Judikatura soudů dospěla k závěru, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3973/2009 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011), a obdobná úvaha platí i při zkoumání toho, zda byla doložena zástavním právem zajištěná pohledávka (má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva). To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o.
s. ř., neumožňuje soudu provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2786/2011). I kdyby zajišťovaná pohledávka nebyla v zástavní smlouvě označena dostatečně přesně a bylo by proto třeba pokusit se pomocí výkladu projevu vůle uvedeného ve smlouvě o odstranění takové nejasnosti, nebylo by možné k tomu potřebné skutečnosti zjišťovat v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011); to platí i pro označení zajišťované pohledávky ve smlouvě o jejím postoupení.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy, vytýká-li soudům, že neprovedly „žádné“ dokazování a namítá-li „nepřezkoumatelnost“ usnesení odvolacího soudu), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu