22 Cdo 1220/2022-1327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V.
P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, proti žalovaným 1) A. V., narozenému XY, bytem
v XY, a 2) P. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Alexejem Přečkem,
advokátem se sídlem v Praze 9, Ostravská 626, o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C
707/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.
4. 2021, č. j. 28 Co 4, 306/2018-1276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo
jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
6. 2017, č. j. 3 C 707/2004-823, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. XY,
zahrada, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrálního pracoviště XY, pro obec a katastrální území XY (dále jen
„předmětné pozemky“) – (výrok I). Předmětné pozemky přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce (výrok II) a uložil mu povinnost zaplatit každému z
žalovaných částku 318 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok
III). Dále zamítl žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
domu č. p. XY stojícímu na pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný dům“) –
(výrok IV), rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII) a vyloučil k samostatnému
projednání řízení o náhradě škody za znehodnocení nemovitostí (výrok VIII).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 3 C 707/2004-853, soud prvního
stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po každém ze žalovaných
povinnosti uhradit žalobci částku 1 100 794 Kč jako jejich podílu na dluhu za
zhodnocení domu č. p. XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021,
č. j. 28 Co 4, 306/2018-1276, odmítl odvolání žalobce proti výroku IV
doplňujícího rozsudku (výrok I) a odvolání žalovaných proti výroku VIII
rozsudku soudu prvního stupně (výrok II). Dále změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I až IV tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
předmětným pozemkům, které přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, jemuž
uložil povinnost zaplatit každému z žalovaných přiměřenou náhradu ve výši 582
969 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku [výrok III bod a) podbod aa)],
a že zamítl žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k
předmětnému domu [výrok III bod a) podbod bb)], a ve výroku I doplňujícího
rozsudku tak, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni každý zaplatit žalobci
92 949 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku [výrok III bod b)]. Dále
potvrdil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve zbývající
části výroku I (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
Proti výrokům III, V a VI rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Dovolání je podle žalobce v části týkající se přiměřené náhrady přípustné,
protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4556/2018, 22 Cdo
885/2001 a 22 Cdo 356/2000). Výše náhrady určená odvolacím soudem podle něj
neodpovídá konkrétním okolnostem této věci a poměrům a stavu vypořádávaných
nemovitostí. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2908/2015, podle
něhož ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků řízení s
dobrými mravy lze náhradu snížit. Dovolatel upozornil, že pozemek parc. č. XY
je zahradou a mělo být zohledněno, že nejde o pozemek stavební. Chování
žalovaných považoval za rozporné s dobrými mravy, neboť žalobci poté, co se
sami stali spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí (pozemků a domu), začali
ztěžovat plánované úpravy, čímž se mu chtěli pomstít za to, že se namísto něj
nestali spoluvlastníky. Dále se žalobce cítil být poškozen i délkou tohoto
řízení, přičemž právě žalovaní se odmítli dostavit k mediátorovi a nebylo s
nimi možné uzavřít jakoukoli dohodu, čímž se řízení prodloužilo. V tomto směru
poukázal na diametrálně jiné ceny pozemků v roce 2010 a 2021. V části týkající
se širšího vypořádání považoval žalobce dovolání za přípustné, neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2466/2018). Dovolatel tvrdil, že
investice provedl s konkludentním souhlasem žalovaných, resp. souhlasem jejich
předchůdců. Na tomto závěru podle něj nemůže nic změnit ani to, že podpis A. V., právního předchůdce žalovaných byl zfalšovaný. Uvedl, že žalobci byli s
konkrétními plánovanými opatřeními seznámeni a mohli k nim zaujmout příslušné
stanovisko. Žalobci pak nic nebránilo v tom, aby je přehlasoval. Jako neřešené
otázky dovolatel označil otázky tzv. širšího vypořádání v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také „některé otázky
související se snížením přiměřené náhrady.“ Dále uvedl, že skutkové závěry
odvolacího soudu jsou v rozporu s obsahem spisu, a to především z důvodu, že
jednak odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazními prostředky prokázány nebo vyšly v řízení najevo, jednak výsledek
hodnocení důkazních prostředků zcela zjevně neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z § 132 až 136 o. s. ř. Namítl nesprávnou
aplikaci norem procesního práva, především podle něj nedošlo k řádnému poučení
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V tomto směru odkázal na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/20 a rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5766/2017. Namítl, že dalšího poučení se mu
mělo dostat v situaci, kdy odvolací soud zhodnotil, že stavební deník není
způsobilý prokázat tvrzení žalobce ohledně průběhu stavby, a dále i v
souvislosti s neprokázáním souhlasu žalovaných, resp. naplněním principu
majorizace.
Dále předložil své námitky proti znaleckému posudku o obvyklé ceně
č. ZP-20529, který považuje za zmatečný. Doplnil, že nejasnosti či pochybnosti
nebyly odstraněny ani výslechem znalce, a proto měl být ve věci zpracován
revizní znalecký posudek. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel předložil otázku určení přiměřené výše náhrady. Odvolací soud měl
podle něj přistoupit ke snížení náhrady z důvodu zásadního rozporu jednání
účastníků řízení s dobrými mravy. Dovolání je v této části na samé hranici projednatelnosti, neboť dovolatel sice
řádně vymezil přípustnost dovolání, avšak jen nedostatečně, v rozporu s § 241a
odst. 1 a 3 o. s. ř., vymezil důvod dovolání. Přesto dovolací soud dospěl k
závěru, že vymezená otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací
soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné,
přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejvyšší soud ustáleně dovozuje, že základem pro stanovení přiměřené náhrady
při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena
obvyklá v daném místě v době rozhodování. Náhrada představuje příslušný podíl
ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za níž by
bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (toto i další
níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou,
nikoliv právní.
Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně
akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání,
neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové
podklady, ze kterých odvolací soud vycházel (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 326/2016). Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015,
dovodil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního
rozporu jednání účastníků řízení s dobrými mravy snížit. V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, následně Nejvyšší soud vysvětlil, že
ustanovení § 2 odst. 3 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být
podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat,
že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s
dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku
aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených ustanovení předmětem svého přezkumu
jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(stejně také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 22
Cdo 4856/2017). V projednávané věci odvolací soud vyšel při stanovení aktuální ceny předmětných
pozemků účastníků z částky 5 327 505 Kč zjištěné znaleckým posudkem. Žalobci
uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu odpovídající jejich
spoluvlastnickým podílům, tj. každému 7/64 z obvyklé ceny předmětných pozemků. Důvody pro snížení přiměřené náhrady odvolací soud neshledal. Ani hájení jejich
práv žalovanými tvrzením, že jejich právní předchůdce ani oni sami nedali
žalobci souhlas se stavebními úpravami předmětného domu, ani hájení jejich
nároků v tomto řízení podle odvolacího soudu nelze považovat za jednání
odporující dobrým mravům. Rovněž ani případný (písemný) nátlak žalovaných na
matku žalobce, aby jim převedla předmětné nemovité věci, nemůže být důvodem pro
snížení přiměřené náhrady, neboť by se v letech 2000 a 2002 netýkal nemovitých
věcí ve spoluvlastnictví účastníků. Ostatně v souvislosti s požadavkem na
snížení náhrady není z dovolání patrná formulace obecné právní otázky, ale jen
polemika žalobce se závěry, které odvolací soud v této souvislosti zaujal a
jejichž jiného hodnocení se žalobce domáhá. Uvedené úvahy odvolacího soudu považuje dovolací soud za přiměřené okolnostem
nyní souzené věci a nevybočující z mezí stanovených ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu. K jednotlivým dovolacím námitkám se vyjadřuje níže.
Námitky žalobce proti určené výši přiměřené náhrady se omezují na obecné
tvrzení, že výše náhrady určená odvolacím soudem neodpovídá konkrétním
okolnostem této věci a poměrům a stavu vypořádaných nemovitostí. Jednotlivé
konkrétní námitky však v podstatě brojí toliko proti zjištěné hodnotě
předmětných pozemků odvolacím soudem, tj. skutkovému zjištění, kterým je
dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat
(viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Co se týče požadavku žalobce na
snížení přiměřené náhrady, i v této části se jeho dovolání uchyluje k tvrzením
skutkového charakteru o tom, že žalovaní nelibě nesli, že se žalobce stal
spoluvlastníkem a že se mu za to snažili pomstít. Všechny námitky skutkového
charakteru jsou však v dovolacím řízení bezpředmětné. Dovolací soud se pak ztotožňuje s odvolacím soudem v tom ohledu, že samotnou
délku soudního řízení nelze považovat za důvod pro mimořádné snížení přiměřené
náhrady, a to už jen z toho důvodu, že ji nelze žalovaným klást k tíži, neboť
tito v řízení pouze hájili svá práva. Důvodem pro snížení přiměřené náhrady pak
zcela jistě není sama o sobě ta skutečnost, že se žalovaní odmítli zúčastnit
nařízeného prvního setkání s mediátorem, či skutečnost, že s nimi „nebylo možné
uzavřít žádnou dohodu.“ Žádná z těchto skutečností nepředstavuje jednání
odporující dobrým mravům. Ostatně judikatura připouští snížení přiměřené
náhrady jako postup výjimečný při existenci zásadního rozporu s dobrými mravy a
žádné takové okolnosti v dané věci dány nejsou. Zpochybňuje-li dovolatel svými námitkami závěry znaleckého posudku
vypracovaného ustanoveným soudním znalcem, na jehož základě soud určil výši
obvyklé ceny předmětných nemovitých věcí, napadá tak správnost hodnocení v
řízení provedených důkazů, což však není otázkou právní, ale otázkou skutkových
zjištění (k tomu srovnej např. Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28
Cdo 3311/2012, a v něm odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 710/09). Odvolací soud (viz bod 62 napadeného rozhodnutí) shledal, že znalecký ústav
zodpověděl řádně všechny otázky, vypořádal se logicky a hodnověrně se všemi
námitkami uplatněnými žalobcem proti jeho znaleckému posudku a závěry svého
znaleckého posudku obhájil svou výpovědí. Žalobci se tedy v řízení nepodařilo
závěry znalce relevantně zpochybnit. Tedy až na základě vlastního hodnocení
provedených důkazů dovolatel dospívá k závěru, že znalecký posudek je zmatečný,
zavádějící a neodpovídající skutečnosti. Na tomto závěru pak staví svůj
požadavek na vyhotovení revizního znaleckého posudku. Námitky žalobce vůči
stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitých věcí jakožto námitky skutkového
charakteru však, jak již bylo uvedeno výše, nejsou v dovolacím řízení
přípustné. Ani zde není formulována žádná právní otázka, která by mohla založit
přípustnost dovolání. Ostatně jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Nepřípustné jsou také všechny námitky dovolatele směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu ohledně tzv. širšího vypořádání, neboť i tyto zpochybňují
toliko skutková zjištění, na nichž je rozhodnutí v dané části založeno (např. tvrzení o konkludentním souhlasu žalovaných, o seznámení žalovaných s
plánovanými opatřeními, či zpochybnění zjištěné hodnoty předmětného domu v roce
2004 a 2009). Namítá-li dovolatel, že v situaci, kdy měl odvolací soud za to, že stavební
deník není způsobilý prokázat tvrzení žalobce ohledně průběhu stavby, mělo se
mu dostat poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby příslušná tvrzení a
důkazní návrhy doplnil a ve výsledku mohlo být řádně a úplně rozhodnuto o všech
investicích, nelze mu přisvědčit. Tato námitka je v projednávané věci
bezpředmětná již z toho důvodu, že pro rozhodnutí ve věci vůbec nebylo
podstatné, jaké konkrétní investice (prostředky) žalobce do předmětného domu
vynaložil, neboť pro právní posouzení věci (v souladu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018) bylo rozhodné pouze
zjištění, o kolik se zvýšila hodnota předmětného domu od roku 2004 do roku 2009. Odvolací soud také v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně uvedl (bod 57
odůvodnění rozsudku), proč žádná skutková zjištění ze „stavebního deníku“
neučinil, tj. s existencí tohoto důkazu se vypořádal v souladu s § 157 odst. 2
o. s. ř. S těmito konkrétními důvody pak dovolání žádným způsobem nepolemizuje
formulací právní otázky, která by měla založit přípustnost dovolání. Pokud dovolatel dále namítá, že se mu mělo dostat příslušného poučení i v
souvislosti s neprokázáním souhlasu žalovaných, resp. nenaplněním principu
majorizace, pak dovolací soud odkazuje na dovolatelem citovanou ustálenou
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž poučení o důkazní povinnosti
podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o
sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení
důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení,
ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy,
jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení
důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. např. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č.
115/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018). Odvolací soud v projednávané věci
nedospěl k závěru, že by žalobce důkazní břemeno neunesl, ale na základě
provedeného dokazování uzavřel, že souhlas žalovaných s investicemi žalobce
nebyl dán. Jde tedy o zcela odlišnou procesní situaci, než které se dovolatel
nyní dovolává. Totéž platí i ohledně nenaplnění principu majorizace, k čemuž
odvolací soud v bodě 93 rozsudku uvedl: „Žalobce sám ani A. V., ani jeho
nástupce – žalované, neseznámil s rozsahem stavebních úprav na základě stavební
dokumentace, kterou si opatřil k jejich provedení, neposkytl jim tak možnost k
vyjádření, nelze tedy uzavřít, že jím bylo rozhodnuto o stavebních úpravách v
souladu s § 139 odst. 2 obč. zák. na základě principu majority.“
Jestliže se žalobce dovolával nesprávného právního posouzení „otázek tzv. širšího vypořádání“ v poměrech zákona č. 89/2012, občanský zákoník, a dále
„některých otázek souvisejících se snížením přiměřeným náhrady“ jakožto otázek
doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, dovolací soud
upozorňuje, že v této části se dovolateli nepodařilo řádně vymezit přípustnost
dovolání. Uvedl sice konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ale neoznačil konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, jimiž by
se měl dovolací soud zabývat. Toliko obecné označení otázek tzv. širšího
vypořádání a snížení hodnot předmětných nemovitých věcí k vymezení přípustnosti
pro jejich obecnost zcela jistě nepostačuje. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že není dán ani rozpor napadeného
rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5766/2017, neboť nebylo shledáno, že by konkrétní skutková zjištění chyběla či
byla vnitřně rozporná, a tak bylo znemožněno posouzení správnosti přijatých
právně kvalifikačních závěrů. Dovolatel dále namítá – s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu – že
řízení je zatíženo tak zásadními procesními vadami, že došlo k porušení práva
dovolatele na spravedlivý proces. V této souvislosti poukazuje na „neúplné
dokazování, týká se to především stavebního deníku žalobce a revizního
znaleckého posudku.“ Ve vztahu ke stavebnímu deníku však nejde o neúplné
dokazování, neboť jím byl důkaz proveden, ale – z důvodů uvedených dovolacím
soudem výše – odvolací soud z něj neučinil žádná skutková zjištění a uvedl
podrobně důvody, kterými se pro hodnocení tohoto důkazu řídil; s jeho závěry
pak dovolání nijak nepolemizuje. Ve vztahu k absenci revizního znaleckého posudku pak dovolatel především
namítá, že znalecký posudek, který vzal odvolací soud za základ při zjišťování
obvyklé ceny, nezohlednil (ač měl) znalecký posudek Romana Heinze, P. Š. a O. M. Odvolací soud však v odůvodnění podrobně vysvětlil (bod 62 a 63 rozsudku),
proč k nim nepřihlédl a ani s těmito důvody dovolání žádnou věcnou polemiku
nevede; ani zde není patrná žádná právní otázka, jejíž řešení by mělo založit
přípustnost dovolání.
Jde tak ve svém souhrnu o obecnou polemiku jednak se
skutkovými závěry a jednak s hodnotícími procesy pro hodnocení provedených
důkazů, kdy se žalobce domnívá, že odvolací soud měl dospět k jiným skutkovým
závěrům a měl jiným způsobem hodnotit provedené dokazování. Dovolací soud však
nespatřuje žádnou okolnost, která by mohla založit úvahu o tom, že došlo k
zásahu do ústavního práva dovolatele na spravedlivý proces, neboť odvolací soud
podrobně a jasně vysvětlil jak důvody, proč nepřistoupil k vypracování
revizního znaleckého posudku, tak i důvody, které se týkaly hodnocení důkazu
„stavebním deníkem“. Odlišné závěry a představy dovolatele pak samy o sobě bez
dalšího porušením práva na spravedlivý proces nejsou, neboť v daném případě
nejde o tzv. opomenuté důkazy. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod)
odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto
rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem
vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení,
jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba
provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené
důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení
vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých
důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových
zjištění (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008,
sp. zn. I. ÚS 2568/07). Odvolací soud tuto svou zákonnou povinnost bezezbytku
splnil. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu