21 Cdo 740/2024-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Rotadent spol. s r. o. se sídlem ve Vimperku, Špidrova č. 104, IČO 02809214, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská č. 11/6, proti žalovanému F. H., zastoupenému Mgr. Zuzanou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Bož. Němcové č. 65, o 769 039 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 52/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. září 2023, č. j. 22 Co 103/2023-230,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zuzany Adámkové, advokátky se sídlem v Ústí nad Orlicí, Bož. Němcové č. 65.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 9. 2023, č. j. 22 Co 103/2023-230, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možné učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o.
s. ř.), uplynula. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Uvedeným požadavkům dovolání v projednávané věci nevyhovuje. Dovolatelka se při vymezení, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, omezila na konstatování, že „přípustnost dovolání spatřuje v ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže vymezených otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, aniž by avizované otázky hmotného práva v dovolání dále zformulovala a aniž by uvedla, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se řešení těchto právních otázek odvolacím soudem podle jejího mínění odchyluje.
Za vymezení avizovaného (případně jiného zákonem předvídaného) předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nelze považovat argumentaci v článku IV dovolání (jenž je ostatně sám nazván jako Rekapitulace …), že soudy nižších stupňů se při posouzení nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku za období od června 2016 do ledna 2017 odchýlily „od nosných úvah“ rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1815/2018 (jde o rozsudek ze dne 31. 10. 2019, vydaný v souvisejícím sporu týchž účastníků o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru úkonem žalovaného ze dne 16.
6. 2016 – pozn. Nejvyššího soudu) v tom směru, že jeho závěry „nelze vztáhnout na případné nedbalostní zavinění zaměstnance, neboť se zřetelem ke všem skutečnostem (např. úmyslné vyhotovování fiktivních objednávek) muselo být v tomto případě žalovanému zřejmé, že svým jednáním způsobuje žalobci škodu“. Dovolatelka totiž ve skutečnosti nevytýká odvolacímu soudu, že se od závěrů označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu odchýlil, ale právě naopak že jeho závěry ve zde souzené věci aplikoval. Prosazuje-li dovolatelka, že tyto závěry nelze vztáhnout na „případné nedbalostní zavinění zaměstnance“, přehlíží, že soudy nižších stupňů se o ně (nikoliv však výhradně o ně – viz body 34 a 35 napadeného rozsudku) opíraly při posouzení zavinění úmyslného (viz bod 33 napadeného rozhodnutí).
Řádným vymezením předpokladu přípustnosti dovolání není ani argumentace v článku V dovolání, podle níž „jak soud prvého stupně, tak soud odvolací se při svém hodnocení subjektivní stránky jednání žalovaného odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatelka ani v této části dovolání neoznačila žádné judikaturní závěry, které podle jejího názoru odvolací soud nerespektoval, a neuvedla ani, v čem má tvrzená odchylka právního posouzení odvolacího soudu spočívat. Podstatou dovolání žalobkyně je její prostý nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že na straně žalovaného nelze shledat úmyslné zavinění ve vztahu k tvrzené škodě, jež je nezbytným předpokladem pro odpovědnost zaměstnance za škodu ve formě ušlého zisku, resp. nesouhlas s posouzením „okolností jednání žalovaného, které byly provedeným dokazováním prokázány, ale soudy nebyly odpovídajícím způsobem hodnoceny, nebo byly hodnoceny nesprávně“.
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). V článku V dovolání dále dovolatelka přednáší argumentaci, která je ve své podstatě nesouhlasem se skutkovými závěry soudů nižších stupňů – viz zejména její polemika o vědomosti žalovaného o tom, zda svým jednáním způsobí žalobkyni škodu. Přitom přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o.
s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.
pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu