USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L.
K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se
sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČO
44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, o určení vlastnictví
nabytého vydržením, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 176/2016,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, č.
j. 70 Co 26/2018-117,
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.
6. 2018, č. j. 70 Co 26/2018-117, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci toho rozhodnutí.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 13. 6. 2018, č. j. 70 Co 26/2018-117, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně
závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil otázku možnosti
vydržení vlastnického práva k nemovitosti, která není uvedena ve smlouvě, a
dále otázku dobré víry držitele. Poukázal přitom na mnohá rozhodnutí dovolacího
soudu, např. sp. zn. 22 Cdo 4663/2010, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, sp. zn. 22 Cdo
3410/2011, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011, sp. zn. 28 Cdo
1493/2001, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, nebo 22 Cdo
417/98. Vymezuje právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda „je
(putativním) právním titulem, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout
vlastnické právo, darovací smlouva, jejíž textace je jistě matoucí a nepřesná“
a dále „je podstatnou okolností pro posouzení dobré víry držitele skutečnost,
že držitel platil daň z nemovitosti a že v jeho prospěch byla vydávána
rozhodnutí státních orgánů“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se odvolací soud od ustálené
rozhodovací praxe neodchýlil a jeho závěry jsou správné. Navrhuje, aby bylo
dovolání zamítnuto, případně odmítnuto. Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobcem vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) –
(srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001
[uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)] uvedl, že „oprávněná držba se
zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo
subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém
omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba
zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního
hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému
došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze
se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl
přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel,
který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak
nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem
oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní“. I v případě, že je omyl omluvitelný, zaniká dobrá víra v okamžiku, kdy se
držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o
tom, že mu věc po právu patří (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 5/2001,
str. 152).
Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož
základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v
časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem
nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý
právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, oba
uveřejněné
– stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz). Judikatura Nejvyššího soudu přitom připouští vydržení pozemku, jehož držby se
držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť
tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl. Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence
pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře
vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolnostní konkrétního případu však
Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra
držitele z objektivního hlediska (k vývoji judikatury viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, uveřejněný pod č. C 13 822 v
Souboru). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě
především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné
vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem
smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem
převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu
sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za zcela
zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být
rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně
domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a
z jakého důvodu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 645/2014, uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 4, str. 133, zaujal dovolací
soud názor, podle kterého jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která
vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost,
ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť
není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se
převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.
Přitom platí, že
otázku, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka a že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu,
zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti
a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba
brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012]. V usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru), dovolací
soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené. V řízení bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. XY, který se
nachází na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného. Dům koupili prarodiče
žalobce, manželé K., na základě kupní smlouvy ze dne 1. 3. 1983, uzavřené s
Podnikem bytového hospodářství XY. Předmětem převodu byl pouze dům č. p. XY
postavený na pozemku parc. č. XY. V záhlaví smlouvy přitom byla škrtnuta
předepsaná část smlouvy týkající se dohody o zřízení práva osobního užívání
pozemku. Žalobce následně získal dům č. p. XY od svých prarodičů na základě
darovací smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 19. 9. 1983. Rovněž z
darovací smlouvy vyplývá, že předmětem převodu vlastnického práva byl pouze dům
č. p. XY, nikoli pozemek. Na základě darovací smlouvy se pak žalobce v roce
1983 ujal společně s domem č. p. XY i držby pozemku parc. č. XY a po celou dobu
pozemek užíval, řádně se o něj staral a od roku 1993 z něj platil i daň, neboť
byl přesvědčen, že je jeho vlastníkem. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval a
poukázal na skutečnost, že v souzené věci nešlo o situaci nepřehlednou, ale
naprosto jasnou, neboť jak z darovací smlouvy, tak i ze smlouvy kupní zcela
jasně vyplývá, že předmětem převodu vlastnického práva byl v obou případech
pouze dům a není zde žádné listiny, z níž by se podávalo něco jiného, což by
mohlo vyvolat objektivní dojem, že je převáděn i pozemek. Rovněž uvedl, že
nelze ani dospět k závěru, že byl žalobce ve svém vlastnickém právu k pozemku
utvrzován správními orgány, neboť ze správních řízení, jež se týkaly vybudování
vodovodní či kanalizační přípojky přes pozemek parc. č. XY, ani z technické
správy nevyplynulo, že by bylo vlastnické právo žalobce k pozemku zmiňováno, a
žalobce byl vždy pouze označen jako investor stavby.
Úvahu odvolacího soudu proto nelze považovat za zjevně nepřiměřenou, jestliže
konstatoval, že k tíži žalobce musí jít skutečnost, že si nikdy nepřečetl
darovací smlouvu, ani že nikdy nenahlédl do výpisu z katastru nemovitostí, a
proto uzavřel, že žalobce nezachoval ani minimum míry základní opatrnosti, jež
je při převodu nemovitostí a následné správě nemovitého majetku běžná, a která
je potřeba pro zachování dobré víry držitele, a že proto svým chováním
nedodržel jednu ze základních zásad soukromého práva, že právo přeje bdělým, a
že jeho subjektivní pocit tak nemůže převážit nad objektivním hodnocením, a že
tak nebyl tak dán nejen existující právní důvod, ale ani domnělý právní důvod
(titulus putativus). Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemku
vydržením, je proto v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu, od níž
nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Zpochybňuje-li dovolatel zjištěný skutkový stav, nemohou takové námitky založit
přípustnost dovolání. Jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní
úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím
důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014). Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.