U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyň:
a) D. H., b) E. P., zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem
v Praze 6, Markétská 1, proti žalované České republice, jednající
prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 12/2007, o dovolání žalobkyň
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2009, č. j. 23 Co
293/2009-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 11. února 2009, č. j. 13 C 12/2007-65, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhaly určení, že jsou „podílovými spoluvlastnicemi pozemku p. č. 1242/7 v
kat. S., zapsáno na LV 10 u Katastrálního úřadu hl. m. Prahy, KP Prahy (dále
jen „předmětný pozemek“), každá jednou ideální polovinou ve vztahu k
celku“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.
rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň
rozsudkem ze dne 7. října 2009, č. j. 23 Co 293/2009-89, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům
znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Protože po podání dovolání výmazem z obchodního rejstříku ke dni 27.
srpna 2011 zanikl Bytový podnik Praha 10, v likvidaci, který vykonával ve
vztahu k předmětnému pozemku, jenž je ve vlastnictví České republiky, právo
hospodaření, jednal dovolací soud jakožto s příslušnou organizační složkou
státu s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
§ 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise
Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29,
2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání
určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím
soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se
ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud
měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání
neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu.
Žalobkyně v dovolání toliko polemizují s právním závěrem, že vlastnické
právo k předmětnému pozemku nevydržely, protože nebyly v průběhu vydržecí v
dobré víře vzhledem ke všem okolnostem.
Rozhodnutí nalézacích soudů však obstojí i v rovině vlastního právního
posouzení.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C
1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací
soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako původní vlastnice domu č.
p. 1045 ve Strašnicích s pozemky parc. č. 1236 a 1237 uplatnily v roce 1991
společně se svým bratrem K. D.,zemřelým, restituční nárok na vydání uvedených
nemovitostí, které darovaly státu v roce 1963. Po zahájení soudního řízení
došlo k uzavření mimosoudní dohody o vydání věci dne 8. června 1992, jejímž
předmětem byl pouze dům č. p. 1045 a pozemek parc. č. 1236 – stavební plocha,
nikoliv však pozemek parc. č. 1237 - zahrada. Z přiloženého výpisu z evidence
nemovitostí bylo zřejmé, že vydávaný pozemek parc. č. 1236 je pouze zastavěná
plocha o výměře 314 m?. Je tak zřejmé, že dohoda o vydání věci neobsahovala
všechny pozemky, jejichž vydání se žalobkyně domáhaly, přičemž tato skutečnost
musela být zřejmá nejen laikovi, ale i bratrovi žalobkyň, K. D., který uvedené
záležitosti vyřizoval a který měl právnické vzdělání. Žalobkyně se navíc o
zápisy nemovitostí nezajímaly a číselné označení pozemků nekontrolovaly, jak
samy výslovně potvrdily. Uvedený pozemek nebyl ani předmětem dědického řízení
po zemřelém bratrovi žalobkyň K. D. Odvolací soud dále zdůraznil, že předmětem
dohody byl toliko pozemek, který byl zastavěnou plochou v rozsahu 314 m?,
zatímco žalobkyně začaly užívat i pozemek nezastavěný - zahradu o výměře 372 m?.
Úvaha nalézacích soudů o tom, že žalobkyně nebyly v dobré víře vzhledem ke všem
okolnostem tak není zjevně nepřiměřená.
Nadto lze ještě poukázat na skutečnost, že žalobkyně stav nemovitostí znaly,
neboť je v roce 1963 darovaly státu, když se jednalo o darování domu č. p.
1045, zastavěného pozemku parc. č. 1236 a zahrady parc. č. 1237. Samy v žalobě
výslovně uvedly, že po uzavření dohody o vydání věci v roce 1992 došlo k
fyzickému předání vydávaných nemovitostí ve stavu, v jakém je žalobkyně a
jejich bratr znaly ještě z doby, kdy byly jejich původním vlastnictvím.
Jestliže však jeden ze dvou z pozemků předmětem dohody o vydání věci nebyl a
žalobkyním byl faktický stav nemovitostí znám, protože nemovitosti byly dříve
jejich vlastnictvím, je zřejmé, že z objektivního hlediska musely mít
pochybnosti, jestliže v dohodě o vydání věci byl předmětem této dohody pouze
zastavěný pozemek, zatímco zahrada nikoliv.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v dovolání úspěšné žalované žádné
náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu