21 Cdo 5332/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce ARTA REAL, k. s. se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14,
IČO 26174545, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Karlovo náměstí č. 671/24, proti žalovanému Ing. M. S., zastoupenému Mgr.
Martinem Čumpelíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně č. 921/3, o
neúčinnost právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16
C 151/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
3. prosince 2014 č. j. 72 Co 407/2014-94, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 4. 10. 2012
domáhal, aby bylo určeno, že „právní úkon odmítnutí dědictví učiněný dne 15.
10. 2009 panem J. S., při jednání v dědickém řízení vedeném Okresním soudem
Praha-východ pod sp. zn. 25 D 593/2009, je vůči žalobci právně neúčinný“.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má za J. S. pohledávku, která „ke dni podání
této žaloby činí částku ve výši 10 439 963,85 Kč“, že pravomocným a
vykonatelným směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 10. 6. 1996 č. j. Sm 280/96 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo 94/97-36 byla J. S. uložena povinnost zaplatit
žalobci 5 000 000 Kč s 6% úrokem z prodlení od 30. 12. 1994 do zaplacení a
náhradu nákladů řízení ve výši 214 632 Kč, že Okresní soud Praha-východ
usnesením ze dne 7. 6. 2004 č. j. 19 Nc 5050/2004-12 nařídil podle uvedeného
směnečného platebního rozkazu k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 5 000 000
Kč s příslušenstvím exekuci na majetek J. S., v jejímž průběhu bylo na
pohledávku žalobce ke dni podání žaloby vymoženo 15 654 Kč, že soudní exekutor
žalobci opakovaně sdělil, že J. S. nedisponuje žádným postižitelným majetkem,
že v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 25 D
593/2009 bylo projednáváno dědictví po zůstavitelce D. S., manželce J. S. a že
jako dědicové byli povoláni J. S. a žalovaný (syn zůstavitelky). Usnesením ze
dne 15. 10. 2009 č. j. 25 D 593/2009-77 Okresní soud Praha-východ rozhodl, že
veškerý majetek zůstavitelky D. S. včetně nemovitostí v k. ú. J. u R. převezme
žalovaný, neboť J. S. na jednání konaném dne 15. 10. 2009 prohlásil, že
dědictví po zůstavitelce D. S. odmítá a že má jediné dítě – žalovaného, který
dědictví neodmítl. Žalobce je přesvědčen, že dlužník J. S. nebyl oprávněn
odmítnout dědictví, resp. že tento jeho právní úkon je odporovatelným právním
úkonem ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, neboť byl dlužníkem,
který vědomě (úmyslně) zamezil rozšíření svého postižitelného majetku, učiněn v
úmyslu zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, jenž byl žalovanému
jako osobě dlužníku blízké nepochybně znám.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 č. j. 16 C 151/2012-72
žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 11 200 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Čumpelíka. Dospěl k závěru, že
žalobce není v řízení aktivně legitimován, neboť vůči dlužníku J. S. neměl v
době rozhodování soudu o podané žalobě vymahatelnou pohledávku. Žalobce v
řízení neprokázal, že se stal věřitelem pohledávky ve výši 10 439 963,85 Kč „z
titulu“ pravomocného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze ze
dne 10. 6. 1996 č. j. Sm 280/96 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo 94/97-36), kterým byla J. S. uložena povinnost
zaplatit Investiční a Poštovní bance, a. s. 5 000 000 Kč s 6% úrokem od 30. 12.
1994 do zaplacení a 214 632 Kč na náhradě nákladů řízení, neboť uvedená
pohledávka byla Československou obchodní bankou, a. s. jako právní nástupkyní
Investiční a Poštovní banky, a. s., platně postoupena společnosti CZ REAL a. s.
na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2002, o čemž bylo mezi
žalobkyní a společností CZ Finance a. s. (dříve CZ REAL a. s.) učiněno dne 22.
3. 2004 společné prohlášení, a v řízení nebylo prokázáno, že by společnost CZ
Finance a. s. (dříve CZ REAL a. s.) tuto pohledávku dále postoupila žalobci,
neboť jedinou smlouvou o postoupení pohledávek, kterou žalobce v řízení k
prokázání své aktivní legitimace předložil, je smlouva o postoupení pohledávek
ze dne 15. 5. 2000 (ve znění dodatku ze dne 24. 5. 2000 a dodatku ze dne 29. 6.
2001), kterou však předmětná pohledávka nemohla být žalobci postoupena, jelikož
její podpis předchází podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 12.
2002 (mezi Československou obchodní bankou, a. s. a CZ REAL a. s.). Na této
skutečnosti nemůže podle názoru soudu prvního stupně nic změnit ani to, že
Okresní soud Praha-východ vydal dne 7. 6. 2004 usnesení č. j. 19 Nc
5050/2004-12, kterým byla na základě uvedeného směnečného platebního rozkazu ve
prospěch žalobce nařízena exekuce na majetek povinného J. S., neboť nelze
vyloučit, že žalobce v rámci exekučního řízení předložil soudu jiné listiny,
než v tomto řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2014 č. j. 72
Co 407/2014-94 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že Československá obchodní banka, a. s.
jako postupitel uzavřela dne 5. 12. 2002 se společností CZ REAL a. s. jako
postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky vyplývající ze směnečného
platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 č. j.
Sm 280/96 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997 č.
j. 5 Cmo 94/97-36, tj. pohledávky za J. S. ve výši 5 000 000 Kč s
příslušenstvím a nákladů řízení 214 632 Kč. Vytknul soudu prvního stupně, že
nepřihlédl k tomu, že z předmětné smlouvy také vyplývá, že směnka, která byla
podkladem pro vydání uvedeného směnečného platebního rozkazu a jejímž výstavcem
byl J. S., zajišťovala pohledávku za dlužníkem EX PACTO, spol. s r. o.
vyplývající z úvěrové smlouvy č. 2749252C. Uvedl, že Nejvyšší soud České
republiky v rozsudku ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 32 Odo 473/2005 dovodil, že
postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v
okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, z nichž na prvním
místě vystupují výhody práv zajišťovacích, i když nejsou ve smlouvě o
postoupení pohledávky výslovně konkretizována, že přitom není rozhodné, zda
právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné, a
že zajištění pohledávky trvá i nadále a svědčí postupníkovi. Odvolací soud
dospěl k závěru, že „k platnému postoupení pohledávky za J. S. na žalobce došlo
již smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi CZ REAL a. s. a žalobcem
dne 15. 5. 2000“, neboť touto smlouvou byla na žalobce postoupena pohledávka za
dlužníkem EX PACTO, spol. s r. o. vyplývající z úvěrové smlouvy č. 2749252C,
která byla v době svého postoupení zajištěna směnkou vystavenou J. S., na
jejímž podkladě byl poté vydán pravomocný směnečný platební rozkaz, a že závěr
o nedostatku aktivní legitimace žalobce k podání odpůrčí žaloby podle § 42a
odst. 1 občanského zákoníku je z tohoto důvodu nesprávný. Protože se soud
prvního stupně s ohledem na právní názor, který ve věci zaujal, dosud nezabýval
důvodností odpůrčí žaloby jako takové a protože v tomto ohledu dosud neprovedl
žádné dokazování, odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
judikatura, na kterou odkazoval odvolací soud, se vztahovala ke smluvní pokutě
jakožto závazku zajišťovacímu, nikoli však ke směnce jako prostředku zajištění,
a že tím, že podřadil zajišťovací směnku pod akcesorický závazek k závazku
jinému, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, neboť v rozsudku ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 29 Odo 1446/2006 Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že i v případě tzv. směnek zajišťovacích je třeba
dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o
prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Žalovaný má za to, že
postoupením zajištěné pohledávky bez současného převodu závazku vyplývajícího
ze zajišťovací směnky sice dochází k nahrazení původního věřitele věřitelem
novým, ale že původní věřitel nadále zůstává věřitelem směnečným, že
zajišťovací směnka je samostatným předmětem práv a se zajištěnou pohledávkou
není neoddělitelně spojena, že není k zajištěnému závazku ani akcesorická, ani
subsidiární, že „změna obsahu zajištěného závazku, změna jeho účastníků,
splatnost nebo zánik zajištěné povinnosti, se existence, obsahu ani účastníků
vztahu plynoucího ze zajišťovací směnky nedotýká“ a že převod směnky a s ní
souvisejícího závazku musí být dohodnut výslovně. Dovolatel vytýká odvolacímu
soudu, že nevzal v potaz, že smlouva o postoupení pohledávky může být obecně
důvodem převodu práva na nového věřitele, nikoli však u listinných cenných
papírů vydaných ve formě na řad, kdy se podle ustanovení § 18 odst. 1 věty
první zákona č. 591/1992 Sb. k převodu vyžaduje i rubopis, což platí také pro
směnky ve formě cenného papíru na řad, a to bez ohledu na to, zda plní nějaké
funkce ve vztahu k jiné pohledávce obecné povahy, která je předmětem postupu, a
že proto v tomto případě nemohla být smlouva o postoupení pohledávky právní
skutečností, se kterou právo spojuje převod práva ze směnky. Dodal, že ani
směnečný platební rozkaz, který nabyl právní moci a je vykonatelný, nemění nic
na skutečnosti, že se jedná o soudní rozhodnutí deklaratorní povahy, že
oprávněný je povinen prokázat, že je i nadále majitelem směnky, a že pokud
směnkou její majitel nedisponuje, jeho směnečný nárok zcela zanikl, a to i
tehdy, byl-li mu pravomocně přiznán soudem. Žalovaný odvolacímu soudu dále
vytknul, že porušil „zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí“, neboť zcela
odlišně od tvrzení účastníků a postupu soudu prvního stupně vyšel ve svém
rozhodnutí z „chybné premisy“, že pohledávka vyplývající ze zajišťovací směnky
byla postoupena společně s pohledávkou za společností EX PACTO, spol. s r. o.,
kterou zajišťovala, a to přesto, že dne 5. 12. 2002 (tedy dva roky po
postoupení pohledávky za společností EX PACTO, spol. s r. o.) byla uzavřena
smlouva mezi Československou obchodní bankou, a. s. jako postupitelem a CZ REAL
a. s. jako postupníkem, na jejímž základě postupitel postupuje postupníkovi
pohledávku ze směnečného platebního rozkazu za dlužníkem J. S..
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je „věcně i právně správné“ a aktivní legitimace žalobce byla
v řízení náležitě prokázána předloženými listinami.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že směnečným
platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 sp. zn. Sm 280/96, který ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo 94/97-36 nabyl právní moci, byla J. Se. (otci žalovaného)
uložena povinnost zaplatit Investiční a Poštovní bance, a. s. 5 000 000 Kč se
6% úrokem ročně od 30. 12. 1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 214
632 Kč, že dne 28. 12. 1999 Investiční a Poštovní banka, a. s. jako postupitel
uzavřela se společností CZ REAL a. s. jako postupníkem smlouvu o postoupení
pohledávek uvedených v příloze č. 1 této smlouvy včetně příslušenství a všech
práv s postoupenými pohledávkami spojených, že v příloze č. 1 k této smlouvě je
pod č. 82 uvedena pohledávka za společností EX PACTO, spol. s r. o. z úvěrové
smlouvy č. 2749252C ze dne 28. 5. 1992 (jistina 5 702 170 Kč), že dne 15. 5. 2000 společnost CZ REAL a. s. jako postupitel uzavřela se společností ARTA REAL
k. s. jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek uvedených v příloze této
smlouvy s veškerým příslušenstvím i veškerými právy a povinnostmi s
postoupenými pohledávkami spojenými, že v příloze této smlouvy je uvedena mimo
jiné pohledávka za společností EX PACTO, spol. s r. o., č. smlouvy 2749252C ze
dne 28. 5. 1992 (jistina 5 702 170 Kč), že dne 5. 12. 2002 Československá
obchodní banka, a. s. (právní nástupce Investiční a Poštovní banky, a. s.) jako
postupitel uzavřela se společností CZ REAL a. s. jako postupníkem smlouvu o
postoupení pohledávky za J. S. ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím a náklady
řízení ve výši 214 632 Kč, vyplývající ze směnečného platebního rozkazu
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 sp. zn. Sm 280/96 ve
spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997 č. j. 5 Cmo
94/97-36, že směnka, která byla podkladem pro vydání uvedeného směnečného
platebního rozkazu a jejímž výstavcem byl J. S., zajišťovala pohledávku za
dlužníkem EX PACTO, spol. s r. o. vyplývající z úvěrové smlouvy č. 2749252C ze
dne 28. 5. 1992 a že dne 22. 3. 2004 společnost CZ Finance a. s. (právní
nástupce společnosti CZ REAL a. s.) a žalobce společně prohlásili, že práva z
uvedeného směnečného platebního rozkazu byla na základě smlouvy ze dne 5. 12. 2002 převedena z Československé obchodní banky, a. s. na společnost CZ REAL a. s., že „mezi práva spojená s postoupenou pohledávkou patří též práva
vyplývající z uvedeného směnečného platebního rozkazu“ a že za účelem
„jednoznačného prokázání aktivní legitimace žalobce ve všech případech
souvisejících s uplatňováním práv vyplývajících z uvedeného směnečného
platebního rozkazu v souladu s požadavky ustanovení § 256 občanského soudního
řádu a jiných obdobných právních předpisů“ CZ Finance a. s. a žalobce společně
prohlašují, že práva vyplývající z uvedeného směnečného platebního rozkazu
přešla v plném rozsahu na žalobce.
Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze
dne 7. 6. 2004 č. j. 19 Nc 5050/2004-12 byla podle uvedeného směnečného
platebního rozkazu ve věci oprávněného žalobce vůči povinnému J. S. nařízena
exekuce na majetek J. S.. Na základě usnesení Okresního soudu Praha-východ ze
dne 15. 10. 2009 č. j. 25 D 593/2009-77, kterým bylo vypořádáno dědictví po D. S. (matce žalovaného), žalovaný nabyl do svého vlastnictví veškerý majetek
zůstavitelky, neboť její manžel J. S. na jednání Okresního soudu Praha-východ
(vedeném soudním komisařem) konaném dne 15. 10. 2009 prohlásil, že dědictví
odmítá, a žalovaný při tomto jednání prohlásil, že dědictví po zůstavitelce
neodmítá. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhá, aby
bylo určeno, že právní úkon odmítnutí dědictví učiněný J. S. je vůči žalobci
právně neúčinný.
Za tohoto stavu věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na
tom, zda žalobce má aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby, a v této
souvislosti na vyřešení otázky hmotného práva, zda na základě smlouvy o
postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, zajištěné směnkou, na jejímž základě
byl vydán pravomocný směnečný platební rozkaz, přechází na postupníka také
pohledávka vyplývající z tohoto pravomocného směnečného platebního rozkazu.
Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinný právní úkon odmítnutí
dědictví učiněný dlužníkem dne 15. 10. 2009 – podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č.
94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb.,
č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995
Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č.
91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb.,
č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001
Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č.
320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č.
37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č.359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č.
57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006
Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č.
384/2008 Sb. a č. 215/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do31. 10. 2009 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se
věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu
ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v
exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které
odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou se
rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí
(exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby
jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu
o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5.
1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Vymahatelnou pohledávkou za dlužníkem, která může založit aktivní věcnou
legitimaci věřitele k odpůrčí žalobě, je též pohledávka ze směnky přiznaná
věřiteli směnečným platebním rozkazem (§ 175 občanského soudního řádu).
Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný
papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká
přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit
majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku; i když se
vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky
specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že
právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá;
směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku,
který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé
druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro
solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek
zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku
jinému. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění
určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I. § 17
zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový), jimiž se dlužník ze
zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2004, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8.
2008 sp. zn. 29 Odo 1446/2006, uveřejněného pod č. 42 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2009). Soudní praxe dovodila, že tzv. zajišťovací směnka
jakožto prostředek zajištění (nikoliv zajišťovací závazek) je samostatným
nárokem, nezávislým dokonce na existenci zajištěné pohledávky (srov. například
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 1998 sp. zn. 5 Cmo 14/97,
publikované v časopise Soudní rozhledy č. 2/1999, str. 54, nebo odůvodnění již
zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2004). Plněním na zajišťovací směnku tak (na rozdíl od plnění
z důvodu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak
plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.
Je-li směnkou zajištěno splnění pohledávky za třetí osobou (odlišnou od
dlužníka ze směnky), zaplacením takové směnky plní směnečný dlužník svůj
vlastní dluh ze směnky (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 8. 2008 sp. zn. 29 Odo 1141/2006, který byl uveřejněn pod č. 77 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, nebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2642/2014).
Závazek vyplývající ze zajišťovací směnky (na rozdíl od ručení, zástavního
práva a jiných zajišťovacích závazků) není – jak vyplývá z výše uvedeného –
akcesorickým závazkem k závazku jinému, není tedy závislý na existenci závazku,
k jehož zajištění byla směnka vydána, a nesdílí (bez dalšího) osud tohoto
závazku. Z povahy zajišťovací směnky a ze samostatnosti směnečného závazku,
který je – jak výše uvedeno – zcela samostatný a oddělený od případného
závazku, který byl důvodem jeho vzniku, vyplývá, že postoupením pohledávky ze
smlouvy o úvěru, zajištěné zajišťovací směnkou, nepřecházejí bez dalšího na
postupníka ani práva a povinnosti ze směnky (z hmotněprávního vztahu), ani
práva a povinnosti z pravomocného směnečného platebního rozkazu, jenž byl na
základě této zajišťovací směnky vydán (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 9. 2005 sp. zn. 29 Odo 1114/2004, který byl uveřejněn pod č. 10 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2002 sp. zn. 29 Odo 252/2001, které bylo uveřejněno pod č. 158 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci – jak bylo soudy zjištěno – Investiční a Poštovní banka, a.
s. jako postupitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1999
postoupila společnosti CZ REAL a. s. mimo jiné pohledávku za dlužníkem EX
PACTO, spol. s r. o. z úvěrové smlouvy č. 2749252C ze dne 28. 5. 1992 (jistina
5 702 170 Kč) včetně příslušenství a veškerých práv s postoupenou pohledávkou
spojených, která byla zajištěna směnkou vystavenou J. S., na jejímž základě
Krajský obchodní soud v Praze vydal směnečný platební rozkaz ze dne 10. 6. 1996
sp. zn. Sm 280/96, kterým byla J. S. uložena povinnost zaplatit Investiční a
Poštovní bance, a. s. 5 000 000 Kč se 6% úrokem ročně od 30. 12. 1994 do
zaplacení a 214 632 Kč na náhradě nákladů řízení. Společnost CZ REAL a. s. jako
postupitel následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2000
postoupila mimo jiné uvedenou pohledávku za dlužníkem EX PACTO, spol. s r. o. z
úvěrové smlouvy č. 2749252C ze dne 28. 5. 1992 včetně příslušenství a veškerých
práv s postoupenou pohledávkou spojených žalobci. Vzhledem k tomu, že na
základě smlouvy o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, zajištěné
zajišťovací směnkou, nepřecházejí z postupitele na postupníka – jak vyplývá z
výše uvedeného – bez dalšího ani práva a povinnosti ze směnky (z hmotněprávního
vztahu), ani práva a povinnosti z pravomocného směnečného platebního rozkazu,
jenž byl na základě této zajišťovací směnky vydán, nedošlo (nemohlo dojít) na
základě uvedených smluv o postoupení pohledávek ze dne 28. 12. 1999 a ze dne
15. 5. 2000 k přechodu práv ze směnky vystavené J. S. a ze směnečného
platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 6. 1996 sp.
zn. Sm 280/96 ani z Investiční a Poštovní banky, a. s. na společnost CZ REAL a.
s., ani ze společnosti CZ REAL a. s. na žalobce. Závěr odvolacího soudu, že k
postoupení směnečné pohledávky za J. S. přiznané Investiční a Poštovní bance,
a. s. uvedeným směnečným platebním rozkazem žalobci došlo smlouvou o postoupení
pohledávky uzavřenou mezi společností CZ REAL a. s. a žalobcem dne 15. 5. 2000
(který odvolací soud opírá o odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2006 sp. zn. 32 Odo 473/2005, jenž se však netýká práv ze směnky, nýbrž práva
na smluvní pokutu) a že závěr soudu prvního stupně o nedostatku aktivní
legitimace žalobce k podání odpůrčí žaloby je z tohoto důvodu nesprávný, proto
není v souladu se zákonem.
Za opodstatněnou však nelze považovat námitku dovolatele, že odvolací soud
porušil „zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí“, když zcela odlišně od
tvrzení účastníků a postupu soudu prvního stupně vyšel ve svém rozhodnutí z
„chybné premisy“, že pohledávka vyplývající ze zajišťovací směnky byla
postoupena společně s pohledávkou za společností EX PACTO, spol. s r. o.,
kterou zajišťovala. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž může být pro účastníka
„nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel
k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před
soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy,
jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také
účastníkům řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015
sp. zn. 21 Cdo 627/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná,
neboť uvedený (byť chybný) závěr odvolací soud založil výlučně na obsahu spisu.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a
ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto
usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu