21 Cdo 686/2024-932
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně B. B., zastoupené Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová č. 314/18, proti žalované Obchodní akademii, České Budějovice, Husova 1, příspěvkové organizaci se sídlem v Českých Budějovicích, Husova tř. č. 1849/1, IČO 60076046, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční č. 489/7, o 200 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 276/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. srpna 2023, č. j. 19 Co 889/2019-858, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Květy Pechouškové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová č. 314/18.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
10. 8. 2023, č. j. 19 Co 889/2019-858 (poté, co jeho rozsudek ze dne 25. 2. 2020, č. j. 19 Co 889/2019-717, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 21 Cdo 1436/2020-759, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 366/21), není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V posuzovaném případě žalovaná v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolání žalované je založeno na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, podstatou dovolacích námitek žalované je nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinil. Namítá-li žalovaná, že „závěr odvolacího soudu, že po nástupu nové ředitelky žalované K., tato od počátku deklaruje své rozhodnutí žalobkyni propustit, nemá oporu v provedeném dokazování a že ze samotného záměru propustit právě žalobkyni nevyplývá motivace takového postupu … ze zdravotního hendikepu žalobkyně“, že „důvody nadbytečnosti byly ryze organizační povahy a nijak nesouvisely s jejím zdravotním postižením“ a že „ve všech případech vytýkaného jednání nevedlo a nemohlo takové jednání vést ke znevýhodnění žalobkyně …“, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatelky, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolatelka přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o.
s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „nepřezkoumatelné“, že „odvolací soud náležitě nevysvětluje, proč rozhodl odlišně v napadeném rozhodnutí oproti zrušenému rozhodnutí“, že „napadené rozhodnutí bylo pro žalovanou překvapivé“, pak přestože své námitky podpořila odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Dovolací soud též dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že se jednalo o diskriminační jednání, když ředitelka žalované K.
výpovědí z pracovního poměru žalobkyni pro nadbytečnost realizovala předem daný záměr propustit žalobkyni z důvodu jejího zdravotního hendikepu, ačkoliv mohla učinit bez nepřiměřeného zatížení takové opatření, aby si žalobkyně své zaměstnání udržela, po odvolání výpovědi takové opatření učinila, pokud tak žalovaná učinila, šlo o méně příznivé zacházení s žalobkyní oproti ostatním zaměstnancům z důvodu jejího zdravotního postižení, tedy o přímou diskriminaci, a že u ostatních vytýkaných jednání žalovaná sice prokázala, že směřovala k legitimnímu cíli (zjištění skutečného zdravotního stavu žalobkyně z hlediska způsobilosti k výkonu práce), ale zvolené prostředky i způsob jejich využití naplňují definici bossingu (nátlak, ponížení, ústrky ze strany zaměstnavatele)] je v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v nálezu Ústavního soudu ze dne 20.
12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 366/21, a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. z recentních rozhodnutí např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 916/2022, ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1577/2022, nebo ze dne 8. 12. 2020, sp. zn.
21 Cdo 1844/2020, a v nich vyjádřený právní závěr, že o diskriminaci zaměstnance z důvodu zdravotního postižení spočívající v „opomenutí“ zaměstnavatele přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, jde tehdy, je-li (musí-li být) zaměstnavateli (i bez žádosti zaměstnance o přijetí přiměřeného opatření) s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že zaměstnanec má takové zdravotní postižení (omezení vyplývající především z fyzických nebo psychických postižení), které v interakci s různými překážkami brání (může bránit) plnému a účinnému zapojení dotčeného zaměstnance do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními zaměstnanci, avšak zaměstnavatel přesto nepřijme žádné z přiměřených opatření umožňujících osobě se zdravotním postižením přístup k zaměstnání, výkon pracovní činnosti nebo funkční nebo jiný postup v zaměstnání, která by za daných okolností připadala v úvahu a která nepředstavují pro zaměstnavatele nepřiměřené zatížení], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“. V části, v níž dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl co do částky 100 000 Kč, je dovolání tzv. subjektivně nepřípustné. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech.
Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu, v němž bylo účastníku (z hlediska jeho procesního zájmu) vyhověno (tedy v této věci byla žaloba zamítnuta), nemůže tento účastník (žalovaná) podat proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání; takové dovolání je nutno podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.
V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.