21 Cdo 648/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně I. R., zastoupené JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou se
sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 121/34, proti
žalované Nemocnici České Budějovice, a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, B.
Němcové č. 585/54, IČO 26068877, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Radniční č. 489/7A, o 76 497 Kč s úroky z
prodlení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C
353/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. října 2015 č. j. 19 Co 1737/2015-83, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
15. 10. 2015 č. j. 19 Co 1737/2015-83 není přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002, v nichž byl vysloven právní závěr, že o
překážku v práci ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností
od 1. 1. 2007 srov. ustanovení § 208 zákoníku práce) jde tehdy, neplní-li nebo
nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že
zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat, jakož i odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000 nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, z nichž
vyplývá, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke
svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž
by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou
práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele
podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 1. 2007 podle
ustanovení § 208 zákoníku práce); k otázce procesní povinnosti účastníka řízení
označit důkazy k prokázání svých tvrzení a k otázce důkazního břemene srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm vyslovený
právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom
účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp.
zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002, a v němž dovolací soud uzavřel, že důkazním břemenem se
rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla
prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v
jeho neprospěch, a že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o
věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle
hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou
první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy
výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá] a není
důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Zpochybňuje-li žalobkyně skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobkyně
„neprokázala, že byla schopna konat jinou práci, na kterou ji žalovaná, ač
mohla, nepřevedla“, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento
nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu