22 Cdo 1671/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně R. B., zastoupené JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem
v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalovanému R. V., zastoupenému Mgr. Ing.
Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.
zn. 10 C 31/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 7. října 2014, č. j. 20 Co 330/2014-227, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. října 2014, č. j. 20 Co
330/2014-227, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 5. května 2014, č. j. 10 C 31/2011-198,
vypořádal společné jmění účastníků (obsah rozsudku je účastníkům i dovolacímu
soudu znám, proto se na něj pro stručnost odkazuje). Uložil též žalobkyni, aby
zaplatila žalovanému na vypořádací podíl částku 445 946 Kč do šesti týdnů od
právní moci rozsudku (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 7. října 2014, č. j. 20 Co 330/2014-227, rozsudek soudu
prvního potvrdil a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni náklady odvolacího
řízení 9 827 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud považoval za správné vypořádání společného jmění účastníků jako
bývalých manželů (manželství uzavřené 2. 6. 1990 zaniklo rozvodem 11. 3. 2011).
Do společného jmění manželů (dále „SJM“) nabyli účastníci i pozemek s garáží
k. ú. J. (výrok I. písm. f/ rozsudku soudu prvního stupně). Žalovaný sám
uzavřel 16. 11. 2005 kupní smlouvu, kterou koupil pozemek a garáž za 150 000
Kč. Neprokázal však, že kupní cenu zaplatil ze svých výlučných prostředků,
které mu darovali rodiče R. a V. V. Ti jako svědci vypověděli, že šlo o půjčku,
a listina, předložená žalovaným, označená jako darovací smlouva z 5. 2. 2004,
je pouhý příslib daru. Žalovaný dluh vůči rodičům také 12. 2. 2007 písemně
uznal. Finanční prostředky získané za trvání manželství formou půjčky se
stávají společným závazkem obou manželů a věci pořízené z těchto peněz součástí
SJM.
Žalovaný sám uzavřel 16. 8. 2010 a 24. 11. 2010 darovací smlouvy, kterými
daroval garáž a pozemek matce V. V., a ta je v katastru nemovitostí vyznačena
jako jejich vlastnice. Protože však k převodu nemovitostí náležejících do SJM
účastníků na třetí osobu došlo bez souhlasu žalobkyně, jde podle § 145 odst. 2
a § 40a zákona č. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“) o
relativně neplatné právní úkony, jejichž neplatnosti se žalobkyně (v rámci
žaloby) dovolala. Tyto nemovitosti tak patří do SJM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá
o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění od 1. 1. 2014 (dále „o. s. ř.“), neboť
„napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo která
nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Tyto otázky jsou:
a) zda věc, kterou manžel koupí se svých výlučných prostředků, patří do SJM.
Při hodnocení důkazů došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 12. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 980/2003, podle kterého věc pořízená z výlučných prostředků jednoho
z manželů kupní smlouvou uzavřenou jen jedním z manželů, je ve výlučném
vlastnictví tohoto manžela. Žalovaný dále dovozuje, že k darování částky 150
000 Kč došlo darovací smlouvou 5. 2. 2004 a uznání dluhu je důsledkem změny
závazku. Případně vedle smlouvy darovací vznikl závazek ze smlouvy o půjčce.
b) zda je darovací smlouva reálný či obligační kontrakt. Odvolací soud uvedl,
že smlouva z 5. 2. 2004 je pouze příslibem daru, ale dovolací soud ve své
rozhodovací činnosti dosud neřešil otázku, zda k uzavření faktické darovací
smlouvy nedochází bezprostředně po jejím uzavření, ale až po určité době
(odkaz na § 628 obč. zák.). K tomu, kdy byly peníze předány, žádné důkazy
provedeny nebyly. Zjištění, že nedošlo k darování peněz, ale jen k příslibu
jejich daru, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
c) zda se relativní neplatnosti dovolává účastník vůči stranám právního úkonu
nebo vůči soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp.
zn. 30 Cdo 29/20007, ze kterého se podává, že účinky relativní neplatnosti
nastanou jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníkovi právního
úkonu, popřípadě namítne-li neplatnost úkonu osoba, která nebyla jeho
účastníkem, vůči všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, kdy projev
vůle došel poslednímu z nich. Žalobkyně právní úkon, kterým by se dovolala
neplatnosti darovacích smluv neučinila, neboť se tak musí stát hmotně právním
úkonem vůči druhé straně, zde tedy proti převodci a také nabyvatelce.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Přípustnost dovolání předestřené otázky nezakládají. Žalovaný totiž zpochybňuje
hodnocení důkazů (obsah darovací smlouvy) a nově přichází s tvrzením o změně
závazku. Nejvyšší soud také dospěl v rozhodnutí z 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo
948/2006, k závěru, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu je
vykonáno i tehdy, bylo-li uplatněno žalobou podanou u soudu. Tak tomu bylo v
dané věci. Teprve v dovolacím řízení přichází žalovaný s tím, že žalobkyně se
relativní neplatnosti darovacích smluv nedovolala vůči V. V. Kdyby námitku včas
uplatnil, žalobkyně by doložila, že námitku vznesla dopisem z 30. 5. 2011,
který připojuje.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou
oprávněnou osobou – účastníkem řízení. Dále se zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před
nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále opět jen „obč. zák.“. Zánik společného
jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti,
působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.:
Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k
vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM
řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco
jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo
3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2.
prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, neboť toto rozhodnutí není v daném
případě použitelné. V něm Nejvyšší soud uvedl, že věc pořízená za trvání
manželství kupní smlouvou uzavřenou jen jedním z manželů z jeho výlučných
prostředků je ve výlučném vlastnictví tohoto manžela. Žalovaný však přehlíží,
že odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní cenu za garáž a pozemek ze svých
oddělených prostředků nezaplatil. Spojuje tak nesprávný právní názor odvolacího
soudu s jiným skutkovým zjištěním, než ze kterého soud vycházel. Dovolací soud
je však skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán, neboť dovoláním lze
napadat rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení,
nikoli že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud
dodává, že bez významu jsou jeho námitky týkající se „darovací smlouvy“ ze 4.
2. 2004. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud
z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, co bylo jejími účastníky ujednáno,
dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 10/2000 pod č. 73, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č.
46).
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky uplatnění relativní neplatnosti
právního úkonu, kterým manžel nakládal s majetkem nad rámec obvyklé správy
(uzavřel kupní smlouvu s třetí osobou).
Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat
každý z manželů (§ 145 odst. 2 věta první obč. zák.). V ostatních záležitostech
je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (§ 145 odst. 2
věta druhá obč. zák.).
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 2 obč.
zák., považuje se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem
dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (srov. § 40a větu první obč. zák.).
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení §
40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy
vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního
úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv.
relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex
tunc).
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97/2007, že k
tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již
ustálená judikatura soudů - nestanoví, že by se její dovolání muselo stát
žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti
uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná
osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu "mimosoudně". V obou
případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její
uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu,
popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho
účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle
došel poslednímu z nich (srov. též například Zhodnocení rozhodování soudů a
státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982,
uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985). K
těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 18.
října 2011, sp. zn. 26 Cdo 2237/2008 nebo v rozsudku ze dne 31. ledna 2013, sp.
zn. 33 Cdo 2582/2010, uveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
Pro danou věc z toho vyplývá, že dovolat se relativní neplatnosti právního
úkonu podle § 40a obč. zák. lze i žalobou, jak to žalobkyně učinila ohledně
darovacích smluv, kterými žalovaný daroval garáž a pozemek matce V. V.
Žalobkyně však v řízení netvrdila a neprokazovala, že se neplatnosti těchto
úkonů dovolala i vůči V. V. O tom, že je povinna uvést všechny významné
skutečnosti a označit důkazy ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., byla také
poučena soudem prvního stupně při jednání 31. 3. 2014 (čl. 188). Jestliže v
řízení tak bylo prokázáno, že žalobkyně se dovolala relativní neplatnosti
těchto darovacích smluv jen vůči žalovanému, nikoli však vůči V. V., tedy vůči
všem účastníkům těchto smluv, pak je závěr odvolacího soudu o jejich
neplatnosti v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu a tudíž
nesprávný. Není rozhodné, že sám žalovaný poukázal na to, že se žalobkyně
nedovolala relativní neplatnosti darovacích smluv vůči nabyvatelce V. V., až v
dovolacím řízení (nejde tu o nové skutkové tvrzení, ale o právní důsledky
prokázané skutečnosti; ostatně břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně řádně
vznesené námitky tu tížilo žalobkyni).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného je důvodné. Vady řízení ve smyslu
§ 242 odst. 3 o. s. ř. zjištěny nebyly. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta prvá o.
s. ř. Neshledal důvod k jeho změně, neboť odvolací soud může ještě zvažovat
vypořádání SJM s přihlédnutím k tomu, že dotčené nemovitosti (pozemek a garáž)
vypořádat nelze.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu