22 Cdo 1805/2025-722
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Simonou Kasperovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Schwantnerova 899, proti žalované K. Z., zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 184/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2025, č. j. 25 Co 79/2025-697, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2025, č. j. 25 Co 79/2025-697, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 12. 2024, č. j. 16 C 184/2022-663, ve výrocích I-IV a VII-IX, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 12. 2024, č. j. 16 C 184/2022-663, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) žalobci pohledávky blíže specifikované ve výroku I rozsudku (výrok I), žalované přikázal pohledávky blíže specifikované ve výroku II rozsudku (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ze zaniklého SJM ve výši 299 112 Kč (výrok III) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ze společného distributorství pod ID XY u společnosti Herbalife jakožto společné majetkové hodnoty účastníků ve výši 2 989 500 Kč (výrok IV).
V rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že ID XY u společnosti Herbalife nespadá do zaniklého, dosud nevypořádaného SJM účastníků, přičemž „výlučným vlastníkem tohoto ID“ je žalobce, žalobu zamítl (výrok V). Žalobu soud prvního stupně zamítl též v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem ID XY u společnosti Herbalife (výrok VI). Nakonec soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výroky VII–IX). Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 5. 9. 2022 domáhal vypořádání SJM účastníků, přičemž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 23.
7. 2021. Vyjma k vypořádání navržených konkrétních součástí SJM žalobce též navrhl, aby soud určil, že ID XY u společnosti Herbalife nespadá do zaniklého SJM účastníků. K návrhu žalobce na určení se žalovaná vyjádřila tak, že toto ID není součástí SJM, a proto navrhla zamítnout návrh na požadovaném určení, přičemž toto ID (pod kterým manželé za trvání manželství společně podnikali) považovala za „společnou majetkovou hodnotu mimo režim SJM“ (bod 3 prvostupňového rozsudku). Soud prvního stupně ve vztahu k ID XY u společnosti Herbalife dospěl k závěru, že tvoří „společnou majetkovou hodnotu účastníků, kterou začali tvořit po uzavření manželství“.
Z důvodu uzavření manželství totiž v souladu s pravidly společnosti žalovaná ukončila své původní distributorství a „byla připsána jako společný distributor k ID žalobce“. Soud prvního stupně pod bodem 40 in fine uzavřel: „Protože se v době trvání manželství účastníci dohodli na tom, že budou v souladu s pravidly společnosti Herbalife Nutrition nadále podnikat společně pod společným ID, vznikla jim společná majetková hodnota mimo režim SJM, spočívající ve společných právech a povinnostech plynoucích ze společného distributorství vůči uvedené společnosti.“ Pod bodem 41 poté soud prvního stupně dodal: „Při úvaze o výši hodnoty vnosů ze společné majetkové hodnoty účastníků, které je žalobce povinen vydat do SJM, soud vycházel ze znaleckého posudku Ing.
Tůmové...“
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 25 Co 79/2025-697, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadených výroků V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozsudku mj.
namítal, že v případě distributorství u společnosti Herbalife nejde o společnou majetkovou hodnotu, neboť ji účastníci nezačali tvořit až v rámci manželství; ID u společnosti bylo žalobci přiděleno již dne 21. 2. 1996 (bod 5 rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná ve vyjádření k odvolání mj. ve vztahu k předmětnému distributorství uvedla: „Jde-li o toto ID, tak podle právního názoru žalované existuje mezi účastníky řízení samostatný právní vztah, plynoucí ze společného distributorství, který však nespadá do SJM účastníků řízení (jde totiž o právní vztah související s obchodními závody, které jsou ve výlučném vlastnictví účastníků řízení).“ Uvedenou majetkovou hodnotu žalovaná nadále považovala za „společnou majetkovou hodnotu mimo režim SJM“ (bod 6 rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně (bod 6 rozsudku odvolacího soudu). K předmětnému ID u společnosti Herbalife uvedl: „Povahu společného distributorství u Herbalife a jeho hodnotu posoudil okresní soud rovněž správně.“
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, případně mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Jako první předložil otázku, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena: „Je možné, aby samostatná podnikatelská činnost manžela, vedená výlučně na jeho jméno a ID, byla vypořádána jako ‚společná majetková hodnota mimo SJM‘, aniž by soud učinil skutkový závěr o spolupodnikání (např. ve formě sdružení či podílového spoluvlastnictví)?“ Namítl, že tato majetková hodnota nebyla vytvořena až během manželství, k čemuž předložil otázku: „Byla hodnota závodu dovolatele spočívající v členství pana H.
H. přinesena před manželstvím nebo až za manželství, a pokud před manželstvím, ovlivnilo by toto ocenění závodu dovolatele?“ Dále vyjádřil nesouhlas s použitím výnosové metody při ocenění podnikání, k čemuž vznesl otázku: „Má mít OSVČ podnikající v síťovém marketingu ‚obchodní závod‘ ocenitelný výnosovou metodou bez ohledu na jeho personální charakter a právní nepřevoditelnost klíčových práv?“ Rovněž měl za to, že soudy dostatečně nezohlednily jeho činnost na budování závodu, k čemuž uvedl: „Nejedná se o případ, kdy měla být přiznána jiná výše podílů podle zásluh manželů na vytvoření hodnoty?“ Namítl, že nebyl oceněn závod žalované.
Dále vznesl otázku: „Nejedná se o případ, kdy mělo být povoleno hrazení vypořádacího podílu ve splátkách?“ K tomu poukázal na charakter obchodního závodu, který mu neposkytuje likvidní finanční prostředky, a neadekvátní povinnost vyplatit žalované vypořádací podíl do tří dnů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rovněž navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření k dovolání reagovala na jednotlivé námitky dovolatele, se kterými se neztotožnila. K předmětnému ID u společnosti Herbalife uvedla, že se jedná o společnou majetkovou hodnotu mimo režim SJM, která trvá i po zániku SJM. Právní vztah účastníků jako podnikatelů tedy nemůže být předmětem tohoto řízení. Navrhla, aby bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky vypořádání majetkové hodnoty mimo režim SJM, která nebyla účastníky navržena k vypořádání, přičemž je i důvodné, neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jelikož k zániku společného jmění účastníků došlo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání žalobce a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) – [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupný též (stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) na www.nsoud.cz]. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 968/2021, vyložil, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádávaného podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze zohlednit pouze to, co bylo navrženo procesně relevantním způsobem k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Po uplynutí této lhůty nastává nevyvratitelná domněnka vypořádání a soud již nemůže společné jmění vypořádat (srovnej § 741 o. z.) – (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2913/2021).
Nadále tak platí, že soud může vypořádat pouze ty položky, které účastníci učinili řádně předmětem řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014), přičemž účastníky tíží břemena tvrzení a důkazní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009).
Soud prvního stupně v projednávaném případě uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl ze společného distributorství pod ID XY u společnosti Herbalife jakožto společné majetkové hodnoty účastníků 2 989 500 Kč. Tuto hodnotu představovanou „obchodním závodem“ vypořádal navzdory tomu, že nebyla učiněna žádným z účastníků – v průběhu tříleté lhůty – předmětem vypořádání SJM. Naopak lze z učiněných tvrzení účastníků učinit závěr, že žalobce považoval „předmětné ID za své výlučné vlastnictví“ (bod 2 prvostupňového rozsudku), pročež se domáhal požadovaného určení, a žalovaná považovala předmětné ID za společnou majetkovou hodnotu mimo režim SJM (bod 3 prvostupňového rozsudku).
Lze proto uzavřít, že „obchodní závod“ představovaný předmětným ID nebyl jako takový učiněn předmětem řízení o vypořádání SJM. Soud prvního stupně nedospěl k závěru, že předmětné ID bylo součástí SJM účastníků. Lze zopakovat, že soud prvního stupně pod bodem 40 in fine uzavřel: „Protože se v době trvání manželství účastníci dohodli na tom, že budou v souladu s pravidly společnosti Herbalife Nutrition nadále podnikat společně pod společným ID, vznikla jim společná majetková hodnota mimo režim SJM, spočívající ve společných právech a povinnostech plynoucích ze společného distributorství vůči uvedené společnosti.“ Protože odvolací soud tato zjištění převzal (bod 9 napadeného rozhodnutí) a ztotožnil se i s posouzením povahy společného distributorství u Herbalife (bod 21 napadeného rozhodnutí), je zřejmé, že ani jeden z nalézacích soudů nepovažoval předmětné ID, resp. jeho hodnotu, za součást SJM.
Pro úplnost lze zopakovat, že žalobce evidentně považoval předmětné ID za svůj výlučný majetek, naproti tomu žalovaná po celé řízení tvrdila (a vyjadřovala se tak i v řízení odvolacím a ve vyjádření k dovolání), že předmětné ID představuje společnou hodnotu mimo režim SJM. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná mimo jiné výslovně uvedla, že, jde-li o ID žalobce „existuje mezi účastníky řízení samostatný právní vztah, plynoucí ze společného distributorství, který však nespadá do SJM účastníků řízení (jde totiž o právní vztah související s obchodními závody, které jsou ve výlučném vlastnictví účastníků řízení).
Vznikla jim tak společná majetková hodnota mimo režim SJM, spočívající ve společných právech a povinnostech. Předmětné ID tedy není součástí SJM, je ale společnou majetkovou hodnotou obou účastníků řízení mimo režim SJM. Protože se jedná o společnou majetkovou hodnotu mimo SJM, tato majetková hodnota logicky trvá i po zániku SJM.“ Jestliže soud zjistí, že některá z položek navržených k vypořádání součástí společného jmění manželů není, nemůže ji do vypořádání společného jmění manželů zahrnout; v takovém případě může rozhodnout o nároku, který neplyne z vypořádání společného jmění jen tehdy, pokud jej žalobce řádně učiní předmětem řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3862/2018). Žalobce zjevně žádné vypořádání v daném ohledu učinit nechtěl, o čemž svědčí i jím požadované určovací návrhy, a žalovaná i ve vyjádření k odvolání žalobce (a stejně tak i ve vyjádření k dovolání) výslovně uvedla, že „se jedná o společnou majetkovou hodnotu mimo SJM, která trvá i po zániku SJM. Distributorství v Herbalife nemůže být předmětem tohoto řízení už jen proto, že jde o hodnotu mimo SJM, která navíc nadále trvá.“ Dovolacímu soudu především v tomto směru není zřejmé, co tedy nalézací soudy vůbec považovaly za předmět řízení o vypořádání SJM a na základě jakých skutečností a co učinily součástí vypořádání společného jmění manželů, jestliže shodně opakovaně a výslovně konstatovaly, že jde o (sice společnou) majetkovou hodnotu, která ale netvoří součást společného jmění manželů.
Není tedy především zřejmé, co v dané věci považovaly za součást společného jmění manželů, která byla uplatněna k vypořádání, a co považovaly za součást společného jmění manželů, kterou vypořádaly, jestli naopak vyšly z toho, že má jít o majetkovou hodnotu „stojící mimo SJM“. V tomto směru rozhodnutí nalézacích soudů nesplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř.
To platí tím spíše, že po konstatování, že jde o společnou majetkovou hodnotu mimo režim SJM, kterou jako takovou soudy zjevně nevypořádaly jako součást SJM, soud prvního stupně (a odvolací soud jeho postup potvrdil jako správný) bez dalšího vysvětlení a jakékoliv obsahové a úvahové návaznosti uvádí, že „při úvaze o výši hodnoty vnosů ze společné majetkové hodnoty účastníků, které je žalobce povinen vydat do SJM, okresní soud vycházel…“ Tuto pasáž odůvodnění pak ale naopak soud prvního stupně uzavírá závěrem, že „proto bylo žalobci uloženo zaplatit žalované vypořádací podíl ze společného distributorství…“ Ačkoliv v této souvislosti soud prvního stupně pod bodem 41 rozsudku tedy uvedl, že „při úvaze o výši hodnoty vnosů ze společné majetkové hodnoty účastníků, které je žalobce povinen vydat do SJM, soud vycházel ze znaleckého posudku Ing.
Tůmové...“, nutno podotknout, že ze spisu nevyplývá ani řádné uplatnění případných vnosů týkajících se (snad) předmětného ID některým z účastníků. Ostatně není zřejmé, co má být myšleno „vnosy ze společné majetkové hodnoty“ a z jakého důvodu má být žalobce povinen k jejich vydání; to tím spíše, jestliže soudy vyšly z toho, že „společná majetková hodnota“ netvoří součást SJM. Dovolacímu soudu není nadto zřejmé, v čem by potenciální vnosy měly spočívat, tvoří-li předmětné ID podle zjištění soudů „společnou majetkovou hodnotu“, která nadále existuje a která není součástí společného jmění manželů.
Jinými slovy řečeno (bez ohledu na neuplatnění vnosů), odůvodnění postrádá výchozí úvahu, v čem by měl být majetkový přesun mezi společným jměním manželů na straně jedné a výlučným majetkem žalobce na straně druhé, který by základní obecnou úvahu o vypořádání vnosu či vnosů mohl odůvodnit. Dalšími otázkami vznesenými v dovolání se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť jejich řešení odvisí od posouzení povahy předmětného „ID“, resp. od uložení příslušné povinnosti žalobci hradit odpovídající vypořádací podíl.
Jen pro úplnost však dovolací soud uvádí, že k těmto otázkám již žalobce nevymezuje ani nezbytný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž z převážné zčásti se jedná o v dovolacím řízení nepřípustnou polemiku se zjištěným skutkovým stavem (§ 241a odst. 1 a contrario). Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že důvody, pro které zrušil rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídající části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.
s. ř.). Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). O návrhu žalobce na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobce v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu