22 Cdo 1563/2020-228
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Společenství vlastníků Polní 13-19, Brno, IČO 27675769, se sídlem v Brně – Štýřicích, Polní 337/17, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 614/6, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 163/12, o určení vlastnictví kanalizace, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 165/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019, č. j. 19 Co 174/2019-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019, č. j. 19 Co 174/2019-192, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 108 C 165/2017-162, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 108 C 165/2017-182, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupě) rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 108 C 165/2017-162, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 108 C 165/2017-182, určil, že žalovaný je vlastníkem kanalizačního betonového potrubí jednotné kanalizace DN 200 umístěného v pozemcích p. č. 403/10, 403/2 a 416/11 v k. ú. Štýřice, obec Brno, a vedoucího podél bytových domů při adrese Polní č. p. 335, 336, 337 a 338, č. or. 13, 15, 17 a 19, stojících na pozemcích st. p. č. 398, 399, 400 a 401 v k. ú. Štýřice, obec Brno, a to až do místa napojení do jednotné kanalizace DN 800 umístěné v pozemku p. č. 416/11, k. ú. Štýřice, obec Brno (dále jen „předmětná
kanalizace“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 19 Co 174/2019-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že předmětná kanalizace byla pravděpodobně vybudovaná v letech 1960-1962 a slouží k odvodu odpadních a dešťových vod z bytového domu a veřejného prostranství (pozemku ve vlastnictví žalovaného).
Po právní stránce věc posuzoval podle ustanovení vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích (dále jen „vyhláška č. 144/1978 Sb.“), podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), a vyhlášky č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon o
vodovodech a kanalizacích. Zcela přitom odkázal na právní posouzení věci soudem prvního stupně, které považoval za správné.
Ten měl za to, že projednávanou věc je primárně nutné posuzovat podle ustanovení vyhlášky č. 144/1978 Sb. Z té dovodil, že v projednávané věci je vnitřní kanalizací pouze potrubí do místa vyústění z domu; od vyústění z domu do napojení potrubí na předmětnou kanalizaci pak jde o kanalizační přípojku. Z logiky věci poté vyplývá, že předmětná kanalizace je součástí stokové sítě (ve vlastnictví žalovaného), neboť není ani vnitřní kanalizací, ani kanalizační přípojkou. Měl za to, že správnost tohoto závěru potvrzuje i ustanovení § 10 odst. 3 vyhlášky č. 144/1978 Sb., dle které bylo nutné každou nemovitost napojit na veřejnou kanalizaci samostatně.
Jelikož bytový dům je tvořen několika samostatnými stavbami, odpovídá právní posouzení předmětné kanalizace jako součásti kanalizační stoky i tomuto pravidlu. Každý z domů má svoji vlastní kanalizační přípojku, která z logiky věci vede do veřejné stokové sítě (předmětné kanalizace). Současně uvedl, že uvedené právní posouzení projednávané věci odpovídá i právní úpravě zákona o vodovodech a kanalizacích, neboť také podle něj vnitřní kanalizace končí vyústěním potrubí z domu (§ 2 odst. 8 zákona o vodovodech a kanalizacích).
K tomu uzavřel, že v projednávané věci se neuplatní věta druhá § 2 odst. 8 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle které může být vnitřní kanalizací i část vnějšího potrubí, a to až do místa posledního spojení vnějších potrubí. Uvedl, že není naplněna hypotéza dané normy, neboť v projednávané věci nedochází k odvádění odpadních vod současně ze stavby a pozemku žalobce (pozemek je zcela zastavěn bytovým domem, a proto z něj logicky nelze nic odvádět) – není zde proto žádné spojení vnějších potrubí a vnitřní kanalizace končí vnějším lícem budovy.
Nad rámec právních závěrů soudu prvního stupně odvolací soud doplnil, že správnost rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje skutečnost, že v úseku předmětné kanalizace se nachází šachty a uliční vpusti; závěry soudu prvního stupně proto odpovídají i § 19 odst. 11 vyhlášky č. 428/2001 Sb. Nadto zdůraznil i „praktičnost a rozumnost výsledku“, neboť žalovaný má možnost o předmětnou kanalizace lépe a odborně pečovat prostřednictvím své servisní organizace, jakož i to, že předmětná kanalizace slouží k odvodňování veřejného prostranství, kde se – s ohledem na blízkost školy – běžně pohybuje větší množství dětí a odvodňování tohoto pozemku je tak v „bytostném zájmu žalovaného.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že předmětná kanalizace je součástí stokové sítě (tj. nejde o samostatnou věc v právním smyslu) je nesprávný a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť z hlediska kritérií funkční souvislosti a neoddělitelnosti předmětné kanalizace a stokové sítě nebylo v rámci řízení nic tvrzeno, natož prokázáno.
Zdůrazňuje, že zákon o vodovodech a kanalizacích výslovně předpokládá, že kanalizace představuje soubor samostatných celků, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu (bez ohledu na jejich funkční propojenost), jejichž vlastníky jsou (resp. mohou být) odlišné subjekty; závěr, že kanalizace je složenou věcí přitom dovozuje i z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále namítá, že v rámci řízení nebyl prokázán žádný nabývací titul, na jehož základě by mohl vlastnické právo k předmětné kanalizaci nabýt.
K tomu upozorňuje na to, že kanalizace byla vybudována spolu s bytovým domem, a to v 60. letech 20. století. Od roku 1950 přitom nebylo možné, aby obce (tedy i žalovaný) nabyly jakýkoli majetek, neboť to vylučoval zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů; do nabytí účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, tedy do 23. 11. 1990, obecní majetek neexistoval. K případnému nabytí vlastnického práva by proto nutně muselo dojít později; k předmětné kanalizaci však jakýkoli nabývací titul nebo zákonný předpoklad svědčící pro vlastnictví žalovaného neexistuje.
Má za to, že ze skutkových zjištění nalézacích soudů naopak vyplývá závěr, že vlastníkem sporného potrubí je žalobce, neboť jeho právní předchůdce (bytové družstvo) byl stavebníkem bytového domu, tedy i předmětné kanalizace; dle jeho názoru tento závěr potvrzuje i znění § 2 odst. 2 a § 8 odst. 4 vyhlášky č. 191/1964 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě a výstavbě rodinných domků. Za zjevně nesprávný a odporující judikatuře dovolacího soudu považuje dále závěr odvolacího soudu, že je vlastníkem předmětného potrubí, neboť v řízení se nic jiného neprokázalo, předmětná kanalizace je uložena v jeho pozemku, slouží jeho potřebám a že jde o „praktický a rozumný výsledek“.
Uvádí, že po něm – jako účastníku občanského soudního řízení – nelze vynucovat, aby zjišťoval, kdo konkrétně je vlastníkem sporného potrubí, a to pod faktickou sankcí toho, že v opačném případě mu bude vlastnické právo soudním rozhodnutím vnuceno. Za nesprávný považuje i závěr nalézacích soudů, že bytový dům je tvořen několika samostatnými stavbami. Ze skutkového i právního hlediska považuje za zjevné, že bytový dům je jednou pozemní stavbou s několika samostatnými vchody označenými samostatnými čísly popisnými; upozorňuje, že tomu odpovídá i zápis v katastru nemovitostí i prohlášení vlastníka budovy, jímž došlo k rozdělení na bytové jednotky.
Zároveň odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně uvádí, že soudy nepřípustně změnily žalobní petit tak, že do výroku promítly skutečnost, že předmětná kanalizace je součástí věci hlavní, ačkoli žalobce (resp. žalobní petit) směřoval jednoznačně k určení vlastnictví samostatné věci. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Jeho rozhodnutí navíc považuje za vnitřně rozporné a nedostatečně odůvodněné (nepřezkoumatelné).
Nadto namítá, že odvolací soud aplikoval právní předpis, který na projednávanou věc nedopadá. Zároveň uvádí, že žalobce ani nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudí řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.). Dovolatel odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil; má za to, že rozsudek odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelný. Ačkoli nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatel obsahově dovoláním vystihuje obsah otázky procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); dovolací soud proto shledal dovolání v této otázce přípustným.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013 (uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I.
ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl.
89 odst. 2 Ústavy.“ V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.
Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). Tyto závěry jsou plně uplatnitelné i pro posuzovaný případ. Odvolací soud byl povinen své závěry řádně (zejména srozumitelně, logicky a bezrozporně) odůvodnit, současně byl povinen řádně reflektovat námitky dovolatele.
Této povinnosti však odvolací soud (resp. i soud prvního stupně) nedostál. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, právní posouzení neúplné a proto nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Především měl odvolací soud adekvátně reagovat na námitku, že soud prvního stupně věc posuzoval podle právní úpravy, která v době vybudování předmětné kanalizace nebyla účinná. Stejně tak neměla být bez povšimnutí ponechána námitka, že předmětný dům je jednou stavbou, nikoli několika samostatnými stavbami. Ostatně v souvislosti s tímto posouzením právní povahy bytového domu je nutné zdůraznit, že tento závěr soud prvního stupně učinil bez toho, aby ho založil na řádných skutkových zjištěních.
Zejména lze zdůraznit, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by se soud prvního stupně náležitě zabýval otázkou stavebně technického provedení daného bytového domu; taktéž závěr, že předmětný bytový dům je v katastru nemovitostí evidován „jako několik samostatných staveb“ z obsahu spisu nevyplývá – vyplývá z něj pravý opak – a toto zjištění je tak v příkrém (zcela zjevném) rozporu s provedeným dokazováním. Byť dovolací soud není k hodnocení provedeného dokazování oprávněn, nelze takto zjevné pochybení soudů ponechat bez povšimnutí.
V této souvislosti (pro dokreslení nesprávnosti rozhodnutí nalézacích soudů) považuje dovolací soud za vhodné, aby citoval vybrané pasáže rozsudků nalézacích soudů. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku mimo jiné uvedl, že „pro úplnost, přesvědčivost i věcnou správnost skutkových i právních závěrů soudu I. stupně nemá odvolací soud v zásadě nic, co by bylo třeba k rozsudku doplnit či naformulovat jinak, když soud I. stupně se v podstatě dostatečně vypořádal i s argumentací žalovaného v odvolání, která je jen dalším pokračováním toho, co žalovaný tvrdil u soudu I.
stupně.“ Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení téhož soudu) však vyplývá, že ten věc posuzoval podle vyhlášky č. 144/1978 Sb. s odůvodněním, že tato nebyla v době vybudování předmětné části kanalizace účinná (k tomu dovolací soud poznamenává, že nebyla účinná ani ke dni rozhodování soudu, neboť vyhláška č. 144/1978 Sb. byla ke dni 31. 12. 2001 zrušena vyhláškou č. 428/2001 Sb.); jinými slovy, důvodem pro aplikaci dané právní úpravy je dle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně skutečnost, že v době vzniku věci tato úprava neexistovala.
Tento argument je však zcela mimo rámec logického myšlení, postrádající (byť alespoň nepatrnou) racionální úvahu, a nelze jej v rozhodovací praxi soudů akceptovat. Je přitom nutné zdůraznit, že odvolací soud tuto skutečnost – ačkoli jednou z odvolacích námitek bylo i tvrzení, že soud prvního stupně v projednávané věci aplikoval nesprávnou právní úpravu – zcela pominul. Stejně tak nelze ve vztahu k nelogičnosti odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku přehlédnout, že jedním z argumentů odvolacího soudu byl i odkaz na „praktičnost a rozumnost výsledku“.
Byť lze tento argument odvolacího soudu považovat za pouhé doplnění jím učiněné právní úvahy, není možné, aby skutečnost, že „žalovaný má možnost se operativně a kvalifikovaně o předmětné kanalizační potrubí postarat prostřednictvím své servisní organizace určené k tomuto účelu“, byla důvodem pro určení vlastnického práva. Ad absudrum by daný závěr zakládal vlastnické právo tomu, kdo je schopen se o věc lépe a efektivněji postarat, resp. ji lépe využít; uvedené je však v příkrém rozporu se zásadami moderního právního státu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vykazuje vážné vady jeho odůvodnění, zakládající jeho nepřezkoumatelnost. Dovolání je proto již z tohoto důvodu důvodné. Obsahem dovolání je však mimo jiné i námitka, že odvolací soud v projednávané věci nesprávně aplikoval ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích. Také v této otázce je dovolání přípustné a zároveň důvodné, neboť jak odvolací soud, tak soud prvního stupně posoudil skutkový stav podle nesprávné právní úpravy.
Jak již dovolací soud naznačil výše, nalézací soudy projednávanou věc posuzovaly podle vyhlášky č. 144/1978 Sb., zákona o vodovodech a kanalizacích a vyhlášky č. 428/2001 Sb., aniž by pro to existoval jakýkoli relevantní důvod, resp. aby tyto své závěry řádně a logicky odůvodnily. S ohledem na skutečnost, že podle skutkových závěrů nalézacích soudů byla předmětná kanalizace vybudována v letech 1960 až 1962, bylo jejich úkolem, aby se otázkou jejího vlastnictví zabývaly zejména z pohledu právní úpravy účinné v době vzniku kanalizace; případně bylo namístě, aby se – z pohledu relevantní právní úpravy – zabývaly následnými převody či přechody vlastnického práva, které vyšly v řízení najevo či byly účastníky tvrzeny.
Ani této povinnosti však nalézací soudy nedostály, naopak na ni – jak vyplývá z výše uvedeného – zcela absentovaly. Jejich právní posouzení projednávané věci je proto i z tohoto důvodu neúplné, a proto nesprávné. Z uvedeného se podává, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto poté, co neshledal podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., dovoláním napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o.
s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude úkolem soudu prvního stupně zejména to, aby se náležitě vypořádal s otázkou rozhodné právní úpravy a aby podle ní posoudil otázku vlastnického práva k předmětné kanalizaci, a to zejména v době jejího vzniku, ale i v době případných převodů či přechodů vlastnického práva k ní. Neopomene se přitom vypořádat se všemi relevantními námitkami účastníků a své právní závěry založí na řádných skutkových zjištěních. Své závěry řádně, ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., odůvodní. Mimo jiné náležitě posoudí i právní povahu daného bytového domu, bude-li mít za to, že jde o otázku pro právní posouzení projednávané věci určující. V rámci dalšího řízení je soud právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.