22 Cdo 807/2024-182
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Blankou Mourovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, U Nemocnice 83, proti žalovaným 1) J. D. a 2) A. D., zastoupeným JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 277/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2023, č. j. 25 Co 200/2023-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2023, č. j. 25 Co 200/2023 -160, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k pozemku oddělenému od pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vymezenému geometrickým plánem č. 443-17/2022, označenému jako pozemek parc. č. XY, o výměře 10 m2 (dále též „předmětný pozemek“).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 30 C 277/2021-134, určil, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně vlastní pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, který funkčně souvisí s pozemkem žalobkyně parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, který žalobkyně využívá k bydlení. Žalovaní mají ve společném jmění manželů sousední pozemek parc. č. XY. Hranici mezi pozemky tvořil nejméně od roku 1987 starý drátěný plot. Pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, nabyla žalobkyně v roce 2007 pouze s pozemkem XY, v roce 2008 pak přikoupila od jiných prodávajících pozemek parc. č. XY, který vznikl oddělením od pozemků parc. č. XY a XY, až nabytím vlastnického práva k tomuto pozemku získala pozemek, který s pozemkem žalovaných sousedí. Při oddělení pozemku parc. č. XY byl vypracován geometrický plán, žalobkyně byla přítomna zaměření, při kterém byl v terénu umístěn plastový mezník, který se podle geometrického plánu nachází na hranici mezi pozemky XY a XY a který určoval lom mezi částí nově vznikajícího pozemku parc. č. XY a zbylým pozemkem XY. Tento plastový mezník byl v roce 2007 umístěn ve vzdálenosti 32 cm od linie plotu směrem do pozemku žalobkyně, nejbližší železný kůl plotu stál asi 2,5 m od plastového mezníku. S prodávající části pozemku XY mluvila žalobkyně o tom, že plastový kolík určuje hranici pozemků, které bude kupovat, nepochybovala však o tom, že kupuje pozemek až k drátěnému plotu, neboť šlo o plot hraniční. Při zaměření se zajímala především o to, kde bude její nově získaný pozemek hraničit s pozemkem prodávajících. Kamenný mezník nebyl v roce 2007 dohledán. Pozemek XY začala žalobkyně hned po koupi obhospodařovat, sekala trávu a přistoupila k vysázení habrového plotu podél drátěného plotu. V roce 2019 žalobkyně uzavřela směnnou smlouvu, kterou došlo k rozšíření pozemku parc. č. XY do současné podoby (o části pozemků XY, XY a XY). Plastový mezník žalobkyně odstranila v roce 2018, neboť docházelo ke sloučení pozemků.
4. K námitkám žalovaných, že vzhledem k umístění plastového mezníku si žalobkyně musela být vědoma toho, že hranice vede jinak, soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně neřešila v terénu vlastnickou hranici s žalovanými, neboť byla „důvodně přesvědčená“, že je tvořena plotem. Kolík byl navíc umístěn v zanedbatelné vzdálenosti od prohýbajícího se plotu, v zarostlém a neudržovaném terénu. Podstatné je uchopení držby v celém rozsahu a vysázení habrů v přiměřené vzdálenosti od plotu. Tvrzené upozorňování na skutečnost, že habry nejsou na jejím pozemku, neměl za prokázané, k první prokázané výtce v tomto směru došlo v létě 2019.
5. Soud prvního stupně posoudil rozhodné skutečnosti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) s tím, že skutečnosti rozhodné pro započetí běhu lhůty pro vydržení nastaly před 1. 1. 2014. Dospěl k závěru, že žalobkyně držela od dubna 2008 předmětný pozemek v dobré víře, že je jeho vlastnicí, uplynutím desetileté vydržecí doby proto předmětný pozemek nabyla vydržením. Poukázal zejména na zanedbatelnou výměru připloceného pozemku a na to, že po celou vydržecí nebyla dobrá víra žalobkyně zpochybněna. Dodal, že při obvyklé péči o majetek by žalovaní nepochybně přistoupili k řešení věci, kdyby se domnívali, že sousedka užívá jejich pozemek.
6. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 25 Co 200/2023-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením. Uzavřel, že soud prvního stupně při posouzení dobré víry žalobkyně komplexně posoudil jedinečné a konkrétní skutkové okolnosti věci. Poukázal především na výměru předmětného pozemku, absenci dřívějších námitek žalovaných ve vztahu k držbě žalobkyně a dále též na skutečnost, že předmětný pozemek spolu s pozemkem žalobkyně tvoří jeden funkční celek. II. Dovolání
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
9. Namítají, že se soudy obou stupňů odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 53/2012, neboť žalobkyně by musela vycházet z toho, že sporný pozemek byl vydržen jejími právními předchůdci, a ti by tedy měli být pasivně legitimováni. Dále se soudy obou stupňů odchýlily od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, pokud dospěly k závěru o dobré víře žalobkyně, přestože si žalobkyně nechala pozemky přeměřovat a hranice byla stabilizována bodem č. 10 (kamenný mezník) a bodem č. 23 (plastový mezník). To tím spíše, že byly hranice tímto způsobem stabilizovány ještě před nabytím pozemku. S ohledem na modernizaci měření a stanovení hranic mezi pozemky zde nelze aplikovat závěry vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, 22 Cdo 5962/2017 a 22 Cdo 1253/99, podle kterých lze „přiznat vydržení při překročení až do 50 % původního pozemku“. Soudy obou stupňů rovněž nedostály požadavku na přesvědčivost a odůvodněnost rozhodnutí. Rovněž zcela pominuly a nevyhodnotily svědectví B., které dokazuje, že žalobkyně o meznících, a tedy i o hranicích pozemku, věděla, existence mezníků nepochybně vylučuje dobrou víru žalobkyně. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Dovolání žalovaných je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky oprávněné držby žalobkyně, tedy její dobré víry, že jí sporný pozemek patří, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
14. Odvolací soud posuzoval oprávněnost držby žalobkyně podle § 130 obč. zák.
15. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
16. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Postačí, že takové objektivní pochybnosti o vlastnictví věci vyvolala v konkrétním případě jen jedna z okolností, které jsou obvykle pro posouzení dobré víry držitele určující.
17. Obecně není pro naplnění podmínek oprávněné (poctivé) držby nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014). Absence povinnosti držitele seznámit se s katastrální mapou či výměrou hranic však neznamená, že je pro úvahu o vydržení vlastnického práva bez významu okolnost, že držitel má přímou možnost s těmito podklady seznámit, protože je má ve své dispozici (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3404/2019). V usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3521/2020, Nejvyšší soud uvedl, že skutečnost, že držitelka disponovala geometrickým plánem s vyznačením jasného průběhu hranice pozemku, je skutečností objektivně způsobilou narušit dobrou víru držitelky. Ústavní soud dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1948/21, dostupným na nalus.usoud.cz.
18. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
19. Odvolací soud se ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že přestože žalobkyně byla přítomna zaměření, při kterém byl v terénu umístěn plastový mezník, o kterém žalobkyně věděla, že určuje hranici převáděných pozemků, který byl i v geometrickém plánu vypracovaném na základě tohoto vyměření vyznačen na hranici nově kupovaného pozemku a pozemku žalovaných a který se nacházel 32 cm od drátěného plotu směrem do pozemku žalobkyně, byla žalobkyně v dobré víře, že kupuje pozemek až k drátěnému plotu, který považovala za hraniční, neboť se při zaměření zajímala především o to, kde bude její nově získaný pozemek hraničit s pozemkem prodávajících a vlastnickou hranici s žalovanými neřešila. Takovou úvahu považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou, neboť umístění hraničního mezníku o 32 cm mimo plot, který byl považován za hraniční, objektivně vyvolává pochybnost o skutečném průběhu hranice, a to i přesto, že šlo o plot starý, zohýbaný a v zarostlém terénu. Pokud se žalobkyně za těchto okolností zajímala především o to, kde bude její nově nabytý pozemek hraničit s pozemkem prodávajících a hranici s pozemkem žalovaných neřešila, neboť spoléhala na hraniční oplocení, nejednala s obvyklou mírou opatrnosti, a její omyl o průběhu hranice proto nelze považovat za omluvitelný.
20. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, dovolání je proto důvodné. Dalšími dovolacími námitkami se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval. V. Závěr
21. Dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
22. Odvolací soud o odvolání žalovaných znovu rozhodne. Neopomene přitom, že vznik vlastnického práva se v souladu s § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) posuzuje podle dosavadních předpisů jen v případě, že ke vzniku vlastnického práva došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona (před 1. 1. 2014). Vydržením vzniká vlastnické právo
okamžikem uplynutí vydržecí doby, právní posouzení vydržení vlastnického práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, proto přichází v úvahu jen tehdy, pokud celá vydržecí doba podle tohoto právního předpisu měla před 1. 1. 2014 uplynout, nestačí, že před 1. 1. 2014 došlo k počátku vydržecí doby (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 823/2016). Uplynula-li vydržecí doba později než 31. 12. 2013, je třeba vydržení posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který předpoklady pro vydržení vlastnického práva stanoví odlišně.
Zatímco oprávněná držba byla sama o sobě kvalifikovanou držbou směřující k vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.), nyní je třeba k řádnému vydržení kromě poctivé držby (§ 1089 odst. 1 o. z.) „pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou“ (§ 1090 odst. 1 o. z.). K řádnému vydržení je tak třeba držba poctivá, pravá a – s jistým zjednodušením – i „řádná“.
23. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu