22 Cdo 3859/2017-220
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) J. Š. a b) Z. Š., zastoupených Mgr. Marcelou Ducháčovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti žalované S. G.,
zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská
330/15, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 5/2015, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2017, č. j. 25 Co
21/2017-197, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
23. února 2017, č. j. 25 Co 21/2017-197, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2017, č. j. 25
Co 21/2017-197, se ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
2. 9. 2016, č. j. 12 C 5/2015-169, připustil změnu žaloby tak, že „žalovaná je
povinna zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců k pozemkové parcele
stíněním, které působí smrk ztepilý rostoucí na pozemkové parcele při hranici s
pozemkovou parcelou, vše v obci H. K. a katastrálním území S. D.“ (výrok I.),
uložil žalované povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobců k
pozemkové parcele stíněním, které působí smrk ztepilý rostoucí na pozemkové
parcele při hranici s pozemkovou parcelou, vše v obci H. K. a k. ú. S. D.
(výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud
prvního stupně zdůraznil, že po změně žaloby je nutné nárok na zdržení se
stínění posoudit podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Vyhovění tomuto
nároku nebrání stanovisko odboru životního prostředí, které nedoporučuje kácení
či zásahy do stromu, ani skutečnost, že čl. 4.3.5 ČSN 734301 stanovuje
minimální míru oslunění, když zdůraznil, že poskytnutí ochrany podle § 1013
odst. 1 občanského zákoníku je do značné míry věcí soudcovského uvážení,
přičemž veřejnoprávní předpisy mají při posuzování, zda jde o imisi relevantní
podle soukromého práva, pomocnou roli. Účastníci jsou vlastníky sousedních
rodinných domů nacházejících se v zástavbě rodinných domů, přičemž pozemek
žalobců je zahradou obdélníkového tvaru a sousedí se zahradou žalované; smrk
ztepilý na pozemku žalované se nachází v blízkosti společné hranice, dosahuje
výšky 18,6 m, největší průměr koruny má ve výšce 2,6 m a činí 12,8 m, do výšky
2,6 m jsou větve stromu směřující na pozemek žalobců ořezány, ostatní větve
rostoucí směrem k pozemku žalobců na něj přesahují. Smrk ztepilý je zcela
zdravý, pravidelně rostlý strom, jehož obvod kmene ve výšce 130 cm dosahuje 199
cm. Strom žalované velmi významně vybočuje z mezí přiměřených místním poměrům,
neboť se jedná o úzkou zástavbu rodinných domů, kde vzrostlý strom výše
popsaných parametrů není vegetací, která se v obdobných zástavbách vyskytuje. Na zahrady u rodinných domků lze sice vysazovat smrky ztepilé, nelze však
připustit, aby rostly do takových rozměrů v oblasti husté zástavby rodinnými
domky, navíc v blízkosti sousedního pozemku, kde podstatným způsobem stíní. Soud prvního stupně při zvažování prospěšnosti stromu a společenských důsledků
zákazu imise a zájmu žalobců na nerušeném užívání jejich pozemku zdůraznil, že
pokácením stromu či jeho značným odvětvením dojde k znehodnocení jeho
ekologického a estetického významu, tento společenský důsledek však není
nevratný, protože strom lze nahradit vysázením jiných dřevin dále od pozemku
žalobců. Rozhodující je, že žalobci jsou vlivem stromu podstatným způsobem
omezováni ve výkonu svého vlastnického práva, když současná doba oslunění činí
1585 až 2373 hodin za rok a odstraněním stromu by došlo k jejímu prodloužení na
2692 až 3270 hodin za rok. Během vegetačního období je současná doba oslunění
756 až 1799 hodin a odstraněním smrku by došlo k jejímu prodloužení na 1749 až
2203 hodin. Strom svým stíněním zkracuje možnou dobu oslunění za celý rok o 7–
24 % a za vegetační dobu o 10–32 %. Lze rovněž předpokládat, že dalším růstem
stromu se bude míra stínění zvyšovat. Žalobci zahradu užívají obvyklým způsobem
k pěstování rostlin, zahrada není natolik rozlehlá k tomu, aby mohla být
využívána více způsoby a snesla zastínění smrkem ztepilým. Žalobci by byli
povinni snášet stínění z obyčejného, normálního užívání pozemku žalované, např. nižších stromů, či stromů vysázených dále od pozemku žalobců v míře
nepodstatné, kterou lze vymezit snížením doby oslunění za celý rok do 10 %.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 25 Co 21/2017-197, odvolání proti výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok III.). Zdůraznil, že soud prvního stupně provedl
dostatečné a odpovídající důkazy, z nichž zjistil správný skutkový stav věci a
podřadil jej i pod odpovídající ustanovení občanského zákoníku, pročež jeho
závěry sdílel a pokládal za správné i spravedlivé, aby se žalovaná zdržela
stínění smrkem ztepilým na pozemek žalobců. K odvolacím námitkám pak uvedl, že
z ničeho nevyplývá, že motivem žaloby by byla například šikana žalované a snaha
o její poškození. Žalobci se již řadu let domáhají na žalované zvýšení
oslunění. Výměra jejich pozemku není značná, jen 290 m2, pozemek má obdélníkový
tvar a jižně orientovaný sousední pozemek žalované značně snižuje dobu
slunečných paprsků na něj dopadajících. Znalec jasně stanovil, že smrk ztepilý
zkracuje dobu oslunění především za vegetační dobu až o 32 %. Uzavřel, že jde
již o nepřiměřenou míru zastínění pozemku žalobců. Jedná se o lokalitu
rodinných domů v zastavěné části obce a i ze snímků pořízených znalcem vyplývá,
že růst takových dřevin není v této části obce obvyklý. I když obtěžování
stínem nepřekračuje limity (normu) pro zastínění, překračuje míru přiměřenou
poměrům a nelze ji dále tolerovat. Ochrana poskytovaná v sousedských vztazích
právům vlastníka věci jedné nesmí být v rozporu se spravedlivou ochranou práv
vlastníka věci druhé. Žalovaná má ještě jeden jehličnan a nic jí nebrání, aby
si vysadila další strom dále od společné hranice na druhé straně parcely.
Odvolací soud rovněž poukázal na úpravu obsaženou v § 1017 občanského zákoníku,
rovněž zdůraznil, že imisní ochrana je nezávislá na správních normách, takže i
v případě, že omezování nepřekračuje meze stanovené správním předpisem
(normou), může přesahovat stínění míru přiměřenou místním poměrům a podstatně
omezovat obvyklé užívání pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu stran
obtěžování stínem nad míru přiměřenou místním poměrům je zjevně nepřiměřený
vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu. Podle znaleckého posudku zpracovaného
doc. Ing. Janem Kaňkou míra zastínění pozemku žalobců, které působí smrk
ztepilý ve vlastnictví žalované, nepřekračuje limit, takže oslunění pozemku
žalobců je zachováno v souladu s příslušnou ČSN 734301 „Obytné budovy“. Pozemek
žalobců je v souladu s touto normou způsobilý k využití pro rekreaci uživatelů
obytného domu například i formou zájmové činnosti zaměřené na pěstování
rostlin. I když judikatura připouští vyhovění žalobě i při nepřekračování
správních norem, za dané situace by mohlo být žalobě vyhověno jen tehdy, když
by závěr o nepřiměřenosti místním poměrům byl přesvědčivě odůvodněn. Poukazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1296/2008, 22 Cdo 1312/2013 a 22
Cdo 296/2011, v nichž byl skutkový stav zásadně odlišný od tohoto případu.
Nelze odhlédnout od hlavního účelu, k němuž mají zahrady u rodinných domků
sloužit, zda k rekreaci nebo převážně k zemědělským účelům; ostatně pozemek
žalobců je evidován jako zahrada, nikoliv jako vinice, ovocný sad apod. Není
zřejmé, proč soudy považovaly za přijatelnou míru snížení doby oslunění za celý
rok do 10 %. Jestliže je namítáno, že stínění vadí pěstování rostlin, pak měly
soudy zjišťovat, jaký vliv má stínění na pěstování rostlin, neboť tato
skutečnost je podstatná pro posouzení případu. S ohledem na uvedené je právní
posouzení předčasné a neúplné. Dále namítá, že soudy v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu nezjišťovaly druhové poměry, když nepoměřovaly danou lokalitu
s přihlédnutím k obdobným lokalitám. Zjevně nepřiměřeně hodnotily i odborné
stanovisko orgánu ochrany přírody k otázce zdravotního stavu a funkčního a
estetického významu stromu; ze stanoviska vyplývá, že jde o mimořádně kvalitní
dřevinu, kterou orgán ochrany přírody nedoporučuje odstranit, neboť by to bylo
v rozporu se zájmy hájenými zákonem č. 114/1992 Sb. Úvaha o možnosti pokácení
stromu a výsadby jiného v odlišných místech je pak zjevně nepřiměřená. Jestliže
stínění nepřekračuje limity stínění, potom při přihlédnutí k estetickému a
společenskému významu musí být v testu proporcionality upřednostněno právo
žalované coby vlastnice stromu. Dále žalovaná namítá, že realizace uložené
povinnosti není objektivně možná, resp. nelze ji po ní spravedlivě požadovat,
neboť kácení stromu by pravděpodobně nebylo či nemohlo být povoleno. Kácení
stromu je však jediným reálným opatřením, kterým by mohla uloženou povinnost
zdržet se stínění splnit. Další vyvětvení než to, které v minulosti do výšky
440 cm provedla, by poškodilo dřevinu a strom by se mohl stát nebezpečným pro
své okolí; poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2746/2012 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11. V neposlední řadě
namítá, že žalobci podali žalobu podle § 1017 odst. 1 občanského zákoníku, tu
následně změnili pod rizikem prohry ve sporu na imisní žalobu; soud změnu
žaloby připustil. Soudy by však měly přihlédnout k tomu, že povinnost nelze
splnit jinak než pokácením stromu, a jestliže by soud v případě § 1017 odst. 1
občanského zákoníku nemohl vyhovět žalobě bez povolení ke kácení vydaným
orgánem ochrany přírody, pak by měly soudy tuto skutečnost s argumentem a
maiore ad minus zohlednit i v rámci imisní žaloby. Závěrem navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po 1. 1. 2014 a rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož o nároku žalobců, aby se žalovaná zdržela imisí stíněním, bylo
pravomocně rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení
tohoto nároku podle příslušných ustanovení o. z. [srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněný pod č. 104/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč. – dále jen „Rc 104/2015“),
a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněný pod č. 105/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5264/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je objektivně
nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť proti tomuto výroku,
kterým bylo odmítnuto odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně,
je přípustný jiný prostředek ochrany, a sice podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
žaloba pro zmatečnost.
V dovolání do věci samé jde o to, že žalovaná nesouhlasí s tím, aby jí byla
uložena povinnost zdržet se imisí stínění pocházejících ze smrku ztepilého,
který je v jejím výlučném vlastnictví. Argumentuje jednak tím, že soudy
nezkoumaly tzv. druhové poměry, dále že se v dané věci nejedná o míru
nepřiměřenou místním poměrům, neboť nepřekračuje limity stanovené v české
státní normě a ani okolnosti případu nejsou nijak výjimečné. Dále poukazuje na
hlavní účel užívání pozemku žalobci, na význam stromu a jeho hodnotu, které
musejí být v testu proporcionality upřednostněny, na negativní stanovisko
orgánu ochrany přírody, na skutečnost, že pokácení stromu je jediným reálným
způsobem, jak žalovaná může uložené povinnosti dostát; v této souvislosti
podotýká, že ustanovení musí být vykládáno v souladu s § 1017 o. z.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda,
kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky
(imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené
místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o
vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka
bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to
opírá o zvláštní právní důvod.
V Rc 104/2015 Nejvyšší soud vysvětlil a přijal zobecňující závěr, že (bez
ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a § 1013 odst. 1 o. z. „v zásadě
obsahově totožnými právními normami“ s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 obč.
zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013
odst. 1 o. z.
Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož
důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve
vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat
objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je
povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi
vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání
pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka
způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá
oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené
osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda
o takový případ jde či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností
konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této
souvislosti vyjdou v řízení najevo. Závěr o tom, zda se jedná či nikoliv o
obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tak odráží individuální poměry každého
případu zejména tam, kde absentují objektivní kritéria napomáhající učinit
závěr o míře obtěžování (např. při obtěžování hlukem existují objektivní
hlukové limity dané normativní právní úpravou). V takových případech je na
soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy účinky působení věci je
druhá osoba povinna snášet, byť se může jednat o důsledky obtěžující či
negativní, a kdy jí již vzniká právo na obranu v režimu § 127 odst. 1 obč.
zák., neboť se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011 (uveřejněný pod č.
C 13 024 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck – dále jen „Soubor“), a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013
(dostupný na www.nsoud.cz)].
Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou
poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí
soudcovského uvážení. Soud musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje
přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li
obvyklá míra obtěžování v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných
obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra
bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno
(např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro
posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech;
místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující [rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Ve vztahu k veřejnoprávním normám přípustných imisí Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1296/2008 (dostupném na www.nsoud.cz), uvedl,
že „ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v
režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok
vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování
překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru
přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán,
pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním
předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování ‚nad míru přiměřenou
poměrům‘ (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k
občanskému zákoníku: Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a
kol., C. H. Beck, Praha 2009, str. 720-721 a v publikaci ‚Ochrana vlastnictví a
držby v občanském zákoníku‘, Praha: C. H. Beck 2005, 2. vydání, str. 142 a
násl., kde je uveden podrobný rozbor této problematiky)“.
Již v poměrech o. z. pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 12. 2006, sp. zn.
22 Cdo 4280/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), vysvětlil, že o. z. neumožňuje
učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným
právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva. Důležitým
vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou
poměrům, je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních
předpisech. Vzhledem k § 1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícímu relativní nezávislost
práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních
předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého
práva [proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 882/17 (dostupným na
http://nalus.usoud.cz)]. V uvedeném rozhodnutí také Nejvyšší soud odkázal na
rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014 (uveřejněný pod č. C 14
422 v Souboru), dovodil, že „důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o
rušení přesahující míru přiměřenou poměrům, je zjištění, že rušení přesahuje
limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech; jestliže však příslušný státní
orgán udělí v rámci své pravomoci výjimku umožňující překročení těchto limitů,
nejde z hlediska veřejného práva o nepovolený výkon vlastnického práva a
samotná okolnost, že rušení přesahuje uvedené limity, nestačí pro vyslovení
závěru, že jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. … I pro občanský zákoník
č. 40/1964 Sb. platila zásada, že opíral-li se napadený výkon vlastnického
práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, bylo třeba
považovat výkon vlastnického práva za oprávněný; toto pravidlo však neplatilo
bezvýjimečně“.
V daném případě soudy obou stupňů učinily shodný závěr, že smrk ztepilý ve
vlastnictví žalované obtěžuje žalobce nad míru přiměřenou poměrům stíněním. K
tomu dospěly i přes skutečnost, že podle znaleckého zkoumání byl dodržen čl.
4.3.5 ČSN, stanovující minimální míru oslunění. Podle soudu prvního stupně se
jedná o úzkou zástavbu rodinných domů a uvedený strom není vegetací, která se v
podobných zástavbách vyskytuje; to nelze vykládat tak, že by nebylo možné na
zahrady u rodinných domů vysazovat smrky ztepilé, nelze však připustit, aby
dorůstaly takových rozměrů v oblasti husté zástavby a navíc v blízkosti pozemku
souseda, kdy podstatným způsobem stíní. Současná doba oslunění pozemku žalobců
v současnosti činí 1585 až 2373 hodin za rok a odstraněním stromu by došlo k
jejímu prodloužení na 2692 až 3270 hodin za rok; během vegetačního období je
současná doba oslunění 756 až 1799 hodin a odstraněním stromu by došlo k jejímu
prodloužení na 1749 až 2203 hodin, takže strom svým stíněním zkracuje možnou
dobu oslunění za celý rok o 7–24 % a ve vegetační době o 10–32 %. Lze rovněž
předpokládat, že dalším růstem stromu se bude míra stínění zvyšovat. Zahrada je
žalobci užívána k růstu rostlin, není natolik rozlehlá, aby mohla být využívána
více způsoby a snesla zastínění smrkem ztepilým. Žalobci by byli povinni snášet
stínění z obyčejného, normálního užívání pozemku, například nižších stromů či
stromů vysázených dále od pozemku žalobců v míře nepodstatné, kterou lze
vymezit snížením doby oslunění za celý rok do 10 %. Se závěry soudu prvního
stupně ztotožnil i odvolací soud, který rovněž poukázal na to, že zkrácení
oslunění pozemku ve vegetačním období až o 32 % je v míře nepřiměřené místním
poměrům. Žalovaná má ještě jeden jehličnan a nic jí nebrání v tom, aby si
vysadila další strom na druhé straně parcely.
Dovolací soud přezkoumal uvedené závěry, načež dospěl k závěru, že v současné
podobě jsou zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím řízení nemohou obstát.
Lze vyjít z toho, že pozemek žalobců, v katastru nemovitostí evidovaný jako
zahrada, slouží k rekreačním účelům, ke kterým lze bezesporu zařadit i drobné
pěstování rostlin (zahrádkaření). U pozemků v okolí budov sloužících k rekreaci
je přitom stanoven veřejnoprávní limit pro oslunění v rozsahu nejméně 3 hodin
dne 1. března (čl. 4.3.5 ČSN 734301 Obytné budovy), který byl z komplexního
hlediska v případě pozemku žalobců splněn (k nesplnění limitu došlo jen ve dvou
kontrolních bodech ze sedmi).
Pokud imise stíněním v daném případě nepřekračují veřejnoprávní limity,
neznamená to sice, že imisní žalobě nemůže být vyhověno, pro vyhovění by ovšem
měly být dány odpovídající důvody, které vyžadují pečlivé zvážení okolností
konkrétního případu, protože lze vycházet primárně z předpokladu, že při
dodržování veřejnoprávních norem zpravidla nepůjde ani o nepřípustnou imisi v
režimu § 1013 odst. 1 o. z. Jestliže totiž není veřejnoprávní limit oslunění
překračován a jde právě o imisi stíněním z tvrzeného nedostatku slunečního
svitu, měly by soudy adekvátně zvážit, zdali je zde dán zvláštní důvod, pro
který je na pozemku žalobců nezbytný zásadně vyšší standard ochrany, tedy vyšší
míra oslunění, než která je stanovena ve veřejnoprávních předpisech. Z
odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů se žádná taková (výjimečná, nikoliv
zcela obvyklá) situace nepodává a ostatně ji netvrdí ani sami žalobci.
Využívání pozemku v blízkosti rodinného domu k rekreaci a drobnému hospodaření
a zahrádkaření je naopak zcela obvyklé, a pokud je státní norma koncipována
přímo na stanovení rozsahu potřebného minimálního oslunění u pozemků
nesloužících k zemědělské výrobě, je zřejmé, že má dopadat právě na takové
typické situace užívání pozemků, které je žalobci realizováno. To samo o sobě
bez dalšího výjimečnost situace zjevně založit nemůže.
Rovněž lze poukázat na skutečnost, že soudy sice dokazováním zjistily, že se
oslunění pozemku žalobců v důsledku smrku ztepilého zkracuje o 7–24 % a ve
vegetační době o 10–32 % oproti stavu bez tohoto smrku, v této úvaze však
absentuje porovnání, zdali se tento stav alespoň blíží nejvýše přípustným
limitům obsaženým ve veřejnoprávní normě; obdobné závěry se pak týkají i
žádoucího stavu – maximální míra snížení oslunění pozemku stromem o 10 %. Soudy
v rámci vlastního právního posouzení pak poukazovaly především na mezní limity
(24 % za celý rok, resp. 32 % v průběhu vegetačního roku), pominuly však, že
toto snížení se týká jen dvou částí pozemku žalobců, které se bezprostředně
nacházejí u smrku ztepilého; v ostatních částech se pohybuje snížení stínění od
10 do 15 %.
Co se naopak týká zkoumání druhových místních poměrů, je nezbytné zdůraznit, že
takové zkoumání má smysl především v mezních situacích, kdy se daná lokalita
(ať pozitivně, tak i negativně) vymyká z běžného standardu. Soudy v této
souvislosti uvedly, že se podobný strom v jiných lokalitách nenachází, tím
ovšem nevystihly podstatu problému, neboť pro posouzení případu není rozhodnou
otázka, zdali se v takových lokalitách nachází strom takového rozměru, nýbrž
spíše otázka, zdali v obdobných lokalitách jsou sousední pozemky ve svém
souhrnu (například i více stromy) zásadně odlišným způsobem stíněny (tedy
zásadně více či zásadně méně). Ostatně lze podotknout, že z rozhodnutí
nevyplývá, oč soudy své závěry o výjimečnosti dané lokality oproti jiným
lokalitám opřely, zdali se jednalo o obecně známý poznatek či o poznatek
získaný na základě provedeného dokazování.
Dovolací soud podotýká, že v řízení o žalobě z imisí zpravidla žalobce obecně
tvrdí okolnosti, z nichž lze učinit závěr, že rušení imisemi jde nad míru
přiměřenou místním poměrům, případně alespoň druhovým poměrům v obdobných
lokalitách. Žalovaný se mimo jiné může bránit tvrzením, že i když poměry v dané
lokalitě se mohou jevit jako přiměřené místním poměrům, vymykají se obvyklým
standardům v obdobných lokalitách (tzv. druhové poměry), pročež nemá být žalobě
vyhověno (stav v místní lokalitě neodpovídá běžnému standardu v jiných
lokalitách a není důvodu, proč by místní lokalita měla být nějak zvláště
chráněna); v takovém případě je však nezbytné, aby žalovaný uvedl jiné, obdobné
lokality, představující průměr, kde je stav jiný; nedostačuje tedy pouhé obecné
tvrzení o tom, že místní lokalita neodpovídá druhovým poměrům.
K námitce žalované, že je nezbytné § 1013 odst. 1 o. z. vykládat s ohledem na
omezující podmínky obsažené v § 1017 o. z., lze naopak uvést, že z judikatury
Nejvyššího soudu nic takového nevyplývá a pro takový výklad není ani rozumný
argument, když předpoklady pro aplikaci obou ustanovení, jakož i jejich účel,
jsou odlišné. Ostatně pokud Nejvyšší soud v aktuální rozhodovací praxi dovodil,
že s ohledem na ochranu právní jistoty nelze aplikovat § 1017 o. z. na stromy
vysázené před 1. 1. 2014, současně dovodil, že zůstala zcela nedotčena možnost
souseda domáhat se ochrany před relevantními imisemi způsobenými i stromem
vysázeným před 1. 1. 2014; připustil i to, že vyhovění imisní žalobě v poměrech
konkrétního případu může fakticky vést k odstranění stromu, pokud se jiným
řešením nepodaří odstranit závadný právní stav [rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Rovněž judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje závěr o obtěžování nad míru
přiměřenou poměrům v případě, kdy není správním orgánem povoleno kácení dřeviny
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2108/2000
(uveřejněný pod č. C 1 474 v Souboru), či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo
2746/2012 (uveřejněný pod č. C 12 864 v Souboru)].
V další fázi řízení se tedy odvolací soud bude znovu zabývat problematikou
nepřiměřenosti imisí stíněním, pokud přitom dovodí, že stínění je v souladu s
veřejnoprávními limity, přesvědčivě ozřejmí, proč i v takovém případě je
nezbytné žalobnímu nároku vyhovět.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované proti výroku I.
rozsudku odvolacího soudu přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je v tomto
rozsahu jako nepřípustné odmítl.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. spočívá ve smyslu § 241a odst.
1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, zrušil dovolací soud podle §
243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jakož i v
závislém výroku III., a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu