22 Cdo 1719/2024-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) R. S. a b) M. S., zastoupených Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné, Kirovova 1430/11, proti žalovaným 1) D. B., zastoupené Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Horní 1642/55, 2) S. H., zastoupené Mgr. Tomášem Ondruchem, advokátem se sídlem v Havířově, Moskevská 1440/24, a 3) Č. p. h., z. s., zastoupenému Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Horní 1642/55, o zdržení se škodlivého jednání, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 117 C 285/2021, o dovolání žalované 1) a žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2024, č. j. 71 Co 252/2023-382, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní 1) a 3) jsou povinni nahradit společně a nerozdílně každému ze žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 1350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. MUDr. Karla Adamuse, Ph.D., advokáta se sídlem v Karviné, Kirovova 1430/11. III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) se žalobcům náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
1. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 117 C 285/2021-334, zastavil řízení co do požadavku žalobců specifikovaného ve výroku I tohoto rozhodnutí. Žalované 1) a žalovanému 3) uložil povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem, psím štěkotem a zápachem pronikajícími z pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY na pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „sousední pozemky“) ve vlastnictví žalobce a), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dále uložil všem žalovaným povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem, psím štěkotem a zápachem pronikajícími z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na sousední pozemky,
a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).
2. K odvolání žalovaných 1) a 3) Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 71 Co 252/2023-382, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II až V (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 3) dovolání. Přípustnost dovolání shledali ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Namítli, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s odvolacími námitkami. Konstatovali, že stanovení míry imisí přiměřené místním poměrům je do jisté míry věcí soudcovského uvážení, avšak domnívali se, že v daném případě je v otázce hluku zapotřebí znalecký posudek, případně odborné vyjádření, které by objasnilo, zda v daném případě dochází k překročení hlukových limitů. K tomu citovali usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3799/2015. Tvrdili, že ze strany soudů nebylo nikterak objektivizováno, že by skutečně docházelo k tvrzeným imisím hluku a zápachu právě z nemovitostí ve vlastnictví dovolatelky. Dále předestřeli obsah odvolání s tím, že se s jejich námitkami odvolací soud nevypořádal. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaných 1) a 3) uvedli, že dovolatelé nevymezili přípustnost dovolání, a dále se vyjádřili k jednotlivým dovolacím námitkám. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a uložil dovolatelům povinnost uhradit žalobcům náklady dovolacího řízení.
5. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalovaných 1) a 3) uvedla, že s chovem psů ani s provozem útulku nemá nic společného, vzniklý stav nezapříčinila a nemá fakticky žádnou možnost chovu psů zabránit. Dále namítla, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby nesla náklady žalobců, pročež považuje napadené rozhodnutí co do výroku V za správné.
6. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 10. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 12. V projednávané věci dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V úvodu dovolání dovolatelé naznačili tři předpoklady přípustnosti dovolání, neboť uvedli, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě u jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3411/2023). 13. Přípustnost dovolání není způsobilý sám o sobě založit odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015, s konstatováním, že „mají dovolatelé za to, že v daném případě je v otázce hluku zapotřebí znalecký posudek, případně odborné vyjádření, které by objasnilo, zda v daném případě dochází k překročení hlukových limitů, přičemž bezesporu je třeba zohlednit také to, co je příčinou“. Především není zřejmé, zda se měl odvolací soud podle názoru dovolatelů od uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané věci odchýlit, či dovolatelé požadují, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka v uvedeném rozhodnutí byla v nyní souzené věci posouzena jinak. V prvním případě však opomíjí, že z ustálené praxe dovolacího soudu nevyplývá, že by provedení důkazu znaleckým posudkem pro posouzení míry hluku bylo vždy nezbytné, což ostatně zřetelně vyplývá i z dovolateli citované části usnesení sp. zn. 22 Cdo 3799/2015. Dovolatelé ani neuvádí, proč je podle jejich názoru v nyní souzené věci provedení takového důkazu pro zjištění skutkového stavu věci nezbytné. V druhém případě pak nikterak nevysvětlují, proč a v jakém směru by měl Nejvyšší soud svou dosavadní ustálenou praxi přehodnotit. 14. V dané věci ostatně ani rozsudek odvolacího soudu není založen na potřebě zjišťování míry hluku. Bez ohledu na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3799/2015 se týká zcela jiných skutkových poměrů, v této věci odvolací soud své rozhodnutí (body 8–10 odůvodnění) založil na závěru, podle kterého „útulek pro psy je zařízením, které již ze své podstaty (aniž by bylo potřeba provádět znalecké zkoumání) produkuje hluk (psí štěkot a vytí) a zápach v míře vyšší, než je míra obvyklá v dané lokalitě. …zřídili-li žalovaní 1) a 3) útulek pro psy v rodinném domě, který nebyl k tomu účelu zkolaudován, porušili předpisy stavebního práva jak v otázce souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, tak pokud jde o účel užívání rodinného domu“. 15. Přípustnost dovolání nemůže sama o sobě založit ani tvrzená vada řízení, a totiž že se odvolací soud v řízení nevypořádal se všemi odvolacími námitkami dovolatelů. K ní by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ani v tomto směru dovolatelé nevymezili otázku přípustnosti dovolání, kterou by spojili s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. 16. Lze uzavřít, že dovolatelé nedostáli obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., pročež se dovolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat. 17. Jelikož dovolání žalovaných 1) a 3) trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná 1) a žalovaný 3) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu