22 Cdo 1503/2025-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. Ch., zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 103/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2025, č. j. 8 Co 50/2025-82, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Vladimíra Linharta.
1. Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 1 C 103/2024-65, ve výroku I určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále též jen „pozemky“) a výrokem II rozhodl o nákladech řízení.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2025, č. j. 8 Co 50/2025-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně vlastnické právo k pozemkům v roce 2021 mimořádně vydržela, nepoctivý úmysl žalobkyně v době uchopení držby žalovaná neprokázala. Nepřijal ani názor žalované, že i kdyby žalobkyně sporné pozemky vydržela, byly splněny podmínky pro (pozdější) nabytí vlastnictví státem podle § 65 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Odvolací soud uvedl, že není možné skrze předpis veřejnoprávní povahy doplňovat předpis soukromoprávní, v podstatě jej nepřímo novelizovat. Uvedenému pojetí brání autonomní postavení práva soukromého ve vztahu k právu veřejnému, komplexní úprava institutu nabývání vlastnictví v občanském zákoníku a konečně i pravidla legislativního procesu, neboť z čl. 54 odst. 1 Legislativních pravidel vlády vyplývá, že nepřímé novelizace právních předpisů jsou zapovězeny. Takové tzv. přílepky ostatně shledal Ústavní soud neústavními. Hmotněprávní úprava nabytí vlastnictví k nemovité věci je (komplexně) obsažena v občanském zákoníku, úprava v katastrálním zákoně má toliko charakter procedurální, stanoví postup, jakým se některé skutečnosti zapisují do katastru, jakým způsobem má být katastr veden a kdo jej má spravovat. Ambicí zákonodárce nebylo v katastrálním zákoně jakkoliv modifikovat hmotněprávní úpravu nabývání vlastnictví obsaženou v občanském zákoníku. Žalovaná tak ke dni 2. 1. 2024 získala pouhou knihovní držbu, jež je pro otázku vydržení obecně bez významu, smyslem tohoto zápisu bylo – jedině pro účely správného vedení katastru – zjednat nápravu nežádoucího stavu, kdy u nemovitých věcí byl zapsán vlastník, který své vlastnické právo zjevně nevykonával.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Namítá, že otázku nepoctivého úmyslu posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Sporné parcely právní předchůdci žalobkyně v držbě nikdy neměli, již při nabytí pozemků uvedených v kupní smlouvě z roku 1966 museli při vzájemném umístění všech parcel, zjevného nepoměru ve výměře, poloze v terénu a způsobu užívání jejich pozemků a sporných pozemků vědět, že nejsou vlastníky sporných parcel. Tím se však odvolací soud nezabýval, přestože na dobu před 11. 11. 2001, kdy se držby chopila žalobkyně, poukazoval. Odvolacímu soudu také vytýká, že za počátek vydržecí doby považoval den 11. 11. 2001, aniž by tento závěr blíže vysvětlil. Má jít o zjevný odkaz na dědické řízení, avšak bylo by možné uvažovat až o dni právní moci rozhodnutí o dědictví, která nastala až 26. 4. 2002. Žalobkyně navíc musela být od počátku v nepoctivém úmyslu, neboť věděla či měla a musela vědět, že předmětné pozemky jsou v katastru nemovitostí zapsány ve prospěch osob odlišných od žalobkyně či jejích rodičů, a zároveň žalobkyni muselo být nepochybně objektivně jasné, že drží více, než nabyla děděním (výměra předmětných pozemků dosahuje výrazně více než 50 % výměry pozemků zděděných spolu s rodinným domem a u něj se nacházejících). Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 2288/2024 a 22 Cdo 3680/2023, ze kterých podle jejího názoru plyne, že „již sama skutečnost rozdílnosti či zjevného nepoměru výměry pozemků zakládá nepoctivý úmysl při ujmutí se držby“. Pozemky nemohly být předmětem dědění po úmrtí rodičů žalobkyně, což muselo být žalobkyni známo již v roce 1992 po úmrtí jejího otce, v dědickém řízení projednány nebyly. Odkázala dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3606/2024 a sp. zn. 22 Cdo 1241/2021, podle kterého držba v nepoctivém úmyslu je dána, jestliže držitel věděl, anebo s presumovaným rozumem průměrného člověka musel vědět, že drží bez důvodu i to, co nekoupil.
6. Dovolatelka dále uvádí, že otázka, zda držitelem v nepoctivém úmyslu je ten, kdo drží bez důvodu i to, co nezdědil, a od jakého data lze v případě dědického (pozůstalostního) řízení uvažovat o ujmutí se držby držitelem, „ještě v souvislostech nebyla úplně řešena“.
7. Otázku, „zdali stát nabyl majetek podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona dnem 2. 1. 2024, jestliže 1) jde o nemovitost evidovanou v katastru nemovitostí, 2) jejímž vlastníkem je evidována osoba, kterou lze označit za nedostatečně identifikovaného vlastníka, 3) přičemž tyto podmínky budou splněny ke dni 1. 1. 2024, a zda je v tomto ustanovení tedy uvedena domněnka nevyvratitelná či fikce nabytí vlastnictví státem“, označila dovolatelka za právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou a má za to, že odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena.
8. Uvádí, že stát nabyl vlastnictví ke dni 2. 1. 2024, a to podle § 65 odst. 9 katastrálního zákona, který stanoví nevyvratitelnou domněnku (případně fikci) a vlastník věci přichází o možnost přednést důkaz opaku. Katastrální zákon je normou se stejnou právní závazností jako zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), § 65 katastrálního zákona je výslovně upraven ve vztahu k občanskému zákoníku a smysl právní úpravy plyne i z jasného úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě. Tuto normu nelze podle názoru dovolatelky vykládat jinak, než jak je formulována. Katastrální zákon komplexně řeší specifickou problematiku majetku nedostatečně identifikovaných vlastníků, a to samostatným způsobem, který navazuje pouze odkazem na úpravu opuštění nemovité věci v občanském zákoníku. Na rozdíl od vyvratitelné domněnky opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z. tak stanoví podmínky, za nichž se na věc pohlíží jako na opuštěnou a dochází k zápisu státu jako knihovního vlastníka. Tímto zápisem bude dosaženo souladu mezi evidencí a skutečností, a bude naplněn princip materiální publicity a dobré víry v zápis v katastru nemovitostí podle § 980 a násl. o. z. Znění § 65 katastrálního zákona tak dostatečným a ústavně konformním způsobem stanoví mechanismy, které mají za cíl definitivně vyřešit problém s majetkem evidovaným v katastru nemovitostí s nedostatečně identifikovanými vlastníky poté, co se skutečné vlastníky nepodařilo dohledat. Výraz „pohlíží“ (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona) je odlišný od výrazu „má se za to“, který vyjadřuje vyvratitelnou právní domněnku v § 1050 odst. 2 o. z. Katastrální zákon nezná ani žádné výjimky, pro které by nemovitost jako vlastnictví státu nemohla být zapsána (např. vedení sporného či pozůstalostního řízení nebo skutečnost, že vlastníkem je jiná osoba, než nedostatečně identifikovaný knihovní vlastník). Stanoví jen tři taxativní podmínky pro nabytí vlastnictví státem, které byly v daném případě splněny. Dovolatelka odkazuje i na jiné právní úpravy, podle kterých se stát stal vlastníkem nemovitých věcí (zákon č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb.).
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud se tvrzeným nepoctivým úmyslem zabýval, dospěl však k závěru, že nebyl prokázán, a tento závěr přesvědčivě odůvodnil. Ztotožnila se i s argumenty kterými odvolací soud odmítl výklad § 65 odst. 9 katastrálního zákona prosazovaný žalovanou. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K mimořádnému vydržení
14. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, že žalobkyně se chopila majetku, který její rodina užívala po desetiletí jako organický celek, na základě dědických rozhodnutí; držby sporného pozemku se v nikoli nepoctivém úmyslu ujala „11. 11. 2001, kdy byla schválena dohoda dědiců v dědickém řízení po její matce“. Proti zjištění soudů o faktickém uchopení se držby spolu s přesvědčením, že tím nikomu není působena újma, a to ke dni 11. 11. 2001, žalovaná v dovolání nebrojí.
Zároveň však odvolací soud shodně jako soud prvního stupně poukázal na to, že podmínka držby opřené o právní titul není u mimořádného vydržení stanovena. Nezabýval se tedy tím, zda žalobkyně mohla vycházet z existence právního titulu, kterým bylo rozhodnutí o dědictví, již od jeho vydání (vyhlášení) nebo až ode dne, kdy tento putativní titul nabyl právní moci. Právní otázka, od jakého data lze v případě dědického (pozůstalostního) řízení uvažovat o ujmutí se držby držitelem, zda od vydání konečného rozhodnutí nebo až od jeho právní moci, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
15. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí ani na zjištění, že žalobkyně měla v držbě pozemek, o kterém jí bylo známo, že jej dědictvím nenabyla, jak se dovolatelka zřejmě domnívá. Naopak uzavřel, že držby se žalobkyně chopila v omylu, že jde o součást pozemků, které předmětem dědictví byly. Tento omyl pak posoudil jako omluvitelný.
16. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, nebo ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, uveřejněné – stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz).
17. V usnesení ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024, dovolací soud uvedl, že překročení o více než 50 % výměry vlastního pozemku lze při hodnocení držby jako uchopené v nikoliv nepoctivém úmyslu přijmout zpravidla jen výjimečně, jsou-li tu mimořádné okolnosti svědčící držiteli. Zároveň však zdůraznil, že Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že jsou-li okolnosti případu „tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.
Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu“. K mimořádným okolnostem svědčícím ve prospěch držitele pak podle ustálené judikatury patří, že sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, držitel jej nabýval od osob blízkých (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1911/2024, nebo ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023).
18. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z toho, že sporné pozemky byly součástí souboru nemovitostí užívaného rodinou žalobkyně po desetiletí jako souvislý přirozený celek prostorově vymezený polními cestami, užívání nebylo nikým po celou dobu zpochybňováno, a to ani ze strany státu poté, co byl jako knihovní vlastník zapsán do katastru nemovitostí. Úvahu odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud ani za nepřiměřenou ani za nedostatečně odůvodněnou. K nevyvratitelné domněnce či fikci opuštění věci
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1268/2025, uvedl, že „dlouhodobé neužívání nemovité věci bez projevu vůle věc opustit zakládá pouze vyvratitelnou domněnku opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z., a tedy i pouze vyvratitelnou domněnku nabytí takové věci do vlastnictví státu podle § 1045 odst. 2 o. z. U nemovitosti s nedostatečně identifikovaným vlastníkem může být stát na základě takové vyvratitelné domněnky zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona).
Státu jako knihovnímu (katastrálnímu) vlastníkovi svědčí domněnka správnosti zapsaného vlastnického práva podle § 980 odst. 2 o. z., dobrá víra ve správnost tohoto zápisu je chráněna i za podmínek uvedených v § 984 o. z. Ke ztrátě vlastnického práva k nemovité věci však nedochází ani pouhým neužíváním nemovitosti ani jen na základě nedostatků či nesrovnalostí v označení vlastníka nemovité věci v katastru nemovitostí. Na základě § 65 odst. 9 katastrálního zákona proto stát vlastnické právo k nemovitosti nenabývá“.
20. Právní otázka, zda § 65 odst. 9 katastrálního zákona stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, případně fikci opuštění věci podle § 1050 odst. 2 o. z., tedy již nepředstavuje otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, odvolací soud se při řešení této otázky od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1268/2025 neodchýlil. Dovolání proto není přípustné ani pro řešení této právní otázky.
21. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo exekučním návrhem u soudního exekutora.
V Brně dne 23. 9. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu