22 Cdo 2288/2024-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného,
Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci
žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti žalovanému A. S., zastoupenému Mgr.
Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C
82/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 24. 4. 2024, č. j. 21 Co 2015/2023-471, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Davida Bukala, advokáta se sídlem v
Olomouci, Sokolská 586/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY v
katastrálním území XY a obci XY. Uvedl, že je od 27. 4. 2007 výlučným
vlastníkem sousedního pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p.
XY - objekt k bydlení. Od roku 1992 byl tento pozemek v bezpodílovém
vlastnictví (později ve společném jmění manželů) žalobce a jeho bývalé
manželky. Žalobce byl po celou dobu v dobré víře, že je vlastníkem, neboť
užíval část sousedního pozemku (nyní označeného jako pozemek parc. č. st. XY),
udržoval na něm část vybudované přístavby a prováděl terénní úpravy.
Skutečnost, že se část jeho stavby nachází na pozemku žalovaného parc. č. XY,
zjistil až v roce 2017 od Městského úřadu v Žacléři. Okolo celého pozemku
žalobce je pozemek žalovaného par. č. XY (ostatní plocha) o výměře 1396 m?.
Řádné vydržení sporného pozemku bylo vyloučeno již v předchozím průběhu řízení
(viz závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2.
2024, sp. zn. 22 Cdo 286/2024, vydaného v této věci; tento rozsudek je - shodně
jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V dalším průběhu řízení šlo
tudíž o posouzení, zda žalobce nenabyl sporný pozemek v důsledku mimořádného
vydržení (§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále „o. z.“).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
24. 4. 2024, č. j. 21 Co 2015/2023-471, změnil rozsudek Okresního soudu v
Trutnově ze dne 4. 4. 2023, č. j. 14 C 82/2020-365, jímž bylo žalobě
vyhověno, tak, že žalobu zamítl, rozhodl o nákladech prvostupňového řízení
(výrok I) a o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud připomněl obecné východisko pro posouzení nabytí
vlastnického práva mimořádným vydržením, a sice, že je na žalovaném prokázat
nepoctivý úmysl žalobce při nabytí držby. S odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo
647/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo
1241/2022, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo
2307/2022) dovodil, že žalovaný břemeno tvrzení a břemeno důkazní o nepoctivém
úmyslu žalobce unesl.
4. Odvolací soud konstatoval, že „s ohledem na extrémní nepoměr výměry
nabytého pozemku (132 m?) se sousedním pozemkem, jehož držby se žalobce bez
právního důvodu chopil (568 m?), muselo být žalobci, který jistě jako osoba
středoškolsky vzdělaná má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s
běžnou péčí a opatrností, nepochybně jasné, že drží více, než nabyl. Přitom zde
nelze shledat okolnosti výrazně svědčící ve prospěch žalobce. Sporný pozemek,
jak již vyplývá ze shora uvedeného, nebyl opatřen plotem, ani žádnou jasnou
hranicí viditelnou v terénu, přístup na pozemek byl možný i ze sousedních
pozemků (nikoli jen z usedlosti žalobce), nejedná se o pozemek nepravidelného
tvaru v nepřehledném terénu“. Odvolací soud sice připustil, „že v kupní smlouvě
výměra pozemku nebyla uvedena a žalobce se o ni zřejmě ani nezajímal
(respektive z řízení nevyšlo najevo, kdy se o faktické výměře jím skutečně
vlastněného pozemku dozvěděl), nicméně vzhledem k tomu, že pozemek nebyl žádným
způsobem ohraničen, předchozí vlastník mu přesné hranice nabyté nemovitosti
neukazoval a sdělil mu, že „co bude udržovat, je jeho“, odvolací soud uzavřel,
že žalobce při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se
ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, a tudíž s tím, že jeho jednání
může být nepoctivé, byl srozuměn.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také
„dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Dovolatel výslovně nevymezuje právní otázky, na jejichž řešení
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, s tímto rozhodnutím však polemizuje.
Uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
„neboť věc nehodnotil komplexně a individuálně“, a to zejména při řešení
otázky, zda jde o držbu nabytou v poctivém či nepoctivém úmyslu a na to
navazující otázky existence okolností výrazně svědčících ve prospěch žalobce.
Připustil sice, že odvolací soud se některými aspekty mimořádného vydržení, jež
dal v úvahu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo
286/2024, zabýval, nicméně se v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu nejednalo
o výčet vyčerpávající. Odvolací soud se tak měl zabývat všemi konkrétními
okolnostmi daného případu, což však neučinil. V tomto smyslu se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5.
2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), dle kterého: „Jestliže je poměr výměry
nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil
(sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že
drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla
výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak,
nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek
byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako
rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti
držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo
držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena),
jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný
vlastník nemovitosti proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20
let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci.“
7. Žalobce dále připomíná, že tu byly mimořádné okolnosti svědčící v
jeho prospěch. Uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že „nemovitost
převzal v hranicích tak, jak byla užívána jeho právními předchůdci po celá
desetiletí a žádné okolnosti nesvědčily o tom, že by hranice pozemku vedly
jinudy“. Zároveň poukazuje na to, že „v kupní smlouvě nebyla výměra pozemku
uvedena a také na to, že v té době nebyly mapy digitalizované“. Za zásadní pak
označuje skutečnost, že „se jedná o svažitý a zarostlý terén, a i pokud by se
žalobce přesně v katastrální mapě seznámil s hranicí pozemku, laickým okem by
tato hranice nebyla v terénu seznatelná“. Připomíná, že ani vlastník sousedního
pozemku si neuvědomil, že žalobce a jeho předchůdci drží i část sousedního
pozemku, což podle dovolatele nasvědčuje objektivní omluvitelnosti omylu. V
této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 3079/2014, z něhož cituje: ‚Jestliže ani vlastník sousedního
(drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část
jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Judikatura
Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50
% výměry nabytého pozemku, výjimečně i více […]. Ani samotná skutečnost, že
držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží
i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu
(rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2211/2000).“
8. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
9. K dovolání se vyjádřil žalovaný, který považuje rozsudek odvolacího
soudu v jeho závěrech o nenaplnění zákonné podmínky pro mimořádné vydržení
vlastnického práva žalobcem za správný.
10. Podrobnější obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i
vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro
stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
14. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení obsahově
vymezené právní otázky spočívající v posouzení podmínek pro mimořádné vydržení
vlastnického práva v poměrech projednávané věci od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil.
15. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by
bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní
důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže
nepoctivý úmysl.
16. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující
vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při
nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu.
Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí
být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl
zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně
nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod číslem 15/2023 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
17. Základní hledisko, od kterého se odvíjí posouzení poctivosti při
uchopení držby sousedního pozemku, je poměr výměr pozemku skutečně nabytého k
pozemku, jehož vydržení se držitel dovolává. Překročení o více než 50 % výměry
vlastního pozemku lze při hodnocení držby jako uchopené v nikoliv nepoctivém
úmyslu přijmout zpravidla jen výjimečně, jsou-li tu mimořádné okolnosti
svědčící držiteli. V kontrastu k tomu, čtyřnásobné překročení výměry vlastního
(v této věci koupeného) pozemku je natolik zásadní, že si závěr o nedostatku
nepoctivého úmyslu lze jen obtížně představit.
18. Lze dále poukázat na to, že Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 6.
2024, sp. zn. IV. ÚS 812/24 (toto usnesení je - shodně jako dále označené
rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu
https://nalus.usoud.cz), akceptoval tyto závěry Nejvyššího soudu: „Hodnocení
držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu.
Postačí ‚držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma‘; jde zde o
kritérium obdobné dobré víře ‚v nejméně přísném pojetí‘. Nepoctivý úmysl musí
prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by
rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví.
Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby
(srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo
3387/2021)“. Jak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, jsou-li okolnosti případu „tak
zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností
poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak
lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý
omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba
učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno
vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu" (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení ze dne
28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023, či usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22
Cdo 3680/2023, bod 14). Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 476/24).
19. V přítomné právní věci žalobce postupoval při uchopení držby tak, že
úvaha o tom, že jednal v nepoctivém úmyslu, neboť musel vědět, že se ujímá
držby pozemku o vyšší výměře, než mu náleží, obstojí. V první řadě to prokazuje
čtyřnásobné překročení výměry skutečně nabytého pozemku. To žalobce vysvětluje
tím, že v kupní smlouvě nebyla výměra pozemku uvedena a on ji neznal. Dovolací
soud však opětovně vyslovil, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a
zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. V případě, že někdo
kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, nejde o zachování obvyklé opatrnosti,
kterou lze po každém požadovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010). Průměrný člověk, tedy osoba, která je
svéprávná a má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a
opatrností (viz zákonné vymezení v § 4 odst. 1 o. z.), se při obvyklé
opatrnosti seznámí s výměrou kupovaného pozemku a pokud jde o jeho hranice,
neměl by se spokojit s jejich ukázáním z dálky, aniž byly odděleny od
sousedních pozemků nějakou rozhradou. Odvolací soud, jehož skutkovými
zjištěními je dovolací soud vázán, dále přihlédl k judikatorně ukotvenému
aspektu, dle nějž se absence poctivého úmyslu rovněž hodnotí, a sice že nejedná
se o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu. Předchozí vlastník
žalobci přesné hranice nabyté nemovitosti neukazoval a sdělil mu, že „co bude
udržovat, je jeho“. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o nepoctivém
úmyslu žalobce při uchopení držby zjevně nepřiměřená a není v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu.
20. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s.
ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti části výroku I
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn vyhovující věcný výrok první
rozsudku soudu prvního stupně) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Protože dovolatel uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadl v obou
výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části
výroku I, jíž bylo znovu rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení, jakož i
ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům
rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné
[§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno
(§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 9. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu