22 Cdo 1871/2024-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. W., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní 90, proti žalovanému městu Domažlice, se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 1, IČO: 00253316, zastoupenému Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, o povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 122/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2024, č. j. 18 Co 80/2024-88, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně Mgr. Jiřiny Endrštové, advokátky se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, č. j. 7 C 122/2023-72, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaný byl povinen okamžitě zdržet se vypouštění jakékoli vody ke stavební parcele parc. č. XY o výměře 54 m? (zastavěná plocha a nádvoří), jejíž součástí je budova bez č. p. nebo č. ev. - garáž, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY , okres XY , v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 18 Co 80/2024-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů se podává, že se žalobce domáhal ochrany proti tvrzené imisi, způsobené stékáním vody z chodníku - součásti pozemku ve vlastnictví žalovaného města, na pozemek žalobce, a to petitem o zdržení se „vypouštění jakékoliv vody“. Důvody pro zamítnutí žaloby odvolací soud shrnul tak, že nebylo „prokázáno a ani ze strany žalobce tvrzeno, že by žalovaný vodu aktivně na pozemek žalobce vypouštěl. Tvrzení žalobce o špatném sklonu chodníku, i kdyby k tomu byl proveden důkaz znaleckým posudkem, neprokazuje aktivní chování ze strany žalovaného, tudíž žalobní petit míří na zákaz takového chování, k němuž vůbec nedochází. Žalobce netvrdil a nepředložil žádné důkazy, z nichž by bylo možné usuzovat na to, zda vůbec a případně v jaké míře proniká voda z pozemku žalovaného na jeho pozemek. Nevylíčil, jak konkrétně je dotčen ve svých právech v důsledku zatékání vody (pokud k tomu vůbec dochází) právě z pozemku vlastněného žalovaným. Navíc soud prvního stupně správně aplikoval též § 1019 odst. 1, věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) který na danou věc dopadá. Žalobce tudíž nemá právo požadovat žádnou úpravu stavby na sousedním pozemku bez ohledu na to, že k tomu byl žalovaný v zájmu zklidnění vzájemných vztahů nakloněn“.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále též „dovolatel“)
dovolání, jehož přípustnost vymezuje takto: „Přípustnost dovolání naše strana dovozuje jednak z poučení daného naší straně právě rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 18 Co 80/2024 ze dne 3. dubna 2024, ve kterém je výslovně uvedeno, že dovolání do tohoto rozsudku je přípustné a dále pak z ustanovení § 237 občanského soudního řádu, když naše strana má za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a tato právní otázka by měla být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, než ji vyřešil soud prvého stupně a odvolací soud“.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalobce nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, jež by měla být předmětem dovolacího přezkumu. Připomíná, že - byť žalobce podal poměrně rozsáhlé dovolání – v jeho textu se soustředil na polemiku se skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů a na nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. V situaci, kdy žalobce na výzvu soudu nedoplnil potřebná skutková tvrzení a nenavrhl relevantní důkazy, a kdy na neunesení obou procesních břemen je rozsudek odvolacího soudu založen, není dle žalovaného představitelné, aby mohla být předestřena k řešení jakákoliv konkrétní otázka, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Žalovaný navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
6. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále „o. s. ř.“) odkazuje.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobce veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013].
11. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz)]. Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
12. Současná právní úprava dovolacího řízení současně nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
13. Dovolání žalobce není věcně projednatelné; je vadné.
14. Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z „poučení daného naší straně právě rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 18 Co 80/2024 ze dne 5. dubna 2024, ve kterém je výslovně uvedeno, že dovolání do tohoto rozsudku je přípustné.“ K tomu se v první řadě uvádí, že podle tohoto poučení je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, „jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Klíčovým slovem je „jestliže“; z poučení se podává, že dovolání je přípustné, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 237 o. s. ř. Nejde tedy o poučení o tom, že by dovolání v této věci bylo „bez dalšího“ přípustné. Ostatně ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). I kdyby tedy odvolací soud nesprávně poučil žalobce o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání by to samo o sobě nezaložilo.
15. Dovolatel dále tvrdí, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a tato právní otázka by měla být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, než ji vyřešil soud prvého stupně a odvolací soud“; odkazuje na § 237 o. s. ř. in fine. K takto vymezenému důvodu přípustnosti dovolání se sluší uvést, že dovolatel významově nevystihuje ten důvod přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. by ve skutečnosti šlo tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Předpoklad přípustnosti dovolání se nepodává ani z obsahu dovolání, které je v podstatě jen polemikou se skutkovými zjištěními, z nichž soudy vycházely a je v zásadě jednak popisem geneze celého sporu (případu) a opatření, které v daném místě účastníci provedli či měli provést, avšak tak neučinili. Dovolatel přitom ani neformuluje právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejíž řešení by mělo být poměřováno v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
17. Pokud dovolatel odkazuje na „na veškerá naše předchozí písemná podání v předmětné věci, jelikož dle našeho názoru jsou v předmětné věci relevantní a naše tvrzení zůstávají neměnná“, upozorňuje se na § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož „v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení“.
18. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobce směřujícího proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcném výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Žalobce totiž uplatněnou argumentací nevymezil žádný z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání je tudíž věcně neprojednatelné (vadné).
19. Protože žalobce brojil proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud i přípustnosti dovolání ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve výroku II o nákladech řízení potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však dovolání není objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
20. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 7. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu