U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr., Bc., Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem
se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, proti žalované JUDr. K. V. J., zastoupené
JUDr. Lumírem Mundokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, s
adresou pro doručování: Biskupský dvůr 1, Praha 1, o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C
257/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.
března 2014, č. j. 20 Co 342/2013-574, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované JUDr. Lumíra Mundoka.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně) částečným rozsudkem ze dne
20. února 2013, č. j. 9 C 257/2007-447, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Kolín na LV č. 61 pro k. ú. B., a to domu, postaveném na
pozemku parc. č. st. 39 a pozemku parc. č. st. 39 (výrok I.), nemovitosti
přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a uložil mu zaplatit žalované náhradu
za spoluvlastnický podíl ve výši 1,200.000,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl, že o zbývajících nárocích a o náhradě
nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III.). Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. března 2014, č. j. 20 Co 342/2013-574, rozsudek soudu prvního stupně změnil
pouze ve výroku II. tak, že „výše náhrady za spoluvlastnický podíl činí
1,000.000,- Kč“, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o tom, že o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech státu bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z § 237 občanského soudního řádu a jako důvod uvádí nesprávné právní
posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že měnícím výrokem založil „stav
neurčitosti a nevykonatelnosti rozhodnutí“, jestliže nereflektoval novou právní
úpravu zakotvenou v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zásadu
„superficies solo cedit“ nezohlednil ve výroku rozhodnutí. „Stav nejasnosti a
nevykonatelnosti“ rozhodnutí založil odvolací soud rovněž měnícím výrokem,
jestliže původní výrok soudu prvního stupně stanovující povinnost k zaplacení a
lhůtu k plnění nahradil pouze rozhodnutím ohledně výše náhrady za
spoluvlastnický podíl bez dalších souvislostí. Sporuje způsob, jakým byla
stanovena obvyklá cena nemovitostí. Zpochybňuje přitom závěry znaleckého
posudku a tvrdí, že odvolací soud nereagoval na jeho námitky, ať již výslechem
znalce nebo vypracováním revizního znaleckého posudku. Jestliže odborné otázky
překlenul laickou úvahou, zatížil řízení procesní vadou a dospěl k nesprávným
závěrům. Nesouhlasí rovněž s nepřiměřenou délkou řízení, ani s vydáním
částečného rozsudku, který narušuje rovnost účastníků, když řeší pouze
vyplacení podílu žalované, aniž by současně byly řešeny vzájemné nároky
účastníků spojené s vypořádáním dotčených nemovitostí v tzv. širším smyslu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č.
99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 19. března 2014 a dovolací
řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o
dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2014 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2014, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel řádně
nevymezil přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jeho námitky směřují zejména ke zpochybnění závěrů znaleckého
posudku a podkladů, z nichž vyšel znalec při vyhotovování znaleckého posudku,
čímž chce zjevně zpochybnit skutkové závěry při stanovení obecné ceny
vypořádávaných nemovitostí, z níž následně vycházel odvolací soud při stanovení
výše vypořádacího podílu. Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou,
nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení obvyklé ceny pro určení
výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje
pochybení při zjišťování skutkového stavu věci [k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo
3240/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5758 a C 5759, (dále jen „Soubor“)]. Námitkami směřujícími proti stanovení obvyklé ceny předmětných
nemovitostí vystihuje dovolatel nepřípustnou polemiku se skutkovým zjištěním,
neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod,
který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání
lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání potom samy o sobě nemohou založit ani tvrzené vady, jichž
se měl dopustit odvolací soud při formulování výroku měnícího rozhodnutí.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám
řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako
přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn.
22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp.
zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
V daném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou
(třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku hmotného či procesního práva
nevymezil, a proto není dovolací soud v této fázi dovolacího řízení oprávněn se
tvrzenými vadami řízení zabývat.
Nadto lze podotknout, že jestliže odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. pouze ohledně výše náhrady za spoluvlastnický podíl, jinak
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, lze z jeho rozhodnutí zcela jasně
dovodit, že změna rozsudku soudu prvního stupně se nedotkla výroku I. a III.,
ale pouze výroku II., konkrétně výše náhrady za spoluvlastnický podíl, přitom
lhůta k plnění stanovená soudem prvního stupně (tři dny od právní moci
rozsudku) zůstala zachována. Námitka dovolatele ohledně nejasnosti a
nevykonatelnosti rozhodnutí, které měl odvolací soud založit tím, že původní
výrok soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení i lhůtu k plnění,
nahradil pouze rozhodnutím ohledně výše náhrady za spoluvlastnický podíl, proto
není namístě.
Ohledně zásady „superficies solo cedit“ a jejího namítaného nezohlednění ve
výroku rozhodnutí lze uvést, že soud prvního stupně postupoval při posouzení
nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
tedy podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. Odvolací soud již byl z
hlediska hmotněprávního posouzení vázán novou právní úpravou provedenou zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinnou od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.). Za vadu
rozhodnutí, která by zasáhla do práv a oprávněných zájmů účastníků však nelze
označit tu skutečnost, že odvolací soud „pouze“ potvrdil výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně v té jeho části, ve které soud přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce nemovitosti značené jako „dům na parcele st. 39 a parcela
st. 39“. Je sice pravdou, že podle § 3054 přechodných ustanovení o. z., stavba,
která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je
zřízena, přestává být dnem nabytí tohoto zákona samostatnou věcí a stává se
součástí pozemku, měla-li dnem nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo
k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba (podle § 506 odst. 1 o. z. jsou
stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení součástí pozemku). Této nové právní
úpravě by tedy odpovídal výrok, podle kterého soud přikáže do výlučného
vlastnictví jednoho z účastníků pouze pozemek, jehož součástí je stavba. Neurčitost či nesrozumitelnost rozhodnutí však nezpůsobuje ani shora uvedené
znění výroku. Je z něj totiž zřejmé, že výlučným vlastníkem pozemku, na kterém
je zřízena stavba domu (a tedy i této stavby jako součásti pozemku), je nadále
pouze žalobce. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka směřující proti nepřiměřené
délce řízení, a to zejména ve vztahu k ceně nemovitostí. Průtahy v soudním
řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví nemohou mít vliv na obsah
rozhodnutí; případné nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního
předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4622/2008,
uveřejněné v Souboru pod č. C 7157). Platí tak, že pokud v důsledku délky
řízení dojde k nárůstu ceny vypořádávané věci (mutatis mutandis stejný závěr
platí i pro snížení ceny), nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání
zohlednit změnou kritérií, podle kterých se tato cena určuje (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo
1183/2008, uveřejněné v Souboru pod č. C 8308). Jestliže tedy v posuzovaném
případě dovolatel nesouhlasí s tím, že z důvodu déletrvajícího řízení stoupla
cena nemovitosti, díky čemuž se zvýšila i výše vypořádacího podílu, přehlíží,
že se současně zvýšila i hodnota nemovitého majetku, který je mu přikazován do
výlučného vlastnictví. Kdyby naopak cena nemovitosti v průběhu doby klesla, byl
by vypořádací podíl žalované přirozeně nižší, protože nižší by byla i hodnota
náležející dovolateli.
Za pravdu dovolateli nelze dát ani v tom, že vydání částečného rozsudku
narušuje rovnost účastníků, neboť je jím řešeno pouze vyplacení podílu
žalované, aniž by současně byly řešeny vzájemné nároky účastníků spojené s
vypořádáním dotčených nemovitostí v tzv. širším smyslu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009,
uveřejněném v Souboru pod č. C 8953 uvedl, že širší vypořádání spoluvlastnictví
nemá výslovnou oporu v občanském zákoníku, která by podřazovala rozhodnutí o
něm obecnému režimu výroků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jedná se o
nároky samostatné, jež mohou být uplatněny nezávisle i mimo řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví zvláště tam, kde jejich splatnost není
vázána na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (proti rozsudku dovolacího
soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky
usnesením ze dne 17. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 3399/10, odmítl pro zjevnou
neopodstatněnost). K tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1509/2007, publikovaný v Souboru pod č. C 6282.
Z výše uvedeného je zjevné, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s
dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže samostatně (částečným
rozsudkem) rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků
a v dalším řízení se bude zabývat návrhem na jeho tzv. širší vypořádání.
Protože dovolatel ve věci nevymezil řádně předpoklad přípustnosti dovolání a
není dán ani zákonem předpokládaný dovolací důvod, Nejvyšší soud dovolání
žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu