USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně V. H., zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 438/45, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 29/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 80/2024-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Po zrušení původních rozhodnutí soudů rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3635/2021-143, ve věci znovu rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“), a to rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 35 C 29/2019-200. Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně vlastnicí pozemků parc. č. XY a XY (dále též „předmětné pozemky“) vyčleněných z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 458-283/2018 vyhotoveným Ing. Martinem Pavlem, vše v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 80/2024-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a vymezila v něm tři dovolací otázky: 1) Má na posouzení absence nepoctivého úmyslu podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) vliv celková výměra pozemků, u nichž se žalobkyně domáhá mimořádného vydržení, vzhledem k jinému s nimi spojenému pozemku nabytému obvyklým způsobem a případně jaký vliv a jaké okolnosti mají být v této souvislosti hodnoceny? 2) Má při posuzování otázky 1) vliv skutečnost, že předmětné pozemky, které mají podléhat mimořádnému vydržení, jsou dlouhodobě oplocené a užívané žalobkyní (po celý její život) a jejími právními předchůdci v rozsahu tohoto oplocení? K těmto dvěma otázkám žalobkyně uvedla, že odvolací soud nevzal ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 v úvahu skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, se kterými pracovala judikatura k předchozí právní úpravě (sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 a 22 Cdo 496/2004). Jsou jimi zejména dlouhodobé užívání pozemků od roku 1950, oplocení, umístění staveb (objektů), absence zásahu ze strany žalovaného. 3) Uplatní se § 995 odst. 1 věta první o. z. ohledně účinků doručení žaloby brojící proti držbě na trvání této držby i tehdy, pokud taková žaloba zapsaným vlastníkem podána není, ačkoliv být podána mohla? Touto otázkou se odvolací soud nezabýval, ač měl. Soud prvního stupně označil aplikaci § 995 o. z. za nepřiléhavou, neboť řízení o určení vlastnického práva vyvolala žalobkyně, nikoliv žalovaný. Tento závěr spatřovala v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 i jeho kasačním rozhodnutím vydaným v této věci. Ze strany žalovaného bylo pro přerušení vydržecí doby potřeba, aby podal žalobu a uspěl s ní. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně takovým způsobem, že se žalobě vyhovuje, případně aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Pro takový případ navrhla, aby dovolací soud věc přikázal jinému soudu prvního stupně, neboť z jeho strany nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání k otázce 1) uvedl, že výjimky popisované žalobkyní nejsou aplikovatelné na řešený případ. Pozemky v projednávané věci nikdy nebyly ve vlastnictví žalobkyně ani jejích právních předchůdců a jsou rozlohou více než 3,5 krát větší, než skutečně vlastněný pozemek. Nemohla se tak domnívat, že je vlastnicí, i když pozemky byly oploceny, a při běžné opatrnosti musela vědět, že užívá pozemky, které jí nepatří. Vědoma si toho musela být i z nabývacích titulů ke svému pozemku a oceňování (připlocený pozemek předmětem ocenění nebyl). K otázce 3) uvedl, že podání žaloby žalovaným není esenciální podmínkou pro znemožnění mimořádného vydržení. Připomněl svůj dopis z roku 2018 o možnosti pronájmu předmětných pozemků žalobkyní a její matkou. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Žalobkyně vymezila otázku 1) a 2), zda má na hodnocení nepoctivého úmyslu držitele vliv výměra držených pozemků, dlouhodobé oplocení a užívání žalobkyní a jejími právními předchůdci. Namítá, že závěry odvolacího soudu v této souvislosti přijaté jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022.
9. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, jsou jeho závěry naopak v souladu.
10. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
11. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný – stejně jako další níže odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz).
12. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98).
Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.
Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. V této souvislosti lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Přiměřeně se tak uplatní i právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004. Jestliže byl tedy poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např.
sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
13. Lze dále poukázat na to, že Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24 (toto usnesení je – shodně jako dále označené rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), akceptoval tyto závěry Nejvyššího soudu: „Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí ‚držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma‘; jde zde o kritérium obdobné dobré víře ‚v nejméně přísném pojetí‘.
Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.
Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu" (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023, či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, bod 14). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.
3. 2024 sp. zn. III. ÚS 476/24)“.
14. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že k mimořádnému vydržení nedošlo, neboť se žalobkyně ujala držby předmětných pozemků v nepoctivém úmyslu. Přihlédl k tomu, že z nabývacích titulů se žalobkyně ani její předchůdci nemohli domnívat, že nabývají i předmětné pozemky. Žalobkyně i její předchůdci museli poznat, že předmětem jejich vlastnického práva je pouze zastavěný pozemek parc. č. XY o výměře 141 m2 a nikoliv připlocené předmětné pozemky o výměře 509 m2, tj. pozemky o více jak trojnásobně vyšší výměře. Přihlédl také k využití a druhu pozemků, jejich tvaru a umístění v terénu. Zdůraznil, že žalobkyně netvrdila a z provedeného dokazování ani nevyplynuly žádné výjimečné a zvláštní konkrétní okolnosti, spočívající např. v nepravidelném tvaru pozemků či nepřehledném terénu. Shledal, že není odůvodnitelný závěr, že se ze strany žalobkyně mohlo jednat o pouhý omyl o průběhu vlastnické hranice. Drobné stavby a přístavby na předmětných pozemcích existovaly již v době jejich užívání právními předchůdci žalobkyně. K těmto hlediskům odvolací soud přihlédl jednak při úvaze o tzv. řádném vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, které není předmětem dovolacího přezkumu (bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a jednak opětovně a výslovně při posuzování podmínek pro mimořádné vydržení (bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není tedy důvodná dovolací námitka, že tato další hlediska (vedle hlediska výměry) opomenul a nezohlednil.
15. Podle dovolacího soudu je závěr odvolacího soudu v souladu s rozhodovací praxí, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
16. Odvolací soud vzal zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v úvahu zejména poměr velikostí výměry vlastněného pozemku a pozemků držených. Více než tři a půl násobné překročení výměry vlastního pozemku je natolik zásadní, že si závěr o nevědomosti držitele, a tak o nedostatku nepoctivého úmyslu lze jen obtížně představit (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024). Okolnosti dlouhodobého připlocení nebo užívání mohou být zejména v hraničních případech významné, v řešené věci však s ohledem na velikost výměry předmětných pozemků nejsou způsobilé zvrátit učiněný závěr.
17. Dále žalobkyně vymezila otázku 3), zda se uplatní § 995 odst. 1 věta první o. z. ohledně účinků podání a doručení žaloby brojící proti držbě na trvání této držby i tehdy, pokud taková žaloba zapsaným vlastníkem podána není.
18. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
19. Řešení této otázky je bezpředmětné, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí učinil závěr o nepoctivém úmyslu žalobkyni již k okamžiku nabytí držby předmětných pozemků. Tento závěr zároveň v dovolacím přezkumu obstál. Je proto nadbytečné řešit přítomnost nepoctivého úmyslu žalobkyně ke konci vydržecí doby, resp. hypotetickou otázku zamezení plynutí vydržecí doby žalovaným, neboť jakýkoliv závěr nemůže na závěru o tom, že k mimořádnému vydržení nedošlo, ničeho změnit, což také odvolací soud výslovně zdůraznil (bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ostatně, dovolací soud nepochybuje o tom, a z dovolání je to zřejmé, že řešení této otázky pojí dovolatelka s přesvědčením o předchozí důvodnosti dovolání ohledně otázek č. 1 a 2.
20. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobkyně v dovolání odkázala (rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ani ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3635/2021), pak nejsou založena na závěru, že při nepodání žaloby zapsaným vlastníkem proti držiteli nelze usuzovat na nepoctivý úmysl držitele. Odvolací soud se proto od rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto ohledu ani odchýlit nemohl.
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. Návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu podle § 243e odst. 3 o. s. ř. dovolací soud nemohl vyhovět, neboť nedošlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ani soudu prvního stupně.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. 24. Žalobkyně má podle § 6a a 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, právo na vrácení soudního poplatku zaplaceného za dovolání projednané v tomto řízení, neboť jej již jednou zaplatila za předchozí dovolaní. Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku vydá soud prvního stupně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu