22 Cdo 1024/2025-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně COUNTRY FOOD s.r.o., IČO 07197845, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 1547, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809/0, proti žalované L. V., zastoupené Mgr. Tomášem Kočičkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Potoky 552, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 29/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 1. 2025, č. j. 58 Co 226/2024-135, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 1. 2025, č. j. 58 Co 226/2024-135, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 524 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Kočičky.
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 38 C 29/2024-80, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu ve znění tvořícím přílohu a nedílnou součást tohoto rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 58 Co 226/2024-135, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny následující právní otázky: 1) Zda je předkupník povinen zaplatit kupní cenu v ujednané lhůtě, či ve lhůtě 3 měsíců po nabídce formou jednorázové platby, případně zda je předkupník oprávněn kupní cenu uhradit ve stanovené lhůtě v několika platbách. 2) Jak by měl předkupník postupovat, aby řádně a včas mohl uplatnit své předkupní právo v situaci, kdy si prodávající sjedná s koupěchtivým v kupní smlouvě takové podmínky, jejichž splnění je pro koupěchtivého nemožné.
5. Uvádí, že ve smlouvě s koupěchtivým měla být kupní cena hrazena po částech, a to na bankovní účet úschovy zprostředkovatele, se kterým však žalobkyně žádnou smlouvu o úschově neuzavřela, a plnila-li by žalované dle podmínek kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivými, plnila by tak na účet třetí osoby, a to bez jakéhokoliv právního důvodu. Má za to, že při uplatnění předkupního práva jednala dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v dobré víře, když platbu kupní ceny uskutečnila nakonec ve dvou platbách a na bankovní účet žalované. Nesouhlasí s právním názorem nalézacích soudů, dle kterých odmítla své předkupní právo uplatnit, kupní cenu v ujednané lhůtě nezaplatila, a předkupní právo jí tak zaniklo.
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Navrhla rovněž odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že § 2148 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) je dispozitivní, předpokládá, že lhůta k zaplacení kupní ceny bude stanovena ve smlouvě. Ustanovení § 2148 o. z. pak dává odpověď na otázku, zda může předkupník zaplatit kupní cenu ve splátkách. Možnost plnění ve splátkách nebyla předmětem posuzování, žalobkyně naopak opakovaně projevila vůli uhradit kupní cenu v jedné splátce, a to za současného jednostranného započtení nejisté a neurčité pohledávky. Platební místo nepovažuje žalovaná za podstatnou náležitost kupní smlouvy a dodává, že předkupník musí přistoupit na podstatné náležitosti kupní smlouvy definované v nabídce podle § 2147 o. z. Postup v případě, kdy předkupník nemůže splnit vedlejší plnění sjednané v uzavřené kupní smlouvě, stanoví § 2149 odst. 1 o. z. Ani tato otázka však podle názoru žalované „nikdy nebyla předmětem diskuze“. Dovolání považuje za účelové, vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu již nabylo právní moci, považuje za nadbytečné své vyjádření k návrhu na odklad právní moci.
8. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 12. Na řešení dovolatelkou formulovaných právních otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku, na kterém je umístěna garáž, kterou vlastnila žalovaná. Ta 15. 11. 2023 uzavřela kupní smlouvu, kterou se zavázala prodat garáž koupěchtivým za kupní cenu 400 000 Kč. Žalobkyni byla dne 23. 11. 2023 doručena výzva k využití zákonného předkupního práva s přiloženou kupní smlouvou s tím, že pokud bude chtít předkupní právo uplatnit, má uhradit kupní cenu ve výši 400.000 Kč ve lhůtě tří měsíců od doručení výzvy. Žalobkyně své předkupní právo dopisem doručeným žalované 1. 2. 2024 uplatnila s tím, že zároveň započetla na kupní cenu svou údajnou pohledávku z bezdůvodného obohacení a náhrady škody a sdělila, že kupní cenu hodlá hradit jen v rozsahu odpovídajícím částce po započtení. Částku 201 421,62 Kč pak 1. 2. 2024 poukázala na účet žalované, která ji vrátila zpět, neboť reakci na nabídku uplatnění předkupního práva vnímala jako faktické odmítnutí této nabídky. Žalobkyně pak uhradila částku odpovídající zbývající části kupní ceny (198 578,38 Kč) dne 12. 2. 2024, v dopise z 12. 2. 2024 se snažila situaci vysvětlit. Žalovaná vrátila i tuto částku ještě před doručením dopisu z 12. 2. 2024 a dopisem ze 13. 2. 2024 žalobkyni vyzvala, aby, pokud hodlá uplatnit své předkupní právo, zaplatila 400 000 Kč do 29. 2. 2024. Na tuto nabídku žalobkyně nereagovala. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávky uplatněné žalobkyní k započtení jsou nejisté a neurčité, a rovněž že předkupní právo žalobkyně zaniklo, neboť ta jako předkupník řádně učiněnou nabídku žalované již dopisem ze dne 23. 1. 2024 a v něm učiněným jednostranným zápočtem pohledávek (nadto neurčitých a nejistých, tedy k započtení nezpůsobilých) nepřijala a žalované ve lhůtě nezaplatila kupní cenu. Odvolací soud se vzhledem k závěru o tom, že obsah dopisu žalobkyně z 23. 1.2024 svědčí o její vůli řádně učiněnou nabídku předkupního práva nepřijmout, což shodně se soudem prvního stupně posoudil jako faktické odmítnutí nabídky předkupního práva, nezabýval tím, zda předkupník mohl splnit podmínky sjednané v kupní smlouvě, ani tím, zda byla žalobkyně oprávněna kupní cenu uhradit v několika splátkách. 13. Závěry odvolacího soudu, na kterých je jeho rozhodnutí založeno, dovolatelka přípustným způsobem nenapadá. Uvádí sice, že nesouhlasí s právním názorem nalézacích soudů, dle kterých odmítla své předkupní právo uplatnit a kupní cenu nezaplatila, neformuluje však v tomto směru žádnou právní otázku ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na www.nsoud.cz). 14. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalobkyně na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. 16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 5. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu