22 Cdo 286/2024-413
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného,
Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci
žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL. M., Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti žalovanému A. S., zastoupenému Mgr.
Davidem Bukalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C
82/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 18. 9. 2023, č. j. 21 Co 215/2023-392, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2023, č. j. 21 Co
215/2023-392, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 14. 4.
2020 domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, na němž je
vybudována část zděné přístavby sousedící s pozemkem parc. č. st. XY, vše v
katastrálním území XY a obci XY (žalobce později se souhlasem soudu změnil
žalobu s ohledem na zprávu katastrálního úřadu o změně čísla parcely tak, že se
domáhá určení, že je vlastníkem pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY a
obci XY). Tvrdil, že je od 27. 4. 2007 výlučným vlastníkem pozemku st. parc. č.
XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt k bydlení); od roku 1992 byl
tento pozemek v bezpodílovém vlastnictví, později ve společném jmění manželů -
žalobce a jeho bývalé manželky. Žalobce po celou dobu nemovitosti užíval,
udržoval stavbu a prováděl terénní úpravy. Okolo celého pozemku žalobce je
pozemek žalovaného parc. č. XY (ostatní plocha) o výměře 1 396 m?. Žalobce se
rozhodl přistavit přízemní zděnou stavbu s pultovou střechou; stavební povolení
mu bylo vydáno dne 19. 4. 2005 a byla jím povolena stavba „Přístavba kolny -
Hájenka XY“ na stavební parcele č. XY o rozměrech 11,5 x 3 m. I po dokončení
prací byla majitelem pozemku parc. č. XY osoba odlišná od žalovaného a s
užíváním stavby nebyl žádný problém.
2. Žalovaný se stal vlastníkem pozemku parc. č. XY ke dni 1. 6. 2015;
dne 29. 3. 2017 podal na stavební úřad podnět k zahájení řízení o odstranění
stavby, terénních úprav a zařízení s tím, že stavba stojí i na jeho pozemku.
Řízení není doposud skončeno. Žalobce je přesvědčen, že jednal v dobré víře, že
staví na svém. Je možné, že chybou měření došlo k přestavku, nicméně to bylo na
místě, které rodina žalobce dlouhou dobu v dobré víře užívala, a toto užívání
nebylo nikdy zpochybněno. Žalobce v průběhu doby danou část nemovitosti
vydržel; že se část jeho stavby nachází na pozemku žalovaného parc. č. XY,
zjistil až v roce 2017 od Městského úřadu v Žacléři. S předmětnou nemovitou
věcí nakládal jako s vlastní, byl v dobré víře, že mu věc patří a držel ji po
dobu více než 10 let.
3. Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. 4. 2021, č. j. 14 C 82/2020-238, žalobě vyhověl, a výrokem I určil, že
žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, na němž je vybudována část
zděné přístavby, a to v rozsahu dle geometrického plánu, který je součástí
rozsudku. Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že k
vydržení mělo dojít v roce 2002, posuzoval soud prvního stupně podmínky
vydržení podle § 130 odst. 1 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
(„obč. zák.“) - viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
4. Při hodnocení otázky, zda žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že součástí nabytého pozemku je i sporný pozemek, vyšel z toho,
že „žalobce kupoval rekreační objekt zasazený ve svahu, ve kterém byla v okolí
umístěna jen tato nemovitost. Jeho právní předchůdci užívali nemovitost až ke
svahu, započali tam se stavbou zděných kůlen. Vlastník pozemku parc. č. XY
žádným způsobem rozsah užívání nezpochybňoval (…). V terénu, v němž se
nemovitost nachází, je nutno dospět k závěru, že žalobce mohl být i objektivně
v dobré víře, že jeho pozemek sahá až ke svahu. Nebylo zjištěno nic, co by mělo
u žalobce až do doby stavebního řízení zahájeného žádostí žalobce o vydání
stavebního povolení na přístavbu kolny doručené stavebnímu úřadu 8. 4. 2004,
konkrétně do místního šetření ze dne 28. 5. 2004, vyvolat důvodné pochybnosti o
tom, zda mu pozemek patří až ke svahu“ (…) „Žalobce byl na základě kupní
smlouvy v dobré víře, že pozemek koupil až po hranu rozestavěných kůlen směrem
ke svahu. Aniž by bylo přihlíženo k dobré víře jeho právních předchůdců, stal
se tak nejpozději od 30. 4. 1992 oprávněným držitelem, oprávněná držba trvala
více než 10 let, neboť až v roce 2004 byly v rámci řízení před stavebním úřadem
činěny úkony, které mohly dobrou víru narušit.“
5. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
20. 10. 2021, č. j. 21 Co 152/2021-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
6. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na základě provedených
důkazů učinil v zásadě správné skutkové závěry a také jeho právní závěry jsou
správné. Žalobce a jeho tehdejší manželka zcela důvodně měli za to, že pozemek,
na němž byly vybudovány kolny přiléhající k domu č. p. XY, i vzhledem k rozsahu
obestavěné plochy, je pozemkem st. parc. č. XY. Stejné mínění pak důvodně měli
i ohledně části pozemku ve svahu přiléhajícího ke kolnám z levé strany (při
pohledu odspodu na nemovitost), kterou již jejich právní předchůdci (L. H. a J.
H.) užívali, zejména pro výsadbu ovocných stromků. Žalobce a jeho bývalá
manželka v užívání této části pozemku pokračovali tím způsobem, že užívali
kolny a udržovali pozemek (sekali trávu a nálety a vysazovali zde ovocné
stromky a květiny). Po dobu plynutí vydržecí doby, tj. od 5. 10. 1992 do 5. 10.
2002, nebyli ve výkonu svého práva žádným způsobem rušeni, tehdejší vlastník
pozemku parc. č. XY (právní předchůdce žalovaného) se sám ani držby sporné
části pozemku v označené době neuchopil. Dnem 5. 10. 2022 se tak ze zákona
stali vlastníky části pozemku parc. č. XY, části nyní vymezené geometrickým
plánem, který je nedílnou součástí rozsudku.
7. Na základě dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9.
2022, č. j. 22 Cdo 205/2022-321, zrušil rozsudky Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 152/2021-283, a Okresního soudu v
Trutnově ze dne 28. 4. 2021, č. j. 14 C 82/2020-238, věc vrátil okresnímu soudu
k dalšímu řízení a uvedl: „Dovolací soud nezpochybňuje to, že nerušené užívání
pozemku žalobcem (resp. po nějakou dobu i jeho bývalou manželkou) je
skutečností nasvědčující tomu, že on i původní vlastník sousedního pozemku
(předchůdce žalovaného) měli za to, že žalobce užívá jen vlastní pozemek; pokud
by nebyl zjištěn jiný důvod užívání (nájem, pacht, výprosa apod.), šlo o držbu.
V dané věci však odvolací soud a ani soud prvního stupně neučinily skutkové
zjištění, že by se žalobce a jeho tehdejší bezpodílová spoluvlastnice seznámili
s hranicemi pozemku. Pokud by za situace, kdy vlastnická hranice nebyla v
terénu jasně zřetelná, zejména vyznačena rozhradou, a převodce by nabyvateli
hranice pozemku jasně neukázal a nepředal jim tak držbu v těch hranicích, ve
kterých se jí chopili, pak by nebylo možné učinit závěr, že by při zachování
obvyklé opatrnosti nemohli zjistit, že se chopili držby i části sousedního
pozemku. I pokud by tak byli v dobré víře, že jsou vlastníky drženého pozemku,
nebyla by jejich dobrá víra objektivní, daná - „se zřetelem ke všem okolnostem“
- a tudíž by nebyli držiteli oprávněnými (§ 130 odst. 1 obč. zák.), a jejich
držba způsobilá k vydržení“. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v této části
považoval dovolací soud za předčasné, a jeho rozsudek tak spočíval na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
8. Nejvyšší soud současně považoval za významné tvrzení dovolatele
(tehdy jím byl žalovaný), že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu ohledně dobré víry držitele posuzované podle poměru plochy
skutečně nabytého a drženého pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000). Na nutnost posuzovat věc z tohoto
hlediska poukazoval žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně i v
odvolání; soudy nižších stupňů se však touto námitkou nezabývaly. Protože šlo o
potenciálně relevantní námitku, bylo v této části rozhodnutí soudů obou stupňů
nepřezkoumatelné, čímž bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces
(článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, nebo ze dne 20.
4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). V dalším řízení se soudy obou stupňů měly
touto námitkou zabývat.
9. Okresní soud v Trutnově v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. 4. 2023
č. j. 14 C 82/2020-365, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY
v katastrálním území XY a obci XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY
Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště XY, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování uzavřel, že vzhledem k
místním poměrům lze považovat způsob, jakým L. H., právní předchůdce žalobce,
který jako spoluvlastník pozemku v roce 1992 zařizoval jeho prodej žalobci a
jeho tehdejší manželce, ukázal žalobci hranice pozemku, za způsob vzhledem k
poměrům dostačující.
10. K tomu soud prvního stupně uvedl, že žalobce je již jedinou žijící
osobou, která se účastnila předání držby. „Dle jeho výpovědi mu prodávající
neukazoval hranice pozemku v tom směru, že by procházeli přímo místy, kde
hranice pozemku vedou, ale stáli před chalupou a pan H. ukazoval hranice
pozemku za chalupou směrem k potoku, pak byli u rybníčku a tam ukazoval spodní
hranici. Bez znalosti místních poměrů by se mohlo takovéto seznámení s
hranicemi pozemku jevit jako nedostatečné. Dle názoru soudu je ale nutno
přihlédnout ke specifikům daného místa. Pozemky v té době nebyly dle výpovědi
žalobce zarostlé, bylo vidět, že byly občas sekané. Kůlny byly rozestavěné,
dole byly vysázené túje, ovocné stromy byly vysázené směrem do stráně. Směrem
nad chalupou pan H. ukazoval, že pozemek je ke svahu. Z popisu žalobce je
patrno, že s ohledem na kontrast mezi udržovaným pozemkem kolem hájenky a
neudržovanými okolními pozemky, i při tomto způsobu označení hranice pozemku,
šlo o označení, kterým nabyl kupující vědomost o tom, v jakých hranicích je mu
držba pozemku předávána. Prodávající ukazoval hranice pozemku tak, jak se
domníval, že vedou, neboť v tomto rozsahu pozemky nerušeně od šedesátých let
užíval…Soud tak má za prokázáno, že žalobce jako ten, kdo za kupující vyřizoval
záležitosti koupě, se seznámil s hranicemi pozemku způsobem odpovídajícím
situaci v konkrétní lokalitě. Prodávající měli za to, že pozemek nad chalupou
převádějí až ke svahu do míst protékajícího potoka. Tomu odpovídá skutečnost,
že v kupní smlouvě jsou uvedeny i rozestavěné kůlny a další příslušenství, ač
minimálně část kůlen se nacházela již na sousedním pozemku (v té době parc. č.
XY). Z výpovědi svědkyně B. bylo prokázáno, že žalobce a svědkyně po koupi
nemovitostí užívali celý prostor až ke svahu, včetně kůlny, aniž by jim
kdokoliv vytýkal, že užívají něco, co není jejich. To odpovídá výpovědi svědka
J. H. (jediného žijícího prodávajícího) o tom, že jeho otec užíval prostor
kolem chalupy rovněž až ke svahu (sázel tam keře a stromy). Místním ohledáním
bylo prokázáno, že okolí domu čp. XY až po svah je sourodým celkem, kdežto svah
je spíše pustý a zjevně nevyužívaný. Ač v mezidobí došlo na místě k určitým
změnám (místo kůlen byla vybudována opěrná zeď a přístavba), tato skutečnost se
nezměnila. Pozemek nebyl využíván pouze v místech zastavěných rozestavěnou
zděnou kůlnou, ale až ke svahu, po celé délce domu, kde prostor tvořil logický
celek“. Žalobce byl tak objektivně v dobré víře, že je vlastníkem pozemku tak,
jak mu byl prodávajícím předán.
11. Tuto dobrou víru dle názoru soudu prvního stupně nevyloučil ani
poměr plochy skutečně nabytého a drženého pozemku. Žalobce uváděl, že přesnou
výměru kupovaného pozemku v době koupě neznal; to však nevylučuje naplnění
podmínek dobré víry. Je nutno přihlédnout, že v době, kdy byla kupní smlouva
uzavřena, nebyla provedena digitalizace, nebyl běžný dálkový přístup do
tehdejší evidence nemovitostí. Podle údaje z listu vlastnictví č. XY má parcela
st. XY – zastavěná plocha a nádvoří (tj. pozemek skutečně koupený žalobcem a
jeho manželkou) výměru 132 m2. Místním ohledáním bylo zjištěno, že se nachází
ve svažitém terénu, kde je obtížnější učinit závěr o velikosti plochy. Žalobce
a jeho tehdejší manželka se chopili držby k místu, které bylo v terénu
významným prvkem (začínající prudký svah), přičemž vydržení se žalobce domáhá
ohledně plochy 43 m2, tj. dle názoru soudu prvního stupně, plochy, u které není
možno předpokládat, že by měla být objektivně poznatelná laickým pohledem, i
kdyby žalobce znal výměru kupovaného pozemku. Poměr plochy nabytého a drženého
pozemku není dle názoru soudu prvního stupně natolik významný, aby objektivně
založil pochybnosti držitele a vyloučil jeho oprávněnou držbu. V terénu, v němž
se nemovitost nachází, je nutno dospět k závěru, že žalobce mohl být i
objektivně v dobré víře, že jeho pozemek sahá až ke svahu.
12. K odvolání žalovaného pak Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 18. 9. 2023, č. j. 21 Co 215/2023-392, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení.
13. Odvolací soud, který se rovněž v předchozím řízení seznámil se
situací na místě samém, nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že způsob,
kterým se žalobce seznámil s hranicemi mezi pozemky, mohl založit jeho dobrou
víru o průběhu hranice. „Především takové vymezení hranice, na něž okresní soud
přistoupil, je naprosto neurčité. Pokud by žalobci skutečně tímto způsobem byly
popsány prodávajícím hranice pozemku, v žádném případě nemohl nabýt vědomost o
tom, kudy přesně hranice prochází. Navíc dle tohoto žalobcova popisu hranic
pozemku, který měl nabýt kupní smlouvou, by měl žalobce převzít do své držby
pozemek o mnohonásobně větší výměře, než byla výměra pozemku parc. č. st. XY,
což by objektivně muselo založit pochybnosti žalobce o tom, že mu celý pozemek
v rozsahu, jak mu měl být ukazován, patří. Při tomto hodnocení je přitom
nevýznamné, že v kupní smlouvě nebyla uvedena výměra pozemku parc. č. st. XY,
nebyla provedena digitalizace a nebyl běžný dálkový přístup do tehdejší
evidence nemovitostí. Žalobci nic nebránilo, aby si jak výměru kupovaného
pozemku parc. č. st. XY, tak jeho hranice, zjistil v evidenci nemovitostí
vedené tehdy Střediskem geodézie v Trutnově“. Žalobce tak „nemohl být v dobré
víře, že jsou spolu s tehdejší manželkou vlastníky drženého pozemku, jejich
dobrá víra nemohla být objektivní, daná „se zřetelem ke všem okolnostem“ a
nebyli tudíž držiteli oprávněnými. Vzhledem k tomuto závěru tak nebyl splněn
jeden z předpokladů dle § 134 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
účinného do 31. 12. 2013, pro závěr o vydržení pozemku nyní vedeného v katastru
nemovitostí jako parc. č. st. XY žalobcem“.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také
„dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád („o. s. ř.“) a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu ohledně jeho
objektivně dané dobré víry, že se ujal držby pozemku v jeho vlastnické hranici.
Tvrdí, že uchopení držby části sousedního pozemku „ze strany žalobce a jeho
manželky v roce 1992 nebylo v žádném případě nepoctivé a už vůbec se nejednalo
o úmyslné uchopení se části pozemku, o němž by snad žalobce a jeho manželka
věděli, že jim nenáleží. Převodce jim totiž předal pozemek tak, jak jej sám
užíval a takto se žalobce a jeho manželka chopili držby. Podstatné totiž je, že
součástí převáděného pozemku měla být rozestavěná kolna, kdy žalobce si celý
objekt včetně kolen prohlédl a seznal, že se jedná o jeden funkční celek s
objektem hájenky, tedy stavby na jeho pozemku. Předmět převodu byl prodáván
nejen včetně rozestavěné kolny, ale také se zpevněnými plochami, venkovními
úpravami, se všemi právy a povinnostmi tak, jak je dosud prodávající sami
užívali nebo k tomu byli oprávněni“. „Část pozemku, jejíhož vydržení se nyní
žalobce domáhá, tvořila již v době odkupu pozemku s hájenkou jeden funkční
celek. Pokud byl žalobce dotazován na hranice, v nichž mu byl pozemek předán,
pro posouzení věci jsou podstatné hranice související s kůlnami, tedy hranice
té části, jejíhož vydržení se nyní žalobce domáhá. Ostatní hranice pozemku
nejsou podstatné, protože k nim žádné řízení vedeno není. V tomto případě je
však dán omluvitelný omyl při chopení se držby dané části pozemku, neboť tato
nepřekročila výměru nabytého pozemku ani o 50 %, neboť zde se posuzuje pouze
poměr pozemku skutečné nabytého a poměr pozemku nyní tvrzeného jako vydrženého
(nyní parc. č. st. XY), ale nikoli poměr celého pozemku původně označeného jako
parc. č. XY včetně nynější parc. č. st. XY“. Dodává, že „podstatné je, že takto
byla žalobci i povolena přístavba kůlen dle stavebního povolení, jak bylo v
řízení taktéž prokázáno, a v tomto rozsahu nevznikl historicky žádný spor ani
se stavebním úřadem a ani s minulým vlastníkem okolních pozemků, což pouze
utvrdilo žalobcovu dobrou víru“.
16. Pokud jde o posouzení žalobcovy dobré víry, že se ujal držby pozemku
ve vlastnických hranicích, tvrdí žalobce rozpor s následující judikaturou
dovolacího soudu: Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005 dle kterého: „Nabude-li někdo vlastnické
právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např.
tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i
držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným“.
17. Dále tvrdí rozpor s judikaturou, týkající se oprávněné držby části
sousedního pozemku, z hlediska porovnání výměry pozemku skutečně nabytého a
drženého. Cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo
488/2004: „Samotná okolnost, že se kupující chopil užívání pozemku o výměře 358
m2, zatímco v kupní smlouvě byla uvedena výměra 266 m2, nemusí ještě znamenat,
že by kupující nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem celého drženého pozemku (nejsou-li tu zvláštní okolnosti, ze kterých
se jednoznačně podává, že toto překročení při zachování obvyklé opatrnosti
zřejmé být mohlo a mělo).“
18. Upozorňuje rovněž na fakt, že ani vlastník sousedního pozemku si
neuvědomil, že žalobce a jeho předchůdci drží i část sousedního pozemku, což
nasvědčuje objektivní omluvitelnosti omylu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). Poukazuje na judikaturu, podle níž ani
samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a
nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho
oprávněnou držbu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 3079/2014).
19. Žalobce dále připomněl, že se v řízení před soudy obou stupňů
dovolával řádného vydržení, nicméně bylo třeba žalobní tvrzení vyhodnotit nejen
z pohledu řádného vydržení, ale i z pohledu, zda nejsou naplněny podmínky pro
vydržení mimořádné. Odvolací soud to neučinil, a tím zatížil řízení vadou.
Žalobce má za to, že odvolací soud se měl zabývat i otázkou možného mimořádného
vydržení, neboť ze žalobních tvrzení pro to podklady dány byly. Platí totiž
zásada, že „iura novit curia“, žalobce není povinen nárok právně kvalifikovat a
pokud tak učiní, není tím soud vázán. V tomto smyslu tak odvolací soud
postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když vůbec nezkoumal
možnosti jiného právního posouzení věci, než jak je uvedl žalobce. Rozpor
rozsudku odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu tak žalobce poměřuje
se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo
4457/2007, dle kterého: „Právní titul (resp. důvod) žaloby není žalobce v
souladu s uplatněním principu iura novit curia uvádět; postačí, uvede-li
skutkové okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok.“
20. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že „nárok uplatněný žalobou je
charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok
zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním
petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem
řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k
tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v
případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného
plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není
povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok
odůvodňuje“ (dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1.
2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000). Protože se odvolací soud možností mimořádného
vydržení nezabýval a nerozhodl, že jeho podmínky jsou splněny, odchýlil se od
judikatury Nejvyššího soudu ohledně takového vydržení (žalobce cituje z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a z
rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
21. Dovolatel uzavírá, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá
držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), který drží věc v přesvědčení, že
jeho držba nepůsobí nikomu újmu, přičemž z provedeného dokazování jednoznačně
vyplynulo přesvědčení žalobce, že držel věc v přesvědčení, že jeho držba
nepůsobí nikomu újmu, přičemž ani zjištěním, že vlastníkem dané části pozemku
není, nebyl dotčen jeho nikoli nepoctivý úmysl. Žalovaný se žádnou žalobou
nedomáhal ochrany svého vlastnického práva, a nelze tak uzavřít, že by se z
nikoli nepoctivého úmyslu žalobce stal úmysl nepoctivý.
22. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o.
s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
24. Přípustnost dovolání je založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o otázku vázanosti
soudu právní kvalifikací žaloby, provedené žalobcem (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), a z toho se podávající
úvahy, zda a nakolik je soud povinen zkoumat, zda žaloba na určení vlastnického
práva, která se opírá o vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák., není důvodná
podle § 1095 o. z., neboť žalobce mohl nabýt právo mimořádným vydržením.
IV.
Důvodnost dovolání
K dobré víře žalobce jako předpokladu vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák.:
25. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení
oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení každé věci a na hodnocení
zjištěných skutečností v nalézacím řízení. V tomto typu řízení jsou často dány
skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou
víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré
víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze
soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, která však musí být řádně odůvodněna.
26. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat k judikatuře, která se
zabývala konkrétními případy, ve kterých jde vždy o specifickou, individuální
kombinaci skutečností, které podle judikatury mohou být pro posouzení věci
významné. Judikatura je tak vodítkem pro posouzení věci, významné jsou však i
individuální okolnosti.
27. Základní vymezení objektivní dobré víry je toto: „Je-li držitel se
zřetelem ke všem okolnostem dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
28. Již v předchozím rozsudku v této věci dovolací soud uvedl, že k
běžné opatrnosti nabyvatele pozemku patří, že se seznámí s jeho hranicemi.
Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se
seznámí s jeho výměrou (viz např. rozsudek ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2941/2000).
29. V této věci bylo najisto zjištěno, že žalobce vůbec neznal výměru
pozemku, který kupoval, a jeho hranici si nechal ukázat a vysvětlit jen zdálky.
30. Již skutečnost, že se kupující nezajímal o výměru kupovaného
pozemku, který navíc nebyl vymezen rozhradou (např. plotem), nasvědčuje tomu,
že nevyvinul běžnou (normální) opatrnost, kterou bylo po něm třeba vyžadovat.
Toto by jistě samo o sobě nemuselo dobrou víru vyloučit, pokud by hranice
pozemku byly jasně určeny. Tak tomu však nebylo, nebyla tu plot a ani jiná
rozhrada, nešlo o případ, kdyby pozemek přebíral od osoby blízké, a s rozsahem
držby by byl již dříve obeznámen (např. jako když vnuk přebírá pozemek od
prarodičů, se kterými se v místě stýkal). Pak ovšem bylo třeba klást důraz na
obeznámení se s hranicí v terénu. Soud prvního stupně - po místním ohledání (§
130 odst. 2 o. s. ř.) - považoval způsob, jakým žalobce převzal držbu v
hranicích pozemku za dostatečný, odvolací soud, který též provedl ohledání na
místě samém, jej za dostatečný nepovažoval; podle jeho zjištění „takové
vymezení hranice, na něž okresní soud přistoupil, je naprosto neurčité. Pokud
by žalobci skutečně tímto způsobem byly popsány prodávajícím hranice pozemku, v
žádném případě nemohl nabýt vědomost o tom, kudy přesně hranice prochází“.
Tento závěr je skutkovým zjištěním, které v zásadě nepodléhá dovolacímu
přezkumu a dovolací soud je jím vázán. Proto nelze hodnotit úvahu odvolacího
soudu o nedostatku dobré víry, která je dána „se zřetelem ke všem
okolnostem“ (§ 130 odst. 1 obč. zák.), jako zjevně nepřiměřenou.
31. Žalobce uvedl (viz bod 9 rozsudku odvolacího soudu), že se stal
vlastníkem pozemku parc. č. XY na základě kupní smlouvy ze dne 28. 5. 2015.
„Uvedený pozemek není osamocený, ale tvoří s dalšími pozemky velký hospodářský
celek převážně lesních pozemků zasahující do tří katastrálních území o výměře
přesahující 456 ha. Pokud tedy žalobce užíval část pozemku parc. č. XY o výměře
43 m2 (tedy cca 0,001 % rozlohy pozemků žalovaného), nebylo zajisté v reálné
moci ani původních vlastníků pozemků ani žalovaného znát přesnou hranici všech
pozemků v hospodářském celku“. Toto tvrzení nebylo v řízení zpochybněno. Pokud
judikatura jako jedno z možných hledisek pro posouzení omluvitelnosti
skutkového omylu držitele o průběhu hranice mezi pozemky uvádí, že si vlastník
sousedního pozemku neuvědomil, že žalobce a jeho předchůdci drží i část
sousedního pozemku, což nasvědčuje objektivní omluvitelnosti omylu, je zjevné,
že se to týká především běžných poměrů mezi vlastníky domů se zahradami, týká
se tento závěr sporů o méně rozsáhlé pozemky. V této věci proto nemůže
nečinnost žalovaného či jeho předchůdců být sama o sobě považována za doklad
omluvitelnosti omylu žalobce.
32. V této části tak není tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu
dán, tvrzené skutečnosti nemohou přípustnost dovolání založit.
K mimořádnému vydržení:
33. Přípustnost dovolání je ovšem založena tím, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obecně lze konstatovat, že
odvolací soud pominul zásadu „iura novit curia“ (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007), ze které se podává, že
právní titul (resp. důvod) žaloby není žalobce povinen uvádět; postačí,
uvede-li skutkové okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný
nárok. Soud není právní kvalifikací žaloby vázán, nýbrž je ve shodě se s
řečenou zásadou povinen posoudit vymezený předmět řízení podle v úvahu
přicházejících právních kvalifikací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.
2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014).
34. V této věci se uvedená obecná zásada konkretizuje do otázky, zda,
resp. za jakých podmínek se soud rozhodující o žalobě na určení vlastnického
práva, opřené o vydržení podle § 134 obč. zák., případně o řádné vydržení podle
§ 1089 a násl. o. z., má zabývat i možností mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.).
35. Jestliže účastník řízení tvrdí, že spornou věc nabyl vydržením, ať
již podle § 134 obč. zák. nebo řádným vydržením podle § 1089 a násl. o. z., a z
jeho žalobních tvrzení vyplývají okolnosti na které je vázáno vydržení
mimořádné (§ 1095 o. z.), je soud povinen zkoumat i nabytí na základě
mimořádného vydržení; soud přitom postupuje podle § 118a odst. 2 o. s. ř.
36. V této věci se sice z žaloby nepodávalo, že by žalobce držel pozemek
po dobu potřebnou k mimořádnému vydržení (není tu uvedena doba, kdy se držby
chopil, ani kdy mělo k vydržení dojít); pokud jde o důvod držby v mezích, ve
kterých se vydržení dovolával, poukázal na chybu v měření při výstavbě kolny.
Nicméně při jednání dne 11. 8. 2020 (č. l. 194v.) doplnil žalobu tak, že se
držby ujal (spolu s tehdejší manželkou) v roce 1992 a od té doby drží pozemek v
dobré víře. V dalším řízení tvrdil, že pozemek užíval v rozsahu, v jakém mu jej
jeho právní předchůdce předal.
37. Soud prvního stupně, který měl za to, že jsou splněny podmínky
vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák., neměl důvod se mimořádným vydržením
zabývat; to měl učinit odvolací soud, když zjistil, že podle uvedeného
ustanovení žalobce pozemek vydržet nemohl. Pokud tak neučinil, postupoval v
rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu; závěr o tom, že žalobce
není vlastníkem sporného pozemku, je tak předčasný.
38. K věci se ještě dodává: Problematikou mimořádného vydržení části
sousedního pozemku se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp.
zn. 22 Cdo 2307/2022, ke kterému odvolací soud přihlédne. Při zvažování poměru
pozemku skutečně nabytého a toho, jehož držby se nad rámec nabytého
vlastnického práva držitel uchopil, se musí vycházet jen z výměry části
pozemku, jejíž držby se skutečně ujal, nikoliv z celé plochy pozemku (parcely),
o jejíž část šlo. Jestliže se pak držitel ujal držby části sousedního pozemku,
resp. i pozemku celého, a v řízení uplatňuje vydržení jen části z uchopeného
(např. chopil se držby pozemku o výměře 500 m2, ale žádá u určení vlastnictví
jen k 50 m2), pak je třeba při zvažování jeho dobré víry, ev. poctivosti
úmyslu, vyjít z celé plochy sousedního pozemku (jeho části), jehož držby se
ujal. Nedostatek dobré víry nebo nepoctivého úmyslu založeného extrémním a
nepřehlédnutelným rozdílem výměr pozemku koupeného a drženého nelze totiž
zhojit tím, že držitel uplatní vydržení jen k části drženého pozemku, jejíž
výměra je taková, že by závěr o dobré víře, resp. nedostatku nepoctivého
úmyslu, mohl být učiněn.
39. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním
posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
40. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první o. s. ř.).
41. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu