalobkyně takové tvrzení v řízení neuplatnila. Podle odvolacího soudu pak žalovaná v řízení prokázala, že toto rozšíření úvazku provedla v přímé reakci na poloviční snížení úvazku žalobkyně (na její žádost) při nutnosti postarat se o rodiny, které již nemohla doprovázet žalobkyně.
6. Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud zaměňoval tvrzení žalované za důkazy a jako s takovými s nimi nakládal, pak tím dovolatelka kritizuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Platí, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Přiléhavá není ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, posuzoval výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů jako dovolací důvod podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ovšem v jeho znění do 31. 12. 2012. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93/2014 ve Sb. rozh. obč., zase řešil otázku prokazování skutečnosti pouze nepřímými důkazy, což není otázka, která by byla významná pro rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci.
7. Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že věc hodnotil nepřiměřeně úzce a soustředil se pouze na dílčí údaje v podobě úvazků a výdělků pracovnic doprovázených rodin, přičemž při svém rozhodování pominul další náklady spojené s vedením žalované např. v podobě ekonomky, která podle dovolatelky při poklesu počtu rodin žalované musela mít nutně menší objem práce, ale její úvazek zůstal stejný, ačkoliv dosahovala vyššího výdělku než dovolatelka, pak tím dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry, na kterých však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
8. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
9. Samotná výtka, že odvolací soud „věc hodnotil nepřiměřeně úzce“, je pouhou obecnou kritikou právního posouzení odvolacího soudu, která však k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
10. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 3. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu