22 Cdo 1592/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Františka
Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. K., 2) B. K.,
zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku
pod sp. zn.
6 C 1079/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 2. listopadu 2006, č. j. 6 Co 2187/2006-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) v
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání
opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu
2006, č. j. 6 Co 2187/2006-143, jako soudu odvolacího byl ve věci samé potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28.
dubna 2006, č. j. 6 C 1079/2003-120, kterým bylo určeno vlastnictví žalobce k
pozemkům specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním opřeným o § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům
znám a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem by
přicházela do úvahy přípustnost dovolání toliko podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ pro řešení otázky zásadního právního významu.
V dovolání žalovaní zpochybňují skutková zjištění, na nichž nalézací soudy
založily svou úvahu o oprávněné držbě žalobce vedoucí k vyklizení a předkládají
vlastní verzi hodnocení důkazů vedoucí k závěru, že na straně žalobce dobrá
víra nemohla být dána. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech
budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující a uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3
OSŘ. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ
založit nelze (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým
č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp.
zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu
České republiky – http://nalus.usoud.cz).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše zmíněné usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp.
zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str.
457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne
20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 OSŘ (k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Dovolání nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by dovolací soud
měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a taková otázka se z obsahu
dovolání ani nepodává. Zpochybněný závěr o dobré víře žalobce, jejíž posouzení
je otázkou právní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 25, 2004, pod pořadovým č. C
1816) totiž spojují dovolatelé výhradně s odlišnými skutkovými zjištěními,
přičemž navíc dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že
mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 15, 2002, pod
pořadovým č. 1068). O takový případ se ostatně zjevně nejednalo, neboť právní
závěry odvolacího soudu vycházejí z jím učiněných skutkových zjištění.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že úspěšnému žalobci v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu