22 Cdo 1156/2025-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. P. a b) M. P., zastoupení Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem se sídlem v Dačicích, Krajířova 15/I, proti žalovanému: D. M., zastoupený JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem v Dačicích, Komenského 6/V, o vyklizení pozemku a o vzájemném návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 186/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2024, č. j. 7 Co 503/2023-256,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Kasala.
1. Žalobkyně (právní předchůdkyně žalobců) se domáhala vyklizení pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále i jen „pozemek XY“). Pozemek nabyla příklepem v elektronické dražbě konané exekutorským úřadem, a to s právními účinky příklepu 22. 11. 2017. Část pozemku XY má žalovaný připlocenou ke svému pozemku parc. č. XY ve stejném katastrálním území, na výzvu k vyklizení pozemku ze dne 31. 5. 2019 reagoval námitkou, že připlocenou část pozemku XY vydržel. Žalovaný namítal, že pozemek parc. č. XY nabyl kupní smlouvou z 19. 8. 2008, a to v hranicích historického oplocení, ve kterém se nacházela i připlocená část pozemku XY, takto nemovitosti užíval i jeho právní předchůdce již od roku 1990. Vzájemným návrhem se domáhal určení, že je vlastníkem připlocené části pozemku XY.
2. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 12. 2021, č. j. 2 C 186/2019-118, zamítl žalobu na vyklizení pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), určil, že pozemek označený geometrickým plánem zhotovitele GEOPLAN DAČICE, s.r.o., č. plánu 370-8868/2020, ze dne 28. 5. 2020, který je nedílnou součástí rozsudku, jako parc. č. XY, travní porost o výměře 1 310 m2, oddělený z původní parcely č. XY, v katastrálním území XY, je ve vlastnictví žalovaného (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalovaný se ujal držby připlocené části pozemku XY poté, co kupní smlouvou z 19. 8. 2008, ve které nejsou uvedeny výměry převáděných pozemků, nabyl sousední pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, v tomto rozsahu užívali nemovitosti i jeho právní předchůdci. Zjištěné skutečnosti posoudil s odkazem na § 3028 odst. 1-3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalobce se sice stal vlastníkem pozemku XY na základě příklepu v roce 2017, na žalovaného se však obrátil až v roce 2019. Žalovaný, který měl připlocenou část pozemku XY v držbě na základě omluvitelného omylu, tak vlastnické právo k této části nabyl uplynutím desetileté vydržecí doby v roce 2018.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 7 Co 503/2023-179, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit a předat žalobkyni pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 370-8868/2020 ze dne 28. 5. 2020 jako pozemek parc. č. XY do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku a vzájemný návrh na určení, že žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeném geometrickým plánem č. 370/8868 ze dne 28. 5. 2020, zamítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně vyklizení pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu přesahujícím pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeném geometrickým plánem č. 370/8868 ze dne 28. 5. 2020 (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
4. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2023, č. j. 7 Co 503/2023-179, zrušen ve výrocích I a III a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
5. Rozsudkem ze dne 13. 12. 2024, č. j. 7 Co 503/2023-256, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit a předat žalobkyni pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 370-8868/2020 ze dne 28. 5. 2020 jako pozemek parc. č. XY do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku a vzájemný návrh na určení, že žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeném geometrickým plánem č. 370/8868 ze dne 28. 5. 2020, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
6. V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu posuzoval odvolací soud podmínky pro vydržení vlastnického práva žalovaným podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014 (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 807/2024, dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
7. Při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud ze zjištění, že pozemek parc. č. XY představuje připlocenou část pozemku XY k pozemku žalovaného parc. č. XY. Pozemek parc. č. XY nabyl žalovaný (spolu s dalšími pozemky a domem) kupní smlouvou z 19. 8. 2008 od J. a D. A., kteří tento pozemek nabyli smlouvou z 26. 2. 1990. Žalovaný a před ním i J. a D. A. měli za to, že nabyli i připlocenou část pozemku parc. č. XY a tuto část nerušeně užívali, žalovaný až do 15. 5. 2019, kdy obdržel výzvu k vyklizení.
8. Dospěl k závěru, že žalovaný nenabyl spornou část pozemku řádným vydržením, neboť kupní smlouva uzavřená s J. a D. A. nepředstavuje právní důvod, který by stačil ke vzniku (převodu) vlastnického práva k této sporné části, neboť pozemek parc. č. XY ani jeho (sporná) část není ve smlouvě uvedena.
9. K namítanému mimořádnému vydržení odvolací soud uvedl, že k mimořádnému vydržení nemohlo podle § 3066 o. z. dojít před 1. 1. 2019. Doba držby ze strany žalovaného není dostatečná, neboť držbu po doručení výzvy k vyklizení již nelze zohlednit. Zabýval se tedy tím, zda lze ve prospěch žalovaného započíst do vydržecí doby i dobu držby jeho právních předchůdců. Ti byli oprávněnými držiteli po dobu deseti let (1990-2008), a vlastnické právo ke spornému pozemku tak uplynutím 10 let nabyli, poté měli spornou část parcely XY ve vlastnické držbě, kterou již započíst nelze. Právní předchůdkyně žalobců pak nabyla vlastnictví k celé parcele XY (včetně části připlocené k sousednímu pozemku) příklepem v dražbě v listopadu 2017.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i dovolatel) včasné dovolání.
11. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na „otázce vyřešení hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, jak je rozvedeno níže“. Dovolání je podle jeho názoru odůvodněno nesprávným právním posouzením věci a nesprávným posouzením „důvodu ochrany dobré víry“.
12. Má za to, že z prokázaných skutečností lze dovodit, že nabyl vlastnictví ke spornému pozemku řádným vydržením. Odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil závěry závazného rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo jen nedostatečně a že nevyvrátil vyvratitelné právní domněnky týkající se pravosti a poctivosti držby žalovaného. Žalovaný měl sporný pozemek v poctivé držbě více než 10 let, držbu vykonával v omluvitelném omylu a jednal s péčí řádného hospodáře. Držby se ujal z vůle předchozího držitele (manželů A.), což podle jeho názoru představuje právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva.
13. Podle názoru dovolatele došlo rovněž k mimořádnému vydržení, a to se započtením doby držby jeho poctivých předchůdců. Právní předchůdci drželi nemovitost od roku 1990 a žalovaný v držbě pokračoval. Dovolatel uvádí, že pokud by bylo popřeno započtení vydržecí doby právního předchůdce, která překročila dobu 10 let, a nebylo uplatněno (resp. zapsáno) vlastnické právo právního předchůdce, pak by žalovaný byl zkrácen na svém právu, které je zakotveno v § 1095 a § 1096 o. z. Dodává, že pokud by manželé A. vlastnické právo skutečně vydržením nabyli, pak žalovaný není ve sporu pasivně legitimován.
14. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalobci k dovolání uvedli, že žalovaný v dovolání polemizuje s napadeným rozsudkem, paralelně argumentuje jak řádným, tak mimořádným vydržením. Odvolací soud se podle žalobců zabýval existencí důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, a ten neshledal. Takovým důvodem není převzetí držby od předchozího držitele, o řádném vydržení proto nelze uvažovat. K mimořádnému vydržení odvolací soud zjistil, že vlastnictví ke spornému pozemku vydrželi již právní předchůdci žalovaného, od kterých je žalovaný koupil v původních hranicích. K námitce žalovaného, že by v takovém případě nebyl pasivně věcně legitimován, dodali, že sám uvádí, že pozemek užívá a chová se k němu jako k vlastnímu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
16. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
19. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení
20. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
21. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
22. Dovolatel sice přípustnost dovolání vymezil, a to tak, že napadený rozsudek závisí na „otázce vyřešení hmotného práva, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, neformuluje však žádnou zobecnitelnou otázku hmotného práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Polemizuje pouze s právním posouzením ze strany odvolacího soudu, a to s jeho řešením více právních otázek (posouzením podmínek řádného vydržení, započtení vydržecí doby předchůdců u mimořádného vydržení i pasivní věcné legitimace), a dovolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení „věci“ a „důvodů ochrany dobré víry“. Ani z obsahu dovolání tak nelze dovodit, kterým právním posouzením ze strany odvolacího soudu spojeným s dosud neřešenou právní otázkou by se měl dovolací soud zabývat.
23. Zcela nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 a § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 25.
3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3385/2023). Vlastníkem vydrženého pozemku se držitel stává okamžikem, kdy splnil podmínky vydržení; další právní skutečnosti (tedy ani zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí) pro nabytí vlastnického práva vydržitelem zákon nevyžaduje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96). Nejvyšší soud se už vyjádřil také k právnímu důvodu, o který se musí opírat držba způsobilá k řádnému vydržení (§ 1089 odst. 1 o. z.). Uvedl, že taková držba se musí opírat o právní důvod, který sice vlastnické právo držitele nezaložil, avšak jen proto, že převodce nebyl vlastníkem převáděné věci a uplatnila se zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo ad alium plus iuris transfere potest quam ipse habet) (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022). Podle konstantní judikatury se může žalobce domáhat vyklizení proti tomu, kdo jeho pozemek bez právního důvodu užívá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2814/2020).
24. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 20. 5. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu