22 Cdo 1837/2023-735
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ivem Ďopanem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti žalovaným 1) J. Š., narozenému XY, a 2) D. Š., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Kaizlovy sady 434/13, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 44/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 12. 2022, č. j. 23 Co 337/2020-702, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 12. 2022, č. j. 23 Co 337/2020-702, v rozsahu výroků IV až VI se zamítá. III. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Iva Ďopana, advokáta se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160. IV. Žalovaná 2) je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Iva Ďopana, advokáta se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 5 C 44/2011-435, zřídil ve prospěch každého vlastníka pozemku parc.
č. XY, jehož součástí je budova bez čp./če. v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec a k. ú. XY, služebnost stezky a cesty spočívající v právu chůze a jízdy vozidly technicky způsobilými provozu na pozemních komunikacích o maximální délce 9 metrů a maximální hmotnosti 7 tun přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec a k.
ú. XY, v rozsahu stanoveném geometrickým plánem pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku č. 4150–108/2017 ze dne 12. 7. 2017 vypracovaného L. H., XY, který tvoří nedílnou část tohoto rozsudku (výrok I), dále zřídil ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova bez čp./če., zapsaného na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec a k. ú. XY, služebnost stezky a cesty spočívající v právu chůze a jízdy vozidly technicky způsobilými provozu na pozemních komunikacích o maximální délce 9 metrů a maximální hmotnosti 7 tun přes pozemky parc.
č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec a k. ú. XY, v rozsahu stanoveném geometrickým plánem specifikovaným výše (výrok II) a také zřídil ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, pozemku parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, jejichž součástmi jsou budovy bez čp./če.
postavené na těchto pozemcích, zapsaných na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec a k. ú. XY, služebnost stezky a cesty spočívající v právu chůze a jízdy vozidly technicky způsobilými provozu na pozemních komunikacích s maximální délkou 16,5 metru přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v rozsahu stanoveném geometrickým plánem specifikovaným výše, a to v rozsahu části A vymezených částí pozemků (výrok III). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným jednorázovou náhradu za zřízení nezbytné cesty formou služebnosti ve výši 23 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zřízení služebnosti ve prospěch každého vlastníka pozemků uvedených ve výroku I až III k pozemkům parc.
č. XY a parc. č. XY v k.
ú. XY, a v rozsahu nad rozsah vyznačený geometrickým plánem specifikovaným výše (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII). K odvolání obou stran sporu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 23 Cdo 337/2020-702, zastavil řízení o odvolání žalobce (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III (výrok II) a změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně za zřízení nezbytné cesty úplatu ve výši 70 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (III).
Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI). K odvolání obou stran sporu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 23 Cdo 337/2020-702, zastavil řízení o odvolání žalobce (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III (výrok II) a změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně za zřízení nezbytné cesty úplatu ve výši 70 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (III).
Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Tvrdili, že soudy postupovaly v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 1897/2004), pokud povolily nezbytnou cestu pro žalobce přes pozemky žalovaných, ačkoli žalobce má podle dřívějších sjednaných
věcných břemen spojení s veřejnou cestou ke svým pozemkům. Nesprávné právní posouzení věci shledávají v tom, že soudy zřídily služebnost jízdy a chůze nadbytečně a duplicitně přes existující věcná břemena přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, ad., tedy navzdory již existujícím oprávněním z věcných břemen. Dále žalovaní shledali nesprávné právní posouzení věci v (1) rozporu s § 1276 a 1033 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (2) překročení žalobního návrhu ze strany nalézacích soudů, jestliže posuzovaly most vedoucí přes pozemek parc.
č. XY, (3) posouzení mostu jako liniové stavby, (4) neřešení nákladů na údržbu mostu a účelové komunikace, (5) přihlédnutí k historické koncepci a genezi areálu za situace, kdy žalobce po zbudování vchodu získal nezbytné spojení vlastních pozemků a staveb s veřejnou cestou a má možnost si nepatrnými stavebními úpravami vytvořit přístup ke všem pozemkům v horní části areálu, a také (6) stanovení úplaty bez nákladů na opravu a údržbu zřízených služebností, nákladů vynaložených na geometrický plán a znalecké posudky.
Poukázali také (7) na možnost žalobce vytvořit přístup nepatrnými stavebními
úpravami pozemku parc. č. XY. Zpochybnili i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dále citovali rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2090/2020 s tím, že se soudy nezabývaly proporcionalitou řešení. Nakonec doplnili, že soudy nemohly rozhodnout bez žalobního žádání o služebnosti přes pozemek parc. č. XY o mostu nad povrchem tohoto pozemku, bez čehož však žalobce nemůže získat souvislé spojení s veřejnou cestou, pročež měla být žaloba zamítnuta. V této části jde podle žalovaných o právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešené odlišně, příp. neřešené.
Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil postupem podle § 243d písm. b) o. s. ř nebo rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nadto žalovaní podáním ze dne 13. 2. 2023 navrhli, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků IV–VI, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozí žalovaným závažná újma v jejich nepříznivé sociální, rodinné a ekonomické situaci.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelé nevymezili řádně přípustnost dovolání. V dovolání toliko opakují námitky uplatněné před nalézacími soudy ohledně „duplicity“ zřizování služebností cesty a jízdy, aniž by reagovali na příslušnou argumentaci soudů. Zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí není závislé na otázce, zda lze nezbytnou cestu povolit, je-li spojení s veřejnou cestou zajištěno jinak, neboť soudy vycházely z jednoznačného skutkového závěru, že spojení neexistuje. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání zčásti trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V projednávané věci není dovolání zčásti přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání. Jedná se o námitky žalovaných uvedené výše v narační části tohoto rozhodnutí pod body (1) až (7). Samotná citace § 237 o. s. ř. v úvodu dovolání, stejně jako pouhý odkaz na „konstantní judikaturu“, v žádném případě k vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje. Co se týče námitky, že bez žalobního žádání nelze rozhodnout o služebnosti přes pozemek parc.
č. XY, bez čehož však žalobce nemůže získat souvislé spojení s veřejnou cestou, pročež měla být žaloba zamítnuta, dovolatelé k ní vymezili přípustnost tak, že uvedli: „tyto právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu s ohledem na datum podání žaloby jsou řešeny odlišně, resp. nejsou řešeny.“ Naznačili tak zároveň dva předpoklady přípustnosti dovolání předvídané § 237 o. s. ř. – jednak pro otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, jednak pro otázku řešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozdílně.
Oba tyto předpoklady se však zjevně vylučují, neboť jeden předpokládá více rozhodnutí dovolacího soudu řešících stejnou právní otázku rozdílně a druhý je založený na tom, že o konkrétní právní otázce dovolací soud doposud nerozhodoval.
Ani v této části se proto dovolatelům nepodařilo řádně vymezit přípustnost dovolání. Pokud jde o námitku, že se soudy nezabývaly proporcionalitou řešení, tj. dopady povolení nezbytné cesty ve prospěch žalobce a zásahy, škodami a náklady způsobenými žalovaným, v rámci přiměřenosti a podle zákonných hledisek, pak v tomto rozsahu dovolatelé nevymezili konkrétní právní otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolací soud si přitom, jak vyplývá z výše citované judikatury, není oprávněn takovou otázku vymezit sám, neboť by tím narušil zásady vlastní dovolacímu řízení.
Již jen nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud odkazuje na rozsáhlou argumentaci soudu prvního stupně v bodě 20 jeho rozhodnutí, kterou dovolatelé zcela pomíjí. Dovolatelé však vymezili přípustnost dovolání ve vztahu k námitce, že žalobce již má zajištěno spojení svých pozemků s veřejnou cestou, a to prostřednictvím dříve sjednaných věcných břemen. Dovozují, že pokud nyní soudy zřídily služebnost jízdy a chůze přes pozemky žalovaných, učinily tak podle nich nadbytečně a duplicitně, tj. navzdory již existujícím oprávněním z věcných břemen.
Soud prvního stupně k předmětné námitce žalovaných v bodě 24 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že sjednaná věcná břemena nezajišťují souvislou cestu pro užívání pozemkové parcely č. XY, nýbrž se vztahují k pouze ve smlouvě uvedeným pozemkům. Dále ujasnil, že na pozemkových parcelách, které žalovaní zmínili (pozemek parc. č. XY, XY, XY a XY), nově služebnost ve prospěch pozemku parc. č. XY zřizována není. Taktéž ve prospěch pozemků parc. č. XY a XY soud nezřídil služebnost zatěžující pozemky parc.
č. XY a XY. Dané potvrdil i odvolací soud v bodě 60 odůvodnění napadeného rozhodnutí, načež znovu vysvětlil, že služebnost nezbytné cesty není zřizována v rozsahu, ve kterém již žalobce oprávnění užívat nemovitosti ve vlastnictví žalovaných má. V dovolání žalovaní opakovaně namítají, že ve prospěch pozemku parc. č. XY již služebnost jízdy a chůze přes pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY existuje a stejně tak již existuje služebnost jízdy a chůze přes pozemky parc. č. XY a XY ve prospěch pozemku parc.
č. XY. Dovolací argumentace však neobsahuje žádnou polemiku s výše citovanými závěry nalézacích soudů a omezuje se pouze na zopakovaní námitek uplatněných již v předchozích fázích řízení a konstatování, že „není pravdou, že služebnost cesty ve prospěch žalobce není zřizována duplicitně a žalobci není přístup zajištěn jinak.“ Jen stěží lze proto shledat, že dovolací důvod jakožto obligatorní náležitost dovolání byl v dovolání dostatečně vymezen s ohledem na § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nadto dovolatelé v tomto směru ve velké části zpochybňují toliko skutková zjištění nalézacích soudů, kterými je však dovolací soud vázán a není oprávněn je jakkoli přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Vzhledem k tomu, že dovolatelé požadavku na vymezení dovolacího důvodu nedostáli, trpí dovolání i v tomto rozsahu vadou, jež dovolacímu soudu neumožňuje napadené rozhodnutí po věcné stránce přezkoumat. Lze uzavřít, že dovolání žalovaných obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto v dané části po věcné stránce nezabýval. Dovolání pak je v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v rozsahu, ve kterém se dovolatelé domáhají přezkumu rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Jelikož dovolání žalovaných zčásti trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu výroků IV–VI (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4.
10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.