22 Cdo 1672/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně V. H., P., zastoupené Mgr. Františkem Meszárosem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Revoluční 2, proti žalovanému Ing. J. K., P., zastoupenému
Mgr. Janem Halamou, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 5, o určení
vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26
C 280/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. ledna 2012, č. j. 36 Co 90/2011-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. června 2011, č. j. 26 C
280/2011-139. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012
Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Žalovaný opírá své vlastnické právo o pravomocný rozsudek, nahrazující
prohlášení vůle, a tvrdí, že tímto rozhodnutím byla smlouva o převodu
nemovitosti (bytové jednotky) uzavřena; dovolatelka naopak tvrdí, že k uzavření
smlouvy byla ještě po právní moci rozhodnutí nutná akceptace smluvní nabídky,
nahrazené rozhodnutím soudu, druhou stranou smlouvy (osobou žalovanou v tomto
řízení). Tomuto názoru nelze přisvědčit. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 768/2011, se uvádí: „Ustálená soudní praxe i
odborná komentářová literatura jsou zajedno v tom, že pravomocné rozsudky
ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku
ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného; rozsudek
nahrazující prohlášení vůle smluvní strany uzavřít přesně označenou smlouvu má
za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (tímto okamžikem
jsou naplněny předpoklady vedoucí ke vzniku smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák.). Protože prohlášení vůle (jakožto složky právního úkonu, který směřuje ke
vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, jež právní předpisy s takovým
projevem spojují) je takovým rozsudkem bez dalšího nahrazeno, není zapotřebí
jeho výkon, neboť cíl, který žalobce v řízení sledoval, byl v okamžiku, kdy
rozsudek nabyl právní moci, naplněn. Domáhat se "splnění" povinnosti prohlásit
vůli výkonem takového rozsudku (včetně výkonu způsoby předpokládanými
ustanoveními § 350 a § 351 o. s. ř.) je pojmově vyloučeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005, sp.
zn. 20 Cdo 498/2004,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66/2005, dále
jeho rozhodnutí ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004, ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 541/2005, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3203/2012,
dále Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1111 s.)“. Pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a
účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle
žalovaného a rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má
za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006). Stejně tak i
v rozsudku ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, uveřejněném pod C
944, Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, Nejvyšší soud uvedl, že pravomocné rozsudky
ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§ 161 odst. 3 o. s. ř.),
že účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle
žalovaného a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu
má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Není tedy
třeba, aby žalobce, domáhající se nahrazení vůle protistrany, smluvní projev
nahrazený rozhodnutím po právní moci rozsudku podle § 161 odst. 3 ještě
akceptoval; žalobce „projev vůle (ofertu) učinil již v rámci žaloby, a k
uzavření smlouvy tak došlo právní mocí rozsudku… další projev vůle žalobce by
byl proto bez právního významu“ (David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N.,
Kasíková, M. Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2009, díl I., s. 749). Rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Cz 26/80, na které dovolání poukazuje, bylo vydáno v jiné právní situaci a je
již – jak vyplývá z ustálené soudní praxe i z odborné literatury – v tomto
ohledu nepoužitelné. K existenci naléhavého právního zájmu na určení se uvádí: Dovolatelka opírá
své právo o skutečnost, že protistrana návrh nahrazený rozhodnutím soudu
neakceptovala, jak je uvedeno shora; za této situace neměla žaloba naději na
úspěch, bez ohledu na to, zda tu byl naléhavý právní zájem na určení či
nikoliv. I eventuelní nesprávné řešení otázky naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. tak nemělo vliv na věcnou
správnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.