22 Cdo 1739/2025-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. A., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované M. D., zastoupené Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 17/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2024, č. j. 8 Co 1071/2024-339, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 476 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Josefa Šťastného.
1. Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 12 C 17/2022-313, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 C 17/2022
-347, zrušil ve výroku I spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále i jen „nemovitosti“), uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), kterému uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání zaniklého spoluvlastnictví 1 010 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV) a vrácení zálohy (výrok V).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 8 Co 1071/2024-339, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu 1 300 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení jednotlivých kritérií pro přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2688/2020, 22 Cdo 1114/2016, 22 Cdo 1404/2018, 22 Cdo 1900/2005, 22 Cdo 1450/2015, 22 Cdo 2561/2023, 22 Cdo 2728/2019 a 22 Cdo 2598/2010).
5. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli své rozhodnutí založil na posouzení celkem 12 kritérií, opomněl, že nejde o dražbu mezi spoluvlastníky, a nemovitost proto nelze přikázat jednomu ze spoluvlastníků jen proto, že na účtu disponuje vyšší částkou. Tato skutečnost přitom vedla odvolací soud k závěru o lepší solventnosti žalobce, schopnosti provést v budoucnu investice a lépe zajistit údržbu. Žalovaná prokázala, že částkou potřebnou k vypořádání disponuje, je nerozhodné, že ji získala z úvěru, ani žalobce původ peněz na účtu neprokazoval. Rovněž schopností úvěr splácet se odvolací soud zabýval jen u žalované. Odvolacímu soudu také vytýká, že jako negativní kritérium vyhodnotil spor žalobce proti žalované o bezdůvodné obohacení za nadužívání nemovitostí, aniž by provedl řádné dokazování k prokázání důvodů, pro které žalobce nemovitosti neužíval, a k nákladům, které žalovaná vynaložila na údržbu nemovitostí. Při posouzení kritéria účelného využití nezohlednil odvolací soud skutečnost, že žalovaná nemovitost po dlouhou dobu spravovala a udržovala a má jasnou a konkrétní představu o jejím dalším rozvoji a užívání. Nemovitosti pro ni mají výrazný osobní význam, představují místo stability a bezpečí, což je v pokročilém věku klíčové, jejich užívání omezila jen pro psychickou náročnost sporu. Ztráta vlastnictví se tak u žalované projeví diametrálně odlišně než u žalobce, který má jen vztah k lokalitě, nikoli ke konkrétní nemovitosti. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2561/2023, podle kterého není soud zásadně povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady. V dané věci podle názoru žalované finanční aspekt její osobní vztah k nemovitostem nevyvažuje, kritérium generačního rozdílu považuje za diskriminační. Odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud stanovil kritéria zásadní a kritéria méně důležitá a jeho úvahy o tom, komu ze spoluvlastníků mají být nemovitosti přikázány, jsou zjevně nepřiměřené, neboť míru zásahu do kvality života žalované nerespektoval a nezohlednil. Kritérium citové vazby bez historických rodinných vazeb podle jejího názoru dosud dovolací soud jednoznačně neřešil.
6. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. Ztotožňuje se s rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího, připomíná, že žalovaná navštěvuje nemovitosti minimálně, bydlení má zajištěno a ztráta možnosti užívání bude na základě rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně kompenzována.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Dovolatelka vymezuje otázku posouzení kritérií přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, zejména účelného využití věci, citové vazby a navýšení výše náhrady. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
12. Podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
13. Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá pouze jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019 (dostupné – stejně jako dále uvedená rozhodnutí – na www.nsoud.cz)].
14. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i po 1. 1. 2014 lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
15. Při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, soud může a musí brát do úvahy různá kritéria, včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 33/2022).
16. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy rozhodujících soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019].
17. V rozsudku ze dne 3. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2621/2023, Nejvyšší soud uvedl, že „z ustálené rozhodovací praxe se podává, že při přikázání společné věci je výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem.
Při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána, se nejedná ve své podstatě o dražbu mezi spoluvlastníky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, předkládané rovněž v dovolání žalovaných). Dovolací soud zde nicméně výslovně uvádí, že se jedná o jedno z kritérií, které musí být při rozhodování o tom, komu bude věc přikázána, zohledněno. Současně také připouští, že toto kritérium lze považovat za zohlednitelné proto, že např. i to, že spoluvlastník nabídne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, vyjadřuje jeho vztah k věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016)“.
18. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce svědčí více kritérií. Podíly obou účastníků jsou stejné, oba jsou schopni uhradit na vypořádání polovinu obvyklé ceny nemovitostí, žalobce však disponuje i prostředky na další údržbu nemovitostí a navrhl zaplacení o 290 000 Kč vyšší finanční náhrady (při obvyklé ceně nemovitostí celkem 2 020 000 Kč), zatímco žalovaná získala prostředky na vypořádání sjednáním úvěru „za podmínek nepřiměřených jejím osobním, výdělkovým a majetkovým poměrům“, a to ve výši, která „sotva pokryje samotnou výplatu náhrady“.
V domě se přitom předpokládá (je potřebná) rekonstrukce, neboť příslušenství je nedokončené a nefunkční, bez zapojení vody a kanalizace. Vzal přitom také v úvahu, že žalovaná sice nemovitosti od roku 2006 užívala a investovala do nich, avšak nemovitosti užívala sama, žalobci užívání přes výzvu neumožnila. Za těchto okolností pak kritérium citové vazby logicky převažuje u žalované, která nemovitosti užívala. Uvedl, že rovněž žalobce má vztah k místu a představu o budoucím užívání nemovitostí. Nebyly-li mu nemovitosti žalovanou zpřístupněny, je pochopitelné, že zájem o užívání nemovitostí je z jeho strany toliko „proklamován“.
Žalovaná nyní nemovitosti užívá minimálně, přibližně 4x do měsíce je užívá její druh, jehož podíl v roce 2012 žalobce vydražil.
19. Odvolací soud se zabýval všemi kritérii rozhodnými pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, která podle skutkových zjištění přicházela v řešené věci v úvahu, a přesvědčivě odůvodnil, proč v řešené věci nepřisuzoval větší váhu citovému vztahu žalované k nemovitostem, který si vybudovala jejich užíváním, ze kterého však žalobce vyloučila. K významu citové vazby navíc dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že význam má především tehdy, pokud ostatní kritéria vyznívají rovnocenně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, nebo ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3251/2023). Své rozhodnutí nezaložil odvolací soud jen na zjištění, že žalobce disponuje na svém účtu vyšší částkou, jak se dovolatelka domnívá, ale i na tom, že žalobce je rovněž ochoten vyšší částku na vypořádání zaplatit (a to o téměř 30 % vyšší). Navržení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům je přitom třeba považovat za zohlednitelné kritérium, neboť i to vyjadřuje jeho vztah k věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2621/2023).
20. Úvahy odvolacího soudu o přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobce jsou řádně odůvodněny a nejsou ani zjevně nepřiměřené, ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
21. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 9. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu