USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně V. H.,
zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská
438/45, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské
náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o určení vlastnického práva, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 29/2019, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co
80/2024-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení
ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce.
1. Po zrušení původních rozhodnutí soudů rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3635/2021-143, ve věci znovu rozhodoval Obvodní
soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“), a to rozsudkem ze dne 26.
10. 2023, č. j. 35 C 29/2019-200. Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení,
že je žalobkyně vlastnicí pozemků parc. č. XY a XY (dále též „předmětné
pozemky“) vyčleněných z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 458-283/2018
vyhotoveným Ing. Martinem Pavlem, vše v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o
nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 80/2024-238, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a vymezila
v něm tři dovolací otázky: 1) Má na posouzení absence nepoctivého úmyslu podle
§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) vliv
celková výměra pozemků, u nichž se žalobkyně domáhá mimořádného vydržení,
vzhledem k jinému s nimi spojenému pozemku nabytému obvyklým způsobem a
případně jaký vliv a jaké okolnosti mají být v této souvislosti hodnoceny? 2)
Má při posuzování otázky 1) vliv skutečnost, že předmětné pozemky, které mají
podléhat mimořádnému vydržení, jsou dlouhodobě oplocené a užívané žalobkyní (po
celý její život) a jejími právními předchůdci v rozsahu tohoto oplocení? K
těmto dvěma otázkám žalobkyně uvedla, že odvolací soud nevzal ve smyslu
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 v úvahu skutečnosti
svědčící ve prospěch žalobkyně, se kterými pracovala judikatura k předchozí
právní úpravě (sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 a 22 Cdo 496/2004). Jsou jimi zejména
dlouhodobé užívání pozemků od roku 1950, oplocení, umístění staveb (objektů),
absence zásahu ze strany žalovaného. 3) Uplatní se § 995 odst. 1 věta první o.
z. ohledně účinků doručení žaloby brojící proti držbě na trvání této držby i
tehdy, pokud taková žaloba zapsaným vlastníkem podána není, ačkoliv být podána
mohla? Touto otázkou se odvolací soud nezabýval, ač měl. Soud prvního stupně
označil aplikaci § 995 o. z. za nepřiléhavou, neboť řízení o určení
vlastnického práva vyvolala žalobkyně, nikoliv žalovaný. Tento závěr spatřovala
v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 i jeho
kasačním rozhodnutím vydaným v této věci. Ze strany žalovaného bylo pro
přerušení vydržecí doby potřeba, aby podal žalobu a uspěl s ní. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se mění rozsudek soudu
prvního stupně takovým způsobem, že se žalobě vyhovuje, případně aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k
dalšímu řízení. Pro takový případ navrhla, aby dovolací soud věc přikázal
jinému soudu prvního stupně, neboť z jeho strany nebyl dodržen závazný právní
názor dovolacího soudu.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání k otázce 1) uvedl, že výjimky
popisované žalobkyní nejsou aplikovatelné na řešený případ. Pozemky v
projednávané věci nikdy nebyly ve vlastnictví žalobkyně ani jejích právních
předchůdců a jsou rozlohou více než 3,5 krát větší, než skutečně vlastněný
pozemek. Nemohla se tak domnívat, že je vlastnicí, i když pozemky byly
oploceny, a při běžné opatrnosti musela vědět, že užívá pozemky, které jí
nepatří. Vědoma si toho musela být i z nabývacích titulů ke svému pozemku a
oceňování (připlocený pozemek předmětem ocenění nebyl). K otázce 3) uvedl, že
podání žaloby žalovaným není esenciální podmínkou pro znemožnění mimořádného
vydržení. Připomněl svůj dopis z roku 2018 o možnosti pronájmu předmětných
pozemků žalobkyní a její matkou. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo
zamítl.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Žalobkyně vymezila otázku 1) a 2), zda má na hodnocení nepoctivého
úmyslu držitele vliv výměra držených pozemků, dlouhodobé oplocení a užívání
žalobkyní a jejími právními předchůdci. Namítá, že závěry odvolacího soudu v
této souvislosti přijaté jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn.
22 Cdo 2307/2022.
9. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení
odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, jsou jeho závěry naopak v
souladu.
10. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by
bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní
důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže
nepoctivý úmysl.
11. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující
vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při
nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu.
Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí
být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl
zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně
nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný – stejně jako další níže
odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz).
12. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých
podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl
jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem
dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se
vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo
1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém
úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána
existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl
anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného
člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení
držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom,
podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná
nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání
může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem,
který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez
dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba
nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z
okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost
držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné
péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o
výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém
úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak
neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o
rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k
individuálním okolnostem každého případu. V této souvislosti lze přihlédnout i
k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat
benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Přiměřeně se tak
uplatní i právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22
Cdo 1594/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo
496/2004. Jestliže byl tedy poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož
držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že
držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto
drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku
koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v
jeho prospěch (např.
sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku
právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván,
přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek
nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden
znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v
nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti
proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a
individuálním posouzení věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud
zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
13. Lze dále poukázat na to, že Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 6.
2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24 (toto usnesení je – shodně jako dále označené
rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu
https://nalus.usoud.cz), akceptoval tyto závěry Nejvyššího soudu: „Hodnocení
držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu.
Postačí ‚držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma‘; jde zde o
kritérium obdobné dobré víře ‚v nejméně přísném pojetí‘. Nepoctivý úmysl musí
prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by
rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví.
Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby
(srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo
3387/2021). Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu tak
zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností
poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak
lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý
omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba
učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno
vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu" (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne
28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023, či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22
Cdo 3680/2023, bod 14). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 476/24)“.
14. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že k mimořádnému vydržení
nedošlo, neboť se žalobkyně ujala držby předmětných pozemků v nepoctivém
úmyslu. Přihlédl k tomu, že z nabývacích titulů se žalobkyně ani její
předchůdci nemohli domnívat, že nabývají i předmětné pozemky. Žalobkyně i její
předchůdci museli poznat, že předmětem jejich vlastnického práva je pouze
zastavěný pozemek parc. č. XY o výměře 141 m2 a nikoliv připlocené předmětné
pozemky o výměře 509 m2, tj. pozemky o více jak trojnásobně vyšší výměře.
Přihlédl také k využití a druhu pozemků, jejich tvaru a umístění v terénu.
Zdůraznil, že žalobkyně netvrdila a z provedeného dokazování ani nevyplynuly
žádné výjimečné a zvláštní konkrétní okolnosti, spočívající např. v
nepravidelném tvaru pozemků či nepřehledném terénu. Shledal, že není
odůvodnitelný závěr, že se ze strany žalobkyně mohlo jednat o pouhý omyl o
průběhu vlastnické hranice. Drobné stavby a přístavby na předmětných pozemcích
existovaly již v době jejich užívání právními předchůdci žalobkyně. K těmto
hlediskům odvolací soud přihlédl jednak při úvaze o tzv. řádném vydržení podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, které není předmětem dovolacího
přezkumu (bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a jednak opětovně a
výslovně při posuzování podmínek pro mimořádné vydržení (bod 22 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Není tedy důvodná dovolací námitka, že tato další
hlediska (vedle hlediska výměry) opomenul a nezohlednil.
15. Podle dovolacího soudu je závěr odvolacího soudu v souladu s
rozhodovací praxí, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
16. Odvolací soud vzal zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu v úvahu zejména poměr velikostí výměry vlastněného pozemku a pozemků
držených. Více než tři a půl násobné překročení výměry vlastního pozemku je
natolik zásadní, že si závěr o nevědomosti držitele, a tak o nedostatku
nepoctivého úmyslu lze jen obtížně představit (obdobně viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024). Okolnosti
dlouhodobého připlocení nebo užívání mohou být zejména v hraničních případech
významné, v řešené věci však s ohledem na velikost výměry předmětných pozemků
nejsou způsobilé zvrátit učiněný závěr.
17. Dále žalobkyně vymezila otázku 3), zda se uplatní § 995 odst. 1 věta
první o. z. ohledně účinků podání a doručení žaloby brojící proti držbě na
trvání této držby i tehdy, pokud taková žaloba zapsaným vlastníkem podána není.
18. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
19. Řešení této otázky je bezpředmětné, neboť odvolací soud v napadeném
rozhodnutí učinil závěr o nepoctivém úmyslu žalobkyni již k okamžiku nabytí
držby předmětných pozemků. Tento závěr zároveň v dovolacím přezkumu obstál. Je
proto nadbytečné řešit přítomnost nepoctivého úmyslu žalobkyně ke konci
vydržecí doby, resp. hypotetickou otázku zamezení plynutí vydržecí doby
žalovaným, neboť jakýkoliv závěr nemůže na závěru o tom, že k mimořádnému
vydržení nedošlo, ničeho změnit, což také odvolací soud výslovně zdůraznil (bod
24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ostatně, dovolací soud nepochybuje o
tom, a z dovolání je to zřejmé, že řešení této otázky pojí dovolatelka s
přesvědčením o předchozí důvodnosti dovolání ohledně otázek č. 1 a 2.
20. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobkyně v dovolání odkázala
(rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ani ze dne 23. 2. 2023,
sp. zn. 22 Cdo 3635/2021), pak nejsou založena na závěru, že při nepodání
žaloby zapsaným vlastníkem proti držiteli nelze usuzovat na nepoctivý úmysl
držitele. Odvolací soud se proto od rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto
ohledu ani odchýlit nemohl.
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. Návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu podle § 243e odst. 3
o. s. ř. dovolací soud nemohl vyhovět, neboť nedošlo ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu ani soudu prvního stupně.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
24. Žalobkyně má podle § 6a a 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, právo na vrácení soudního poplatku zaplaceného za dovolání
projednané v tomto řízení, neboť jej již jednou zaplatila za předchozí
dovolaní. Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku vydá soud prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu