21 Cdo 5600/2016-72
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se
sídlem v Brně, Bauerova č. 491/10, proti žalované Masarykově univerzitě se
sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí č. 617/9, IČO 00216224, o neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 137/2015,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2016
č. j. 15 Co 112/2016-39, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. února
2016 č. j. 38 C 137/2015-19 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 18. 6. 2015 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď odůvodnila tím, že
rozhodnutím zaměstnavatele č. j. MU-IS/48012/2015/237764/PdF bylo dne 15. 6.
2015 rozhodnuto o zrušení pracovního místa žalobce ke dni 1. 9. 2015, tedy „o
snížení stavu zaměstnanců na katedře Občanské výchovy Pedagogické fakulty za
účelem zvýšení efektivnosti práce“. Vzhledem k tomuto rozhodnutí se žalobce
stal nadbytečným a zaměstnavatel jeho práci nadále nepotřebuje.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 5. 8. 2015 se žalobce domáhal, aby
bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu
odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 8. 1998 (ve znění
pozdějších dohod o změně pracovní smlouvy) pracuje jako akademický pracovník na
katedře občanské výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity se zařazením
„lektor II. stupně“. S vymezeným výpovědním důvodem nesouhlasí a považuje ho za
„zástupný“. Vychází ze skutečnosti, že přes žalovanou prezentované ekonomické
důvody snížení stavu zaměstnanců přistoupila žalovaná k ukončení pracovního
poměru žalobce, které bylo spojeno s vyplacením odstupného, a naopak
prodloužila pracovní poměr Z. H., jemuž končila pracovní smlouva dne 31. 8.
2015, i když při jednání na katedře občanské výchovy konaném dne 18. 6. 2015
bylo jmenovanému sděleno, že jeho pracovní poměr prodlužován nebude. Žalobce
proto dovozuje, že skutečným důvodem výpovědi je především věk žalobce, který
je nejstarším zaměstnancem katedry, a „osobní důvody ze strany zástupců
pedagogické fakulty vzhledem k tomu, že žalobce v minulosti poukazoval na
porušování pracovněprávních předpisů ze strany pedagogické fakulty MU, resp.
jejích zástupců“; postup žalované tedy porušuje zákaz diskriminace z důvodu
věku podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb. Skutečnost, že
nadbytečnost žalobce je smyšlená a předstíraná, žalobce dovozuje též z toho, že
v nabídce učebního plánu a rozvrhu práce pro I. ročník studijního oboru
občanská výchova pro podzimní semestr akademického roku 2015/2016 zůstaly
žalobcem vyučované předměty „Základy státovědy“, „Naši prezidenti“ a „Občan a
právo“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2016 č. j. 38 C 137/2015-19 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že u žalované bylo přijato rozhodnutí o
organizační změně, na základě které bylo z ekonomických důvodů (snížení
rozpočtu) zrušeno pracovní místo lektora II. stupně na pracovišti žalobce, a že
tato organizační změna byla „aplikována a pozice byla zrušena“. Vzhledem k
tomu, že bylo prokázáno, že na katedře občanské výchovy byli „v rozhodném
období“ zaměstnáni nejméně další tři zaměstnanci, jejichž věk se blížil věku
žalobce, a nedošlo k „systematizovanému odstraňování“ těchto osob a jejich
nahrazování mladšími (v minulosti docházelo k nahrazování zaměstnanců katedry
až na základě odchodů předchozích zaměstnanců do důchodu či jejich úmrtí),
učinil soud prvního stupně závěr, že žalovaný se nedopustil „porušení zákazu
diskriminace z důvodu věku“. Protože soudu nepřísluší přezkoumávat žalovanou
učiněnou volbu nadbytečného zaměstnance, nezabýval se soud prvního stupně
tvrzením žalobce, že je „přinejmenším“ stejně kvalifikovaný jako Z. H., ani
otevřením předmětů v akademickém roce 2015/2016. Žaloba byla proto soudem
prvního stupně shledána nedůvodnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 8. 2016 č. j. 15 Co
112/2016-39 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané přijetí rozhodnutí o
organizační změně spočívající ve snížení počtu zaměstnanců v důsledku snížení
rozpočtu pedagogické fakulty žalované. Dále vyšel ze zjištění, že na katedře
občanské výchovy byla věc projednávána s vedoucím katedry R. R., který s
ohledem na navrhované personální změny navrhl rozvázání pracovního poměru s
žalobcem a důvody, které ho k tomu vedly, uvedl v přípisech děkanovi ze dne 19.
5. 2015 a 4. 6. 2015, z jejichž obsahu podle odvolacího soudu nelze dovodit, že
rozhodnutí o nadbytečnosti žalobce by bylo učiněno z důvodu jeho věku [výhrady
k osobě žalobce se netýkaly jeho věku, ale jiných okolností (neoblíbenost u
studentů, nízký podíl výukových hodin na stěžejních předmětech akreditovaného
programu, neochota se vzdělávat, problematická komunikace se členy katedry),
při výběru nadbytečného zaměstnance bylo též přihlédnuto k záměru vytvořit
zázemí pro elektronickou formu výuky]. Na závěru o příčinné souvislosti mezi
rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností žalobce podle odvolacího soudu
nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaná prodloužila o jeden rok pracovní
poměr Z. H. (rovněž lektora II. stupně), neboť zaměstnavatel byl oprávněn
provést výběr zaměstnance, který se stane nadbytečný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal
nesprávnost závěru obou soudů o příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o
organizační změně (rozhodnutím děkana č. 2/2015, č. j.
MU-IS/48012/2015/237764/PdF, o organizační změně Pedagogické fakulty Masarykovy
univerzity) a „výpovědí dovolatele“ jako jednoho z předpokladů pro podání
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce
(odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo
4585/2015); oba soudy vyšly jen z listinných důkazů a neprovedly další
dovolatelem navrhované důkazy. Uvedl, že jeho pracovní poměr měl na základě
výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou skončit ke dni 31. 8. 2015 a že
téhož dne měl uplynutím sjednané doby skončit pracovní poměr Z. H., který
pracoval, stejně jako žalobce, na pracovní pozici lektor II. stupně. Přes
žalovanou tvrzené ekonomické důvody však došlo k prodloužení pracovního poměru
M. H- a k rozvázání pracovního poměru dovolatele, i když „k vyřešení
organizačních změn“ mohlo dojít bez rozvázání pracovního poměru dovolatele.
Příčinná souvislost mezi „organizační změnou pedagogické fakulty a výpovědí
dovolatele“ nebyla proto podle dovolatele prokázána; dovolatel odkázal na
závěry soudní praxe, podle kterých nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, není
v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizačních změnách,
jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců
má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například
v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby
pracovního poměru u jiných zaměstnanců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5.
2006 sp. zn. 21 Cdo 1717/2005). Dovolatel má za to, že postupem žalované došlo
k jeho diskriminaci z důvodu věku a osobních antipatií (žalobce byl nejstarším
pracovníkem katedry a několikrát žalovanou upozorňoval na pochybení vyplývající
z neznalosti právních norem). Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, neboť považuje
právní posouzení věci oběma soudy za zcela správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem
k tomu, že dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
přede dnem 30. 9. 2017 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.)
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že na základě pracovní smlouvy ze
dne 18. 8. 1998 (v průběhu pracovního poměru několikrát měněné) pracoval
žalobce (zaměstnanec) u žalované (zaměstnavatele) ve sjednaném druhu práce
lektor II. stupně na katedře občanské výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy
univerzity; pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Rozhodnutím děkana
Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity ze dne 15. 6. 2015 č. 2/2015, č. j.
MU-IS/48012/2015/237764/PdF, o organizační změně Pedagogické fakulty Masarykovy
univerzity, bylo na pedagogické fakultě s účinností od 1. 9. 2015 zrušeno
pracovní místo právníka na pracovišti děkanátu a pracovní místo lektora II.
stupně na pracovišti katedry občanské výchovy; ke zrušení pracovních míst bylo
přistoupeno z důvodu plánovaného snížení rozpočtu fakulty. Za nadbytečného
zaměstnance na pracovním místě lektora II. stupně byl na základě doporučení
vedoucího katedry občanské výchovy vybrán žalobce (výběr byl odůvodněn záměrem
vytvořit na katedře zázemí pro elektronickou formu výuky a neoblíbeností
žalobce u studentů, nízkým podílem jeho výukových hodin na stěžejních
předmětech akreditovaného programu, jeho neochotou se vzdělávat a
problematickou komunikací se členy katedry). Dopisem ze dne 18. 6. 2015, téhož
dne žalobci doručeným, žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru z
důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Stejný druh práce
jako žalobce na katedře občanské výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy
univerzity v době výpovědi vykonával Z. H., jehož pracovní poměr byl prodloužen
do 31. 8. 2016.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, kdy je nadbytečnost zaměstnance,
kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce, v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o
organizační změně. Protože při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 18. 6. 2015 -
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č.
375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012
Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č.
250/2014 Sb., tedy ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí
konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná
souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,
tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho
provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní
smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp.
zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968
sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn.
21 Cdo 1369/2001).
Soudní praxe dospěla již v minulosti též k závěru, že rozhodne-li zaměstnavatel
nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, v příčinné souvislosti s
tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené)
snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního
poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo
uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných
zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4.
2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo z novější judikatury rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1138/2013).
V posuzovaném případě – jak vyplývá z výše uvedených skutkových zjištění soudů
– žalovaná z ekonomických důvodů (plánované snížení rozpočtu fakulty) přijala
dne 15. 6. 2015 rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení dvou
pracovních míst Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity s účinností od 1. 9. 2015, mimo jiné též pracovního místa lektor II. stupně na katedře občanské
výchovy, tedy organizační opatření směřující ke snížení počtu zaměstnanců
fakulty. Na katedře občanské výchovy byli dva zaměstnanci, kteří měli sjednaný
druh práce lektor II. stupně. Vedle žalobce tento druh práce vykonával Z. H.,
který měl uzavřený pracovní poměr na dobu určitou do 31. 8. 2015, tedy do dne
předcházejícího nabytí účinnosti uvedeného organizačního opatření, a jehož
pracovní poměr byl následně prodloužen do 31. 8. 2016. Protože cílem
organizačního opatření ze dne 15. 6. 2015 bylo snížení počtu zaměstnanců na
katedře občanské výchovy a protože účinnost této organizační změny byla
stanovena na 1. 9. 2015, je nepochybné, že předpokládaného snížení počtu
zaměstnanců – v případě, kdyby k prodloužení pracovního poměru Z. H. nedošlo
(vůbec nebo až po přijetí uvedeného organizačního opatření) – mohla žalovaná
dosáhnout i bez toho, že by musela dát žalobci nebo jinému zaměstnanci výpověď
z pracovního poměru pro nadbytečnost. Pro posouzení, zda je tu příčinná
souvislost mezi přijatými organizačními změnami a nadbytečností zaměstnance, by
za této situace nebylo významné to, že v době podání výpovědi žalobci (tj. ke
dni 18. 6. 2015) žalovaná zaměstnávala na katedře občanské výchovy o jednoho
zaměstnance na pracovním místě lektor II. stupně více, než stanovilo
organizační opatření ze dne 15. 6. 2015. Rozhodující by v tomto směru bylo,
jaký měl být stav zaměstnanců na uvedeném pracovním místě ke dni 1. 9. 2015 (ke
dni účinnosti přijaté organizační změny). Jestliže by předpokládané
(organizační změnou stanovené) snížení počtu zaměstnanců na pracovním místě
lektor II. stupně ke dni 1. 9. 2015 mělo nastat jinak (skončením pracovního
poměru Z. H. v důsledku uplynutí sjednané doby) než rozvázáním pracovního
poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebo dohodou o
rozvázání pracovního poměru uzavřenou z téhož důvodu, pak by nebyla příčinná
souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatými organizačními změnami. Příčina toho, proč byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru, by tedy
nespočívala v realizaci organizačního opatření ze dne 15. 6. 2015 (tj. v
nadbytečnosti žalobce vyvolané touto organizační změnou), ale v jiných
skutečnostech, které nesouvisely se zrušením pracovního místa lektor II. stupně. Nesměřovalo-li rozhodnutí žalované o organizační změně ke změně
struktury zaměstnanců z hlediska jejich kvalifikačního složení, ale jen ke
snížení počtu zaměstnanců, nebylo by za těchto okolností pro posouzení věci
významné, že Z. H. je z hlediska dosažené kvalifikace pro žalovanou „cennější“
než žalobce, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost
podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 11. 5. 2006 sp. zn.
Za tohoto stavu věci se měly soudy, v souladu se uvedenými závěry rozhodovací
praxe dovolacího soudu, zabývat tím, zda předpokládané (organizační změnou
stanovené) snížení stavu zaměstnanců na katedře občanské výchovy pedagogické
fakulty žalované mohlo nastat jinak než rozvázáním pracovního poměru výpovědí
se žalobcem. Soudy však tímto způsobem nepostupovaly, a neučinily proto ani
skutkové zjištění (pro posouzení této otázky určující) o tom, zda k prodloužení
pracovního poměru Z. H. došlo v době před, nebo až po přijetí rozhodnutí o
organizační změně ze dne 15. 6. 2015 (neprovedly ani žalobcem navržený důkaz
pracovní smlouvou Z. H., kterou mělo být prokázáno jeho tvrzení, že k
prodloužení pracovního poměru došlo až po přijetí organizačního opatření
žalované); pracovní místo lektora II. stupně zastávané Z. H. zvažovaly jen z
pohledu výlučného práva zaměstnavatele provést výběr nadbytečného zaměstnance.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. listopadu 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu