21 Cdo 759/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobkyně Ing. J. P., zastoupené Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se
sídlem v Jablonci nad Nisou, Jungmannova č. 855/7, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č.
1024/11a, IČO 013 12 774, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C
91/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
září 2013 č.j. 62 Co 300/2013-95, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla
Svobody, advokáta se sídlem v Jablonci nad Nisou, Jungmannova č. 855/7.
Dopisem doručeným žalobkyni dne 31.1.2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že ji
odvolává z funkce vedoucí odloučeného pracoviště v Litoměřicích. Dalším dopisem
ze dne 31.1.2012 žalovaná žalobkyni sdělila, že jí dává výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť nemá v současné době
volné funkční místo, které odpovídá jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci a
nemá proto možnost dále ji zaměstnávat.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná.
Namítala, že v době rozhodnutí ředitele o jejím odvolání z funkce existovala
možnost navrhnout jí ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce změnu
pracovního zařazení, neboť nebylo obsazeno místo odborného referenta převodů
uvolněné po odchodu Z. J.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13.2.2013 č.j. 17 C 91/2012-72 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 14.552,- Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Svobody. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila svou nabídkovou povinnost ve smyslu
ustanovení § 73a zák. práce, ačkoli ke dni 31.1.2012 bylo na odloučeném
pracovišti v Litoměřicích volné místo odborného referenta, které bylo
organizačním opatřením žalované zrušeno až v červnu 2012. Za těchto okolností
je tedy výpověď daná žalobkyni neplatná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.9.2013 č.j. 62 Co
300/2013-95 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.410,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Pavla Svobody. Odvolací soud se „ztotožnil se skutkovým
závěrem soudu prvního stupně“, že v rozhodné době, tj. ke dni doručení výpovědi
žalobkyni, volné pracovní místo žalované existovalo. Jednalo se o místo
odborného referenta v 9. třídě, „které zcela jistě odpovídá jak zdravotnímu
stavu, zak i pracovní kvalifikaci žalobkyně, a to obzvláště za situace, kdy
žalobkyně již v minulosti tuto pozici u žalované zastávala“. „Je přitom
nerozhodné, že popsané pracovní místo bylo později zrušeno na základě
organizační změny zaměstnavatele“, protože rozhodným okamžikem pro zkoumání
splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele je okamžik doručení výpovědi
druhému účastníku pracovněprávního vztahu. Vzhledem k tomu, že splnění
nabídkové povinnosti bylo předpokladem vzniku fikce výpovědního důvodu podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, je nerozhodná okolnost, že žalovaná
rozhodla volné místo již neobsazovat a v únoru 2012 rozhodla o zrušení tohoto
místa ke dni 30.6.2012. Za situace, kdy žalovaná nabídkovou povinnost
nesplnila, je výpověď daná žalobkyni neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o.s.ř. Po stránce skutkové
dovolatelka souhlasila se zjištěním, že v době dání výpovědi žalobkyni
existovalo na odloučeném pracovišti v Litoměřicích volné místo odborného
referenta. Toto místo však nebylo nikdy obsazeno, a v rámci organizační změny
bylo dne 8.2.2012 rozhodnuto, že toto místo bude zrušeno, neboť žalovaná neměla
„reálnou potřebu práce na této pozici“. Podle názoru dovolatele ustálené
judikatuře soudů odporuje výklad nabídkové povinnosti zaměstnavatele, že by
zaměstnavatel byl povinen vytvářet pro odvolané zaměstnance nové pracovní
příležitosti či nabízet práci, o níž je zřejmé, že zaměstnanec bude na
nabízeném místě nadbytečný. Dovolatelka se řídila přirozenou logikou, když
žalobkyni nenabídla pracovní pozici odborného referenta, protože by žalobkyně
byla na této pozici nadbytečná. Vyslovila nesouhlas se závěry soudů obou
stupňů, že měla realizovat nabídkovou povinnost i přes zjevnou nadbytečnost
pracovní pozice. Zdůraznila, že rozhodnutí o zrušení pracovního místa bylo
přijato již v době udělení výpovědi žalobkyni. Žalovaná navrhla, aby dovolací
soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žaloba se zamítá a žalované
přiznal náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu, a tvrzení žalovaného, že neměl potřebu kohokoli zaměstnávat
je nepravdivé. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že přes tabulkové
snižování počtu zaměstnanců zůstává potřeba zajistit výkon prací pro toto
odloučené pracoviště.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen
„o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském
soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
právní otázky, zda je zaměstnavatel povinen splnit nabídkovou povinnost vůči
odvolanému zaměstnanci i v případě, kdy je zřejmé, že nabízené místo nebude
potřebné a v brzké době lze očekávat jeho zrušení. Vzhledem k tomu, že tato
právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání
žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně
pracovala u žalované od 3.1.1994 jako odborná referentka. Od dubna 1994 byla
vedoucí územního pracoviště v Litoměřicích a ke dni 30.4.2010 byla s účinností
od 1.5.2010 jmenována do funkce vedoucí Odloučeného pracoviště Litoměřice. Z
této funkce byla na základě rozhodnutí ředitele Pozemkového fondu České
republiky ze dne 23.1.2012 odvolána ke dni 31.1.2012. Současně, vzhledem k
tomu, že „zaměstnavatel nemá v současné době volné funkční místo odpovídající
zdravotnímu stavu a kvalifikaci“ žalobkyně, jí byla dána výpověď podle
ustanovení § 52 písm c) zák. práce. Dopisem ze dne 17.2.2012 žalobkyně oznámila
žalovanému, že ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce trvá na dalším
zaměstnávání, neboť ke dni rozvázání pracovního poměru měl žalovaný volné
pracovní místo odborného referenta, které jí však nenabídl.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro závěr, zda předmětná výpověď z pracovního
poměru je platným právním úkonem, mimo jiné významné vyřešení právních otázek,
za jakých podmínek je zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 věty
druhé zák. práce povinen učinit odvolanému zaměstnanci návrh na změnu jeho
dalšího pracovního zařazení, a jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro
zjištění, zda zaměstnavatel tuto povinnost, která je po odvolání zaměstnance z
funkce předpokladem pro dání platné výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, splnil.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že se
žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi, která jí byla doručena dne
31.1.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
31.3.2012, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 375/2011 Sb., kterým se
mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních službách,
zákona o specifických zdravotních službách a zákona o zdravotnické záchranné
službě, - dále jen „zák. práce“.
Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem
nebo jmenováním na pracovní místo. Jmenováním se zakládá pracovní poměr v
případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo, nestanoví-li to
zvláštní pracovní předpis, v případech uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák.
práce. V těchto případech uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce může
ten, kdo je příslušný ke jmenování (§ 33 odst. 4 zák. práce), vedoucího
zaměstnance z pracovního místa odvolat.
Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen
tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované
zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního
poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením
tohoto místa v důsledku organizační změny.
Z uvedeného vyplývá, že zákon zde zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost
zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit
zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke
změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák.
práce. V případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že
ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním
zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví, že „je dán výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu tedy vytváří (ve svých
důsledcích) další důvod, pro který zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď
[modifikací podmínek výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce], jinak řečeno - vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je
možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při
zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro
zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání
pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních
úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je
třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon
učiněn. Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy
byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění
tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení § 73a odst. 2
první věty zák. práce je předpokladem pro vznik výpovědního důvodu - fikce
nadbytečnosti odvolaného zaměstnance podle ustanovení § 73a odst. 2 části věty
druhé před středníkem zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího
doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda
zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k
tomu srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, na
které poukazuje též odvolací soud).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že u žalované ke dni 31.1.2012
bylo na odloučeném pracovišti v Litoměřicích neobsazené místo odborného
referenta v 9. třídě (které žalobkyně již zastávala před svým jmenováním do
funkce vedoucí), dovodil, že s ohledem na tuto skutečnost fikce výpovědního
důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nenastala. Za nerozhodné
považoval, že žalovaná v únoru 2012 rozhodla o organizační změně, která ke dni
30.6.2012 toto volné místo zrušila, a stejně tak je podle názoru odvolacího
soud „bez významu to, že se žalovaná rozhodla podle svého tvrzení toto místo s
ohledem na úsporná opatření neobsazovat“.
S názorem žalované, že odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah skutečnost,
že volným pracovním místem disponovala jen formálně, neboť již v době dání
výpovědi bylo „zřejmé, že na tomto místě bude žalobkyně nadbytečná“, a že tedy
ve skutečnosti žádné volné místo neměla, dovolací soud nesouhlasí.
Soudní praxe vychází při výkladu obsahu tzv. nabídkové povinnosti (v daném
případě podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce) dlouhodobě z názoru, že
nemožnost zaměstnance dále zaměstnávat znamená, že zaměstnavatel nemá pro
zaměstnance žádnou práci; jde tu tedy o absolutní nemožnost zaměstnance dále
zaměstnávat. Zaměstnavatel musí totiž zaměstnanci nabídnout jakékoliv volné
místo, které je k dispozici v době výpovědi, nejen místo odpovídající původní
pracovní smlouvě, popřípadě kvalifikaci zaměstnance kdykoliv získané (ať před
uzavřením smlouvy nebo po jejím sjednání), a to i tehdy, když toto místo
vyžaduje předchozí průpravu zaměstnance. Je mimo pochybnost, že z ničeho
nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance nové pracovní
příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák.
práce; stejně tak není smyslem uvedeného ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel
práci, o níž je zřejmé, že i na nabízeném místě bude zaměstnanec nadbytečný.
Aby byla splněna nabídková povinnost, musí mít zaměstnavatel potřebu, aby
určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána (srov. obdobně též žalovanou
zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 60/2002 a
rozhodnutí ze dne 23.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 149/2004).
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť žalovaná netvrdila,
že ke dni dání výpovědi neměla potřebu, aby byla vykonávána práce odborného
referenta „se mzdovým zařazením tř. 9“, když ostatně ještě ke dni 25. 1. 2012
bylo v běhu řízení o přijetí T. G. Jednání ohledně přijetí nové zaměstnankyně
na místo odborného referenta probíhalo, aniž by byla jakkoli zmíněna „zjevná
nadbytečnost“ a „nedostatek potřeby kohokoli zaměstnávat na této pozici“, jak
namítá dovolatelka. Důvodem, proč toto volné pracovní místo „neobsadila“, byla
očekávaná „redukce finančních prostředků“ – jak dovolatelka uvádí - „s ohledem
na úsporná opatření vlády ČR“, a lze připustit, že vzniklá nejistota mohla v
době, kdy byla výpověď dávána, ovlivnit personální strategii žalovaného i ve
směru úvah o případném snížení počtu systemizovaných míst. Skutečností však
zůstává, že tato úsporná rozpočtová opatření se projevila konkrétním
organizačním opatřením - rozhodnutím o zrušení systemizovaného místa - až s
odstupem dalších pěti měsíců. Za tohoto stavu okolnost, že zaměstnavatel veden
předběžnou opatrností v očekávání věcí, které mohou, ale nemusí nastat,
pracovní místo neobsadí, ještě neznamená, že odpadá reálná potřeba výkonu dané
pracovní činnosti. Protože splnění tzv. nabídkové povinnosti nelze ke dni dání
výpovědi hodnotit na základě skutečností, které vznikly se značným časovým
odstupem až následně, lze odvolacímu soudu přisvědčit, že okolnost, že žalovaný
rozhodl v únoru 2012 o organizační změně a zrušení volného místa ke dni
30.6.2012 je v daném případě nerozhodná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo
jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm.
a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalované bylo
zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k
uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely
náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom
stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální
částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalovaná je povinna náhradu nákladů
dovolacího řízení v celkové výši 10.300,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám
advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do
3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. září 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu