22 Cdo 1452/2023-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. R., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Bubeníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, proti žalovanému J. Š., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lumírem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 38, o vydání nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 28/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 28 Co 221/2022-153, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Lumíra Veselého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
„bytová jednotka“). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 28 Co 221/2022-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyložil, že žalobkyně neprokázala skutečnosti opodstatňující uzavřít, že je vlastnicí shora uvedené bytové jednotky. Z tohoto důvodu není žaloba na vydání bytové jednotky opodstatněná.
K tomu poznamenal, že žalovaný nabyl vlastnické právo k bytové jednotce na základě kupní smlouvy ze dne 28. 6. 2010. Pokud žalobkyně uplatnila námitku neplatnosti této smlouvy, učinila tak až po uplynutí příslušné promlčecí lhůty. Dodal, že tato námitka je neopodstatněná rovněž z toho důvodu, že žalobkyni vlastnické právo k této bytové jednotce v minulosti ani nesvědčilo. Kupní smlouvu ze dne 28. 6. 2010 tak nelze považovat za neplatnou. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání.
Uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, rovněž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že je vlastnicí bytové jednotky.
Žalobkyně podle jejího tvrzení v řízení předložila listiny, na základě kterých lze dovodit, že je vlastnicí této bytové jednotky. Podle dovolatelky se soudy nižších vypořádaly s žalovaným uplatněným promlčením námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 6. 2010 „v rozporu s tehdy platnou právní úpravou, dle které se vlastnické právo nepromlčuje“. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje taktéž za neurčité, a to s ohledem na formulaci příslušného výroku soudem prvního stupně. Namítá rovněž, že jí bylo před soudy nižších stupňů odepřeno právo na zástupce, přestože splňovala podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
Má za to, že žaloba na vydání bytové jednotky nemůže být důvodná, jelikož žalobkyně není (a v minulosti ani nebyla) její vlastnicí. Zdůrazňuje, že pokud žalobkyně namítla neplatnost kupní smlouvy ze dne 28. 6. 2010, na základě které nabyl žalovaný vlastnické právo k bytové jednotce, učinila tak po uplynutí příslušné promlčecí lhůty. Z důvodu procesní opatrnosti žalovaný rovněž vznesl námitku vydržení této bytové jednotky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že žalobkyně neprokázala skutečnosti opodstatňující uzavřít, že je vlastnicí bytové jednotky. Z tohoto důvodu není opodstatněná žaloba na vyklizení této bytové jednotky. Žalobkyně v dovolání s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí. Má za to, že z jí předložených důkazů vyplývá, že je vlastnicí bytové jednotky. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatelky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. V projednávané věci neformuluje dovolatelka v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že není vlastnicí bytové jednotky, žádnou konkrétní právní otázku a ani v této souvislosti neuvádí, který z předpokladů přípustnosti považuje za naplněný. Obsahem dovolání je pouhá polemika žalobkyně se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho právním posouzením věci s tím, že by mělo být toto právní posouzení podle názoru žalobkyně jiné (tedy takové, že žalobkyni svědčí vlastnické právo k bytové jednotce). V takovém případě ovšem nevymezuje žalobkyně v této části dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Odvolací soud také dovodil, že vznesla-li žalobkyně námitku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 6. 2010, na základě které nabyl žalovaný vlastnické právo k bytové jednotce, učinila tak po uplynutí příslušné promlčecí lhůty. V této souvislosti žalobkyně pouze uvedla, že soud se s námitkou promlčení vypořádal „v rozporu s tehdy platnou právní úpravou“. Žalobkyně tak ani v této části dovolání nevymezuje s ohledem na shora uvedené řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Tento závěr Nejvyššího soudu platí rovněž ve vztahu k námitce žalobkyně, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou neurčitá, i v souvislosti s námitkou, že jí měl být ustanoven pro řízení před soudy nižších stupňů zástupce z řad advokátů. Žalobkyně má také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně odůvodněno. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. V poměrech projednávané věci se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami žalobkyně a zohlednil veškeré okolnosti nyní projednávané věci. Závěry odvolacího soudu jsou řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny. Z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné. Proto tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 6. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu