U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, U Prašné brány č. 1078/1, proti žalované Galerii hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Staroměstské náměstí č. 605/13, IČO 00064416, zastoupené JUDr. Janou Felixovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Smíchově, U Nikolajky č. 833/5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 119/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2017 č. j. 23 Co 197/2015-286, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Kozubka, advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, U Prašné brány č. 1078/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017 č. j. 23 Co 197/2015-286 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci - vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 2932/2016-238, dále srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015, na které dovolací soud odkazoval již ve svém předchozím rozsudku vydaném v této věci a ve kterých byl vysloven právní názor, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou, nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, anebo v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení části činnosti zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce, činností jiných (nově přijatých nebo stávajících) zaměstnanců, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003 a ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, že se odvolací soud při posuzování předpokladů pro rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele pro nadbytečnost zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy v těchto případech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci [ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 a sp. zn. 21 Cdo 733/2003 byla účelem přijetí rozhodnutí o organizační změně úspora finančních (mzdových) prostředků a nešlo jen o jiné organizační uspořádání zaměstnavatele spojené s nahrazením činnosti zaměstnance činností jiných zaměstnanců; ve věci sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 odpadl zaměstnanci druh jím vykonávané práce, neboť byla zrušena kardiologická ambulance, kterou vedl]. Rozpor s dosavadní judikaturou dovolacího soudu nelze spatřovat ani ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 (uveřejněnému pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), který je založen na stejných právních závěrech jako projednávaná věc.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilá ani námitka vad předchozího dovolacího řízení spočívajících podle dovolatelky v tom, že dovolací soud byl nesprávně obsazen a že svoje rozhodnutí řádně nezdůvodnil, neboť tyto námitky nesměřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž proti předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu vydanému v této věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu