22 Cdo 1035/2023-987
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M.
U., zastoupeného JUDr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká
36/5, proti žalované Orthotes, s.r.o., identifikační číslo osoby 28950356, se
sídlem v Praze 4, Antala Staška 1356/76, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o odstranění stromů, o
zdržení se imisí a o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 188/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 91 Co 205/2022-911, takto:
I. Dovolání proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
11. 2022, č. j. 91 Co 205/2022-911, se zamítá.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr.
Davida Urbance.
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2022,
č. j. 51 C 188/2017-795, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 4. 2022, č.
j. 51 C 188/2017-830, a opravného usnesení ze dne 13. 5. 2022, č. j. 51 C
188/2017-863, výrokem I uložil žalované povinnost odstranit stromy druhu
cypřišovec Leylandův (Cypressocyparis Leylandii), které byly vysazeny žalovanou
ve vzdálenosti menší než 3 m od společné hranice s pozemky žalobce par. č. XY a
XY (zapsaných na listu vlastnictví XY), na pozemku žalované par. č. XY
(zapsaných na listu vlastnictví XY), katastrální území XY, obec XY. Výrokem II
zamítl žalobu na odstranění stromů druhu zerav západní (Thuja occidentalis),
které byly vysazeny žalovanou ve vzdálenosti menší než tři metry od společné
hranice s pozemky žalobce par. č. XY, XY, na pozemku žalované par. č. XY.
Výrokem III zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti
žalované, aby se zdržela vnikání imisí vody a vlhkosti způsobené zálivkou
rostlin z pozemku žalované par. č. XY na pozemek žalobce par. č. XY. Výrokem IV
zamítl žalobu o zaplacení 80 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení z částky 80
000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení. Výroky V až VII poté rozhodl o nákladech
řízení a výrokem VIII o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 91
Co 205/2022-911, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění
doplňujícího a opravného usnesení, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalované odstranit stromy druhu cypřišovec Leylandův. Výrokem II potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího a opravného usnesení, ve
výrocích III, IV a VIII. Výrokem III pak změnil rozsudek soudu prvního stupně,
ve znění doplňujícího a opravného usnesení, ve výrocích VI a VII ohledně
nákladů řízení. Výrokem IV pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Ve věci šlo o objektivní kumulaci nároků; žalobce se domáhal jednak odstranění
stromů, vysázených v těsné blízkosti společné hranice, podle § 1017 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“); o tomto nároku rozhodl
odvolací soud ve výroku pod bodem I. Uplatnil též právo na ochranu proti imisím
(§ 1013 odst. 1 o. z.) vnikáním zálivkové vody na jeho pozemek (bod II rozsudku
odvolacího soudu). Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění, která odvolací soud
převzal: Sporná živá stěna na hranici předmětných pozemků je tvořena 15 stromy
druhu cypřišovec Leylandův, kterou doplňuje ve střední části liniová výsadba 5
starších stromů druhu zerav západní, stáří cca 40 let (na ty § 1017 odst. 1 o. z. nedopadá). Žalovaná provádí každoroční pravidelnou údržbu spočívající v
bočním řezu, aby větve stromů nezasahovaly na sousední pozemek. Na podzim roku
2018 byl proveden i odborný řez růstových vrcholů živé stěny, předtím, k dubnu
2018, však jejich růst nebyl usměrňován potřebným pravidelným, 2x ročně
opakovaným střihem ve výšce a šířce. Žalobce má na svém pozemku nainstalovaný
kamerový systém, který může snímat i nemovitosti žalované. Stromy, jež jsou
součástí živé stěny, jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry od společné
hranice pozemků (asi 70–105 cm). V době pořízení znaleckých posudků dosahovala
výška stromů až 5 m. Cypřišovec Leylandův je stálezelená neopadavá jehličnatá
dřevina, vyznačující se rychlým růstem a atraktivním vzhledem. Výška dospělého
jedince je uváděna až 30 m. Při místním šetření znalkyně Ing. Yvonny Hájkové dne 16. 1. 2020 nebyl zjištěn
opad jehličí v rozsahu, který by omezoval využití sousedního pozemku. Cypřišovce měly na straně přivrácené ke společné hranici pozemku zkrácené
některé z bočních větví tak, aby nezasahovaly do zdi a drátěného plotu. Při
místních šetřeních nebyl zjištěn žádný nebo jen velmi mírný přesah cypřišovců
na pozemek strany žalující. Při šetření konaném dne 16. 1. 2020 byl zjištěn
přesah bočních větví v koruně netvarovaných zeravů západních, a to ve výšce 385
cm, kde je přesah nad pozemek žalobce cca 30 cm a ve výšce 260 cm, kde je
přesah cca 15 cm. Kořeny stromů vysazených na pozemku žalované (zeravy) a
kořeny dřevin na pozemku žalobce se již nyní ovlivňují a budou i nadále
ovlivňovat. V současné době se však se vzájemnou konkurencí kořenové systémy
dřevin vyrovnávají dobře. Pronikání kořenů lze zabránit umístěním protikořenové
zábrany. Co se týče zastínění sousedních pozemků, tak s ohledem na pohyb i
sklon dopadajících paprsků slunce a polohu živé stěny i plotu se zelenou
stínící tkaninou, byl zjištěn zřejmý postupující stín v průběhu dne, dopadající
však větší měrou na pozemek žalované. Imise stíněním či opadem jehličí tak pro
odstranění stromů nesvědčila. V místě je obvyklá výsadba živých plotů ve vzdálenosti menší než 3 m od
společné hranice pozemku, běžně ve vzdálenosti 1 m od hraničního oplocení,
avšak výška těchto živých stěn dosahuje 2–2,5 m, výjimečně 3 m.
V místě je
obvyklé vysazovat živé stěny z jiných taxonů, které jsou vhodnější pro živé
stěny ve vilové čtvrti, jako je např. zerav západní či tis červený. Již v roce
2020 při zpracování znaleckého posudku Ing. Hájkovou se výška stromů pohybovala
okolo 5 m. V takové výšce již prakticky není možná jejich údržba bez
součinnosti žalobce. K tomu soud prvního stupně uvedl, že rozumný důvod pro odstranění stromů druhu
cypřišovec Leylandův je tak dán zejména jako prevence vzniku možných škod do
budoucna, přestože momentálně žádné naznačené problémy v zásadní míře
nezpůsobuje. Efektu živé pohledové clony mezi sousedními parcelami lze
dosáhnout i jinými dřevinami, které nebudou dosahovat v budoucnu takového růstu
a vzrůstu. Odvolací soud však rozumný důvod pro odstranění stromů neshledal. Uvedl, že
cypřišovec Leylandův je stálezelená neopadavá jehličnatá dřevina (opad jehličí
v rozsahu, který by omezoval využití pozemku žalobce, nebyl při místním šetření
zjištěn), a že stromy z hlediska stínu omezují především pozemek žalované. Větve stromů do plotu žalobce nezasahují. Nehrozí ani rozboření zdi žalobce na
společné hranici pozemků kořenovým systémem těchto stromů. Kořeny jsou v
hloubce cca 25 cm pod povrchem, tedy výrazně níže než kořeny stromů zerav
západní, které jsou vysazeny na pozemku žalobce. Kořeny těchto stromů se
vzájemně ovlivňují, avšak co se týká pevných překážek, kořen „jde“ jen tam, kam
může bez potíží, podél pevné překážky se většinou stočí a postupuje vedle ní. Neexistuje tedy hrozba zboření či vážného narušení zdi žalobce kořenovým
systémem stromů cypřišovec Leylandův. V posuzovaném případě je podle znalců
mírnějším opatřením než odstranění stromů instalace kořenové bariéry, která
může zabránit jakýmkoliv případným vlivům na pozemku žalobce, ale i na pozemku
žalované, na který též prorůstají kořeny stromů z pozemku žalobce. Souvislost mezi zaléváním rostlin na pozemku žalované a zavlháním žalobcovy
garáže soudy nezjistily, proto návrh na ochranu proti imisi zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel uvádí: „Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se v rámci
aplikace ustanovení § 1017 odst. 1 občanského zákoníku na posuzovaný případ
zabývaly výkladem dvou klíčových právních termínů, a to termínu rozumný důvod a
termínu místní zvyklosti. Podle žalobci dostupné judikatury dovolacího soudu
přitom právní posouzení předestřených hmotněprávních otázek nebylo dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeno, jak vyžaduje ustanovení § 237 o. s. ř. pro přípustnost tohoto dovolání co do výroku I. napadeného rozhodnutí.“
Uvedené pak rozvádí takto: „Přípustnost dovolání ve vztahu k výroku I. napadeného rozhodnutí žalobce dovozuje z toho, že následující hmotněprávní
otázky ohledně výkladu ustanovení § 1017 občanského zákoníku nebyly dosud
vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu:
A) Je při posuzování místních zvyklostí podle ustanovení § 1017 občanského
zákoníku nutné rozlišit stromy, které jsou vysázeny jako živý plot a tvoří
souvislou stěnu, od stromů, které jsou vysázeny individuálně (samostatně)? B) Je rozumným důvodem pro nařízení odstranění stromů podle ustanovení § 1017
občanského zákoníku, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve
vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice, skutečnost, že žalovaná k
pěstebním úpravám těchto stromů bude potřebovat získat pravidelný přístup na
pozemky žalobce anebo tyto pozemky přechodně užívat? C) Je rozumným důvodem pro nařízení odstranění stromů podle ustanovení § 1017
občanského zákoníku, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve
vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice, skutečnost, že takové stromy
mohou v budoucnu negativně působit na pozemky žalobce při společné hranici? D) Je rozumným důvodem pro nařízení odstranění stromů podle ustanovení § 1017
občanského zákoníku, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve
vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice, skutečnost, že takové stromy
stíní anebo mohou v budoucnu stínit na pozemky žalobce v nepřiměřeném rozsahu? E) Je rozumným důvodem pro nařízení odstranění stromů podle ustanovení § 1017
občanského zákoníku, které přesahují výšku 3 metry a které jsou vysázeny ve
vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice, skutečnost, že žalovaná
neprovádí přiměřené a rozumné pěstební úpravy těchto stromů, zejména jejich
pravidelné zkracování, tak, aby minimalizovala negativní důsledky existence
těchto stromů v těsné blízkosti společné hranice?“
Jednotlivé otázky pak žalobce doplňuje takto:
Ad A): Soud prvního stupně správně při zjišťování místních zvyklostí rozlišil
kategorii stromů, které jako živý plot tvoří souvislou stěnu, od kategorie
individuálně (samostatně) vysázených stromů. Pro každou z těchto kategorií
určil jiné místní zvyklosti, jak implicitně plyne z rozhodnutí soudu prvního
stupně. Odvolací soud se ovšem s výkladem soudu prvního stupně neztotožnil,
když v bodě 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na revizní posudek a
konstatoval, že z místních zvyklostí naopak plyne, že v dané lokalitě jsou
obvyklé stromy dorůstající výšky přes 3 metry, které jsou vysázeny ve
vzdálenosti menší než 3 metry od společné hranice sousedních pozemků. Žalobce s právním názorem odvolacího soudu zásadně nesouhlasí, když má za to,
že v rámci určování místních zvyklostí podle ustanovení § 1017 odst. 1 o. z.
nelze ke všem stromům vysázeným v těsné blízkosti společné hranice sousedních
pozemků přistupovat paušálně, ale je nutné určit zvláštní místní zvyklosti pro
individuálně (samostatně) vysázené stromy a zvláštní místní zvyklosti pro
účelově vysázené stromy tak, aby tvořily živý plot jako souvislou stěnu, a to
primárně z důvodu, že obě kategorie plní odlišné funkce a jinak (negativně)
působí na pozemky sousedního vlastníka. Ad B): Žalobce konstatuje, že rozumný důvod ve smyslu ustanovení § 1017 odst. 1
o. z. představuje skutečnost, že k pěstebním úpravám stromů vysázených v
rozporu se zákonem v těsné blízkosti společné hranice bude muset žalovaná podle
zjištění v soudním řízení získat přístup na pozemky žalobce anebo tyto
přechodně užít, a to zejména pro aktivní vstup za účelem zastřižení stromů a
úklidu odstřižených větví, čímž bude nedůvodně a nepřiměřeně zasaženo do
vlastnického práva žalobce. Odvolací soud proto pochybil, když tuto skutkovou okolnost neposoudil jako
rozumný důvod ve smyslu ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. Ad C): Žalobce má v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021) za to, že žaloba
podle ustanovení § 1017 o. z. má preventivní charakter. Žalobce proto v řízení
nemusí prokázat, že mu v důsledku stromů vysázených v těsné blízkosti společné
hranice vznikla újma, anebo že mu vznik takové újmy bezprostředně hrozí, ale
postačí, pokud žalobce prokáže, že vznik újmy nelze do budoucna vyloučit. V řízení bylo prokázáno, že kořenové systémy stromů, vysázených žalovanou při
společné hranici, již nyní přesahují na pozemky žalobce a poměry tam ovlivňují
a ovlivňovat v budoucnu budou a dále, že znalkyně Ing. Hájková ve shodě se
zbývajícími znalci doporučila instalaci kořenové zábrany. Žalovaná však ani do
dnešního dne, přesto, že jsou jí závěry znalkyně známé, žádnou takovou
kořenovou zábranu na své náklady na svém pozemku při společné hranici
nevybudovala, ačkoli v rozporu s ustanovením § 1017 o. z. vysázela stromy v
těsné blízkosti společné hranice. Na žalobci přitom nelze spravedlivě
požadovat, aby takovou kořenovou zábranu vybudoval na své náklady a na svých
pozemcích, když na rozdíl od žalované nejednal v rozporu s ustanovením § 1017
o. z. Ad D): Živý plot vysázený žalovanou v těsné blízkosti společné hranice vrhá na
pozemky žalobce větší stín a po delší denní dobu, než je v dané lokalitě
obvyklé. Pokud by živý plot vysadila ve vzdálenosti přes 3 metry od společné
hranice, byly by důsledky stínění pozemků žalobce menší a pro danou lokalitu
obvyklé. V této souvislosti nelze srovnávat individuálně (samostatně) vysázené
stromy a živé ploty tvořící souvislou stěnu. Individuálně (samostatně) vysázený
strom totiž nevrhá souvislý stín. Poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že je
živým plotem zastíněn více pozemek žalované, je irelevantní, neboť existence
rozumného důvodu je určující z pohledu žalobce (a nikoli jiného subjektu ani
objektu). Rozumným důvodem podle ustanovení § 1017 odst. 1 o. z.
je rovněž
skutečnost, že stromy tvořící živý plot vrhají na pozemky žalobce při společné
hranici stín v rozsahu nepřiměřeném v dané lokalitě obvyklým poměrům. Podle
žalobce je přitom irelevantní, zda stromy vrhají větší stín na pozemek žalobce,
či na pozemek žalované, když v důsledku výšky a délky živého plotu je samotná
velikost stínu na pozemcích žalobce zjevně nepřiměřená v dané lokalitě obvyklým
poměrům. Ad E): V důsledku absence pěstebních úprav žalovaná zapříčinila, že vrcholové
partie živé stěny ze stromů druhu cypřišovec Leylandův přesahují 5 m, ačkoli je
v dané lokalitě obvyklá výška živých plotů o nejméně 2–2,5 m nižší, a její
kořenový systém prorůstá na pozemky žalobce a ovlivňuje tam poměry. Žalovaná v
celém průběhu řízení neprojevila žádnou snahu o minimalizaci negativních
důsledků existence živého plotu při společné hranici na žalobce. Naopak lze
očekávat, že žalovaná nechá živý plot dále vzrůst. Žalobce je tak nucen strpět
odpad z pěstebních úprav živé stěny, její stínění, absenci kořenové zábrany a
prorůstání jejího kořenového systému na pozemky žalobce, jakož i další
negativní důsledky, které jsou spojeny s tím, že žalovaná neudržuje živou stěnu
v přiměřených rozměrech tak, aby minimalizovala negativní důsledky její
existence v těsné blízkosti společné hranice na vlastnické právo žalobce k
sousedním pozemkům. Dovolatel též napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, týkající
se žaloby na ochranu proti imisi způsobené vodou pronikající na jeho pozemek z
pozemku žalované; tvrdí, že při dokazování znaleckými posudky postupoval
odvolací soud i soud prvního stupně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (k
tomu viz níže). Žalovaná ve vyjádření k dovolání (na které pak žalobce reagoval replikou)
tvrdí, že otázku pod bodem A) vyřešil odvolací soud správně, ostatní otázky
jsou ve skutečnosti „zastřené skutkové otázky“. V dovolání proti výroku pod
bodem II napadeného rozsudku není řádně vymezena přípustnost dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. K dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu:
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že otázka, jak vyložit pojmy „rozumný
důvod“ a „místní zvyklosti“, obsažené v § 1017 odst. 1 o. z., v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused
zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li
je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis
nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající
obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice
pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (§ 1017 odst. 1 o. z.).
Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad,
tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného
právního předpisu (§ 1017 odst. 2 o. z.). K otázce vztahu žaloby na zdržení se imisí a žaloby na odstranění stromů:
K otázce vztahu imisí a žaloby na odstranění stromů dovolací soud již uvedl:
„Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi negatorní nárok na zdržení se
sázení stromů; lze též žádat odstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nároky mají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to,
zda stromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění, podle
důvodové zprávy může jít o stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat podstatnou
měrou podzemní vláhu nebo narušit kořeny sousední pozemek. Jestliže však stromy
již sousední pozemek zastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013 odst. 1 o. z., lze se domáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za podmínek
uvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze i žádat ochranu
podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst. 1 o. z. lze žádat v tomto
případě jen odstranění stromů, pak bude-li žalovanému uložena povinnost podle §
1013 odst. 1 o. z., bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit tak, aby
nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021). Z obecné zkušenosti je známo, že stromy, které přesahují výšku 3 metry a které
jsou vysázeny ve vzdálenosti menší než 3 metry (anebo i v této vzdálenosti) od
sousedního pozemku, mohou v budoucnu negativně působit na sousední pozemek jak
podrosty a převisy, tak i stíněním. Přesto zákon umožňuje i takové stromy
vysázet, plyne-li to z místních zvyklostí anebo jde-li o rozhradu; žaloba na
jejich odstranění bude zamítnuta i tehdy, nemá-li žalobce pro odstranění
„rozumný důvod“. Pro odstranění stromů tedy nestačí, že rostou v těsné
blízkosti společné hranice. Významné pro úvahu o rozumném důvodu pro odstranění
stromů tedy mohou být jen vážnější důsledky pro sousední pozemek, tedy imise
relevantní i podle § 1013 odst. 1 o. z., zejména pokud jim nelze zabránit
jinak. Je totiž třeba vzít do úvahy, že stromy jsou součástí přírody, která je
chráněna i v Listině základních práv a svobod (viz čl. 11 odst. 3 a čl. 35
odst. 1). Lze-li nežádoucím důsledkům výsadby na sousední pozemek zabránit
jinak než odstraněním (uřezáním) stromů, je tomu zpravidla třeba dát přednost. Bude-li soud o žalobě rozhodovat v době, kdy bude ještě přicházet do úvahy
přesazení stromů, bude pozice žalobce výhodnější, než pokud bude s žalobou
otálet a podá ji až v době, kdy přesazení již nebude možné; pak bude třeba vzít
do úvahy možnost zabránit imisím jinak než odstraněním stromu a také důvod,
proč žaloba nebyla podána v době, kdy přesazení stromu bylo ještě možné. K živému plotu a rozhradě:
Dovolatel nijak nenapadá (ostatně jemu příznivý) závěr o tom, že živý plot mezi
pozemky netvoří rozhradu, a proto se touto otázkou nemohl dovolací soud
zabývat.
Jen na okraj se tak uvádí, že závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, o který opřel soud prvního
stupně názor o tom, že o rozhradu v této věci nešlo, byl vysloven jen jako
„obiter dictum“, týkal se jen konkrétní věci a nebyl důvodem pro meritorní
rozhodnutí; to, že pozemky od sebe dělí umělý i živý plot, tedy ještě
neznamená, že jen jeden z těchto objektů tvoří rozhradu; rozhrada může být
podle okolností věci tvořena i kombinací zeleně a plotu. Ostatně může jít i o
tzv. dvojitou rozhradu (§ 1025 o. z.). K pojmu „místní zvyklosti“:
Podmínkami pro vyhovění žalobě na odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z. je, že stromy jsou vysázeny v těsné blízkosti společné hranice pozemků (ve
smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé) a současně má žalobce pro žádost o
odstranění stromů rozumný důvod. „Těsnou blízkost“ vymezuje zákon tak, že
„platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná
vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m“, pokud
ovšem neplyne z místních zvyklostí něco jiného. I přes odlišnou formulaci zákonných ustanovení nevidí dovolací soud důvod
vykládat pojem „místní zvyklosti“ v § 1017 odst. 1 o. z. jinak, než pojem
„místní poměry“ v § 1013 odst. 1 o. z. Jde tu tedy o zvyklosti jak místní
(které jsou v daném místě), tak i druhové (zvyklosti v podobných lokalitách). Je třeba zvážit, jaká zvyklost je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným
obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o
pozemky sloužící jen k zemědělskému využití). Posouzení této otázky je na úvaze
soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl
zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, publikovaný pod
č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Vztah „těsné blízkosti společné hranice“ a „rozumného důvodu“:
Žalobě opírající se o § 1017 odst. 1 o. z. lze vyhovět, jen jsou-li splněny obě
podmínky tam uvedené, tedy stromy jsou vysázeny v těsné blízkosti společné
hranice a žalobce má pro jejich odstranění rozumný důvod. Nemá-li žalobce „rozumný důvod“ žádat odstranění stromů, je otázka, zda jsou
stromy vysázeny v těsné blízkosti společné hranice pozemků (ve smyslu § 1017
odst. 1 o. z., věty druhé), nevýznamná; stejně tak v případě, že stromy nejsou
vysázeny v těsné blízkosti společné hranice, nemůže žalobce požadovat
odstranění stromů podle uvedeného ustanovení, ani když má k tomu „rozumný
důvod“. Nicméně – bez důsledků pro rozhodnutí v této věci – i to, že stromy tvoří živý
plot, by měl soud vzít do úvahy při zvažování věci, byť nemusí jít o skutečnost
rozhodující a ostatně ani nutně svědčící pro odstranění stromů. Navíc bude-li v
těsné blízkosti hranice pozemků vysázen ze stromů živý plot, půjde zpravidla o
rozhradu, a uplatní se tak výluka uvedená v § 1017 odst. 2 o. z. K rozumným důvodům pro odstranění stromů:
Obecně je třeba k otázkám, které dovolatel klade pod body B) až E) dovolání,
uvést: Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z.
patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném
případě dány rozumné důvody pro odstranění stromů, zákon nestanoví, z jakých
konkrétních hledisek má soud vycházet. Soud může přihlédnout kupř. k imisím a
jejich závažnosti, k významu stromů pro účastníky a obecně pro životní
prostředí a vzít do úvahy možný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze však
přihlédnout i k jiným skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“ tedy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu. Tu by mohl dovolací soud zpochybnit,
jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. V řízení o odstranění stromu podle § 1017 odst. 1 o. z. mohou být dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit existenci
podmínek pro odstranění nebo pro zachování stromu. Rozhodnutí ve věci je tak v
zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud tak shrnuje a uzavírá:
Zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet při posouzení,
zda jsou v daném případě dány rozumné důvody pro odstranění stromů. Soud může v
rámci komplexního hodnocení věci přihlédnout kupř. k možnosti imisí a jejich
závažnosti, k významu stromů pro účastníky a životní prostředí a vzít do úvahy
možný vývoj imisí v důsledku růstu stromů; lze však přihlédnout i k jiným
skutečnostem. Vymezení „rozumného důvodu“ tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by
byla zjevně nepřiměřená. „Místními zvyklostmi“ (§ 1017 odst. 1 o. z.) jsou zvyklosti jak místní (které
jsou v daném místě), tak i druhové (zvyklosti v podobných lokalitách, tj. například zda jde o město nebo vesnici, s přihlédnutím k obvyklému způsobu
užívání podobných pozemků). Posouzení této otázky je na úvaze soudu
rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen
pokud by byla zjevně nepřiměřená. Přichází-li do úvahy jiné řešení bránící nepříznivým důsledkům stromu,
vysazeného v těsné blízkosti společné hranice, na sousední pozemek než jeho
skácení, je mu třeba – dovolují-li to individuální okolnosti věci – dát
přednost. Posouzení dovolání žalobce:
V této věci žalobce tvrdí, že ta či ona skutečnost zakládá „rozumný důvod“ pro
odstranění stromů; věc je však třeba posoudit v komplexu jednotlivých
skutečností. Rozumným důvodem je nepochybně potenciální výška stromů, kvůli
které lze očekávat vyšší imise způsobené prorůstáním kořenů na sousední
pozemek; jiné imise zatím nebyly zjištěny a ani nebylo učiněno skutkové
zjištění, že by do budoucna vážně hrozily. Proti zachování stromů může být i
to, že již ve výšce 5 m se údržba stromů neobejde bez součinnosti žalobce.
Proti odstranění však svědčí obecně objektivní význam zeleně i živého plotu pro
vlastníky sousedních pozemků, ochrana žalované proti snímání dění na jejím
pozemku kamerou, dále to, že žalovaná provádí průběžnou údržbu stromů včetně
jejich zkracování; jediné imise pocházejí z podrostů, a těm lze zabránit, jak
uvedl odvolací soud, instalací kořenové bariéry, „která může zabránit
jakýmkoliv případným vlivům na pozemku žalobce, ale i na pozemku žalované, na
který též prorůstají kořeny stromů z pozemku žalobce“. Je skutečností, že
rozhodnutí odvolacího soudu nenařídilo (ani nemohlo) instalaci takové bariéry,
ani nemůže zaručit, že žalovaná bude i do budoucna provádět údržbu stromů
(živého plotu z nich zřízeného) tak, aby k převisům nedocházelo. Nicméně v
případě, že by se v důsledku dalšího růstu stromů, případně i v souvislosti se
zanedbáním potřebné údržby, zásadně změnily poměry (nastal by v podstatných
rysech jiný skutkový stav, než ze kterého odvolací soud vycházel), mohl by se
žalobce opět domáhat jejich odstranění (skutkový základ žaloby by se při
zachování žalobního návrhu změnil). Tato skutečnost by měla žalovanou motivovat
k realizaci potřebných opatření. I když jde tedy o hraniční případ, dospívá dovolací soud k závěru, že úvaha
odvolacího soudu o nedostatku „rozumného důvodu“ k odstranění stromů není
zjevně nepřiměřená. Dovolací soud ji tak nemůže zpochybnit a nahradit vlastní
úvahou; dovolání není důvodné. K jednotlivým dovolacím důvodům se uvádí:
Ad A): Protože odvolací soud vyšel z toho, že žalobce rozumný důvod žádat
odstranění stromů nemá, a dovolací soud jeho úvahu nezpochybnil, nemá řešení
otázky položené dovolatelem pod bodem A) vliv na věcnou správnost rozhodnutí
odvolacího soudu. I kdyby totiž šlo o stromy vysazené v těsné blízkosti pozemků
ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z., věty druhé, pro nedostatek „rozumného důvodu“
by nebylo možné žalobě vyhovět. Ad B): To, že žalovaná bude k údržbě stromů potřebovat přístup přes pozemek
žalobce, je jednou z okolností, kterou by měl soud vzít do úvahy, nejde však o
okolnost vyžadující jednoznačně odstranění stromů. Ad D) a E): Podle zjištění soudu prvního stupně „imise stíněním či opadem
jehličí tak pro odstranění stromů nesvědčila“; soud vycházel z toho, že pozemek
žalobce je zastíněn jen zčásti; z hlediska stínu stromy omezují především
pozemek žalované, nikoliv žalobce. Nicméně i na ten při jejich vzrůstu stíní. „Co se týče otázky zastínění sousedních pozemků, tak s ohledem na pohyb i sklon
dopadajících paprsků slunce a polohu živé stěny i plotu se zelenou stínící
tkaninou, byl zjištěn zřejmý postupující stín v průběhu dne, dopadající však
větší měrou na pozemek žalované. Předmětná živá stěna je totiž orientována ve
směru k pozemku žalobce směrem severovýchod“. Soudy však neučinily závěr, že by
stínění bylo v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně by omezovalo
obvyklé užívání pozemku. Pokud se tak v budoucnosti snad např. v důsledku
zanedbání údržby stane, bude se žalobce moci domáhat ochrany proti imisím,
resp. podle okolností věci i odstranění stromů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I výroku je
věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání v této části zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. K přípustnosti dovolání proti bodu II výroku napadeného rozsudku:
Dovolatel dále opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že při dokazování
znaleckými posudky se odvolací soud, potažmo již soud prvního stupně, odchýlily
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně zejména od
rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82,
uveřejněného pod č. 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1984, dále rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo
4543/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo
1651/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo
746/2019. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přijala následující
závěr: „Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s
rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich
a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází
ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba
znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech
znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým
ústavem nebo jinou institucí.“
K tomu žalobce dodává: „Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud proto měly
na jedné straně k dispozici znalecký posudek Ing. Bukovského, který nebyl
schopen příčinu vnikání vody a vlhkosti určit, a na druhé straně znalecký
posudek Ing. Bulíře a znalecký posudek Ing. Popenkové, oba podpořené výpovědí
Č., jako dalšího odborníka, že příčinou vnikání vody a vlhkosti je zalévání
vegetace žalovanou u stěny garáže. Soud prvního stupně a také odvolací soud se
ztotožnily pouze se závěry Ing. Bukovského, přestože tyto závěry byly v rozporu
s dvěma dalšími znaleckými posudky (Ing. Bulíře a Ing. Popenkové) a zároveň
výslechem Č., jako dalšího odborníka. Rozpory mezi těmito odbornými závěry
nebyly vysvětleny ani při výslechu znalců, když především Ing. Popenková
setrvala na svých odborných závěrech.“
K tomu dovolací soud uvádí: Hodnocení znaleckých posudků podléhá – stejně jako
hodnocení ostatních důkazů – zásadě volného hodnocení důkazů a pro každý případ
nelze stanovit stejný postup. Otázku, zda a nakolik se znalecké posudky liší a
zda tuto odlišnost nelze odstranit v rámci hodnocení důkazů, musí zvážit soud;
ne každý rozdíl musí vést nutně k dalšímu dokazování. K tomu opakovaně dovolací
soud (např. v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007) vyložil,
že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a
ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude
přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již
vyhotoveného znaleckého posudku. V dané věci totiž soud prvního stupně k odstranění rozporů provedl – v souladu
s judikaturou, na kterou dovolatel poukazuje – výslechy obou znalců, jak Ing.
Miloslavy Popenkové, tak znalce Ing. Ladislava Bukovského. K tomu odvolací soud
konstatoval, že při zjišťování příčin zavlhání stěny garáže vycházel každý ze
znalců z jiných skutkových okolností. „Soudu I. stupně nelze vytknout, že při
hodnocení přiměřenosti zálivky rostlin žalovanou nepřihlédl k závěrům znalkyně
Ing. Miloslavy Popenkové či k výslechu svědka V. Č., neboť z těchto důkazů se
nepodává, že by žalovaná prováděla zálivku rostlin excesivně, jak se snaží
naznačit žalobce. Znalkyně ani svědek nebyli přítomni zalévání rostlin
žalovanou, nemohli proto ani uvést (a také neuvedli), že žalovaná zalévá
rostliny tak, že stříká vodu hadicí na zeď garáže. Uvedli pouze, že při
zalévání rostlin u zdi může dojít k postříkání zdi, což je obecně známá
skutečnost, která však o způsobu zalévání rostlin žalovanou nic
nevypovídá“ (bod 33 odůvodnění). „Soud I. stupně nepochybil, když se při
hodnocení příčin vlhkosti stěn garáže žalobce přiklonil k závěrům znalce Ing. Ladislava Bukovského, a nikoliv k závěrům znalkyně Ing. Miloslavy Popenkové. Znalkyně Ing. Popenková se totiž zaměřila pouze na jednu stěnu garáže (tvořící
hranici mezi pozemky účastníků), aniž by vysvětlila, z jakého důvodu se vlhkost
vyskytuje i v jiných částech garáže, u jejichž stěn se žádné záhony s květinami
nenachází. Na svém původním závěru obsaženém ve znaleckém posudku, tedy že
hlavní příčinou vlhkosti garáže je zalévání záhonů, již při svém výslechu před
soudem I. stupně nesetrvala, když připustila, že nelze rozlišit, zda vlhkost
vzlíná maltou překrývající hydroizolační pás, nebo zda se jedná o vzlínání
zemní vlhkosti, nebo vlhkosti způsobené zaléváním. Naopak znalec Ing. Bukovský
na svých závěrech obsažených ve znaleckém posudku setrval, před soudem I. stupně je přesvědčivě obhájil a také odvolacímu soudu se jeví jako logické a
objektivní“ (bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za této situace nelze považovat odlišnosti ve znaleckých posudcích za
nevypořádané; není tu nic, co by jednoznačně zakládalo povinnost soudu nařídit
provedení dalšího (revizního) znaleckého posudku o příčinách zavlhání garáže. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu není dán, dovolání v této části
není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Náhrada nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1, § 146 odst. 3, § 224
odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř. Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a
žalobce je povinen nahradit jí náklady řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta za
jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání. Podle § 6 odst. 1, § 7 bod 4,
§ 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
(dále jen „AT“), hodnota jednoho úkonu právní služby činí 1 500 Kč, paušální
náhrada hotových výdajů pak 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a 21% náhrady za DPH ve
výši 378 Kč. Celkem tak žalované vznikly náklady ve výši 2 178 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.