22 Cdo 1447/2019-217
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně R. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou
Vojtkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 3, Baranova 672/31, proti
žalovanému V. V., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Štěpánem Janáčem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1041/12, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 282/2015, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018,
č. j. 28 Co 218/2017-176, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co
218/2017-176, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2017, č. j.
6 C 282/2015-116, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu
řízení.
II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co 218/2017-176, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 6 C 282/2015-116,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání části společného jmění
manželů (SJM), sestávající z dluhu u paní M. M. ve výši 276 309 Kč, dluhu u
společnosti BYTEX s. r. o. ve výši 156 250 Kč a dluhu u MONETA Money Bank, a.
s. – vzniklého na základě smlouvy č. 1636933071 –, který ke dni 20. 9. 2012
činil 26 000 Kč (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne
18. 7. 2017, č. j. 28 Co 218/2017-142, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
řízení zastavil (výrok I.). Výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
Důvod pro zastavení řízení spatřoval odvolací soud v tom, že položky, navržené
k vypořádání v nyní projednávané věci, byly již předmětem řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 302/2013; pravomocný rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2014, č. j. 6 C 302/2013-93, tak
tvoří ve vztahu k nyní uplatněnému nároku žalobkyně překážku věci rozhodnuté
(rei iudicatae).
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo
5121/2017-164, rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Položky navržené k vypořádání v tomto řízení byly již
skutečně uplatněny v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 302/2013, nicméně soud
prvního stupně je odmítl učinit předmětem řízení z procesních důvodů a
předmětem řízení se proto nestaly; rozhodnutí o vypořádání SJM tak nemůže
představovat vzhledem k těmto věcem překážku věci rozhodnuté.
Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 28 Co
218/2017-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Důvodem byla skutečnost, že
právo žalobkyně k podání návrhu na vypořádání SJM bylo konzumováno podáním
žaloby manžela (žalovaného) ve věci sp. zn. 6 C 302/2013. Žalobkyně tak sice
mohla sama podat žalobu v zákonné tříleté lhůtě ve smyslu § 150 odst. 4 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), a uplatnit navržené
položky k vypořádání, avšak nejdříve po skončení řízení o žalobě žalovaného,
neboť v době podání návrhu existovala překážka věci zahájené (litispendence).
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2018 podává žalobkyně
(„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.) –
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci
podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož právo žalobkyně
k podání návrhu na vypořádání SJM bylo konzumováno podáním žaloby manžela
(žalovaného) ve věci sp. zn. 6 C 302/2013, a žalobkyně tak sice mohla navrhnout
nyní uplatněné položky k vypořádání v zákonné tříleté lhůtě podle § 150 odst. 4
obč. zák., avšak nejdříve po skončení řízení o žalobě žalovaného. Argumentuje
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, z
něhož dovozuje, že ačkoli její žalobní právo bylo konzumováno podáním návrhu
žalovaného, soud má povinnost navržené položky vypořádat. Tvrdí, že postup
soudů obou stupňů, který ji fakticky znemožnil domáhat se vypořádání věcí
náležejících do SJM, představuje porušení ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení práva na
vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Nesouhlasí rovněž s tím, že navržení
položek k vypořádání ve věci sp. zn. 6 C 302/2013 bránila koncentrace řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že rozhodnutí, na něž dovolatelka odkazuje, na
projednávanou věc nedopadá, neboť žalobkyně navrhla věci k vypořádání až po
koncentraci řízení ve věci sp. zn. 6 C 302/2013.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Odvolací soud se při posuzování otázky, byla-li tu překážka věci
zahájené (litispendence), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu; tím je založena přípustnost dovolání.
Protože k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, řídí se
vypořádání zákonem č. 40/1964 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanovení § 83 odst. 1 o.
s. ř. zakazuje, aby probíhala o stejné věci současně dvě nebo více řízení;
nastane-li taková situace, překážka zahájeného řízení (litispendence) brání
tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. Zjistí-li soud,
že o téže věci již probíhá jiné řízení, je povinen později zahájené řízení
zastavit (srovnej např. usnesení ze dne 30. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3145/2006,
nebo usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 789/2011).
Dovolacímu soudu nezbývá než zopakovat závěry předchozího rozhodnutí, neboť
stejně jako v případě překážky věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae – §
159a odst. 4 o. s. ř.), také v případě překážky věci zahájené se o stejnou věc
jedná tehdy, jde-li v jiném řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou
však v souladu s ustálenou judikaturou (připomínající dispozitivnost
příslušných hmotněprávních norem i význam zásad projednací a dispoziční, jež
ovládají civilní sporné řízení) pouze majetek či hodnoty, které účastníci
navrhli k vypořádání v zákonné lhůtě (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek ze dne 11. 12. 2012, sp.
zn. 22 Cdo 4314/2010, obdobně též rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1785/2014, nebo usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1978/2015).
Jestliže tedy pravomocné rozhodnutí o vypořádání SJM ve věci sp. zn. 6 C
302/2013 nemohlo představovat vzhledem k nyní projednávané věci překážku věci
pravomocně rozsouzené, neboť společné věci účastníků se nestaly předmětem
řízení (jak vyplývá z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu), nemohlo ani
samotné vedení řízení ve věci sp. zn. 6 C 302/2013 představovat k nyní
projednávané věci překážku věci zahájené.
Odvolací soud zjevně vychází z judikatury Nejvyššího soudu, podle které podá-li
jeden z manželů návrh na vypořádání společného jmění, je tím konzumováno i
žalobní právo druhého manžela, který již žalobu nemůže podat (srovnej např.
rozsudek ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, nebo také usnesení ze dne
23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4338/2015). Tomu je však třeba rozumět ve světle
výše uvedeného; žalobní právo je konzumováno pouze ve vztahu k té části
společného jmění, která je předmětem již probíhajícího řízení. Je-li předmětem
dalšího řízení jiná věc náležející do SJM, která se nestala předmětem
předchozího řízení, podání žaloby nic nebrání.
Na otázce koncentrace řízení pak napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezávisí, neboť důvodem rozhodnutí odvolacího soudu byla výhradně překážka věci
zahájené; tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně s
ohledem na výše uvedené není zřejmé, jaký význam by měla mít koncentrace řízení
ve věci sp. zn. 6 C 302/2013 pro nyní projednávanou věc.
Dovolání je proto důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s.
ř. (je třeba žalobu věcně projednat). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího
soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud bezodkladně rozhodl o dovolání, nebylo třeba
rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu