22 Cdo 1211/2021-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
A.S., narozeného XY, b) V. S., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr.
Ilonou Beránkovou, advokátkou se sídlem v Lovosicích, Osvoboditelů 1228/30,
proti žalovaným 1) J. P., narozenému XY, 2) K. P., narozené XY, 3) D. E.,
narozené XY, všem bytem v XY, zastoupeným JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou
se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o žalobě na uložení povinnosti zdržet se zásahů
(imisí) do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.
zn. 17 C 131/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 14 Co 52/2020-438, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným
oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 719 Kč
k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Michaely Šubrtové do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 15. 11. 2019, č. j. 17 C
131/2016-363, uložil žalovaným povinnost zdržet se rušení žalobců stíněním
vzrostlým smrkem (dále rovněž jako „předmětný strom“), který je součástí
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, od
něhož je smrk vzdálen méně než 200 cm, do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku (výrok I). Zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zdržet se
rušení žalobců spadem větviček z předmětného stromu na pozemek parc. č. XY
(výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok
III) i státu (výrok IV).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 14 Co 52/2020-438, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu na uložení povinnosti zdržet se
stínění předmětným stromem zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále
rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení vzniklých účastníkům
řízení i státu (výrok II – IV rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku V rozhodl o
vrácení přeplatku žalobcům na záloze na náklady důkazu znaleckým posudkem ve
výši 269 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají,
že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na právních otázkách, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci nejsou dány
důvody pro uložení povinnosti žalovaným zdržet se stínění pozemku žalobců
předmětným stromem. Mají za to, že při posouzení, zda imise stíněním jsou
přiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku, je nutné
přihlédnout ke skutečnosti, že předmětný strom se nachází cca 130 cm od hranice
pozemku žalobců a je v současné době vysoký přibližně 12 m. V případě jeho
odstranění se prodlouží oslunění středu bazénu (který se nachází na pozemku
žalobců) k 21. 6. kalendářního roku přibližně o 160 minut, což představuje
podstatné zlepšení, a proslunění bazénu se tak přiblíží míře přiměřené místním
poměrům. Mají také za to, že je nutné zkoumat proslunění bazénu v období, kdy
je užíván (např. k 21. 6.), a nikoliv k 1. 3. Za neřešené v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu považují právní otázky: a) zda je nutné
zkoumat míru oslunění pozemku k 1. 3. kalendářního roku, není-li v této době
pozemek užíván, b) zda je opodstatněný návrh na zdržení se imisí stíněním,
nenastane-li v případě uložení povinnosti (které se domáhají žalobci vůči
žalovaným) stav přiměřený místním poměrům, ale povede-li takové uložení
povinnosti k podstatnému zlepšení užívání příslušné části pozemku žalobců. Poukazují také na to, že příslušný znalecký posudek řešící otázku vlivu
předmětného stromu na proslunění pozemku žalobců je založen na zkoumání
relevantních skutečností k 1. 3. kalendářního roku, nikoliv např. k 21. 6., a
proto je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99). Dále mají za to, že odvolací soud měl rozhodnout o odstranění předmětného
stromu podle § 1017 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako
„o. z.“). Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne
27. 6. 2017, sp. zn. 22 Co 5259/2015, že nárok na odstranění stromů podle §
1017 odst. 1 o. z. nelze úspěšně uplatnit, jde-li o stromy vysázené před 1. 1. 2014. Tato otázka má být podle dovolatelů posouzena jinak – tedy že se lze
domáhat odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z. i za předpokladu, že byly
vysázené před 1. 1. 2014. Poznamenávají, že domáhali-li se uložení povinnosti
žalovaným zdržet se stínění, byly soudy oprávněny rovněž rozhodnout o
odstranění stromu podle § 1017 odst. 1 o. z.
V takovém případě by se nejednalo
o překročení žalobního návrhu založeného na vylíčení rozhodujících skutečností,
jelikož jeho prostřednictvím sledují žalobci (v případě uložení povinnosti
zdržet se stínění i v případě uložení povinnosti odstranit strom) totožný
následek – ochranu nerušeného výkonu vlastnického práva žalobců k pozemku v
jejich vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33
Cdo 3459/2011). Rozhodnutí odvolacího soudu považují rovněž za překvapivé. Odvolací soud
posoudil zjištěný skutkový stav jinak než soud prvního stupně, aniž se
účastníci řízení měli možnost k tomuto právnímu názoru odvolacího soudu
vyjádřit, případně doplnit důkazy s ohledem na právní názor odvolacího soudu. V
této souvislosti poukazují např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998,
sp. zn. III. ÚS 139/98. Namítají také, že pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve
výroku I, měl také přezkoumat podle § 212 písm. a) o. s. ř. výrok II rozsudku
soudu prvního stupně (kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti
žalovaným zdržet se rušení žalobců spadem větviček ze smrku nacházejícího se na
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY), neboť je
závislý na výroku I. Soud prvního stupně výrok II dostatečně neodůvodnil (v
této části tak trpí rozhodnutí soudu prvního stupně jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). V této souvislosti odkazují na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, ve
kterém Nejvyšší soud vyložil, že „je-li řízení před soudem prvního stupně
skutečně takovou jinou vadu postiženo, je povinností odvolacího soudu tuto vadu
odstranit - srov. slova ‚jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána
náprava‘ v ustanovení § 212a odst. 5 větě druhé o. s. ř. - aby bylo zajištěno,
že vyřešení projednávané věci (nalezení práva) bude provedeno za dodržení všech
pravidel (spravedlivým procesem).“
Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Nesouhlasí s tvrzením žalobců, že zastínění pozemku nemělo být posuzováno k 1. 3. kalendářního roku, ale k jinému dni. Podle žalovaných jde o odbornou otázku,
kterou nejsou soudy oprávněny řešit. Uvádí také, že podstatným zdrojem stínění
jsou stromy vysázené na pozemku žalobců, a proto se žalobci nemohou domáhat
uložení shora specifikované povinnosti žalovaným. K tomu poznamenávají, že
žalobci se původně domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se stínění
celého pozemku žalobců, avšak v dovolání jejich argumentace směřuje pouze k
části pozemku, na které se nachází bazén. Podle žalovaných rovněž nebylo možné rozhodnout o odstranění předmětného stromu
podle § 1017 o. z., neboť takový postup by představoval nepřípustnou
retroaktivní aplikaci příslušné právní normy.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze
označit ani jako překvapivé a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud posuzoval skutečnosti, které žalovaní tvrdili již od počátku
řízení. Namítají také, že výrok II rozsudku nalézacího soudu nelze považovat za
závislý na výroku I tohoto rozhodnutí, a proto odvolací soud ani nebyl oprávněn
přezkoumávat výrok II rozsudku nalézacího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud
dovolání jako nedůvodné odmítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce, že v posuzované věci jsou dány důvody pro ochranu vlastnického práva
žalobců podle § 1013 odst. 1 o. z.:
Podle § 1013 odst. 1 o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda,
kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky
(imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené
místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o
vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka
bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to
opírá o zvláštní právní důvod. V rozsudku ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2015, Nejvyšší soud vysvětlil a
přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou §
127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a § 1013 odst. 1 o. z. „v zásadě obsahově
totožnými právními normami“ s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož
důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve
vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat
objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je
povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi
vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání
pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka
způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá
oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené
osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda
o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností
konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této
souvislosti vyjdou v řízení najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017). Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou
poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí
soudcovského uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává,
že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li
zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou
úvahu odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro poskytnutí ochrany
vlastnického práva žalobců podle § 1013 odst. 1 o. z.
Je nutné především
zohlednit, že předmětný strom není (podstatným) zdrojem stínění pozemku žalobců
ani bazénu, který se na tomto pozemku nachází, a jeho odstraněním by se míra
oslunění pozemku žalobců v podstatné míře nezvýšila, a to ani k 1. 3. kalendářního roku, ani k 21. 6. kalendářního roku (odvolací soud vycházel při
svých úvahách ze znaleckého posudku doc. Ing. Jana Kaňky, Ph.D., který se
výslovně zabýval osluněním pozemku s bazénem jak k 1. 3. tak k 21. 6. kalendářního roku - z tohoto důvodu neobstojí ani námitky dovolatelů, že
odvolací soud nehodnotil přiměřenost stínění místním poměrům v období, kdy je
pozemek užíván). Pozemek žalobců je totiž stíněn i dalšími objekty (plot, túje,
altán), přičemž stínění těmito překážkami žalobci předmětem řízení neučinili. Z
provedeného dokazování se kupříkladu podává, že i v případě odstranění
předmětného stromu dojde ke zvýšení plochy pozemku, jež bude k 1. 3. prosluněna
po dobu více než 3 hodin, toliko o 11,3 %, konkrétně z 6,1 % na 17,4 %, přičemž
podle veřejnoprávní normy by mělo být prosluněno nejméně 50 % pozemku po dobu
více než tří hodiny. V případě bazénu dojde ke zvýšení proslunění jeho plochy v
případě odstranění smrku jen o 3,7 %, tedy z 2,9 % na 7,6 % (nutno podotknout,
že žalobci v dovolání především argumentují právě nedostatečným prosluněním
bazénu). Vyplývá-li z provedeného dokazování, že předmětný strom není jediným a
podstatným zdrojem stínění pozemku žalobců, není opodstatněná ani námitka, že
případné vyhovění negatorní žalobě povede k „podstatnému zlepšení komfortu
užívání příslušné části pozemku žalobců“. Je nutné také zohlednit závěr odvolacího soudu, že pokud žalobci žádají, aby se
žalovaní zdrželi zásahů do vlastnického práva žalobců spočívajících ve stínění
předmětným stromem, měli by nejprve eliminovat zdroje stínění nacházející se na
jejich vlastním pozemku. Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud, že nelze žalobě na ochranu proti
imisi stíněním vyhovět, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovolání tak není v této
části přípustné. K námitce žalobců, že je nezbytné § 1013 odst. 1 o. z. interpretovat s ohledem
na podmínky obsažené v § 1017 o. z., dovolací soud uvádí, že z judikatury
Nejvyššího soudu nic takového nevyplývá a pro takový výklad není ani rozumný
argument, když předpoklady pro aplikaci obou ustanovení, jakož i jejich účel,
jsou odlišné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22
Cdo 5259/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo
872/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3859/2017, viz rovněž dále). V této souvislosti je nutné také poznamenat, že není důvodná námitka žalobců,
že odvolací soud založil své rozhodnutí na odborném závěru, že předmětný strom
sám o sobě není zdrojem imise stínu na pozemek dovolatelů v rozsahu
nepřiměřeném místním poměrům, aniž by existoval znalecký posudek zabývající se
prosluněním bazénu v letním období. Z dodatku č. 1 z července roku 2019 ke
znaleckému posudku z června 2019, č. 319319, vypracovaného doc. Ing.
Janem
Kaňkou (který byl proveden jako důkaz při jednání odvolacího soudu konaném dne
26. 11. 2020), vyplývá, že znalec se zabýval rovněž osluněním části pozemku
žalobců, na níž se nachází bazén, a to i v letním období. V takovém případě
není přiléhavá ani námitka, že soud sám posoudil skutečnosti, k nimž je třeba
odborných znalostí, aniž by ohledně těchto skutečností provedl znalecké
dokazování. Vzhledem k uvedenému je rozhodnutí odvolacího soudu v této části
založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99). Napadají-li žalobci v této části dovolání další skutková zjištění odvolacího
soudu, neformulují v této souvislosti (vyjma shora uvedeného) žádnou otázku
procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel
uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem
dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn
je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). K námitce, že soudy nižších stupňů měly v posuzované věci uložit žalovaným
povinnost odstranit předmětný strom podle § 1017 odst. 1 o. z.:
Podle § 1017 odst. 1 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může
požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné
hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco
jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako
přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, přijal
a odůvodnil závěr, že „ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. ukládající vlastníkovi,
aby se zdržel stínění v míře nepřiměřené místním poměrům, které podstatně
omezuje obvyklé užívání pozemku, a § 1017 o. z. obsahují odlišné normy a
navzájem si nekonkurují; společné mají jen to, že chrání vlastníka před účinky
stromů na sousedním pozemku. Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi negatorní nárok na zdržení se
sázení stromů; lze též žádat odstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nároky mají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to,
zda stromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění, podle
důvodové zprávy může jít např.
o stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat
podstatnou měrou podzemní vláhu nebo narušit kořeny sousední pozemek. Jestliže
však stromy již sousední pozemek zastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013
odst. 1 o. z., lze se domáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za
podmínek uvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze i žádat
ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst. 1 o. z. lze žádat
v tomto případě jen odstranění stromů, pak bude-li žalovanému uložena povinnost
podle § 1013 odst. 1 o. z., bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit
tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily. Vzhledem k uplatnění zásady ‚iura novit curia‘ nemusí žalobce uplatněný nárok
právně kvalifikovat; žádá-li, jako v této věci, zdržení se imise (stínění), jde
o žalobu podle § 1013 odst. 1 o. z., žádá-li odstranění stromů, jde o nárok
uvedený v § 1017 odst. 1 o. z“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017). Z uvedeného plyne, že § 1013 odst. 1 o. z. a § 1017 odst. 1 o. z. obsahují
odlišné právní normy, jejichž prostřednictvím se lze domáhat odlišných
povinností a důsledkem jejichž aplikace může být rozdílný následek (podle §
1017 odst. 1 o. z. lze docílit pouze odstranění vzrostlých stromů, zatímco
je-li vlastníkovi sousedního pozemku uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z., je na něm, jakým způsobem tuto povinnost splní – může např. stromy, jež
jsou zdrojem stínění, jen zkrátit tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně
nestínily). Z tohoto důvodu není opodstatněná námitka žalobců, že domáhali-li se (na
základě změny žaloby ze dne 2. 1. 2017, kterou nalézací soud připustil dne 12. 4. 2018) uložení povinnosti zdržet se nad míru přiměřenou místním poměrům
stínění pozemku žalobců způsobenému předmětným stromem, byl soud oprávněn
rozhodnout o uložení povinnosti tento strom odstranit. Požadavek žalobců na
zdržení se imisí stíněním a požadavek žalobců na odstranění stromu, který může
být zdrojem tohoto stínění, představují dva odlišné nároky (žalobce se jejich
prostřednictvím domáhá uložení odlišné povinnosti ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo
1108/2007). Jinými slovy, požadovali-li žalobci u soudu pouze uložení
povinnosti vlastníkovi sousedního pozemku zdržet se stínění pozemku žalobce,
jehož zdrojem je strom na sousedním pozemku, není soud oprávněn uložit
vlastníkovi sousedního pozemku povinnost tento strom odstranit. Z uvedeného
plyne, že pokud se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným zdržet se
stínění pozemku žalobců nad míru přiměřenou místním poměrům, nebyly soudy
nižších stupňů oprávněny rozhodnout ve smyslu § 1017 odst. 1 o. z. o odstranění
stromu, jenž je podle tvrzení žalobců zdrojem stínění. Z důvodu procesní ekonomie se proto Nejvyšší soud nezabýval námitkou žalobců,
jejímž prostřednictvím požadují změnu ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn.
22 Cdo 5259/2015, neboť
na řešení této právní otázky není (ani nemohlo být) rozhodnutí odvolacího soudu
založeno (žalobci se uložení povinnosti ve smyslu § 1017 o. z. před odvolacím
soudem nedomáhali). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou
založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní, ale pouze ty
otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé
přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). Dovolání žalobců tak není v této části přípustné. K námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu:
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak
není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním
právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že
jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani
poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019). V projednávané věci vyšel odvolací soud při právním posouzením věci z tvrzení
účastníků a skutkového stavu řádně zjištěného soudy obou stupňů (lze například
poznamenat, že již v dodatku č. 1 z července roku 2019 ke znaleckému posudku z
června 2019, č. 319319, vypracovaného doc. Ing. Janem Kaňkou, který byl
proveden jako důkaz před soudy obou stupňů, se znalec zabýval jednotlivým
zdroji stínění pozemku žalobců). Odvolací soud tedy neposuzoval tvrzení
účastníků či skutečnosti (týkající se tvrzeného stínění pozemku žalobců), které
žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, avšak skutečnosti, ke
kterým se vyjadřovaly obě dvě strany sporu v průběhu řízení, právně hodnotil
jinak než soud prvního stupně (k tomu lze doplnit, že žalobci již při jednání
soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2019 zvažovali rozšíření žaloby na uložení
povinnosti žalovaným zdržet se stínění pozemku žalobců pocházejícím i z jiných
zdrojů než z předmětného stromu, avšak neučinili tak).
Rozhodnutí odvolacího
soudu tak není rozhodnutím, které z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzovalo rozhodovanou věc. Z tohoto důvodu nelze označit rozhodnutí
odvolacího soudu jako překvapivé a tato námitka žalobců přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. K námitce, že odvolací soud měl rovněž přezkoumat výrok II rozsudku nalézacího
soudu (kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti
žalovaným zdržet se rušení žalobců spadem větviček ze smrku nacházejícího se na
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY), neboť se
jednalo o výrok závislý na výroku I rozsudku nalézacího, jenž odvolací soud
změnil:
Podle § 212 písm. a) o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých
se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán v
případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který
odvoláním nebyl dotčen. V projednávané věci uložil soud prvního stupně ve výroku I rozsudku ze dne 15. 11. 2019, č. j. 17 C 131/2016-363, žalovaným povinnost zdržet se rušení žalobců
stíněním předmětným stromem, který je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY,
a to na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a ve výroku II zamítl žalobu na uložení
povinnosti žalovaným zdržet se rušení žalobců spadem větviček ze smrku
nacházejícího se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Výrok II rozsudku nalézacího soudu však není závislý na výroku I, tyto
výroky jsou samostatné. Žalobci se prostřednictvím odlišných žalobních
požadavků (jež jsou reflektovány ve výrocích I a II rozsudku nalézacího soudu)
domáhali uložení rozdílných povinností žalovaným (lze si hypoteticky představit
situaci, že byla-li by žalovaným uložena povinnost zdržet se stínění předmětným
stromem, kterou by splnili jeho zkrácením, i v takovém případě by pokračoval
spad větviček a jehličí na pozemek žalobců v míře nepřiměřené místním poměrům,
a žalobci by se tedy mohli domáhat podle § 1013 odst. 1 o. z. ochrany i před
touto imisí). Jelikož žádný z účastníků řízení nenapadl odvoláním výrok II rozsudku
nalézacího soudu (a nejedná se o výrok závislý na výroku I rozsudku nalézacího
soudu, který byl odvoláním napaden), nebyl odvolací soud oprávněn podle § 212
písm. a) o. s. ř. přezkoumávat výrok II rozsudku odvolacího soudu. Proto ani
tato námitka žalobců přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních
otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se
žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.