22 Cdo 205/2022

22 Cdo 205/2022-321

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové

ve věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaromírem

Štůskem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti žalovanému

A. S., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Davidem Bukalem, advokátem

se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, o určení vlastnického práva, vedené u

Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 82/2020, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21

Co 152/2021-283, takto:

Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co

152/2021-283, a Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2021, č. j. 14 C

82/2020-238, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku v rozsudku uvedeného,

na němž je vybudována část zděné přístavby, sousedící s pozemkem st. parc. č. XY, vše v k. ú. XY a obci XY. Uvedl, že je od 27. 4. 2007 výlučným vlastníkem

pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – objekt k bydlení v

k. ú. XY; od roku 1992 byl tento pozemek v bezpodílovém vlastnictví, později ve

společném jmění manželů

– žalobce a jeho bývalé manželky. Žalobce po celou dobu nemovitosti užíval,

udržoval stavbu a prováděl terénní úpravy. Okolo celého pozemku žalobce je

pozemek žalovaného par. č. XY (ostatní plocha) o výměře 1396 m?. Žalobce se

rozhodl přistavit přízemní zděnou stavbu s pultovou střechou; stavební povolení

mu bylo vydáno dne 19. 4. 2005 a byla jím povolena stavba „Přístavba kolny –

Hájenka XY“ na stavební parcele č. XY o rozměrech 11,5 x 3 m. I po dokončení

prací byla majitelem pozemku parc. č. XY osoba odlišná od žalovaného, se

stavbou nebyl žádný problém. Žalovaný se stal vlastníkem pozemku parc. č. XY ke dni 1. 6. 2015; dne 29. 3. 2017 podal na stavební úřad podnět k zahájení řízení o odstranění stavby,

terénních úprav a zařízení, s tím, že stavba stojí i na jeho pozemku. Řízení

není doposud skončeno. Žalobce je přesvědčen, že jednal v dobré víře, že staví

na svém. Je možné, že chybou měření došlo k přestavku, nicméně to bylo na

místě, které rodina žalobce dlouhou dobu v dobré víře užívala, a toto užívání

nebylo nikdy zpochybněno. Žalobce během času danou část nemovitosti vydržel; že

se část jeho stavby nachází na pozemku žalovaného parc. č. XY, zjistil až v

roce 2017 od Městského úřadu v Žacléři. S předmětnou nemovitou věcí nakládal

jako s vlastní, byl v dobré víře, že mu věc patří a věc držel po dobu více než

10 let. Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021,

č. j. 14 C 82/2020-238, žalobě vyhověl, a výrokem I určil, že žalobce je

vlastníkem části pozemku parc. č. XY, na němž je vybudována část zděné

přístavby, a to v rozsahu dle geometrického plánu, který je součástí rozsudku. Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že k vydržení mělo dojít v roce 2002, posuzovaly soudy

podmínky vydržení podle § 130 odst. 1 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník. („obč. zák.“)

– viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Při hodnocení otázky, zda žalobce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré

víře, že součástí nabytého pozemku je i sporný pozemek, vyšel z toho, že

„žalobce kupoval rekreační objekt zasazený ve svahu, ve kterém byla v okolí

umístěna jen tato nemovitost. Jeho právní předchůdci užívali nemovitost až ke

svahu, započali tam se stavbou zděných kůlen. Vlastník pozemku parc. č. XY

žádným způsobem rozsah užívání nezpochybňoval. V terénu, v němž se nemovitost

nachází, je nutno dospět k závěru, že žalobce mohl být i objektivně v dobré

víře, že jeho pozemek sahá až ke svahu. Nebylo zjištěno nic, co by mělo u

žalobce až do doby stavebního řízení zahájeného žádostí žalobce o vydání

stavebního povolení na přístavbu kolny doručené stavebnímu úřadu 8. 4.

2004,

konkrétně do místního šetření ze dne 28. 5. 2004, vyvolat důvodné pochybnosti o

tom, zda mu pozemek patří až ke svahu. Žalobce byl na základě kupní smlouvy v

dobré víře, že pozemek koupil až po hranu rozestavěných kůlen směrem ke svahu. Aniž by bylo přihlíženo k dobré víře jeho právních předchůdců, stal se tak

nejpozději od 30. 4. 1992 oprávněným držitelem, oprávněná držba trvala více než

10 let, neboť až v roce 2004 byly v rámci řízení před stavebním úřadem činěny

úkony, které mohly dobrou víru narušit. Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2021,

č. j. 21 Co 152/2021-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů

učinil v zásadě správné skutkové závěry a také jeho právní závěry jsou správné. Žalobce a jeho tehdejší manželka zcela důvodně měli za to, že pozemek, na němž

byly vybudovány kolny přiléhající k domu č. p. XY, i vzhledem k rozsahu

obestavěné plochy, je pozemkem st. parc. č. XY. Stejné mínění pak důvodně měli

i ohledně části pozemku ve svahu přiléhajícího ke kolnám z levé strany (při

pohledu odspodu na nemovitost), kterou již jejich právní předchůdci (L. H. a J. H.) užívali, zejména pro výsadbu ovocných stromků. Žalobce a jeho bývalá

manželka v užívání této části pozemku pokračovali tím způsobem, že užívali

kolny a udržovali pozemek (sekali trávu a nálety a vysazovali zde ovocné

stromky a květiny). Po dobu plynutí vydržecí doby, tj. od 5. 10. 1992 do 5. 10. 2002, nebyli ve výkonu svého práva žádným způsobem rušeni, tehdejší vlastník

pozemku parc. č. XY (právní předchůdce žalovaného) se sám ani držby sporné

části pozemku v označené době neuchopil. Dnem 5. 10. 2002 se tak ze zákona

stali vlastníky části pozemku parc. č. XY, části nyní vymezené geometrickým

plánem, který je nedílnou součástí rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání; jeho

přípustnost opírá § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky

hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této věci dovolatel vymezuje přípustnost dovolání takto: „Přípustnost

dovolání je dána podle ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího

soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací

soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Tyto otázky však

nepodává v zobecněné formě (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17, a ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2657/18,

přiměřeně použitelné i na předpoklad přípustnosti dovolání uplatněný v této

věci). Dovolatel jen uvádí výtky k posouzení věci odvolacím soudem a

judikaturu, se kterou má být napadené rozhodnutí v rozporu. Nicméně vymezení

některých právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od

judikatury dovolacího soudu, se podává z obsahu dovolání, a to v těch jeho

částech, kde dovolatel uvádí konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, se kterými

má být napadené rozhodnutí v rozporu, a tento rozpor konkretizuje. Jde o

otázku, zda žalobce mohl být v dobré víře, když si nijak neujasnil, kudy vede

hranice nabytého pozemku, a tak jeho dobrá víra nemůže být objektivní (např. „rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99“), dále o to, že soudy

vůbec nezjistily, zda se žalobce a jeho tehdejší manželka vůbec ujali držby,

zda měli „animus et corpus“ („rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22

Cdo 728/2002“), a vytýká, že soudy nezvážily poměr nabytého a skutečně drženého

pozemku (viz „např. rozhodnutí ve věci sp. zn.

22 Cdo 301/2000“). Dobrou víru

žalobce zpochybňuje i na základě jím podaného skutkového stavu věci (podává

faktické poměry na pozemku a upozorňuje na to, že v terénu jeho přirozené

hranice nebyly nijak vymezeny; pozemek nebyl oplocen). Navrhuje, aby dovolací

soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

důvodné.

Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení

otázky hmotného práva, a to podmínky vydržení vlastnického práva (§ 130 odst.

1, § 134 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o.

s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá

citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel

přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek

hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která

nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání

zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací

soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá

odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí. K tomu

viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,

sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Dovozování otázky

přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací

soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým

postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

Dovolací soud se zabýval proto jen těmi dovolacími námitkami, u kterých byla

přípustnost řádně vymezena; protože dovolání je přípustné, mohl přihlédnout i k

vadám, uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř.

K přesvědčení žalobce o průběhu hranice sporného pozemku:

Dovolatel tvrdí, že odvolací soud posoudil dobrou víru držitele – žalobce – v

rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Žalobce se nijak nepřesvědčil, kudy

vede hranice pozemku, který kupoval.

K tomu soud prvního stupně uvedl: „Žalobce byl na základě kupní smlouvy v dobré

víře, že pozemek koupil až po hranu rozestavěných kůlen směrem ke svahu.“ Jakým

způsobem založila kupní smlouva dobrou víru ohledně hranic nabytého pozemku,

soud nevysvětlil. Odvolací soud (bod 7 odůvodnění) k tomu uvedl: „Ve své

účastnické výpovědi žalobce odkázal na skutečnosti, které uvedl v doplnění

tvrzení k otázce užívání svahu nalevo od kůlny. Uvedl, že ohledně kůlny jim

předchozími vlastníky bylo řečeno, že patří k rekreačnímu objektu a že k němu

patří také pozemek, na němž jsou kůlny postaveny. Když dům kupovali,

prodávající jim neukazoval, kde jsou hranice pozemků, ploty tam nebyly, jen

zvenku ukazoval, že je to až k rybníčku, k prameni, kde se bere voda.“ Z

rozhodnutí se jednoznačně nepodává, že by si žalobce nechal průběh hranice

pozemku alespoň v terénu ukázat.

Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák., účinného v době, kdy k

vydržení mělo dojít, je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc

patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s

obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního

případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp.

zn. 22 Cdo 2190/2000).

V usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1539/2016, Nejvyšší soud uvedl:

„Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné

(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného

případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu

důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). K tomu lze poznamenat, že –

jak ostatně uvedl i soud prvního stupně – k běžné opatrnosti nabyvatele pozemku

patří, že se seznámí s jeho hranicemi. Judikatura Nejvyššího soudu sice

připouští i možnost uchopení se držby části sousedního pozemku v dobré víře,

jde však o případy, kdy s ohledem na okolnosti věci nemá držitel důvod

pochybovat o tom, že hranice držby je totožná s hranicí vlastnickou a vyžadovat

další upřesnění hranice, např. jejím vytýčením či nahlédnutím do katastru

nemovitostí (např. převodce předá nabyvateli oplocený pozemek, a sousedé po

vydržecí dobu nemají proti jeho držbě v tomto rozsahu námitky). Teprve jde-li o

případ, kdy i při zachování běžné opatrnosti mohl být nabyvatel objektivně

přesvědčen, že hranice, ve kterých mu převodce předal držbu pozemku, odpovídají

hranicím vlastnickým, je třeba ještě zvažovat, zda dobrou víru nevylučuje poměr

plochy skutečně nabytého a drženého pozemku. Dovolací soud již opětovně

konstatoval, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným

zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou (viz např. rozsudek ze dne 2. 9. 2002,

sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Je-li poměr plochy nabytého a drženého pozemku

významný (nicméně judikatura tu přihlíží k specifickým poměrům každé věci a

připouští výjimečně i vyšší rozdíl), musí to objektivně založit pochybnosti

držitele a vylučuje to jeho oprávněnou držbu. To ovšem platí přiměřeně i o

hranicích pozemku; neukáže-li jim je převodce a nejsou-li v terénu nijak

viditelné, patří k obvyklé opatrnosti, že nabyvatel se o nich přesvědčí.“

Rozhodnutí odvolacího soudu není s těmito závěry v souladu.

Dovolací soud nezpochybňuje to, že nerušené užívání pozemku žalobcem (resp. po

nějakou dobu i jeho bývalou manželkou) je skutečností nasvědčující tomu, že on

i původní vlastník sousedního pozemku (předchůdce žalovaného) měli za to, že

žalobce užívá jen vlastní pozemek; pokud by nebyl zjištěn jiný důvod užívání

(nájem, pacht, výprosa apod.), šlo o držbu. V dané věci však odvolací soud a

ani soud prvního stupně neučinily skutkové zjištění, že by se žalobce a jeho

tehdejší bezpodílová spoluvlastnice seznámili s hranicemi pozemku. Pokud by za

situace, kdy vlastnická hranice nebyla v terénu jasně zřetelná, zejména

vyznačena rozhradou, a převodce by nabyvateli hranice pozemku jasně neukázal a

nepředal jim tak držbu v těch hranicích, ve kterých se jí chopili, pak by

nebylo možné učinit závěr, že by při zachování obvyklé opatrnosti nemohli

zjistit, že se chopili držby i části sousedního pozemku. I pokud by tak byli v

dobré víře, že jsou vlastníky drženého pozemku, nebyla by jejich dobrá víra

objektivní, daná „se zřetelem ke všem okolnostem“, a tudíž by nebyli držiteli

oprávněnými (§ 130 odst. 1 obč. zák.), a jejich držba způsobilá k vydržení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části předčasné; jeho rozsudek

spočívá na nesprávném právním hodnocení věci (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

K poměru výměr drženého a skutečně nabytého pozemku:

Dovolatel dále tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou

dovolacího soudu ohledně dobré víry držitele posuzované podle poměru plochy

skutečně nabytého a drženého pozemku (bod 16 dovolání); odkazuje na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, a na další

rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na nutnost posuzovat věc z tohoto hlediska

poukazoval již v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 2 rozsudku soudu

prvního stupně) i v odvolání (viz bod 2 rozsudku odvolacího soudu); soudy se

však touto námitkou nezabývaly. Protože jde o potenciálně relevantní námitku,

je v této části rozhodnutí soudů obou stupňů nepřezkoumatelné, čímž bylo

porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, nebo ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo

3332/2015), a rozhodnutí nesplňuje obsahové náležitosti odůvodnění podle § 157

odst. 2 o. s. ř. V dalším řízení se tak bude soud touto námitkou zabývat. K držbě sporného pozemku:

Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou

dovolacího soudu ohledně držby jako předpokladu vydržení; odkazuje na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000. Nebylo totiž

prokázáno „naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní -

držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus

possessionis). Žalobce se však ve svých vyjádřeních v průběhu celého řízení

omezoval na tvrzení, že pozemky ‚užívali‘, pozemky ‚udržovali‘, o pozemky ‚se

starali‘ apod. Obdobně se pak vyjadřovali i ve věci slyšení svědci.“

Soud prvního stupně uvedl, že „žalobce byl na základě kupní smlouvy v dobré

víře, že pozemek koupil až po hranu rozestavěných kůlen směrem ke svahu (…)

stal se tak nejpozději od 30. 4. 1992 oprávněným držitelem (…)“. Oprávněná

držba samozřejmě předpokládá držbu; již soud prvního stupně tak učinil závěr o

tom, že žalobce se držby chopil. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně

žalovaný samotný závěr o držbě nenapadl; zpochybňoval jen dobrou víru žalobce. Odvolací soud tak neměl důvod se touto otázkou zabývat (viz výše). Na otázce,

zda žalobce měl ohledně držených pozemků i držební vůli, tak rozhodnutí

odvolacího soudu z hlediska uplatněných odvolacích námitek nespočívá. Dobrá víra ve vztahu k pozemku a samostatné stavbě na něm stojící:

Dovolatel dále tvrdí, „že ve věci je použitelné i rozhodnutí dovolacího soudu

sp. zn. 22 Cdo 4208/2018, dle kterého byl-li předmětem převodní smlouvy pouze

dům, nemůže být nabyvatel v dobré víře, že společně s domem nabývá i pozemek,

nejsou-li dány žádné skutečnosti vyvolávající objektivní dojem o převodu

pozemku“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo

4208/2018). Ani zde není právní otázka, na které rozhodnutí odvolacího soudu

spočívá, jasně vymezena, nicméně lze uvést, že nejde o stejné případy. Zatímco

ve věci sp. zn.

22 Cdo 4208/2018 nebyly předmětem převodu žádné pozemky, jen

stavba, v nyní projednávané věci šlo i o převod pozemku, byť ne toho, kterého

se týká vydržení; skutková a právní situace je tak odlišná a rozpor se zmíněným

usnesením tak není dán. Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je zčásti důvodné. Proto nezbylo,

než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které

bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního

stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.