U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
B. K., zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích,
ul. 17. listopadu 623, proti žalovaným 1) M. F., a 2) Zemědělskému družstvu
Chýšť, se sídlem v Chýšti 24, identifikační číslo osoby 001 27 311, oběma
zastoupeným Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích,
Sladkovského 505, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 18 C 106/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 20. března 2017, č. j. 18 Co
807/2012-593, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Davida Hladíka, advokáta se sídlem v Pardubicích, ul. 17. listopadu 623.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) předcházely dva
kasační rozsudky Nejvyššího soudu, jimiž byly zrušeny předcházející (žalobě
vyhovující a ve vztahu k prvoinstančním rozsudkům měnící) rozsudky odvolacího
soudu.
V rozsudku ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014 [jímž byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 18 Co 807/2012-374,
a věc byla vrácena tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení; poznámka
dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále
již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz] dovolací soud (ve stručnosti shrnuto)
vytkl odvolacímu soudu, že nerespektoval § 213 o. s. ř., v rozsudku
nesoustředil právně významné skutkové okolnosti, které by umožňovaly přistoupit
k závěru o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy z důvodu jejího
lichevního charakteru, a v důsledku toho i k absolutní neplatnosti dalších
navazujících převodních smluv, a bylo tak možné vyhovět podané žalobě o určení
vlastnictví k označenému nemovitému majetku. Dovolací soud též vytkl odvolacímu
soudu, že jím vydané rozhodnutí nesplňovalo limity ve smyslu § 157 odst. 2 o.
s. ř. (odůvodnění rozsudku).
V rozsudku ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016 (jímž byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. února 2016, č. j. 18 Co 807/2012-504, a
věc byla znovu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení) dovolací soud uvedl,
že mu byla upřena možnost případného věcného přezkumu dovoláním napadeného
rozsudku, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, co z
toho kterého důkazního prostředku zjistil, když přistoupil k nepřípustnému
opisu přednesů svědků, žalobkyně a žalovaného 1), takže tento deficit
skutkových zjištění se nemohl stát ani podkladem pro odvolacím soudem následně
učiněný závěr o skutkovém stavu.
Jak již bylo v předcházejících kasačních rozhodnutích dovolacího soudu
zreferováno, Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 18 C 106/2011-198, zamítl návrh na
určení, že „budova (stavba) v obci V., část obce V., postavená na pozemku
označeném jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, zahrada, orná půda, orná
půda, orná půda, orná půda, orná půda, vše v k. ú. V.., zapsané u Katastrálního
úřadu, Katastrální pracoviště P. na listech vlastnictví (dále již „předmětné
nemovitosti“), jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně“ (výrok I.), a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III). Ve věci samé uzavřel, že
kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a P. M. ze dne 19. května 2011, na
základě níž žalobkyně převedla předmětné nemovitosti na P. M.za kupní cenu
300.000,- Kč [a ten je následně zhruba po měsíci prodal (uzavřel celkem tři
kupní smlouvy; 1. kupní smlouva ze dne 1. června 2011, uzavřená mezi
prodávajícím P. M. a kupujícím M. F., o převodu vlastnického práva k domu s
pozemkem v obci a k. ú. V., za kupní cenu 300.000 Kč, 2. kupní smlouva uzavřená
téhož dne mezi týmiž účastníky o převodu vlastnického práva k pozemkům v cit.
k. ú. za kupní cenu 200.000,- Kč, a 3. kupní smlouva ze dne 24. června 2011,
uzavřená mezi prodávajícím P. M. a kupujícím ZD Chášť, o převodu vlastnického
práva k pozemkům za kupní cenu 500.000,- Kč) za celkovou částku (souhrn kupních
cen ve výši) 1.000.000 Kč], není smlouvou lichevní a že nebylo prokázáno, že by
smlouva byla uzavřena v tísni či nesvobodně. Proto jsou tedy platné i kupní
smlouvy, kterými P. M. převedl předmětné nemovitosti na žalované.
Po vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016, sp. zn.
30 Cdo 3119/2016, odvolací soud přistoupil k vydání (v pořadí třetího) rozsudku
ze dne 20. března 2017, č. j. 18 Co 807/2012-593, kterým opět změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobkyně je vlastnicí stavební parcely
č. 37, jejíž součástí je objekt bydlení v obci V., a pozemkových parcel, všech
v katastrálním území a obci V.“ (dále též předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitý
majetek“), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Po provedeném řízení odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 19.
května 2011, na základě které žalobkyně prodala předmětné nemovitosti P. M. za
kupní cenu 300.000 Kč (který krátce poté tento nemovitý majetek prodal – na
základě tří kupních smluv - žalovaným, když celkem na kupních cenách inkasoval
částku 1.000.000 Kč) je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť měla
charakter tzv. lichevní smlouvy.
Odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že v
daném případě byly naplněny podmínky pro závěr o lichevní smlouvě, jak
judikoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo
4665/2009.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání.
Dovolatelé v dovolání uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezují tím, že odvolací soud
„nesprávně právně posoudil otázku kupní smlouvy ze dne 19. 5. 2011 uzavřené
žalobkyní jako prodávající s P. M. jako kupujícím ohledně předmětných
nemovitostí v obci a k. ú. V. jako absolutně neplatné smlouvy dle ust. § 39
obč. zákoníku, posoudil ji nesprávně jako lichevní smlouvu, tedy smlouvu, která
je v rozporu s dobrými mravy a v té souvislosti učinil nesprávné právní
posouzení dílčích otázek, jak žalovaní konkretizují. Nesprávné právní posouzení
bylo odvolacím soudem učiněno rovněž ohledně právní otázky nabytí vlastnického
práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry v zápis v katastru
nemovitostí a posouzení existence a relevance dobré víry v zápis P. M. jako
vlastníka předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí.“ V další části
dovolání pak žalovaní podrobně rozvádějí dovolací argumentaci, poukazují též na
vady odvolacího řízení a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací
argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných zamítl a přiznal
žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalovaných není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné,
a to z následujících důvodů. Předně je dovolateli namítáno, že odvolací soud při řešení právní otázky
posouzení (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 19. května 2011 (uzavřené mezi
prodávající žalobkyní a kupujícím P. M., jejímž předmětem byl prodej označených
nemovitostí za kupní cenu ve výši 300.000,- Kč) z pohledu znaků lichevní
smlouvy nerespektoval závěry ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu
(zejména závěrů vyložených v jeho rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30
Cdo 4665/2009). K tomu je třeba uvést (jak ostatně bude ještě dále vyloženo),
že skutková zjištění, která odvolací soud po provedeném řízení soustředil,
umožňovala přistoupit k právnímu posouzení o tom, že předmětná kupní smlouva
vykazuje znaky tzv. lichevní smlouvy, pročež je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Brojí-li dovolatelé proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem,
zpochybňují skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací
soud, ačkoliv dovolacím důvodem může být pouze nesprávné skutkové zjištění a
vymezením přípustnosti dovolání zase naplnění jedné ze čtyř v § 237 o. s. ř. předvídaných variant z hlediska řešení předmětné právní otázky procesního nebo
hmotného práva, nikoliv však týkající se zjištění skutkového stavu věci, který
v dovolacím řízení nelze nijak revidovat. Z toho vyplývá, že na podkladě této
dovolací argumentace přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (objektivně)
vyvodit nelze. Připomíná se, že Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně
např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo
3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna
2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013). Jinými slovy řečeno, prostřednictvím skutkové polemiky nelze zpochybňovat
věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v dovolacím
řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při
meritorním rozhodování, ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná,
nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo; nesprávná skutková
zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem; k
takovému pochybení ovšem v daném případě ze strany odvolacího soudu nedošlo. V rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, Nejvyšší soud k
problematice tzv. lichevních smluv vyložil následující (v následujícím textu
uvedeno kurzívou) právní závěry, které ve skutkových poměrech této věci
odvolací soud vyřešil (konfrontováno s dovolací argumentací žalovaných)
následovně:
Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o
převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Odvolací soud na str. 17 v rámci třetího odstavce odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku (dále též „odůvodnění rozsudku“) vyložil, na základě
jakých zjištění dospěl k závěru o hrubém (podstatném) nepoměru plnění oproti
hodnotě převáděného majetku. Dovolací soud musí konstatovat, že tento závěr
odvolacího soudu není v žádném (extrémním) rozporu se skutkovými zjištěními a
zcela nepochybně naplňuje popsaný znak lichevní smlouvy. Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a
dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož
hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový
transfer dostává. S ohledem na skutková zjištění nemůže být ani sporu o tom, že P. M. profitoval
z předmětné majetkoprávní dispozice, neboť jen několik dnů po uzavření kupní
smlouvy s žalobkyní přistoupil k uzavření kupních smluv s žalovanými, jimiž
inkasoval na kupních cenách - oproti kupní ceně 300.000,- Kč sjednané v kupní
smlouvě uzavřené s žalobkyní – celkem částku 1.000.000,- Kč, jak je rovněž
vyloženo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve
vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze
subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy
ve smyslu § 218 tr. zák.
Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto
znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému
nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“
je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil
do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na
uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění
profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z
uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém
úmyslu (ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně
také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom
podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i
smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.). Bude pak v konkrétním případě
věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl
vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud
ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též
zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl
též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní
smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na
straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila
jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. Na základě znalecké verifikace osobnosti žalobkyně soud měl zcela jasný odborný
podklad vedoucí k závěru, že žalobkyně v inkriminovaném období (v době uzavření
kupní smlouvy) patřila mezi psychicky slabší jedince, bylo s ní na základě její
nejistoty, sebepochybností, neznalosti či nezkušenosti velmi snadné manipulovat
a účelově ovlivňovat, představovala potencionální oběť jakéhokoliv zneužívání a
škodlivého zacházení pro její naivitu, situační lehkovážnost a její schopnost
uvěřit tomu, po čem touží či v čem byla frustrována, přičemž v podobných
situacích se nechala snadno přesvědčit bez dostatečné prozíravosti a zvažování
důsledků. Nemůže být tedy ani pochybností o rozumové slabosti žalobkyně, čímž
byl v daném případě naplněn i subjektivní znak lichevní smlouvy. Vytknout nelze ani odvolacímu soudu zhodnocení, že právě popsaná naivita
žalobkyně, respektive její rozumová slabost nakonec vyústila v to, že
přistoupila k uzavření předmětné kupní smlouvy, když se jí dostalo hrubého
nepoměru peněžitého plnění kupujícím P. M. oproti hodnotě majetku, který tímto
převodem zmíněný kupující získal. Odvolacím soudem popsané okolnosti případu, též s přihlédnutím k trestně
právním konsekvencím týkající se „závadového“ chování P. M. (viz str.
11
odůvodnění rozsudku a kopie trestního rozsudku na č. l. 333-339 a dále usnesení
odvolacího soudu v dané trestní věci na č. l. 340-343), umožňovaly odvolacímu
soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Jak zdůraznil také
Ústavní soud např. v nálezu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, o
lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z
okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena tísní,
rozrušením, rozumovou slabostí anebo nezkušeností a tuto okolnost využil. Jinými slovy řečeno, s přihlédnutím k osobnosti žalobkyně a zcela zjevně
neadekvátní „sjednané“ kupní ceně, nemůže žádný interpret takto zjištěných
skutkových okolností případu být v pochybnostech o tom, že uvedená kupní
smlouva je důsledkem lichevního jednání, kdy se zneužilo rozumové slabosti a
znalci popsané naivity žalobkyně coby prodávající k získání nemovitého majetku
lichvářským způsobem. Jestliže Ústavní soud naposledy např. v nálezu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, připomenul, že při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k
nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodnutí promítnout ústavní
principy spravedlnosti a ochrany slabší smluvní strany, pak stěží lze
odvolacímu soudu vytýkat, že s přihlédnutím k závěrům znalkyň ohledně osobnosti
žalobkyně, a zjištěným skutečnostem, vyhodnotil popsané právní jednání,
respektive kupní smlouvu, kterou žalobkyně uzavřela s P. M., jako lichevní,
která je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. K dovolací argumentaci žalovaných poukazujících na nesprávnost závěru, že „P. M. zneužil rozumové slabosti a ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající – to
že vyplynulo dle soudu ze znaleckého posudku znalkyň...“, nutno uvést, že
znalkyněmi přijatý odborný závěr o (mimo jiné) rozumové slabosti žalobkyně (viz
str. 11 odůvodnění rozsudku) stal se právně relevantním podkladem z hlediska
verifikace naplnění znaků ve smyslu shora již připomenuté judikatury týkající
se tzv. lichevních smluv. V kontextu přijatých skutkových zjištění a
vyhodnocení důkazů pak formulaci odvolacího soudu v rámci čtvrtého odstavce na
str. 17 odůvodnění rozsudku [tj.: „K tomu se pak přidržuje (zjevně míněno
„přidružuje“) okolnost, že kupující P. M. zneužil rozumové slabosti a
ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající (to vyplynulo ze znaleckého posudku
znalkyň MUDr. Cardové a Mgr. Čermákové), když tak učinil prostřednictvím J. V.,
který uzavření smlouvy mezi P. M. a žalobkyní domluvil“] nutno interpretovat
tak, že ze znaleckého posudku se podává, že žalobkyně byla v době uzavření
zmíněné kupní smlouvy rozumově slabá, nikoliv výslovně okolnost, že uvedeným
posudkem bylo prokázáno, že P. M. (jenž v letech 2004 – 2012 podnikal jako
realitní makléř – viz odstavec první na str. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu) zneužil rozumové slabosti žalobkyně, kterýžto závěr odvolací soud učinil
na základě provedeného řízení, tj. po zhodnocení všech v řízení provedených
důkazů. Je třeba také poukázat na okolnost, že znalkyně Mgr. Lenka Čermáková
při odvolacím jednání dne 6.
listopadu 2013 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 355-359) mimo jiné uvedla, že žalobkyně „jedná feminně, tedy citově tak, že
může působit až lehkovážně...je tedy velmi manipulovatelná...Osobnost žalobkyně
není bez dalšího nápadná, ale lze po nějaké době zjistit, kam až může její
chování dojít a někteří lidé jsou schopni to zjistit velmi rychle.“
Nedůvodná je rovněž argumentace dovolatelů vymezující předpoklad přípustnosti
jejich dovolání tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v řešení právní otázky „nemo plus
iuris“, a to konkrétně při posouzení existence a relevance dobré víry
dovolatelů v zápis do katastru nemovitostí. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní
úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §
3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v
katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v
zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty,
Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v
řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního
soudu. Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30
Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele
v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu
ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu
fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je
dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a
poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři
kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu
případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle
čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva
původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o
zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech
jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana
dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové
případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například
nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení
takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve
většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba
v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny
případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu. * obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného
nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty
veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického
práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící
princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru
nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální
pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost
charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém
právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní
riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování
důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku
doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na
základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k
takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru
nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní
vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo
investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud
však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v
eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči
původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině
takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit
vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému
jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry
nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí
předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy
zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho
nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel
(účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších
okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla
svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění
dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení
závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících
ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná
se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o
její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu
nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo). Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu
zápisů v katastru nemovitostí; není tedy možné, aby např. u katastrálního
vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při
nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru
nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které
Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014 (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016). Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil,
že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele
v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích,
v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které
po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá
skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu
předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto
pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli,
který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná
výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování
maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která
vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je - obecně vzato –
vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický
stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem
dokazování.
Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž
prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z
nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98,
nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04). Jestliže v poměrech dané věci odvolací soud učinil na str. 19 odůvodnění
rozsudku – ve vztahu k posuzování dobré víry dovolatelů - skutková zjištění,
která nelze v dovolacím řízení revidovat, a z nichž vyvodil, že žalovaní nebyli
v dobré víře, pak je zřejmé, že tím byla vytěsněna možnost zabývat se úvahou o
aplikaci skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti od
nevlastníka ve smyslu shora zreferované judikatury Ústavního soudu. Zkráceně
řečeno, absence dobré víry na straně žalovaných vedla správně odvolací soud k
závěru, že zde nebyly splněny podmínky pro výjimečné (mimořádné) použití
skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka na
základě pouhé dobré víry (jež ale v daném případě absentovala) nabyvatele. Proto ani v tomto směru se dovolatelům nepodařilo osvědčit přípustnost jejich
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nepřípustnost dovolání znemožňuje přihlížet k případným vadám řízení (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.). Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na
odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť uvedené návrhy
tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byly konzumovány. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.