22 Cdo 2466/2018-1088
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se
sídlem v Ostravě, Ovesná 356/7, proti žalovanému O. P., zastoupenému JUDr.
Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1023/55, o
zaplacení 220 995,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 85 C 479/2005, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. 1. 2018, č. j. 8 Co 285/2017-997, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu
se zamítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2018, č. j. 8 Co
285/2017-997, se ve výroku III., v části věty za středníkem, ve které se uvádí:
„… jinak se v odstavci II. výroku rozsudek okresního soudu potvrzuje“, ruší a
věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení nákladů, které i za něj jako
rovnodílného spoluvlastníka vynaložila jako spoluvlastnice na jednotku – byt
č. 1, nacházející se v bytovém domě č. p. na pozemcích par. č. a podílu na
společných částech domu v rozsahu 7384/304370, vše v katastrálním území, obec
(dále též jen „byt”). Zmíněné náklady byly tvořeny zálohami na náklady
spojenými se správou domu, náklady na údržbu, výdaji na rekonstrukci a
modernizaci společných částí domu, přičemž je hradila toliko žalobkyně. Žalovaný – rovnodílný podílový spoluvlastník jednotky – se tak na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatil. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím, že je to žalobkyně, kdo se bezdůvodně
obohacuje tím, že užívá byt nad rámec jejího spoluvlastnického podílu; vznesl
jak námitku započtení, tak i námitku promlčení. Ohledně tohoto tvrzeného nároku
podal později žalovaný vzájemnou žalobu. Žalobkyně nesouhlasila se vzájemnou
žalobou, neboť žalovanému nic nebránilo v užívání bytu. Dále vznesla námitku
promlčení. Oba účastníci tvrdili, že vznesené vzájemné námitky promlčení jsou v
rozporu s dobrými mravy. Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 85 C 479/2005-918, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2017,
č. j. 85 C 479/2005-942, ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni částku ve výši 122 693,- Kč. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný
byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 98 302,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši 12 % ročně z částky 220 995,- Kč od 1. 11. 2002 do zaplacení. Ve
výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný se částečně obohacoval na úkor
žalobkyně, neboť ta hradila veškeré náklady spojené s užíváním společného bytu,
a naopak žalovaný, byť byl spoluvlastníkem, se na tomto nikterak nepodílel. Rozlišuje se, zda se jedná o náklady spojené s užíváním bytu bez ohledu na to,
zda vlastník byt užívá, a o náklady, které jsou ovlivněny skutečností, zda
vlastník byt užívá či nikoliv. Vzhledem k tomu, že byt byl do 24. 4. 2013 v
rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků, tvoří výše bezdůvodného
obohacení 1/2 nákladů za užívání bytu, které musí být hrazeny bez ohledu na to,
zdali je byt vlastníkem (žalovaným) užíván nebo ne. Naproti tomu u položek, u
kterých je rozhodující, zda vlastník byt užívá či nikoliv, lze po žalovaném
požadovat 1/4 nákladů (ačkoliv byt neužíval), protože náklady tohoto charakteru
jsou rozpočítávány na jednotlivé byty v souladu s vyhláškou č. 372/2001 Sb.,
kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na
vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele
a byt musel být v zimě vytápěn. Soud prvního stupně dále uvedl, že výše
bezdůvodného obohacení žalovaného odpovídá 1/2 nákladů spojených se správou
domu. Stejně tak je žalovaný povinen uhradit 1/2 daně z nemovitostí a 1/2 z
obdrženého přeplatku za vyúčtování služeb, který mu byl vyplacen; byl totiž
povinen se podílet na těchto nákladech, i když předmětný byt neobýval.
Soud prvního stupně konstatoval, že nárok žalobkyně neshledává v rozporu s
dobrými mravy, a to nejen s ohledem na usnesení odvolacího soudu sp. zn. 8 Co
789/2012-486, ale i na to, že se nejedná o spor přesahující běžný rámec sporů
mezi bývalými manželi. Námitka žalobkyně, že ji opustil a zanechal jí celý
předmětný byt na starost, není podle soudu relevantní. Soud prvního stupně
nepřiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení s ohledem na vzájemné nároky mezi
účastníky; jeho přiznání by považoval za rozporné s dobrými mravy. Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 8
Co 285/2017-997, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky
18 639,- Kč s 12% úrokem ročně za dobu od 1. 11. 2002 do zaplacení a řízení v
tomto rozsahu zastavil. Ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. Výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 18 687,50 Kč s úrokovým příslušenstvím tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni částku 18 687,50 Kč spolu s 9,50% úrokem ročně z
částky 27 908,- Kč za dobu od 13. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s 9,75% úrokem ročně
z částky 27 908,- Kč za dobu od 1. 7. 2007 do 16. 11. 2007, s 9,75% úrokem
ročně z částky 58 144,- Kč za dobu od 17. 11. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,50%
úrokem ročně z částky 58 144,- Kč za dobu od 1. 1. 2008 do 16. 6. 2008, s
10,50% úrokem ročně z částky 70 955,50 Kč za dobu od 17. 6. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem ročně z částky 70 955,50 Kč za dobu od 1. 7. 2008 do 3. 11. 2008, s 10,75% úrokem ročně z částky 78 098,50 Kč za dobu od 4. 11. 2008 do
30. 12. 2008, s 9,25% úrokem ročně z částky 78 098,50 Kč za dobu od 1. 1. 2009
do 30. 6. 2008, s 8,50% úrokem ročně z částky 78 098,50 Kč za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8,00% úrokem ročně z částky 78 098,50 Kč za dobu od 1. 1. 2010 do 8. 4. 2010, s 8,00% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za dobu od 9. 4. 2010 do 30. 6. 2010, s 7,75% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za dobu od
1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, s 7,50% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za dobu
od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, s 7,05% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč za
dobu od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, s 7,25% úrokem ročně z částky 116 822,- Kč
za dobu od 1. 1. 2018 do 12. 1. 2018, a za dobu od 13. 1. 2018 do zaplacení s
ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České
národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, a dále
se 7,75% úrokem ročně z částky 24 558,50 Kč za dobu od 15. 2. 2011 do
zaplacení, jinak ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výroky
IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zahrnul do rozhodnutí i
náklady za vodné a odvádění odpadních vod, které žalobkyně neuplatnila, přičemž
nebyl oprávněn překročit žalobní návrh.
Žalobkyně jako spoludlužnice, která sama zcela dluh splnila, je oprávněna
požadovat náhradu po žalovaném ve výši jeho spoluvlastnického podílu, a to v
souladu s § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů („obč. zák.”), tedy jednu polovinu. Ohledně vypořádání investic do společné věci odvolací soud odkázal na
judikaturu dovolacího soudu s tím, že je potřeba rozlišovat případy, kdy
investice a náklady jsou učiněny se souhlasem spoluvlastníků (i konkludentním)
nebo nikoliv; ta se vztahuje i na úpravu a údržbu společné věci. Konkrétně
výměna oken a interního telefonu se týká zachování ekonomické podstaty věci;
náklady žalobkyní vynaložené na tuto část rekonstrukce představují náklady na
údržbu společné věci a jako takové spadají pod režim hospodaření se společnou
věcí. V případě vynaložení investic bez dohody spoluvlastníků se může
investující spoluvlastnice domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které je dáno
podílem na investici odpovídající spoluvlastnickému podílu žalovaného ke
společné věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo
599/99). Ke kompenzační námitce žalovaného odvolací soud uvedl, že pokud je žaloba
objektivně kumulována a výše započítávaných a k započtení uplatněných
pohledávek je rozdílná, je tento právní úkon započtení neplatný pro neurčitost
v souladu s § 37 odst. 1 obč. zák., pokud z něj není zřejmé, která část
započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli (v této souvislosti odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, proti
kterému byla odmítnuta ústavní stížnost, a to usnesením Ústavního soudu ze dne
25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 4363/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Proto k této námitce nepřihlédl. K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že pro počátek běhu promlčecí doby je
rozhodný okamžik, kdy žalobkyně měla poprvé objektivní možnost vykonat své
právo, tedy kdy mohla nejdříve o plnění požádat (tj. den, který následuje po
vzniku nároku, přičemž žaloba byla podána až 18. 11. 2005). Uzavřel, že
žalobkyně jako dlužnice, která sama v rozsahu uplatněného nároku svůj dluh vůči
žalovanému splnila, je oprávněna požadovat náhradu po žalovaném podle výše
podílu v souladu s § 511 odst. 3 obč. zák., tedy jednu polovinu, a dále má
nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše je dána podílem na investici
odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci. Dále se odvolací
soud zaměřil na prodlení žalovaného, neboť ten je povinen splnit dluh prvního
dne poté, kdy byl žalobkyní o plnění požádán, přičemž v tomto směru soud
vycházel z žalobního návrhu (příp. jeho rozšíření). Do prodlení se žalovaný
dostal vždy prvního dne poté, kdy byl žalobkyní o plnění požádán.
Protože se
žalovaný dostal do prodlení se splněním peněžitého závazku, je povinen platit z
nezaplacené částky úroky z prodlení, a sice ve výši určené předpisy občanského
práva. Na závěr dodal, že – pokud jde o úroky z prodlení – v této věci není dán
rozpor s dobrými mravy.
Proti rozsudku podali oba účastníci dovolání.
Žalovaný opírá přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a tvrdí, že odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce
předvídatelnosti rozhodnutí. Zároveň „má za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
doposud řešena, či byla řešena odchylně.“ Jedná se o tyto právní otázky: „1)
zda je po právu přiznání práva na úrok z prodlení v rámci vzájemného plnění
účastníků řízení toliko jednomu z účastníků tohoto řízení, 2) zda je otázkou
podstatnou pro přiznání práva na úrok z prodlení délka trvání řízení trvajícího
třináct let bez zavinění žalobce jako účastníka řízení, 3) zda přes skutečnost
jednostranného započtení vzájemných pohledávek v průběhu soudního řízení lze
akceptovat jeho další podání, návrhy a přiznat právo na úrok z prodlení od
podání žaloby účastníku, jenž toto právní jednání, tj. zápočet pohledávek
učinil, aniž by se soud zabýval otázkou, zda započtením pohledávka ještě
existuje.“ Žalovaný se dále domnívá, že byla porušena jeho ústavně zaručená
základní práva a svobody, a to porušení práva účastníka na spravedlivý proces.
Žalovaný též přípustnost dovolání spatřuje v „důvodu vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, zda porušením principu legitimního očekávání rozhodnutí
soudu, jenž ve věci na základě shodných skutkových tvrzení a provedeného
dokazování před vydáním napadeného rozhodnutí již dvakrát rozhodly obecné soudy
odlišně, došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s
odvoláním na ustanovení § 237 o. s. ř.“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel poukazuje na to, že žalobkyně postupně navyšovala žalovanou částku
bez jakéhokoli ospravedlnění jejího nároku, případně bez jednoznačného
stanovení znaleckým posudkem, díky čemuž žalovaný ztrácel povědomí o konkrétní
výši svého závazku. Zároveň zdůraznil, že napadený rozsudek je prvním
rozhodnutím ve věci řešící otázku úroků z prodlení. Odvolací soud se ve svých
úvahách odchýlil od předchozích rozhodnutí týkajících se výše a oprávněnosti
nároku žalobkyně, ale zároveň stanovil žalovanému povinnost k úhradě zákonného
úroku z částek, které byly „objektivizovány až přímo odvolacím soudem“, přičemž
„výše jeho závazku byla objektivizována odlišně u prvoinstančního soudu“. Žalovaný neznal správnou výši své povinnosti vůči žalobkyni (která ji ostatně
též neznala) ani když se žaloba dostala do jeho sféry, načež svůj závazek
nemohl plnit. Má za to, že uložení povinnosti hradit ze závazku, který nebyl
uznán jako důvodný a objektivizován, není po právu. Poukazuje na to, že se
odvolací soud odchýlil od předchozích rozhodnutí i v otázce samotného přiznání
práva na úrok z prodlení, neboť to bylo přiznáno až v napadeném rozsudku, na
který tak žalovaný nahlíží jako na překvapivý a nepředpokládaný, což je v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Z předchozích rozhodnutí ve věci
(zejména jde o rozsudek soudu prvního stupně č. j. 85 C 479/2005-419, kterým
byla žaloba zamítnuta) vyplývá, že žalovaný nemá vůči žalobkyni žádný závazek. Žalovaný má tak za to, že postavení obou účastníků je nerovné. Zároveň
konstatuje, že řízení trvá 13 let, a to bez jeho zavinění, neboť to je právě
žalobkyně, kdo prodlužuje řízení svými neustálými návrhy. Úrok z prodlení je
tak sankcí pro žalovaného, navzdory tomu, že on se nedopustil vědomého prodlení
(ba dokonce činil návrhy na smírné vyřešení věci), s čímž souvisí i to, že
žalobkyně navyšuje svoji pohledávku v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že
žalobkyně si započetla svoji nepravomocnou pohledávku vůči pravomocné
pohledávce žalovaného, stanovené výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně č. j. 85 C 479/2005-722; k tomu žalovaný dodává, že je sporné, zda byl v rozhodné
době ještě zavázán k jakékoli povinnosti vůči žalobkyni, nadto povinnosti
hradit jí úrok z prodlení. Žalovaný v tomto směru zmiňuje, že s ohledem na
relevantní ustanovení občanského zákoníku a příslušnou judikaturu dovolacího
soudu se v případě jednostranného zápočtu (kompenzační námitky) pohledávky ruší
ve stejné výši a vzájemné závazky zanikají v okamžiku, kdy se potkají. Domnívá
se tak, že zůstává otázkou, jaká výše byla ještě předmětem řízení v době
vyhlášení posledního rozhodnutí po započtení. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudky nalézacích soudů vyjma výroků IV. a V. rozsudku odvolacího
soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Současně s dovoláním žalovaný podal i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí. Žalobkyně se vyjádřila k dovolání a tvrdí, že je jak nepřípustné, tak
nedůvodné.
Dovolání je subjektivně nepřípustné, protože žalovaný jej podal i do
výroků, kterými mu bylo vyhověno. Dovolání navíc nesplňuje požadavky dané
zákonem, protože žalovaný neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti. Námitky uvedené v dovolání jsou neopodstatněné, protože pro vznik
nároku na úrok z prodlení je rozhodující, zdali byl dlužník v prodlení;
skutečnosti týkající se zejména vědomosti o výši dluhu vůči žalobkyni, o tom,
zdali takový dluh vůbec existuje, případně o délce řízení jsou s ohledem práva
na vznik úroku z prodlení irelevantní. Žalobkyně uvádí, že napadený rozsudek je
v souladu se zněním § 517 odst. 2 obč. zák. a nařízením vlády č. 142/1994 Sb.,
kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním
pohledávky, ve znění pozdějších předpisů, a s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl. Žalobkyně podala dovolání proti „výroku III. části věty za středníkem
napadeného rozsudku“, tj. do části, ve které se uvádí: „… jinak se v odstavci
II. výroku rozsudek okresního soudu potvrzuje“. Napadenou částí výroku potvrdil
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pod bodem II., ve kterém soud
zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 98
302,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 220 995,- Kč od 1. 11. 2002 do zaplacení. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř.“, neboť napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Touto otázkou je, „jakým způsobem se vyjadřuje výše
bezdůvodného obohacení vzniklého s tím, že spoluvlastník bytu se nepodílí na
nákladech spojených s jeho užíváním“. Dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V prvé řadě namítá, že odvolací soud nepřímo potvrdil závěr soudu prvního
stupně týkající se požadování úhrady 1/4 vyúčtování záloh spojených s užíváním
předmětného bytu po žalovaném, nicméně tento závěr nijak neodůvodnil, a tak je
jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Ohledně otázky bezdůvodného obohacení odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, a poté na § 451 a 454 obč. zák. Žalobkyně má za to, že bezdůvodné obohacení by jí mělo být vydáno v plné výši,
protože jedině jeho plná výše odpovídá skutkovým okolnostem věci. Závěr
nalézacích soudů je tedy v rozporu nejen se skutkovými okolnostmi, ale i s
právními předpisy. Domnívá se, že oba spoluvlastníci se musí na nákladech
spojených s užíváním bytu stejně podílet. Dále odkazuje na § 139 odst. 1 obč. zák., na základě kterého dospěla k závěru,
že výše bezdůvodného obohacení žalovaného tvoří 1/2, neboť stejnou výši tvoří i
jeho spoluvlastnický podíl. Žalobkyně má za to, že nalézací soudy pochybily,
pokud jí nepřiznaly právo na vydání bezdůvodného obohacení v plném rozsahu,
protože „toto již ze samotné povahy institutu bezdůvodného obohacení a s
ohledem na zásadu ekvivalence ochuzenému bez nejmenších pochybností musí
vzniknout.
Toto lze vztáhnout i na povinnost při placení nákladů spojených s
užíváním bytu, které ochuzený platil za obohaceného.”
Žalobkyně poukazuje na chování žalovaného, které klasifikuje jako jednání v
rozporu s dobrými mravy, neboť ten z vlastní vůle (kvůli jiné ženě) opustil byt
ještě v době trvání manželství (žalobkyně mu nijak v užívání bytu nebránila);
žalovaný ani nežádal o vypořádání podílového spoluvlastnictví, ačkoliv mu v tom
nic nebránilo, ani žalobkyni nenabídl alternativní řešení (např. výměnu bytu za
menší). Žalovaný tedy i nadále měl veškerá práva a povinnosti vůči předmětnému
bytu. Žalobkyně tak byt užívala sama a musela hradit veškeré náklady a poplatky
s tím spojené. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný nesouhlasí s dovolacím důvodem uplatněným žalobkyní. Spornou právní
otázku dovolací soud již řešil, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku jsou
ostatně zmíněna některá konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu. Žalovaný
poukazuje na to, že obsah dovolání tvoří polemika se závěry nalézacích soudů. Žalobkyně užívala byt sama, stejně tak i plnění poskytovaná dodavateli (v této
souvislosti se jedná o náklady za plnění, které vznikají, je-li byt užíván k
bydlení). Zároveň uvádí, že je potřeba rozlišovat mezi jednotlivými náklady
spojenými s užíváním bytu, a to mezi náklady vyplývajícími již ze samotného
vlastnictví (spoluvlastnictví) bytu a náklady vzniklými na základě užívání
bytu. Nárok žalobkyně, aby jí uhradil polovinu nákladů za užívání bytu, není po
právu, neboť byt k bydlení užívala toliko žalobkyně, a žalovaný tyto náklady a
jejich výši nemohl nikterak ovlivnit. Tvrzení žalobkyně, že žalovanému nic
nebránilo v užívání bytu, je účelové a irelevantní; stejně tak i argumentace
dobrými mravy. Podle názoru žalovaného není jeho jednání v souvislosti s
rozpadem manželství v rozporu s dobrými mravy; naopak se domnívá, že jeho
konání bylo korektní, když opustil domácnost za účelem ukončení neshod. Zároveň
namítá, že jak on, tak i žalobkyně mohla podat návrh na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví nebo na výměnu bytu, nicméně žádný návrh neučinila. V neposlední řadě konstatuje, že účastníci již vedli spor ohledně vlastnictví
bytu, který byl nakonec přikázán do podílového spoluvlastnictví. Pakliže
žalobkyně tvrdila v rámci sporu, který byl zahájen v roce 2002, že je výlučnou
vlastnicí bytu (což bylo rozhodnuto až v roce 2012), nemohl žalovaný jednat v
rozporu s dobrými mravy. Žalovaný má naopak za to, že proti dobrým mravům a v
nesouladu s aktuální judikaturou je nárok žalobkyně. Na závěr poukazuje i na
chování žalobkyně, která započala několik řízení (i šikanózních), pročež se
nemůže dovolávat dobrých mravů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně
odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací se nejprve zabýval přípustností dovolání
účastníků. Vzhledem k tomu, že věc se týká bezdůvodného obohacení, ke kterému docházelo
jak před 1. 1. 2014, tak i po tomto dni, Nejvyšší soud věc posoudil podle
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč.
zák.“) i podle občanského
zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a
závěrečná, díl 1. – přechodná ustanovení, oddíl I. – všeobecná ustanovení, §
3028 odst. 1, 2. Dovolání žalovaného není přípustné. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne
17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS
1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout;
dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné,
aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto
dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. V dovolání není výslovně uvedeno, jaký – ve vztahu k jednotlivým právním
otázkám – důvod přípustnosti dovolání žalovaný k jednotlivým otázkám vztahuje;
nicméně částečně lze to dovodit z dalšího textu dovolání. 1) Dovolatel klade otázku, „zda je po právu přiznání práva na úrok z prodlení v
rámci vzájemného plnění účastníků řízení toliko jednomu z účastníků tohoto
řízení“. Přípustnost dovolání tu nijak nevymezuje, jen na konci bodu VI. uvádí,
že tuto otázku „považuje … za otázku zásadního právního významu“. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné
dovolací tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní
význam; přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013
budována na kriteriu „zásadního právního významu“ (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 119/2016). V této části tak
dovolatel způsobilý důvod přípustnosti dovolání neuvedl; již to postačuje k
tomu, aby tato otázka nemohla přípustnost založit. Jen na okraj se uvádí: V
dané věci soudy nerozhodovaly o vzájemné žalobě, o dovolatelově žalobě bylo již
dříve rozhodnuto samostatným rozhodnutím, které nabylo právní moci. I kdyby
snad rozhodnutí o příslušenství dovolatelova nároku v předchozí věci správné
nebylo, nebylo by možno údajnou nesprávnost kompenzovat v jiném řízení o jiném
nároku, byť mezi stejnými účastníky.
Navíc nárok, který dovolatel uplatnil vůči
žalobkyni, byl nárokem na poskytnutí náhrady za užívání společné věci nad rámec
výše spoluvlastnického podílu, zatímco v nynějším řízení jde o nároky žalobkyně
na vypořádání toho, co za žalovaného plnila na společnou věc; jde o dva různé
předměty řízení (ostatně jinak by o nich nebylo možno rozhodovat zvlášť),
opírající se o nestejný skutkový a právní základ; ani režim úroků z prodlení
tak není totožný. S rovností účastníků řízení, na kterou dovolatel poukazuje,
tato problematika nemá nic společného. 2) Dovolatel klade otázku, zda je pro přiznání práva na úrok z prodlení
podstatná délka řízení trvajícího třináct let bez zavinění dovolatele jako
účastníka řízení. Ani v této souvislosti exaktně nevymezuje důvod přípustnosti
dovolání. Jde-li mu však o to, že by neměl platit úroky v přiznané výši
vzhledem k délce trvání řízení, nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou. Ten
opakovaně vyslovil, že průtahy v soudním řízení nemohou mít vliv na obsah
rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního
předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4622/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5189/2014). Odpověď na
otázku položenou dovolatelem je tak jednoznačně negativní. 3) Dovolatel konečně klade otázku, „zda přes skutečnost jednostranného
započtení vzájemných pohledávek v průběhu soudního řízení lze akceptovat jeho
další podání, návrhy a přiznat právo na úrok z prodlení od podání žaloby
účastníku, jenž toto právní jednání, tj. zápočet pohledávek učinil, aniž by se
soud zabýval otázkou, zda započtením pohledávka ještě existuje.“
Dovolací soud opětovně uvedl: I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu
prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny,
samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání
neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel,
nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a
řadu dalších rozhodnutí). V odvolání ani v řízení před odvolacím soudem
žalovaný podobnou námitku nevznesl. Odvolací soud se zabýval kompenzační
námitkou žalovaného ohledně 50 334,- Kč, započtení považoval za neplatné pro
neurčitost (bod 23 rozsudku). Okolnosti týkající se až v dovolání tvrzené
námitky započtení provedeného žalovanou ve výši 220 995,- Kč nebyly předmětem
odvolacího řízení, neboť je tam účastníci nevznesli; nelze tedy odvolacímu
soudu vytýkat, že se jimi nezabýval. Skutečnosti uvedené pod bodem VII. dovolání žalovaného již z tohoto důvodu nemohou založit přípustnost dovolání. Žalovaný se dále domnívá, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva
a svobody, a to porušení práva účastníka na spravedlivý proces.
Žalovaný tak
přípustnost dovolání spatřuje v „důvodu vyřešení otázky hmotného a procesního
práva, zda porušením principu legitimního očekávání rozhodnutí soudu, jenž ve
věci na základě shodných skutkových tvrzení a provedeného dokazování před
vydáním napadeného rozhodnutí již po dvakrát rozhodly obecné soudy odlišně,
došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s odvolání
na ustanovení § 237 o. s. ř.“; toto v dalším textu rozvádí tak, že rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za nepředvídatelné. Dovolací soud konstatuje, že účastník nemá subjektivní právo ani legitimní
očekávání, aby soud v odvolacím řízení rozhodl stejně, jako v řízení
předchozím, byť ve věci byla již vydána dvě (či více) rozhodnutí; kdyby tomu
tak bylo, pak by nemělo smysl, aby další odvolací řízení bylo vůbec připuštěno. Žádná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně této otázky, o které
se dovolatel zmiňuje, aniž ovšem uvedl konkrétní rozhodnutí, neexistuje. Pokud jde o tzv. nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, platí:
„Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný
z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí). Jestliže
odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a řada dalších rozhodnutí). K
takové vadě však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř.), tedy je-li přípustné z jiného důvodu, uvedeného v § 237
o. s. ř. a spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci. Již proto nemůže
být dovolání pro překvapivost (nepředvídatelnost) přípustné. Nad rámec uvedeného se dodává, že dovolatel opírá závěr o překvapivosti o obsah
předchozích rozhodnutí v této věci a o jejich rozpor s napadeným rozsudkem
odvolacího soudu; pomíjí však skutečnost, že o překvapivé rozhodnutí nemůže jít
tam, kde rozhodnutí bylo možno předvídat buď na základě zjištěného skutkového
stavu věci, nebo postupu odvolacího soudu anebo dosud přednesených tvrzení
účastníků řízení. V tomto směru neuvádí žádnou relevantní argumentaci. K dovolání žalobkyně:
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Žalobkyně podala dovolání proti výroku III. části věty za středníkem napadeného
rozsudku. Přípustnost opírá o § 237 o. s.
ř.“, neboť napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a to „jakým způsobem se vyjadřuje výše bezdůvodného obohacení
vzniklého s tím, že spoluvlastník bytu se nepodílí na nákladech spojených s
jeho užíváním“. O řešení takto obecně formulované otázky však není rozhodnutí
odvolacího soud opřeno; jde o konkrétnější řešení otázky, zda a v jaké míře se
spoluvlastník, který společnou věc - jednotku (byt) neužívá, má podílet na
platbách za vytápění bytu či dodávky tepla. Protože uvedená otázka je
implicitně zahrnuta v dovolatelkou obsahově vymezeném důvodu přípustnosti a v
judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, zakládá přípustnost
dovolání. K procesní stránce věci: Odvolací soud je povinen se vypořádat se všemi právně
relevantními námitkami účastníků řízení. Jestliže se s některou z námitek v
odůvodnění rozsudku přesvědčivým způsobem nevypořádá, přičemž řešení takovéto
námitky je pro výsledek řízení určující, zatíží řízení vadou, která bude mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005). Žalobkyně v nalézacím řízení zjevně nesouhlasila s tím, aby žalovanému byla
uložena povinnost podílet se na nákladech spojených s vytápěním bytu jen v
rozsahu jedné čtvrtiny celkových nákladů. V doplnění odvolání žalobkyně uvedla,
že „bylo-li žalovanému přiznáno bezdůvodné obohacení ve výši jedné poloviny
tržního nájemného, tak by žalobkyni mělo být přiznáno bezdůvodné obohacení
rovněž ve výši jedné poloviny úhrad spojených s užíváním bytu, neboť v případě
hypotetického pronájmu jedné poloviny bytu za tržní nájemné by hypotetický
nájemník nepochybně rovněž hradil jednu polovinu plateb spojených s bytem,
zejména pokud jde o teplo, teplou vodu atd. Byla-li hypotéza v podobě tržního
nájemného uplatněna soudem u bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, měla
být zrovna tak uplatněna v podobně jedné poloviny úhrad spojených s bytem v
případě bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.“ A poté, že „okresní soud
dále při vypořádání bezdůvodného obohacení účastníků nezohlednil rozdíl v
jejich situaci spočívající v tom, že žalovaný se podle své vůle mohl do bytu
opět kdykoliv nastěhovat a tento užívat, a mohl si do něj kdykoli přijít a zase
odejít, používat ho jako sídlo svého podnikání a z tohoto majetku profitovat, v
bytě měl hlášeno trvalé bydliště, kdežto žalobkyně, která tento stav musela
trpět, tím byla zásadním způsobem omezena ve svém právu bydlení. Toto omezení
žalobkyně nenašlo žádný výraz v rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení na
straně žalovaného, přičemž mělo být přihlédnuto též k tomu, že je technicky
nemožné snížit náklady spojené s užíváním jedné poloviny bytu na jednu čtvrtinu
např. vytápěním poloviny bytu na 25 %.“ V závěrečném návrhu žalobkyně poukázala
zejména na to, že se jí „jeví nespravedlivým, aby byly jakkoliv kráceny výdaje
zejména na dodávku tepla a TÚV, tak jak provedl soud I.
stupně.“
S touto námitkou se odvolací soud vůbec nevypořádal, ačkoliv ji ve stručné
rekapitulaci odvolání žalobkyně (bod 4 rozsudku) uvedl. Porušil tak povinnost
rozsudek odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.; zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a protože je její dovolání z jiného
důvodu přípustné, dovolací soudu k této vadě musí přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka tvrdí, že žalovanému měla být uložena povinnost platit celou
polovinu nákladů na teplo na základě dobrých mravů, neboť žalovaný opustil
společnou domácnost a odstěhoval se k jiné ženě, přičemž žalobkyně mu nebránila
byt užívat, pak v této souvislosti nevymezuje ani nepřímo důvod přípustnosti
dovolání. Nicméně i tuto námitku vznesla v odvolání a odvolací soud se jí
nezabýval; učiní tak v dalším řízení. Dovolací soud poznamenává, že skutečnost,
že jeden z manželů opustí druhého, a tato skutečnost vede výrazně ke snížení
jeho péče o děti a rodinu, resp. se negativně negativní promítá do hospodaření
se společným majetkem, může vést při vypořádání společného jmění manželů k tzv. disparitě podílů; tento závěr se opírá o § 149 odst. 2 obč. zák. (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp zn. 22 Cdo 1112/2006). Ve vztazích mezi
podílovými spoluvlastníky však takové pravidlo zákon neobsahuje. Ke hmotněprávnímu posouzení: Přípustnost dovolání zakládá otázka, zda a v jaké
míře se spoluvlastník, který společnou věc - jednotku (byt) neužívá, má podílet
na platbách za vytápění bytu či dodávky tepla. Vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a
nakládají s věcí jako jediná osoba (§ 1116 o. z.). Podíl vyjadřuje míru účasti
každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech
vyplývajících ze spoluvlastnictví věci (§ 1122 odst. 1 o. z., podobně § 137
odst. 1 obč. zák.). K náhradě nákladů vynaložených na topení v době účinnosti občanského zákoníku
č. 40/1964:
Bezdůvodně se obohatí i ten, kdo získá majetkový prospěch tím, že za něho bylo
plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z., podobně § 454 obč. zák.). Náklady nutné pro trvalé zachování podstaty (impensae necessariae) jsou
spoluvlastníci povinni vynaložit podle výše spoluvlastnického podílu.
Výše bezdůvodného obohacení je dána – pokud jde o investici na nutné opravy
nebo údržbu – podílem žalovaného (neinvestujícího spoluvlastníka) na investici
odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu ke společné věci (viz rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99).
Z uvedeného vyplývá, že vynaložil-li spoluvlastník bez dohody s druhým
spoluvlastníkem náklad nutný na zachování společné věci, má vůči druhému (příp.
ostatním) spoluvlastníkovi právo na úhradu částky, která na něj podle výše jeho
podílu připadá, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
K náhradě nákladů vynaložených na topení v době účinnosti občanského zákoníku
č. 89/2012 Sb.:
V poměrech tohoto občanského zákoníku již nejde o nárok z bezdůvodného
obohacení, ale o zákonný nárok spoluvlastníka vyplývající z § 1136 o. z., který
zní: „Spoluvlastník, který vynaložil na společnou věc náklad v zájmu ostatních
spoluvlastníků bez jejich vyrozumění a souhlasu, může požadovat
a) poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o náklad,
který byl spoluvlastníkům ku prospěchu,
b) náhradu nutných nákladů, jednalo-li se o náklad, který bylo třeba vynaložit
na záchranu věci“. K tomu viz Králík, M., in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva
(§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 527:
„Samotný pojem ‚záchrana věci‘ občanský zákoník nedefinuje, jeho výklad by však
v praxi co do základního vymezení neměl činit problémy. Důvodová zpráva
naznačuje, že tento nárok vzniká, jestliže spoluvlastník jedná v případě
ohrožení společné věci. Pod tyto případy tak bude nutno zahrnout nejenom
jednání, kterým se věc zachraňuje před zničením, tj. před zánikem věci v
právním smyslu, ale zřejmě je namístě širší výklad, jenž přizná spoluvlastníku
právo na náhradu nutných nákladů tam, kde jeho jednání směřovalo k tomu, aby
předešlo znehodnocení věci, pozbytí její funkční či estetické podstaty,
ekonomické využitelnosti apod.“
V dané věci je – v poměrech jak občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tak i
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - třeba řešit, nakolik jsou náklady na
vytápění nutné pro trvalé zachování podstaty jednotky, resp. pro její záchranu
ve výše uvedeném smyslu. Je proto třeba rozlišit náklady, jejichž vynaložení je
nutnou podmínkou pro zachování společné věci, resp. (společného) vlastnického
práva k ní na straně jedné a náklady, spojené se skutečným užíváním jednotky
(bytu) na straně druhé. Náklady, jejichž vynaložení je nutnou podmínkou pro zachování společné věci,
resp. (společného) vlastnického práva k ní, jsou povinni platit všichni
spoluvlastníci jednotky, bez ohledu na to, zda jednotku (byt) užívají či
nikoliv, přičemž nedohodli-li se jinak, je v jejich vzájemném vztahu podíl na
platbách dán výší jejich spoluvlastnických podílů. Sem patří zejména náklady
spojené se správou domu a pozemku. Platba za dodávky tepla má však povahu smíšenou; zčásti představuje náklad na
zachování společné věci (zejména je-li zřejmé, že bez vytápění v zimě by mohlo
dojít k poškození nebo k chátrání bytu především mrazem a vlhkostí); zčásti
však teplo slouží jen tomu, kdo v bytě bydlí, k pohodě bydlení. Proto se na
nákladech na vytápění bytu v rozsahu nezbytné míře nutné k jeho zachování musí
podílet i ten spoluvlastník, který byt neužívá. Jestliže by však platby za
takové služby byly rozděleny stejně na všechny (v daném případě oba)
spoluvlastníky, založilo by to bezdůvodné obohacení toho, kdo byt skutečně
užívá; ten totiž využívá pro sebe teplo v rozsahu vyšším, než jaký by byl
minimálně nutný k zachování předmětu vlastnictví.
Stanovení poměru, v jakém se
budou účastníci podílet na takových nezbytných platbách záleží na úvaze soudu,
která nesmí být zjevně nepřiměřená. Odvolací soud v dalším řízení zváží odvolací výtky žalobkyně a ve věci rozhodne
podle právního názoru dovolacího soudu zde uvedeného.
Dovolací soud je si vědom toho, že jeho právní názor není v rozporu s právním
posouzením věci, které provedl soud prvního stupně a které odvolací soud nijak
nezpochybnil; nicméně v dovolacím řízení nebylo možno napravit nedostatek
odůvodnění, které některé potenciálně významné námitky žalobkyně zcela přešlo.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu